Eritrea

Na území Eritrei vyrostla velká civilizace Afriky – Aksumská říše, která měla globální obchodní styky. Dnes je Eritrea izolovaným státem, kterou srazila na kolena zejména válka s Etiopií. Z turistického hlediska je zemí “Hīc sunt leōnēs”. Přesto má co nabídnou a v turistickém ruchu leží velký a nevyužitý potenciál země. Aktuálně Eritrea patří mezi nejchudší státy světa. Většina obyvatel má příjem pouze jeden dolar na den. Je silně závislá na zahraniční rozvojové a humanitární pomoci.
Eritrejská města mají zachovalou italskou koloniální atmosféru. Asmara kdysi patřila mezi nejčistší a nejbezpečnější města Afriky. Město je postavené v italském stylu a vypadá, jako by se zde zastavil čas. Za návštěvu stojí i přístav Massawa a město Keren. Obyvatelstvo je přátelské. Ve větších městech se při koupi suvenýrů moc nesmlouvá. Konzervativní oblečení i chován by mělo být pravidlem. Za návštěvu dále stojí archeologická naleziště – prehistorické skalní kresby u Senafe nebo z dob Aksumské říše – přístav Adulis, Keskese, Matara, Qohaito a Sembel. Archeologické památky leží po celé zemi, ale jen málokteré jsou přístupné či probádané. Pobřeží Rudého moře je zachovalé a je vhodné pro potápění i šnorchlování ke korálovým útesům. Dobrým místem pro potápění jsou Dahlacké ostrovy nebo okolí města Asseb s pěknými plážemi. V okolí Asmary se můžete vypravit na prohlídku okolí na hřbetu velblouda. Hory jsou vhodné pro trekking.
Kuchyně je podobná etiopské, hlavním jídlem je indžara, která se připravuje z obiloviny “teff”. Indžara se konzumuje se směsí masa či zeleniny.
Pokusy o ilegální překročení hranic jsou trestány zastřelením. Hranice s Etiopií jsou uzavřeny a zaminovány, takže jediná cesta je přes Súdán nebo Džibutsko. Pašování lidí přes hranice Eritrea – Súdán je běžné, stejně jako pohonných hmot. Registrovat se při příletu musí elektronika (např. videokamera, notebook, drahý fotoaparát). Tvrdě je stíhán dovoz drog. V zemi je zakázáno i žvýkání katu!
Vládní policejní systém je represivní. Při vjezdu a výjezdu do každého většího města jsou armádní stanoviště, kde musíte ukázat pas s vízem. Pro cestování jsou nutná i placená povolení k návštěvě určitých oblastí (povolení k návštěvě archeologických nalezišť vydává Národní muzeum; prohlídka klášterů = Orthodox Tewahedo Church Headquarters a Dahlacké souostroví = Eritrean Shipping Lines office). Ministerstvo turismu vydává i povolení, které jsou zdarma, pro cestování do Filfilu (zajímavé lesní porosty) a Nakfy. Eritrea je místo jen pro otrlé cestovatele, turisticky je však neprobádaná. Při odletu se platí letištní poplatek 15 USD.
 
 

Základní informace
Hlavní město: Asmara
Počet obyvatel: 6 081 196 (2020 – odhad )
Rozloha: 117 600 km2
Úřední jazyk: tigriňa (tigrejština), arabština a angličtina
Měna: 1 eritrejská nakfa (Nfa, mezinárodní kód ERN) = 100 centů
Čas: Praha + 2 h
Administrativní uspořádání: 6 regionů – Anseba, Debub, Debubawi K’eyih Bahri, Gash Barka, Ma’akel, Semenawi Keyih Bahri
Délka hranic: 1 840 km
Sousední státy: Etiopie, Džibutsko, Súdán
 
 
Přírodní a klimatické podmínky
Klima: suché, horké, pouštní podél pobřeží Rudého moře, ve vnitrozemí chladněji s hlavním obdobím dešťů od června do září
Reliéf: pobřežní pouštní nížina, ve vnitrozemí pahorkatina
Nejvyšší bod: Soira 3 018 m n.m.
Nejnižší bod: Danakilská proláklina -75m n. m.
 
