Čtvrtek, 25 dubna, 2024
Státy

Alžírsko

Po rozpadu Súdánu největší stát Afriky. Bývalá římská obilnice a dnes významný exportér ropy a zemního plynu. Pro turistický ruch je země uzavřená, ale má co nabídnout. Alžírsko je největší africká země. Většina obyvatelstva žije na pobřeží u Středozemního moře, kde je soustředěno i zemědělství. Pobřeží je na západě hornaté a na východě s pěknými plážemi. Poušť Sahara pokrývá většinu země a od pobřeží je oddělena dvěma se táhnoucími hřebeny Malého a Velkého Atlasu v rovnoběžkovém směru. Na alžírských pouštích není dovoleno sbírat a odvážet nalezené předměty.
Platí zde zákaz fotografování vládních a vojenských budova a citlivé infrastruktury, včetně vojenských a policejních osob. Kvůli hrozbě terorismu se nedoporučuje cestovat do oblasti Kabýlie, tj. na východ od hlavního města do administrativních oblastí Boumerdes, Bouira, Tizi Ouzu a jižně od měst Tamanrasset a Dajnet při hranicích a Alžírskem, Mali, Mauritánií a Nigerem, kde jsou zahraniční turisté často unášeni za účelem získání výkupného. MZV nedoporučuje cestovat do Alžírska vůbec!!!
 

Základní informace
Hlavní město: Alžír (Algiers)
Počet obyvatel: 42 972 878 (2020)
Rozloha: 2 381 740 km2
Úřední jazyk: arabština
Měna: 1 DZD – Alžírský dinár
Čas: Praha + 0 h
Administrativní uspořádání: 48 provincií – Adrar, Ain Defla, Ain Temouchent, Alger, Annaba, Batna, Bechar, Bejaia, Biskra, Blida, Bordj Bou Arreridj, Bouira, Boumerdes, Chlef, Constantine, Djelfa, El Bayadh, El Oued, El Tarf, Ghardaia, Guelma, Illizi, Jijel, Khenchela, Laghouat, Mascara, Medea, Mila, Mostaganem, M’Sila, Naama, Oran, Ouargla, Oum el Bouaghi, Relizane, Saida, Setif, Sidi Bel Abbes, Skikda, Souk Ahras, Tamanghasset, Tebessa, Tiaret, Tindouf, Tipaza, Tissemsilt, Tizi Ouzou, Tlemcen
Délka hranic: 6 734 km
Sousední státy: Libye, Mali, Mauritánie, Maroko, Niger, Tunisko, Západní Sahara
 
Přírodní a klimatické podmínky
Klima: aridní až semiaridní, podél pobřeží jsou mírné zimy se srážkami a horké suché léto, ve vnitrozemí je zima chladná bez srážek a velmi horké suché léto, široko (vítr s pískem a prachem) je častý během léta
Reliéf: jih pokrývá písčitá a kamenitá poušť Sahara s pohořím Ahaggar a občasnými toky vádí. Na severu jsou horská pásma Atlasu (Saharského a Tell)
Nejvyšší bod: Tahat 3 003m n.m.
Nejnižší bod: Šot Melrhir – 40m n.m.
 
Hospodářský přehled
Hrubý národní důchod/obyv.: 3 920 USD
Hrubý domácí produkt/obyv.: 15 200 USD 
Inflace: 5.6% (2017 – odhad)
Směnný kurz: Alžírský dinár (DZD) vůči americkému dolaru 1$ = 120 DZD (2020)
Nezaměstnanost: 11,7% (2017 – odhad)
Nerostné zdroje: ropa, zemní plyn, rudy železa, fosfáty, uran, olovo, zinek
Využití půdy: orná půda 3,1%, louky a pastviny 13,8%, trvalé kultury 0,4%, lesy 0,8%, ostatní 81,8%
Zemědělství: je soustředěno především podél pobřeží a v oázách. Pěstují se obiloviny, brambory, palma datlová, fíkovník, vinná réva, citrusy.
Průmysl: Stát ovládá většinu ekonomiky Alžírska. Privatizace byla pozastavena. Těžba plynu a ropy je páteří ekonomiky (60% rozpočtových příjmů, 30% HDP a přes 95% příjmů z vývozu). Alžírsko má osmé největší zásoby zemního plynu na světě a je šestým největším vývozcem zemního plynu. 16. místo mu náleží v zásobách ropy. Země je tak na světových cenách uvedených komodit existenčně závislá, proto připravuje projekty na podporu „zelených zdrojů“ energie.
 
