Neděle, 3 března, 2024
RostlinyStromy

Píchoš Woodův (Encephalartos woodii) – „Poslední Mohykán“

Tipli byste si, jaký je nejvzácnější organismus na Zemi? A jak moc je vzácný a kolik příslušníků jeho druhu bylo nalezeno? Takže – je to cykasovitá rostlina, píchoš Woodův (Encephalartos woodii). Odpověď na druhé dvě otázky je „hodně moc“ a „jeden“.

Encephalartos woodii v botanické zahradě v Durbanu, Jihoafrická republika. (e-herbar.net, J. Racek, 2018)

Nejosamělejší tvor na Zemi

Už jste si někdy připadali jako nejosamělejší lidé na Zemi? Pokud ano, tak vězte, že to ještě zdaleka nic není proti tomu, jak se musí cítit tento chlapík. „Hmm“, říkáte si – „to je nějaký cykas, a co jako?“ Inu, není to tak docela cykas, i když patří mezi cykasotvaré, ale je to píchoš. Ale podstatnější je, že je to píchoš Woodův. „Haha, tak píchoš, no to jsme ještě neslyšeli“, řeknete si možná, „to vymýšlel nějaký obrozenecký koumák, ne?“ Nesmějme se obrozencům, však chemické názvy prvků jako „kyslík“, „dusík“, „vodík“ jsou taky od obrozence, Jana Svatopluka Pressla, všichni je běžně používáme, na rozdíl od těch, které se neujaly, jako třeba „kostík“, „ďasík“ a „barvík“ a už nám to nijak legrační nepřijde. Jak moc se ovšem ujal „píchoš“, nedovedu odhadnout. Já sám jsem ještě před nějakými 20 lety taky o tomto zajímavém zástupci rostlinné říše docela nic neslyšel.

Tak tedy píchoš Woodův – na první pohled nijak extra kuriozní rostlina, kterou by většina návštěvníků botanických zahrad nejspíš míjela bez nějakého zvláštního zájmu. Teprve když si o něm něco přečtete, pochopíte jeho výjimečnost. Encephalartos woodii byl objeven v roce 1895 v Jižní Africe. Nalezen byl pouze jeden. Ne „jeden tisíc“, prostě jenom „jeden“. Jeden kus, jediná rostlina. Zkuste si na chvíli představit, že jste poslední, ale opravdu poslední člověk na Zemi. Úplně poslední a není nikdo, s kým byste se mohli setkat a popovídat si. Prostě jste tu zbyli sami. A takhle tady zbyl píchoš Woodův. Je úplně sám, poslední svého druhu. Jeho tragédií je to, že píchošové, jakož i všichni zástupci cykasotvarých, jsou dvoudomí. Existují tedy zvlášť samčí a samičí rostliny, které se musí „potkat“, aby dali vzniknout novým semenáčkům. Ty z vás, kteří se teď potutelně usmívají a čekají, že jména „píchoš“ teď zneužiju k nějakým lechtivým dvojsmyslům, jako třeba, že „chudák nemá do čeho píchnout“, tak ty zklamu, to by bylo laciné a lascivní. 

Jak byl objeven chlebohlav z říše šiškonošů

Teď trocha botaniky, která nikoho nezabije, ať víme, v jakých lesích se pohybujeme. Píchoš Woodův, latinsky Encephalartos woodii, patří do čeledi kejákovitých (Zamiaceae), kde se nalézají, kromě rodu Encephalartos, také například rody Dioon a Zamia. Kejákovité tvoří, spolu s čeledí cykasovité (Cycadaceae) podkmen cykasotvaré (Cycadophyta). Ten patří spolu s podkmenem jinanotvaré (Gingkoales, s jediným druhem, kterým je známý „gingko“, jinan dvoulaločný, Gingko biloba) a podkmenem jehličnanů (Pinophyta, kam patří většina nám nejznámějších jehličnatých stromů, kterým se obecně říká „konifery“ – „šiškonoši“), mezi rostliny nahosemenné (kmen Gymnospermae). Cykasovité rostliny nejsou sice řazeny mezi pravé „šiškonoše“, nicméně jejich šišky rozhodně nepřehlédnete, když se tedy nějaké objeví, což může podle druhu trvat od několika až do mnoha desítek let. Jméno Encephalartos pochází z řečtiny a znamená něco jako „chleba v hlavě“ (en = uvnitř, kephali = hlava, artos = chléb). Pokud vám to nedává smysl, pak vězte, že domorodci v jižní Africe občas konzumovali cykasové dřevo, které je bohaté na škroby, a to tak, že jej nadrtili, nechali fermentovat ve zvířecí kůži, vytlačili šťávu a ze zbylé drti dělali mouku a chleba.