 
Hospodářský přehled
Hrubý národní důchod/obyv.: 720 USD (2011 – odhad)
Hrubý domácí produkt/obyv.: 1 600 USD (2017 – odhad)
Inflace: 9% (2017 – odhad)
Směnný kurz: 15 nakfa (ERN) za 1 dolar (USD)
Nezaměstnanost: 5,8% (2017 – odhad)
Nerostné zdroje: měď, potaš (uhličitan draselný), zlato, zinek, měď, sůl, ropa a zemní plyn
Využití půdy: orná půda 6,8%, louky a pastviny 68,3 %, trvalé kultury 0 %, lesy 15,1 %, ostatní 9,8 %
Zemědělství: Samozásobitelské – teff, proso, luštěniny, zelenina, kukuřice, bavlník, tabák, kávovník, sisal, chov skotu a ovcí a rybolov
Průmysl: Nevyvinutý, těžba zlata a potaše, v menší míře mědi – težební průmysl udržuje zemi a její armádu nad vodou.
 
Obyvatelstvo
Národnostní složení: devět etnických skupin; nejpočetnější jsou Tigriňové (55%, Tigrinya) a Tigrejci (30 %, Tigre), hovořící příbuznými jazyky. Dále etnické skupiny Saho, Afaři, Kunama, arabsko-jazyčný kmen Rashaida, Bilen a další (Beni, Amar, Nera).
Náboženství: islám i křesťanství (bez statistiky)
Věková struktura: 0-14: 38.23%; 15-24: 20.56%; 25-54: 33.42%; 55-64: 3.8% a 65+: 4%
Porodnost: 27,9 narozených na 1000 obyvatel za rok
Úmrtnost: 6,9 zemřelých na 1000 obyvatel za rok
Přirozený přírůstek: 0,93% (sic)
Střední délka života při narození: 66 let 
 
Historicko politický přehled
Prezident: ISAIAS Afwerki od 8. června 1993
Premiér: funkci zastává prezident
Úřední název: Hagärä Ertra, State of Eritrea, Stát Eritrea
Státní zřízení: Prezidentská republika
Státní svátky: Den nezávislosti 24. května (od Etiopie v roce 1993)
Politické strany a jejich představitelé: Lidová fronta za demokracii a spravedlnost (PFDJ) [ISAIAS Afwerki]
Politické specifikum: Totalitní stát – opozice je potlačována – s vládou jedné strany. Lidová fronta za demokracii a spravedlnost (PFDJ) je jedinou legální politickou stranou v zemi. Zemi řídí “vláda” jmenovaná prezidentem. Právo je mixem etiopského práva a tradičního práva – muslimové užívají šaríe. V roce 2001 proběhly protesty proti vládě, byly však rychle a násilně potlačeny. Národní shromáždění má 150 křesel. Od roku 2002 se nesešlo.
 
 
Cestovatelské minimum
Očkování: Ano – povinné očkování proti žluté zimnici. Doporučuje se i očkování proti břišnímu tyfu, meningitidě, tetanu a žloutence typu A a B. Malárie se vyskytuje ve vnitrozemských nížinách v období dešťů od června do září, na pobřeží celoročně. S vodou souvisí nebezpečí schistosomiázy.
Vízum: Ano – pro ČR je příslušné eritrejské velvyslanectví v Berlíně. Víza lze prodloužit (až dvakrát po 30 dnech, pokaždé za 35 USD ) na Department of Immigration v Asmaře.
Mapa: Eritrea 
Mezinárodní poznávací zkratka (MPZ): ER
Řízení vozidla: vpravo
Mezinárodní telefonní předčíslí: +291
Internetová doména: .er
 