Obyvatelstvo
Národnostní složení: arabové 99%, Evropané 1%
Náboženství: islám 99% a ostatní
Věková struktura: 0-14: 29,58%; 15-24: 13,93%; 25-54: 42,91%; 55-64: 7,41%; 65 +: 6,17%
Porodnost: 20 narozených na 1000 obyvatel za rok
Úmrtnost: 4,4 zemřelých na 1000 obyvatel za rok
Přirozený přírůstek: 1,5% (2020 – odhad)
Střední délka života při narození: 74 let  
 
Historicko politický přehled
Prezident: Abdelkader BENSALAH (od 9. dubna 2019)
Premiér: Abdelaziz DJERAD (od 28. prosince 2019)
Úřední název: Alžírská demokratická lidová republika – Al Jumhuriyah al Jaza’iriyah ad Dimuqratiyah ash Sha’biyah
Státní zřízení: Prezidentská republika
Státní svátky: Výročí revoluce 1. listopadu (1954) a den nezávislosti, 5. července (1962)
Politické strany a jejich představitelé: Algerian National Front nebo FNA [Moussa TOUATI]; Algerian Popular Movement nebo MPA [Amara BENYOUNES]; Algerian Rally nebo RA [Ali ZAGHDOUD]; Algeria’s Hope Rally nebo TAJ [Amar GHOUL]; Democratic and Social Movement nebo MDS [Hamid FERHI]; Dignity nebo El Karama [Aymene HARKATI]; Ennour El Djazairi Party (Algerian Radiance Party) nebo PED [Badreddine BELBAZ]; Front for Justice and Development nebo El Adala [Abdallah DJABALLAH]; Future Front nebo El Mostakbel [Abdelaziz BELAID]; Islamic Renaissance Movement nebo Ennahda Movement [Mohamed DOUIBI]; Justice and Development Front nebo FJD [Abdellah DJABALLAH]; Movement of National Construction (Harakat El-Binaa El-Watani) [Abdelkader BENGRINA]; Movement of National Understanding nebo MEN; Movement for National Reform nebo Islah [Filali GHOUINI]; Movement of Society for Peace nebo MSP [Abderrazak MOKRI]; National Democratic Rally (Rassemblement National Democratique) nebo RND [Ahmed OUYAHIA]; National Front for Social Justice nebo FNJS [Khaled BOUNEDJEMA]; National Liberation Front nebo FLN [Mohamed DJEMAI]; National Party for Solidarity and Development nebo PNSD [Dalila YALAQUI]; National Reform Movement nebo Islah [Djahid YOUNSI]; National Republican Alliance nebo ANR [Belkacem SAHLI]; New Dawn Party nebo PFJ [Tahar BENBAIBECHE]; New Generation nebo Jil Jadid [Soufiane DJILALI]; Oath of 1954 nebo Ahd 54 [Ali Fawzi REBAINE]; Party of Justice and Liberty [Mohammed SAID]; Rally for Culture and Democracy nebo RCD [Mohcine BELABBAS]; Socialist Forces Front nebo FFS [Hakim BELAHCEL]; Union for Change and Progress nebo UCP [Zoubida Assoul]; Union of Democratic and Social Forces nebo UFDS [Noureddine BAHBOUH]; Vanguard of Freedoms (Talaie El Houriat) [Ali BENFLIS]; Youth Party nebo PJ [Hamana BOUCHARMA]; Workers Party nebo PT [Louisa HANOUNE]
Politické specifikum: Pluralitní systém demokracie. Prezident je volen přímo. Politické strany na náboženském základě jsou zakázány. Premiér je jmenován prezidentem po konzultaci s většinou v parlamentu. Vzhledem k velikosti horní a dolní sněmovny je v zemi velké množství politických stran. Horní komora má 144 křesel (1/3 je jmenovaná prezidentem a 2/3 poslanců jsou nepřímo voleni většinou hlasů, funkční období je šestileté). Dolní komora má 462 místy (z toho 8 míst pro Alžířany žijící v zahraničí). Mandát je pětiletý. Země si prošla též „Arabským jarem“, jehož výsledkem bylo zrušení 19letého stavu nouze.
 