Druhohorní krajina (Zdeněk Burian, cca 1950)

Encephalartos woodii, neboli „Wood´s cycad“ byl pojmenován po svém objeviteli, Johnu Medley Woodovi, řediteli vládního herbáře v Natalu a kurátorovi botanické zahrady v Durbanu v dnešní Jihoafrické republice. Wood byl farmář a obchodník, který se živil sběrem bizarních rostlin, které prodával nadšeným sběratelům v Evropě. Při jednom z takových průzkumných sběrů objevil v roce 1895 čtyřkmenný vzrostlý cykas v malém pralese Ngoya (v zulském jazyce „oNgoya“) v dnešní provincii KwaZulu-Natal. Připadalo mu, že takový cykas ještě nikdy neviděl. To, že se jedná opravdu o nový druh, bylo plně potvrzeno až v roce 1908, kdy byl řádně zařazen a popsán anglickým zahradníkem Henry Sanderem. Senzace byla na světě.

A kde je píchoš Woodův dnes k vidění?

Botanici, kteří se zaradovali nad novým krásným druhem, začali horečně pátrat po samičí rostlině. Marně. Žádnou samičí ani další samčí rostlinu tohoto druhu už nenašli. Co s tím? Jedinou možností, jak zajistit alespoň geneticky shodné pokračování druhu, bylo řízkování. Jeden výhonek z hlavních kmenů byl poslán do botanické zahrady v Kew Gardens u Londýna v roce 1899 a jeden do Národní Irské Botanické zahrady v Glasnevinu v roce 1905. V roce 1907, při průzkumu původních čtyř kmenů, Woodův zástupce, John Wylie, zjistil, že největší z nich už jeví značné známky stáří a pravděpodobně nebude žít dlouho, což se bohužel brzy potvrdilo. Dva z kmenů se ještě podařilo zachránit přemístěním do botanické zahrady v Durbanu v Jižní Africe, kde jsou k vidění dodnes. V roce 1912 už zbyl ve volné přírodě poslední kmen. Ten byl v roce 1916 přemístěn do vládní botanické zahrady v jihoafrické Pretorii, kde ale uhynul v roce 1964.

E. woodii v botanické zahradě Kirstenbosch, Kapské město, JAR (foto: Proteus_XYZ, Flickr, 2016) E. woodii v botanické zahradě Longwood Gardens, Pensylvánie, USA (foto: Karl Gercens, 2010).

Výhonek z durbanského kmene poslal Wylie v roce 1916 do další jihoafrické botanické zahrady Kirstenbosch poblíž Kapského města, která je dnes asi jedinou zahradou, kde se úspěšně daří jeho pomalé množení z výhonků. Výhonek v botanické zahradě Kew Gardens rostl až do roku 1997 v Palm House, poté byl přemístěn do Temperate House. V Kew jsem měl možnost jej spatřit v prosinci roku 2002 a dozvědět se tak vůbec poprvé o tomto nevšedním druhu. O rok později, po 105 letech, mu vyrašila první samčí šištice.

E. woodii v botanické zahradě Royal Botanic Gardens v Kew, Velká Británie. (foto: Jiří Prokop, 2002) E. woodii v botanické zahradě Hortus Botanicus v Amsterdamu, Nizozemí. (foto: Jiří Prokop, 2004)

Další exemplář jsem měl možnost vidět v roce 2004 v botanické zahradě Hortus Botanicus v Amsterdamu. V Evropě už je pak k vidění pouze v Itálii v Orto Botanico di Napoli. Bohužel vzhledem k velké poptávce ze strany soukromých sběratelů a nedostatečnému zabezpečení v tamní zahradě, došlo v roce 2008 ke krádeži dvou výhonků, mateřský kmen naštěstí zloději vzhledem k jeho velikosti neodnesli. Další E. woodii jsou pak k vidění už jen ve Spojených státech – jeden v Longwood Gardens u Philadelphie a tři v Lotusland u Santa Barbary. Ostatní pak v soukromých sbírkách, celkem pouhých asi 500 kusů po celém světě, všechny však jsou geneticky shodnými samci, získaní řízkováním výhonků. To je vše, přátelé cykasomilci. A kdo by měl zálusk na to, že si takového malého píchoše pořídí, tak tady je malá informace. Čeká se na něj mnoho let a například botanická zahrada Kirstenbosch prodala v dražbě před asi 10 lety malý řízeček zelenáček v přepočtu za nějakých 350 000 Kč.

Stromovous hledá entku, zn.: „Hlavně se neukvapit.“

Před 200 mil. let byly cykasové pralesy všude na Zemi, od Grónska až po Antarktidu, tvořily 20% všech rostlin. Mezi nimi se proháněli pterodaktylové a na jejich výhoncích se krmili dinosauři. Encephalartos woodii přežil katastrofu, která vyhubila dinosaury, přežil všechny doby ledové, ale jejich počet se stále zmenšoval, až zbyl jen ten jeden jediný „Poslední Mohykán“. Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak. Mnoho výprav se pokoušelo ve 20. století najít v oblasti prvního a dosud jediného nálezu další exemplář, ovšem dopadlo to zatím stejně jako u hledání vakovlka v Tasmánii. Ani po víc jak 100 letech žádnou rostlinu nenašli. Ani samičí a ani samčí. Tenhle chlapík tu zůstal úplně sám. Jeho příběh by mohl být tím nejsmutnějším příběhem z říše rostlin. Ale zároveň je v tom příběhu přesto plno naděje, lásky k přírodě, lidské vynalézavosti a snahy, aby jeden rostlinný druh nezmizel z této planety úplně. 

Compsognathus longipes a Archaeopteryx (Zdeněk Burian, 1950)

Sameček píchoš v Durbanu už je dnes pořádný kmet, jeho stáří je odhadováno na mnoho set let. Stáří cykasotvarých je díky nepřítomnosti letokruhů, podobně jako u palem, velmi obtížné zjistit. Jeho smutná žlutá samčí šištice kvete každé 2-3 roky naprázdno a zase usychá, není, komu by předal svou DNA. Botanickou zahradou se tak vpodvečer nese smutné ševelení jeho zpeřených listů. Naděje pro optimisty ovšem stále trvá, nedá se 100% říci, že daná oblast byla již plně prozkoumána. Možná vám tento příběh připomene Pána prstenů a enty, podivné bytosti podoby živých stromů, zvané také „pastýři stromů“. Hluboko v dějinách Středozemě ztratili své partnerky, „entky“, a od té doby pomalu vymírali. Nejstarší z nich byl Fangorn, neboli „Stromovous“. Mnohasetletý píchoš v Durbanu je tedy možná tak trochu takovým Stromovousem, marně toužícím po své entce.

Pocítili jste už někdy k nějaké rostlině soucit? Možná se mi budete smát, ale já ano. Snad někde ve zbytcích cykasových lesů Jižní Afriky vykoukne jednoho dne semenáček se samičí šišticí a náš píchoš najde přece jen nakonec svoji vytouženou entku. Moc mu to přeju.

Taxonomická klasifikace Encephalartos woodii

ŘíšePlantae (rostliny)
 KmenGymnospermae (rostliny nahosemenné)
  PodkmenCycadophyta (cykasorosty)
                      další podkmeny: Ginkgophyta (jinany, 1 rod, 1 druh), Pinophyta (jehličnany, 3 řády: Cupressales – cypřišotvaré, Pinales – borovicotvaré, Gnetales – liánovcotvaré), celkem 73 rodů)
   TřídaCycadopsida (cykasy, jediná třída)
    ŘádCycadales (cykasotvaré, jediný řád)
     Podřád: Zamiineae
                    další podřády: Cycadineae, s 1 čeledí Cycadaceae a 1 rodem Cykas
      ČeleďZamiaceae (kejákovité)
       PodčeleďEncephalartoideae
                          další podčeledi: Diooideae, s 1 rodem Dioon
        ShlukEncephalarteae 
                    další shluky: Zamieae, 5 rodů (např. Zamia)
         RodEncephalartos (píchoš)
         DruhEncephalartos woodii (píchoš Woodův)

Odkazy:

„Encephalartos woodii.“ (Alice Notten, 2002)
“The King of our Conservatory“ (Karl Gercens, 2010)
„Cycads in Ireland“ (Czech Cycads, 2010)
„La pianta che cadde sulla terra.“ (Renato Bruni, 2011)
„Encephalartos woodii – píchoš.“ (Vít Grulich, 2012)
“Does the Loneliest Plant in the World Need Help?” (Robert Krulwich, 2016)
„Wood like to meet: The loneliest plant in the world.“ (Anthea Gordon, 2018)
“World’s rarest plant is a relic from the age of the dinosaurs.” (Karen Graham, 2019)
Encephalartos woodii in Ganna Walska Lotusland Botanical Garden, Santa Barbara
“Wood’s Cycad.” (Rachel, 2013)
“South Africa’s Ancient Cycad Plants under Threat from Poachers.” (David Smith, 2014)
“The Last of its Species: The Critically Endangered Cycad Plants.” (Vanessa Visnovits, 2019)

(Vyšlo díky spolupráci s časopisem VELbloud)

Jeden myslel na “Píchoš Woodův (Encephalartos woodii) – „Poslední Mohykán“

  • Moc pěkný článek. Děkuji za nadějné zakončení, taky držím pěsti.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


The reCAPTCHA verification period has expired. Please reload the page.