 
Obecně
Název země je odvozen z řeckého slova “Erythros”, což znamená červený. Eritrea leží na pobřeží Rudého moře (Maris Erythraei). Název pak přejali italští kolonisté pro označení země.
Historie osídlení země sahá k samým počátkům lidské existence. Archeologické nálezy sahají až 8000 let př. n. l. Prvním velkým státním útvarem byla říše Punt (“Ta Netjeru”, což znamená “Boží země”), o které zanechali zprávy Egypťané již před 2500 let př. n. l.. Rozkládala se na obou březích Rudého moře a měla čilé obchodní styky s okolními říšemi.
V 7. a 8. století př. n. l. na území dnešní Eritree a severní Etiopie vznikla říše Damot (D´mt). Hlavním městem bylo město Yeha (leží na území Etiopie). Jednalo se o vyspělou zemědělskou civilizaci, která využívala pluh, zavlažování, uměla zpracovávat železo a hlavní plodinou bylo proso a teff. V 5. století před naším letopočtem říše zanikla a na jejích základech vyrostly menší království. Během 3. století př. n. l. se na území začalo formovat království Aksum (Axum), které okolo roku 100 n. l. sjednotilo celou oblast. Aksumské království (r. 100-940) patřilo mezi největší civilizace světa a bohatlo zejména na obchodu s Římem (mělo s Římem obchodní monopol), dále pak Indií, východní Afrikou, Persií i Čínou. Hlavními komoditami byly obiloviny, slonovina, kadidlo, zlato, otroci a exotická zvířata. V letech 320 – 360 se stalo hlavním náboženstvím země křesťanství. Království mělo vlastní písmo, měnu i měřidla a zasahovalo i do politiky Arabského poloostrova. Hlavním obchodním centrem byl přístav Adulis.
Ačkoliv království poskytlo útočiště prvním vyznavačům islámu, nakonec s rozmachem islámských říší na Arabském poloostrově a severní Africe došlo k úpadku Aksumu, jelikož se ocitlo v izolaci. Pozůstatkem po kdysi mocné říši jsou pohřební obelisky, které mají výšku i několik desítek metrů (33m) a některé vzhledem vypadají jako vícepatrové budovy.
Po pádu království označení Aksum existovalo dále, jednalo se o napůl autonomní oblast, která byla součástí Etiopského císařství. Mocenské centrum se tak přesunulo do Etiopské vysočiny. Ve 13. století území vládli příslušníci dynastie Zagwe. Ve 14. století pak Šalomounská dynastie.
V 16. století Osmané ovládli přístav Masawu i přilehlé Dahlacké souostroví. Osmané podporovali Adalský sultanát (1415–1555), který vznikl na území dnešní severovýchodní Etiopie, východní Eritrei a severního Somálska. Adalský sultán Ahmada Graňňa, provedl výpad do Aksumu roku 1520. Etiopané za pomoci Portugalců anexi odrazili v bitvě u Wayna Daga (1543). Osmané pak dále nebyli schopni Adalský sultanát podporovat a jeho moc upadla. Osmané se v oblasti udrželi do poloviny 19. století.
V roce 1869 byl otevřen Suezský průplav a region se dostal do sféry zájmů velmocí. Britové uznali italské koloniální zisky, protože měli problémy s Mahdího povstáním v Súdánu, výměnou za privilegia v přístavech, a tak v roce 1885 přenechali Eritreu Itálii. Etiopský císař Menelik II. posléze ve “Wichalské dohodě” roku 1889 potvrdil italské koloniální nároky na pobřeží Rudého moře a 1. ledna 1890 bylo Itálií získané území oficiálně označeno jako italská kolonie pod názvem Eritrea. V roce 1896 Itálie naopak potvrdila Etiopskou suverenitu. Eritrea se měla stát pro Itálii zdrojem levné pracovní síly a dodavatelem tropických plodin.
Itálie zahájila rozsáhlou výstavbu infrastruktury (silnice, železnice a dvě letiště), podporovala školství a zdravotnictví, budovala města ve vnitrozemí, zapojila místní do správy země a lákala do země italské kolonisty, kterým byla nabízena levná půda (vzniklo zde až 70 tisíc farem). Eritrejci byli “nuceni” opouštět venkov a přestěhovat se do měst. Investice byly tak rozsáhlé, že Eritrea Itálii nepřinesla očekávané zisky.
V roce 1922 se v Itálii chopil moci Benito Mussolini, který v Eritrei zavedl rasovou segregaci a narušil “status quo”. Mussolini se rozhodl, že pokoří Etiopii. Eritrejci museli narukovat do armády. Po dobytí Etiopie v roce 1935 se Eritrea spojila s Etiopií a obě země se staly součástí Italské východní Afriky.
Italská nadvláda skončila v roce 1941, kdy je Britové porazili v bitvě u Kerenu. Eritreu začali spravovat Britové na základě rozhodnutí spojeneckých velmocí a posléze pod mandátem OSN až do roku 1951, kdy byla Eritrea opět přidružena k Etiopii jako federativní republika. S tímto aktem OSN se většina obyvatel neztotožnila. Vše umocňovala snaha omezit autonomii Eritrei císařem Haile Selassie I. i povinná výuka amharštiny. V té době navíc byla Eritrea modernějším útvarem než feudální Etiopie. Císař “slavil” úspěch v roce 1962, když byla federace formálně zrušena.
V té době již v Eritrei existovalo hnutí za nezávislost. První bylo Eritrejské osvobozenecké hnutí (ELM), které se zformovalo roku 1958 a brzy bylo potlačeno. Následně vznikla Eritrejská osvobozenecká fronta (ELF) v roce 1960, která si postupně získala značnou popularitu. Díky její činnosti bylo v roce 1971 v Eritrei vyhlášeno stanné právo a Etiopie zde rozmístila až 1/2 své armády. Hlavní silou se následně stala Eritrejská lidová osvobozenecká fronta (EPLF), která ve spolupráci s Tigrejskou osvobozeneckou frontou, svrhla v roce 1991 na území Eritree vládnoucí komunistický režim Etiopie.
Po dohodě s Etiopskou lidovou revoluční demokratickou frontou (EPRDF) se v dubnu 1993 konalo referendum o samostatnosti. Po vyhlášení nezávislosti 24. května 1993 byla Eritrea na půdě OSN uznána jako samostatný stát.
Bohužel očekávaný vývoj v zemi nenastal. V zemi se chopila moci diktatura. V roce 1998 – 2000 vypukla válka, která si vyžádala desítky tisíc životů na obou stranách, s Etiopií. Důvodem byly sporné hranice obou zemí. Válka stávajícímu režimu pomohla k utužení své vlády a ekonomice podlomila kolena. Eritrea měla spory o hranice i s Džibutskem a Jemenem.
Hlavou režimu je eritrejský prezident Isaias Afwerki – dosavadní vůdce EPLF, resp. EPLF se transformovala v politickou stranu – Lidová fronta za demokracii a spravedlnost (PFDJ).
První povstání obyvatel proti režimu se uskutečnilo v roce 2001, ale bylo rychle potlačeno. V zemi se “něco” odehrálo i začátkem roku 2013, ale nikdo neví co? Od roku 2008 mezi vládou a armádou rostou neshody. Obecně platí, že režim a eritrejské války zemi postupně dostaly do mezinárodní izolace. Súdán dlouho obviňoval Eritreu z podpory povstaleckých skupin na svém území a naopak. Dnes jsou vztahy částečně urovnány. Naopak s Etiopií jsou vztahy hluboko pod bodem mrazu. Vláda udržuje početnou armádu a do jejího vybavení směřuje přes 6% HDP.