 
Cestovatelské minimum
Očkování: Ne
Vízum: Vízum nutné u všech druhů cestovních dokladů, možno o něj požádat na Velvyslanectví ADLR v Praze. Přihlašovací povinnost existuje, ale nevyžaduje se. V případě ubytování v hotelu přihlašovací povinnost plní hotel. Ministerstvo zahraničních věcí doporučuje všem cestovatelům zaregistrovat se v databázi DROZD.
MZV: Základní turistické informace
Mapa: Alžírsko
Mezinárodní poznávací zkratka (MPZ): DZ
Řízení vozidla: vpravo
Mezinárodní telefonní předčíslí: +213
Internetová doména: .dz
 
Obecně
Alžírská demokratická lidová republika je největším africkým státem. Obyvatelstvo je soustředěno do severních oblastí země. Hustota zalidnění je nízká. Alžírsko se rozkládá na severozápadě Afriky u Středozemního moře. Je vymezeno souřadnicemi 8°45´z.z. d. až 12°v.z. d. a 18°55´až 37°10´s.z. š. Maximální délka státního území je od severu k jihu 2 000km a od východu k západu 2 150km. Středozemní moře tvoří severní hranici v délce 1 400km. Suchozemská hranice má délku více než 6 700km. Hranice s Marokem nejsou dosud vypořádány.
 
Území Alžírska má prastaré dějiny. Tisíc let před naším letopočtem Kartaginci začali zakládat města na pobřeží Středozemního moře. Během Punských válek se numidské kmeny osamostatnily. V letech 201 – 149 př. n. l. sjednotil král Masinissa numidské kmeny do království. Později území obsadil antický Řím. V 5. st. n. l. ovládli pobřeží germánští Vandalové a smísili se s místními berberskými kmeny. O dvě století později se území stalo součástí Byzantské říše. V roce 709 území dobyli Arabové a obrátili na islámskou víru Berbery. Od 11. století přicházejí další arabští přistěhovalci a území se stává nedílnou součástí Maghribu. Utváření arabského státu bylo ukončeno v 16. století. Pouze okolí města Oránu byla územím patřící Španělské koruně. Silná arabská kolonizace zatlačila Berbery na jih do Sahary či do hor. Panovník v té době podléhal vlivu tureckého sultána. Alžírští mořeplavci té doby byli proslulí nejen svými námořními dovednostmi, ale též velkou mírou pirátství – napadání lodí, států, měst a ostrovů. Zdrojem obživy pirátů bylo otrokářství.
V letech 1830-1870 se Alžírsko postupně dostávalo do sféry francouzského zájmu, až se stala jeho kolonií. Francouzi obsadili veškerou správu země. Odpor byl vždy krvavě potlačen. Prvním významným odpůrcem byl berberský vůdce Abd-el Káder, který v roce 1837 získal pro sebe střední a západní část Alžírska. V roce 1847 byl poražen. Další vlna vzpour se zvedla v letech 1871- 1872, kdy opět povstaly berberské kmeny.
V průběhu druhé světové války vznikl Manifest alžírského lidu, který žádal právo na sebeurčení, zrušení feudálního vlastnictví a četná demokratická opatření. V roce 1945 vystoupila alžírská inteligence s žádostí na plnou samostatnost. Francouzská vláda se snažila Alžírsko udržet a v roce 1947 udělila Alžírsku právo na částečnou samosprávu – tzv. Organický status. V roce 1954 došlo k ozbrojenému povstání, do jehož čela se postavila Fronta národního osvobození. Ta vedla sedm let ozbrojený boj proti Francii. Bojovníci Fronty národního osvobození v zemi rozpoutali boj, který zaplatili životy i civilisté. Povstalci například postříleli civilisty v Oránu (ženy a děti na tržišti) a v boji zabili nebo zlynčovali 50 – 150 tisíc lidí (zejména vojáků). Vojenské oběti byly legitimním způsobem vedení války. V roce 1958 vznikla v emigraci prozatímní vláda Alžírska, kterou uznalo 32 zemí. V roce 1961 povstalo „francouzské Alžírsko“, jeho snaha udržet zemi pod správou Francie, však ztroskotala. V březnu 1962 byly podepsány Eviantské dohody, ty obsahovaly ukončení bojů, postupnou evakuaci francouzských vojsk a plnou nezávislost Alžírska, o němž mělo rozhodnout referendum.
Referendum proběhlo 3. 7. 1962 a v září byla vyhlášena republika. Ze země následně uteklo 10% Alžířanů do Francie, z toho 1 025 000 „pieds-Noirs„.
Podle Ústavy se Alžírsko stalo v roce 1963 republikou, státním náboženstvím se stal islám a úředním jazykem arabština. Prvním prezidentem se stal Ahmed Ben Bella. V témže roce byla provedena pozemková reforma a znárodněn průmysl. 19. 6. 1965 došlo ke státnímu převratu, kdy veškerou moc převzala Revoluční rada v čele s H. Bumedienem. Jedinou legální stranou se stala Fronta národního osvobození (založená v roce 1954, jako jednotná strana revoluce), která si stanovila cíl – budovat socializmus. V podstatě vládla zemi se svým programem již od roku 1964, kdy došlo k zákazu ostatních politických stran. Státním převratem vše vyvrcholilo (zbavili se lidí s jiným názorem) a byla přijata nová Ústava.
Během ropné krize bylo „komunistické Alžírsko“ na vrcholu moci, ale vše se postupně hroutilo (od roku 1980), kdy cena ropy opět klesla. V roce 1978 zemřel Bumedienem a nahradil ho Chadli Bendjedid. „Socializmus“ začal dělat reformy. Díky vysoké porodnosti bylo v zemi dost nespokojených mladých lidí, kteří vyšli do ulic (poprvé r. 1980). Protesty trvaly osm let a Prezident Bendjedid ukončil v roce 1988 vládu jedné strany.
První svobodné volby proběhly v roce 1991. První kolo vyhrála Islámská fronta spásy (Islamic Salvation Front) a armáda v zemi vyhlásila stanné právo a zrušila druhé kolo voleb. Prezident Bendjedid rezignoval. V zemi byly zakázány všechny náboženské strany a moci se ujala armáda. Proběhly dvoje volby 1995 a 1998. Přesto země směřovala či byla v občanské válce. Islamistické skupiny, které mají v některých částech země značnou podporu, v letech 1992 – 2002 provedly několik teroristických útoků, které si vyžádaly 160 tisíc lidských životů.
Dne 27. dubna 1999 vyhrál prezidentské volby, armádou podporovaný, bývalý prezident Abdelaziz Bouteflika. Bouteflika v roce 2002 ukončil ozbrojené boje – odbojné skupiny buď vojensky rozdrtil, nebo je přiměl složit zbraně a amnestoval je. Přesto v některých částech Alžírska jsou odbojné skupiny nadále aktivní.
(Vsuvka: Odporem proti nadvládě vynikají kabylští Berberové ze severu Alžírska, kteří bojují od nepaměti. Odsud vzešla všechna významná povstání alžírského lidu. Úspěšně v roce 2001 bojkotovali volby.)
Země pomalu ekonomicky sílí, přesto ji v roce 2010-2011 zasáhla vlna revolucí arabského světa „Arabské jaro„. Došlo zde též k sebeupálení protestujících a zoufalých lidí. Povstání lidu mělo význam – 24. února 2011 bylo zrušeno 19 let staré stanné právo. Celonárodní odpor však nevznikl. Na konci února 2019 vypukly v celé zemi protesty proti rozhodnutí prezidenta Boutefliky prosadit si cestu k pátému funkčnímu období. Protestující Alžířané ho donutili rezignovat dne 2. dubna 2019.
 
Přírodní poměry jsou stejně pestré jako historie. Severní oblasti země jsou hornaté a rozčleněné četnými údolími. Ostatní část země (75%) vyplňuje Sahara s ojedinělými horskými hřbety a pohořím Ahaggar. Geologická stavba země je velmi pestrá. Sever země postihly všechny významné vrásné pochody. Zvláště silné bylo to poslední „pyrenejsko – alpínské„, kdy vznikly tři orografická pásma Malý Atlas (jednotlivé hřebeny na pobřeží, pobřeží Středozemního moře je velmi srázné), Plošina šotů (bezodtoká oblast se solnými jezery a pánvemi) a Saharský Atlas (pokračování marockého Vysokého atlasu). Saharský Atlas je od Sahary oddělen výrazným zlomem. Sahara vyplňuje většinu země a zahrnuje několik odlišných oblastí. Na jihu je tvořena břidlicemi a masívy žuly, severněji jsou vápencové sedimenty křídového a neogenního moře s oázami, vádí i písečnými pouštěmi. Písečné plochy – ergy- jsou odděleny kamenitými pouštěmi – hamadami. Na jihozápadě leží Erg Iguidi a Chech, ve středu Grand Erg Occidental a na východě Grand Erg Orienatal s roponosnými vrstvami. Zcela na severovýchodě leží písečná proláklina Chott Melrhir (-26m) a Chott Merouane (-40 m). Největší hamadou je Hamada du Dra na západě a na východě leží Hamada du Tinrhert.
Nejrozsáhlejším masívem alžírské Sahary je pohoří Ahaggar s nejvyšší horou Tahat ve svém středu. Sever Ahaggaru je žulový a východ vulkanický. Na západě Ahaggaru leží bezvodá pustina Tanezrouft s nevýrazným žulovým masívem El Eglab.
Podnebí je též různorodé. Severní oblasti (Malý Atlas) mají subtropické středozemní klima se suchým létem a deštivou zimou. Průměrné teploty dosahují 20°C. Srážky padají od listopadu do března. Výše srážek se pohybuje od 200 do 1 500 mm. Ve vyšších polohách padá sníh, který zde leží po celou zimu. Saharský Atlas a plošina Šotů má podnebí polopouštní. Průměrné teploty dosahují 20 – 30°C. Srážkové úhrny dosahují pouze 150-300mm. Jižní oblasti mají pouštní kontinentální klima. Průměrná teplota dosahuje 23-28°C (v nejteplejších měsících až 50°C). Průměrné teploty jsou zde nižší díky velkým denním výkyvu teplot! Srážkové úhrny klesají pod 100mm. Někdy zde neprší několik let.
Říční síť je velmi řídká. Pouze pohoří Atlasu má několik stálých a krátkých řek. Hladina je velmi kolísavá, průtoky se liší až v řádech tisíců. Největší řeka je Oued Chéliff s délkou téměř 700km a povodím 35 000km2. V zemi je mnoho termálních pramenů s lázněmi, jejíž využívání sahá až do doby Římské říše. Jinak většina Alžírska je bezodtoká, vodu zde odvádí občasné řeky ve vádiích do bezodtokých pánví – tzv. šoty, sebkry nebo zahrezy. Největší je Chott Melrhir (6 700 km2). Pro život v poušti má zásadní význam podzemní voda.
Rostlinstvo je závislé na srážkách. Okolí Středozemního moře rostou stálezelené porosty a kulturní plodiny – vinná réva, citrusy, olivovníky, fíkovníky a jiné ovocné dřeviny. Skalnaté místa pokrývají křovinaté porosty – macchie – keře rodu Cistus, šalvěje, vřesy, myrty, vavříny, vrby, duby, planiky a různé byliny. Ve vyšších polohách rostou lesy s korkovými duby, duby a buky. Sušší místa porůstají halepské borovice, jedle a cedry (Cedrus atlantika). Rozsáhlé jsou i porosty tújí, jalovců, cypřišů aj. V krajině šotů se nachází stepní a polopouštní květena – pelyňky, starčky, kozinci, halfou (Stipa tenacissima), aj. Většina pouští je bez vegetace. V oázách roste datlová palma.
Živočišstvo náleží do holarktické oblasti, resp. Středomořské podoblasti. Žijí zde však i zástupci z oblasti etiopské. Výčet by byl dlouhý – jmenujme alespoň dikobrazi, makaky bezocasé, prase divoké, kamzíky, kozorožce, rysi, lasičky. Na jihu žijí velbloudi, hyeny, šakali, fenci, antilopy, gazely, levharti a lvi. Alžírskem migrují početná hejna evropského ptactva. Nejhojněji zde žijí různí hlodavci, hadi, varani, želvy, ještěrky; bezpočet druhů bezobratlých – sarančata, sekáči, klíšťata aj. Nelze opomenou faunu moří, kde žijí sardinky, sledi, tuňáci, makrely, langusty, houby, ústřice aj. Pro ochranu fauny je v Alžírsku zřízeno mnoho pěkných národních parků.
Obyvatelstvo není etnicky pestré – obyvatelstvo je arabsko-berberského původu. Původní berberové jsou pouze v Kabýlii; další etnikem jsou Šavijjové a ahaggarští Tuaregové. Drtivá většina lidí vyznává islám; zlomek pak křesťanství. 2/3 lidí žije na venkově. Hlavním a největším městem je Alžír, druhým Oran a třetím Constantine. Nejstarším městem – perlou Maghribu – je Tlemcen.
Páteří ekonomiky je dnes těžba a zpracování zemního plynu a ropy. Na dobré úrovni je potravinářský průmysl, těžební a chemický průmysl. Zemědělství je však na vysoké úrovni a zaměstnává 14% práce schopného obyvatelstva.
Doprava je vázána na zpracování ropy a zemního plynu. Ropovody vedou z východu země do přístavů Arzew a Bajaia.
Alžírsko má 13 námořních přístavů s námořním obchodem.
Železniční doprava je pouze v přímořské oblasti s několika tratěmi do vnitrozemí – dá se však projet od východu k západu vlakem. Délka sítě 4 500km a 200 zastávek. Vlaky jsou levné.
V Alžíru jezdí i metro. Zahájilo provoz 1. 11. 2011. Se stavbou se začalo před 28 lety. Má deset zastávek a délku 6,5km. Po Káhiře je to druhý dopravní systém metra v Africe.
Silniční síť má délku odhadem 100 000 km, z toho 20 000km jsou hlavní silnice. Obdobně jako jinde ve světě plní svou nezastupitelnou roli v dopravě lidí i zboží. Autobusy jezdí do všech velkých měst. Z nich se lze dostat místní dopravou (TAXI) následně kamkoliv.
Letecká doprava je rozvinutá. Více než 10 letišť udržuje pravidelné přímé lety do Francie. Ve vnitrostátní dopravě se z hlavního města letecky dostanete po celé zemi (větší města). Oran a Constantine, udržují letecké spojení s největšími městskými středisky. Dopravu obsluhuje – Air Algerie
 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


The reCAPTCHA verification period has expired. Please reload the page.