Eritrea se nachází při pobřeží Rudého moře ve východní Africe, rozkládá se mezi 12°až 18° s. z. š. a mezi 36°až 44° v. z. d. Délka pobřeží dosahuje 2234 kilometrů, na pevninskou část země připadá 1151 km pobřeží. Na severu a západě sousedí se Súdánem, na jihu má společnou hranici s Etiopií a na jihovýchodě s Džibutskem.
Povrch země utvářela tektonická činnost a celé území je součástí Velké příkopové propadliny. Pobřežní nížina je poměrně úzká, její šíře se pohybuje mezi 15 až 80 km, na jihu se pobřeží rozšiřuje až do Danakilské prolákliny. Sever země a vnitrozemí jsou hornaté. Hory dosahují průměrných výšek okolo 1800 m n. m., nejvyšší hora Soira je vyšší než 3 000 metrů. Pahorkatina je výběžkem Etiopské vysočiny. Západní část se Súdánem je rovinatá se svědeckými horami. Při pobřeží se nachází více než 300 ostrovů, z nichž třetina náleží k Dahlackému souostroví.
Díky velkým rozdílům v nadmořské výšce jsou klimatické rozdíly v zemi výrazné. Na pobřeží dosahují průměrné teploty 30°C (s maximy až 50°C), v horách ve vnitrozemí jsou průměrné teploty v rozmezí 16-17°C. Obdobně rozdílný je i roční úhrn srážek. Na pobřeží činí jen 200mm, ve vnitrozemí dosahují roční průměrné srážky 500mm. Většina srážek spadne během dvou období dešťů. První, krátké, přichází mezi únorem a březnem. Dlouhotrvající deště přichází od druhé poloviny července do poloviny záři. V Danakilské proláklině však prší jen velmi zřídka, resp. několik let po sobě déšť nemusí přijít vůbec.
V Eritrei teče jediná stálá řeka Setit (Tekezé), která pramení v Etiopii. Na jihozápadě země tvoří přirozenou hranici s Etiopií. Její celková délka je 608km a teče v nejhlubším kaňonu v Africe, v některých bodech má hloubky přes 2000 metrů. Řeka není splavná. Setit je přítokem řeky Atbary.
Ostatní řeky jsou pouze sezonní, mezi větší patří Anseba, Baraka, Falkat a Mareb.

Přes snahu italské koloniální správy žije ve městech pouze 20% obyvatelstva. Oficiálním jazykem je tigrejština, arabština a angličtina. Zdravotní péče je špatná a kojenecká úmrtnost stále vysoká. Eritrea se potýká též s obchodem s lidmi, ať za účelem nucené práce či sexuálního vykořisťování i dětské práce. Týká se to zejména osob hledajících práci na Arabském poloostrově. Ze země utíká velké množství obyvatel. Hlavní cílovou zemí je Izrael, Súdán, Etiopie, Jemen a Egypt. Lidé utíkají před nedostatkem základních lidských práv, službou v armádě, za politickou svobodou, vzděláním a pracovní příležitostí.
Velká diaspora Eritrejců v zahraničí je zdrojem životně důležitých peněz a tvoří 30% HDP země.
Hlavními náboženstvími země jsou ortodoxní křesťanství a sunnitský islám. Obě hlavní náboženství mají přibližně stejný počet přívrženců. Vyznavači islámu žijí při pobřeží, křesťané zejména na eritrejské vysočině.

Díky své poloze má Eritrea jedinečnou možnost stát se ekonomickým hegemonem regionu, jako za Aksúmské říše. Bohužel ekonomika země byla zničená válkou s Etiopií a nedávným suchem (2001). Negativní dopad na rozvoj hospodářství má totalitní vedení země, zejména úplné uzavření hranic s Etiopií a výpadku příjmy z přístavů Massawa a Assab. Ekonomika se v posledních letech postupně zotavuje. Vládní prioritou je výstavba infrastruktury a rozvoj těžebního průmyslu (měď, zlato a potaš). Tradiční obchodní komoditou je sůl, ale dnes nemá zásadní význam. Potenciál má též v těžbě ropy na pobřeží, rybářství i turistice.
Země si zachovala zpracovatelský průmysl, vybudovaný pod italskou správou: výroba nábytku, cigaret, nápojů, textilní a kožené výrobky, obuv, stavební materiály (cementárna), sklářství, …. Zastoupen je i chemický (výroba mýdla) a tiskařský průmysl.
Hlavním obchodním partnerem je Čína a kontakty udržuje i s Íránem.
Vláda uplatňuje v zemědělství politiku soběstačnosti a země nepotřebuje potravinovou pomoc. V zemědělství je zaměstnáno 80% obyvatelstva (tvoří jen 14% HDP). Velký vliv na tento úspěch má budování malých přehrad na vodních tocích armádou. Potravinová soběstačnost měla pravděpodobně za následek, že se obyvatelstvo nepřipojilo k “arabskému jaru”. Hlavními produkty zemědělství jsou obilniny (teff = milička habešská, proso a sezam), luštěniny, zelenina a tabák. V zemi žijí i početná stáda skotu, ovcí, koz a velbloudů.
Hlavním odběratelem zemědělských produktů je však armáda, která úrodu vykupuje za pevné ceny.
Země trpí odlesňováním v důsledku získávání palivového dříví. Rozloha lesů se snížila na 1/5 původní rozlohy.

Dopravní infrastruktura utrpěla během válek podobně jako ekonomika země.
V zemi je 4 010 kilometrů silnic, z nichž 874 km silnic má asfaltový povrch. Nejdůležitější silnice spojují hlavní město s Massawou a Kerenem. Do přístavu Assab naopak zatím žádná silnice z Asmary nevede. Assab má jedinou slušnou silnici z Etiopie.
Letecká doprava je odkázána na mezinárodní letiště v Asmaře a Massawě a globální letecké společnosti.
Železniční síť patří mezi nejstarší železniční trati ve východní Africe (1890), v současné době prochází renovací. Celkem bylo za italské koloniální správy vybudováno 317 kilometrů úzkokolejné trati z Agordatu do Massawy (1928), ale železnice přestala jezdit v roce 1975 po jejím poškození v bojích za nezávislost. 81 kilometrů železnice z Massawy do Embatkaly bylo opětovně zprovozněno v roce 1999.
Země má dva velké přístavy – Massawa a Assab. Massawa byla poškozena během války s Etiopií a Assab sloužil pro obsluhu Etiopie, což dnes nemá význam.
Výroba elektřiny je závislá na spalování fosilních paliv. K elektřině má přístup jen 10 % obyvatelstva. Podobně jako v jiných zemích u Velké příkopové propadliny se připravuje využití geotermální energie.
Telekomunikační síť je i na africké poměry špatná. S výjimkou velkým měst se nelze dovolat.

Share with:


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *