Mali v souvislostech

Mali je rozsáhlá země ve francouzské západní Africe, kterou na starých mapách najdeme pod označením Západní Súdán (Soudan occidental). Jeho hranice jsou z velké části jako podle pravítka. Jak typické pro bývalé kolonie! Většinu jeho území severně od Nigeru tvoří pouště a polopouště Sahary. Jih leží v oblasti sahelu a žije zde většina obyvatel.

Etnicky je situace na africké poměry celkem přehledná. Mezi hlavní národnostní skupiny patří Bambarové, Malinkové, Fulbové, Tuaregové, Bozové a Sarakolové. Odhlédneme-li od francouzštiny, kterou zde zavedla koloniální správa, je bezkonkurenčně nejrozšířenějším domorodým jazykem bambarština, jež je, zvláště na jihu země, klíčovým jazykem. Zde také paradoxně žije nejvíce lidí, kteří se příliš nekamarádí s úřední francouzštinou.

Na mapě Mali najdeme místa, která bezesporu patří mezi skvosty na tváři Afriky. Kdo z cestovatelů by někdy nezatoužil navštívit Tombouctou, Djenné či tajemnou zemi Dogonů! Bohužel turistický ruch je v posledních letech na bodu mrazu. Může za to bezpečnostní situace, která je díky potížím s Tuaregy v severních krajích velmi špatná. Leckterý turista je ochoten podstoupit nepohodlí i obtíže, ale málokdo bude riskovat život!
S tuarežským problémem se potýká Mali od vyhlášení samostatnosti v r. 1960. V roce 2012 však došlo k velkému vyostření situace a k regulérnímu ozbrojenému střetu, hrozilo odtržení celé severní části země a vzniku tuarežského státu Azawad. Pomohl zásah Francie, o který tehdy malijská vláda požádala. Každopádně řídce osídlené a nesmírně rozlehlé severní regiony lze jen stěží možné kontrolovat a zajistit zde pro lidi dostatečnou bezpečnost. Rozlehlé pláně Sahary skýtají jedinečnou příležitost pro základny militantních islámských organizací, jako například nechvalně známý Ansar Dine (v překladu Obránci víry). S tím vším se samozřejmě pojí obchod se zbraněmi, drogami, převáděním běženců apod.

Zpráva o další tragické události přichází během mé poslední pracovní cesty. Právě dokončujeme hloubení další průzkumné šachtice. V táboře se od kolegy dozvídám znepokojivou zprávu. Hotel Radisson Blu, jeden z nejluxusnějších v Bamaku, byl přepaden islámskými radikály, nějakou odnoží Al-Kajdy, Islámského státu nebo kterého čerta! Ti bez skrupulí postříleli ochranku a obsadili hotel. Závěrečná bilance je hrůzná – dvacet sedm mrtvých! Je to názorná ukázka toho, jak to dopadá, když bestiální psychopati znásilní a přetvoří víru ke svým zvráceným cílům! My naštěstí působíme na venkově, mimo větší města, na samém jihu země, kousek od Guinejských hranic. Je tu klid a obyvatelstvo je přívětivé. To ale vůbec neznamená, že bychom tyto události mohli brát na lehkou váhu.

Slavné okamžiky z minulosti

Dávná historie je, jak jinak, zahalená tajemstvím. Nejstarší archeologické nálezy osídlení pocházejí z okolí města Gao a spadají do 2. tisíciletí před Kristem.
Posuneme-li se po časové ose o značný kus dopředu, dostaneme se k říši „Ghana“, která v sobě zahrnovala i území západního Mali, a o které již víme o něco víc. Doba jejího vzniku není sice přesně známá, ale s velkou pravděpodobností to bylo ve 4. století našeho věku. Stala se významným státním útvarem. Na konci 8. století ji zmiňují arabské texty. V roce 990 si podmanila berberskou říši Awdaghust. To byl vrchol její slávy, na němž se neudržela příliš dlouho. V r. 1076 ji dobyli muslimští Almorávidé a začlenili do svého impéria, které se ovšem pár let nato samo rozpadlo a Ghana přežívala jen jako bezvýznamný státeček.
Takových státečků bylo tehdy v západní Africe mnoho. Bojovaly navzájem, uzavíraly spojenectví, ale jejich význam byl nepatrný. Patřilo mezi ně i království Mali, které leželo na řece Nigeru, poblíž dnešního Bamaka. Traduje se, že jeho tehdejší vládce byl neschopný, ale měl oporu ve svých dvanácti synech. Byli to válečníci, lamželeza připravení kdykoliv a proti komukoliv hájit barvy svého otce, tedy kromě jednoho, jenž byl nanicovatý, neduživý a snad i mrzák. Později vstoupil do historie pod jménem Sundžata Keita.

Hned vedle Mali se rozkládalo království Soso, jehož vládce měl značné ambice a dělal si na Mali zálusk. Do otevřeného střetu se mu ale moc nechtělo. Dal tedy dohromady skupinu vrahounů, aby zákeřně zlikvidovali královskou rodinu souseda. Záměr se podařil a pod rukama soských zabijáků našlo smrt i jedenáct královských synů. Jako dobrý vtip ušetřili neschopného neduživce Sundžata Keitu. To se jim ale zle vymstilo. Ukázalo se, že Sundžata Keita není vůbec tak neschopný, jak se zdá. Naopak, že je perfektní organizátor a rozený vůdce, který si přes svůj hendikep dovede získat věrnost a oddanost lidí. Netrvalo dlouho a dal dohromady k všemu odhodlané vojsko, se kterým v r. 1235 u Kiriny na prach rozdrtil síly sóského nepřítele.
Říká se, „S jídlem roste chuť.“  V jeho případě to to platilo do písmene. Sundžata Keita byl k nezastavení. Vrhal se na jednoho souseda za druhým. Jeho říše se raketově rozrůstala. Kromě dnešního Mali ovládl území současného Senegalu, Gambie, část Mauretánie a Guiney.
Z Mali se ve své době stala největší africká říše, oplývající nezměrným bohatstvím, zejména zlatem, které se na jejím území těžilo ve velkém. Z měst jako Tombouctou, Djenné a Gao se staly významná obchodní centra, ve kterých se potkávaly karavany se zlatem, solí, slonovinou, kola oříšky, hedvábím, keramikou, sklem a otroky. Karavanní stezky vedly na jih do celé oblasti Guinejského zálivu, přes Saharu na sever k pobřeží Středozemního moře a dále do Evropy i na východ přes Káhiru až do Indie a Číny.

Do vrcholného období říše Mali spadá vláda „krále králů“ Músy Keity I., žijícího zhruba mezi rokem 1280 a 1337. Je to období, kdy se v západní Africe již hluboko zakořenil Islám, a Músa Keita byl oddaným muslimem. Proto se také rozhodl v r. 1324 vykonat pouť do Mekky. Byla to velkolepá akce, která se nesmazatelně zapsala do historie a která ilustruje nesmírné bohatství, jímž disponoval. Jeho karavana čítala 60 000 mužů, včetně 12 000 otroků, z nichž každý nesl náklad zlata. Další zlato bylo naloženo na osmdesáti nákladních velbloudech. Po cestě Músa štědře rozdával zlato chudým. Prameny také hovoří o tom, že každý týden prý nechal postavit novou mešitu.
Vypráví se i příhoda, ke které údajně došlo při přechodu Sahary, kdy po několika dnech bez vody již králova karavana dost trpěla. Tehdy si prý jedna z Músových žen posteskla, jak ráda by si dopřála koupel. Músa tehdy nechal zastavit, shromáždit po karavaně zbytky vody a manželce připravit lázeň. Po tomhle fanfarónském činu „krále králů“ následoval tristní úsek cesty, při němž řada lidí i zvířat zahynula žízní.
Impérium Mali v dalších staletích sláblo a postupně ztrácelo na významu, zvláště po odtržení Songhajské říše. Jako státní celek zaniklo v r. 1670. Jména velkých králů Sundžaty, Músy i dalších však stále žijí v písních griotů, těchto západoafrických bardů, zpěváků a básníků.

Niger

Vodní síť v Mali reprezentuje Niger, třetí největší africká řeka, spolu se svými přítoky. Její jméno je odvozeno z berberského n’egiren, což znamená černý. Průběh jeho toku byl pro evropské cestovatele dlouho velkou neznámou. Pod jménem Džoliba pramení v Leono-liberijské vysočině, tedy na území dnešní Guineje, nepříliš daleko od břehů Atlantiku. V této souvislosti nemohu nepřipomenout, že vlastní prameny byly objeveny, zdokumentovány a vyfotografovány až v roce 1959 zásluhou českého cestovatele L. M. Pařízka a jeho přítele, kameramana L. Mikuly.
Pokročme ale dále po proudu. Niger směřuje k severovýchodu a vtéká na území Mali. Díky množství přítoků se stává vodnatým a splavným. Tento charakter si však neudrží dlouho. Mezi městy Ké Macina a Tombouctou protéká plochou bažinatou krajinou, kde se rozděluje na mnoho ramen a vytváří vnitrozemskou deltu. Za Timbuktu se vody Nigeru opět spojují a stáčejí se ve smělém oblouku postupně k východu až k jihovýchodu. Protéká územím Nigeru a dále pak po severní hranici Beninu, aby dospěl na území Nigérie, a zde nakonec formou oceánské delty končí svou pouť ve vlnách Atlantiku, kde jeho průměrný průtok činí 8.630 m3 vody za vteřinu. Ve vnitrozemské i oceánské deltě se každoročně ukládá neuvěřitelných 67 milionů tun povodňových hlín.

Niger má dost komplikovaný vodní režim. Zdrojem vody jsou na horním toku letní monzunové deště, které začínají v plné síle v červnu a pokračují přes celé léto. V Bamaku, hlavní město Mali, vrcholí vysoké vodní stavy v září až říjnu. Na dolním toku začínají v červnu místní deště zvyšovat průtok, který kulminuje v září a pak se postupně snižuje, aby začal opět růst v únoru, v důsledku dešťů v horních úsecích povodí.

Arche de Kamadjan

Afrika je prastarý kontinent. Větší část jejího povrchu je plochá, málo členitá, bez výrazných horských pásem, tak jak je známe třeba z Evropy. Je to tím, že jde o oblasti geologicky stabilní, kde už dlouho nedošlo k žádným dramatickým změnám a horotvorným procesům. Jen voda a vítr vše zarovnává a uhlazuje. Je tomu tak i v západní Africe, která je skoro celá tvořená západoafrickým štítem, který vznikl spojením několika menších částí někdy okolo přelomu starohor a prvohor. V prvohorách i části druhohor se tady nic moc zásadního nedělo. Ovšem kontinenty světa byly tehdy uskupené malinko jinak. Afrika byla spojená s Jižní Amerikou v jednom prakontinentu. V druhohorách se po něm procházeli dinosauři, a bylo jim celkem jedno, jak se jmenuje. My mu říkáme Gondwana. Dnešní západoafrický štít a jihoamerický guyanský štít byly tedy spojené v jednom celku. V křídě Gondwana praskla, rozlámala se, Afrika a Jižní Amerika se oddělily. Dnes mezi nimi leží rozlehlý oceán. Sesterská oblast za Atlantikem se rozprostírá na území Brazílie, Venezuely a Guyany. Je známá hlavně svými izolovanými náhorními plošinami, stolovými horami, kterým indiáni říkají tepuí. Jsou tvořené pevnými pískovci až křemenci a představují izolované ostrovy, které ční ve výši několika set metrů nad zeleným kobercem amazonského pralesa, od něhož se liší i klimaticky. Před sto lety zaujaly tyto plošiny plukovníka Percy Fawceta, vzdělaného cestovatele a dobrodruha, který podnikl do Amazonie řadu průzkumných cest. Nejednalo se o žádné velkolepé akce, spíš o expedice komorního formátu. Poznatků a údajů však tento cestovatel přivážel udivující množství.
Připomeňme si, že Fawcet byl přítelem Sira Arthura Connana Doyla, jenž na základě jeho vyprávění napsal světoznámý román „Ztracený svět“, v němž líčí cestu profesora Challengera a jeho přátel na jednu ze stolových hor, kde v izolaci od okolního světa přežívá druhohorní fauna a flóra. Podle cestovatele, entomologa a kryptozoologa Jaroslava Mareše je onou románovou horou Kurupira, jež se nachází na hranici mezi Brazílií a Venezuelou. Přežití velkých dinosaurů na vrcholcích „tepuí“ je sice nepravděpodobné, ale základ příběhu má svoji logiku, kterou potvrzují i objevy, které učinili biologové na celé řadě stolových hor. Samotná Kurupira však nebyla dosud vědecky vůbec prozkoumána.

V západní Africe je to se stolovými horami trochu horší, ale v některých místech, s mocnými vrstvami starých pískovců uložených na prahorním, krystalinickém fundamentu nacházíme úchvatné skalní útvary. Na jejich vzniku se podílela vodní a větrná eroze. Příkladem je kouzelná krajina v okolí města Siby, jihozápadně od Bamaka. Najdeme tu izolované pískovcové věže, celá skalní města a především obrovskou skalní bránu Arche de Kamadjan, která je pro návštěvníky pravým magnetem.

Vzduch nebývá v Mali v zimě průzračný. Krajinu v období sucha obvykle zahaluje opar. Příčinou je severní až severovýchodní vítr harmattan, který přináší ze Sahary do oblasti Guinejského zálivu spousty prachu.  Pro fotografa žádná slast, zvlášť pro pořizování snímků krajiny. Při naší návštěvě pískovcového skalního města je naštěstí viditelnost o trochu lepší než obvykle, i když není v žádném případě dokonalá. Snažím se pořídit snímky, které by co nejlépe zdokumentovaly charakter krajiny a nevyhýbám se ani detailům. Naskýtá se řada pohledů, jež jsou jakoby vystřižené z učebnice geologie. Patří mezi ně nádherné ukázky šikmého a křížového zvrstvení pískovců. Jsou to doklady, které dokumentují vývoj této oblasti. Mnohé z toho, co zde mohu spatřit je námětem na přemýšlení a přináší snad víc dalších otázek než odpovědí. Tak to ale obvykle bývá a můžeme za to být rádi. Bylo by smutné, kdyby bylo vše jasné a my neměli o čem přemýšlet a co zkoumat!

Úzká stezka se klikatí za skalní bránou vzhůru a přivádí nás až na skalní vrcholky. Nalézáme zde několik obřích hrnců, tedy poměrně hlubokých děr hrncovitého tvaru, které typicky vznikají ve skalnatých dnech řečišť s rychle tekoucí vodou. Zde na vrcholcích skal působí jaksi nepatřičně. Ovšem vysvětlení se v tomto případě zdá jednoduché. Nacházíme se v blízkosti Nigeru, který, než se zahloubil na svou dnešní úroveň, tekl právě tudy. V té době ovšem nebylo ještě po skalní bráně Arche de Kamadjan ani památky.
Dolů sestupujeme trošku jinou stezkou. Když se dostáváme na úpatí skalní stěny vedle oblouku, čeká nás další překvapení – klenuté vstupy jeskynního systému, který vede kamsi do hloubi pískovcového masívu. Jak daleko, to těžko odhadnout, minimálně pár desítek metrů. Jsme totiž bohužel bez čelovky, a tak jsme odkázáni, kam dosáhne denní světlo z vnějšku a co nám vždy na zlomek sekundy ukáží blesky našich fotoaparátů. Do naprosté tmy se bez světla neodvažujeme z obavy před hady. Nemá smysl pokoušet osud. Šlápnout na některou takovou ve tmě odpočívající potvůrku by mohlo nepříjemně ukončit náš výlet.

Jeskynní systém v pískovci je pro geologa zvláštní záležitostí. Už jsem navštívil řadu jeskyň u nás i v zahraničí, ale to byly vždy prostory vzniklé ve snadno rozpustných vápencích, méně často v odolnějších dolomitech. Vím i o solných jeskynních systémech, například v Íránu. Ty všechny splňují základní geologickou poučku o vzniku podzemních prostor ve snadno rozpustných horninách. Samozřejmě, jaksi okrajově, jako naprostí outsideři, bývají zmiňovány jeskyně puklinové, které mohou vzniknout v jakékoliv hornině. Těch je ale málo. Jsou to obvykle spíš štěrbiny a díry. Pár jich najdeme i v Čechách a opravdu nejsou nic moc! Tady v Mali ale mohu vidět něco, co má řádově vyšší kvalitu. Rozlehlé prostory s komplikovaně utvářeným povrchem, sloupy, žebry a klenbami. Vysvětlit jejich vznik není úplně jednoduché. Máme před sebou doklad, že zprávy o rozsáhlých jeskynních systémech v tvrdých odolných pískovcích a křemencích stolových hor guyanského štítu na druhé straně Atlantiku nejsou žádným výmyslem. Například v roce 2002 byla českými a slovenskými speleology na tepuí Roraima objevena jeskyně Cueva Ojos de Cristal (Krystalové oči), přičemž zde bylo zmapováno 8,4 kilometru chodeb v křemencovém masívu.

 

Hadi a hadí kámen

Hadí uštknutí je jedno z největších nebezpečí, které na člověka v africké přírodě záludně číhá. Velké šelmy, kterých se obávali staří cestovatelé, jsou dnes mimo rezervace spíš nostalgickou písní minulosti. Jistě, jsou tady škorpioni, jedovaté stonožky a další nepříjemné potvorstvo. Z hlediska nebezpečnosti však hrají oproti hadům druhou nebo spíš třetí ligu!

Mali není žádnou výjimkou, protože jedovatých hadů žije v západní Africe opravdu povedená sbírka! Už jejich jména navozují pocit lehkého mrazení v zádech. Namátkou si připomeňme zelenou mambu – drobného stromového hada, který má prudký jed a v terénu takřka dokonale splývá s listovím. Daleko horší je její sestra, dosti útočná mamba černá, nejjedovatější africký had, který dovede vyvinout rychlost až 20 km za hodinu. Nechybí zde ani řada druhů zmijí a kober, které v útočné pozici rozšiřují přední část těla. Patří k nim i takzvané plivající kobry, jež dovedou vystříknout jed na vzdálenost několika metrů s neomylnou přesností přímo do obličeje nepřítele. Výsledkem bývá závažné poškození zraku nebo slepota.

Nemysleme si ale, že by na nás hadi číhali na každém kroku. To zdaleka ne! Pokud nejsou zaskočeni, raději se člověku vyhnou. Prevence konfrontace s takovou plazící se potvůrkou, je také základní obranou. Je třeba se snažit hada včas vyplašit, aby mohl se ctí opustit scénu. Černoši pečlivě zametají kolem svých domků a chýší, protože v hromádkách nafoukaného listí had rád vyhledává útočiště. Když už domorodci někde na hada narazí, bez rozmýšlení jej zabijí mačetou, klackem nebo třeba lopatou. Je to naprosto pochopitelné, s úmrtími na uštknutí se v Africe stále setkáváme a větší jedinci se navíc stávají vítaným doplňkem jídelníčku.  Navíc většina černochů se v hadech příliš detailně nevyzná a příliš nerozlišuje mezi jedovatými a nejedovatými druhy. Had zkrátka symbolizuje nebezpečí! Výjimkou je ovšem nejedovatá krajta písmenková, jež je považovaná za posvátnou.

Když už se stane, že člověka nějaký ten had uštkne, může pomoci sérum. Hadí jed je bílkovinné povahy a jeho účinná jedovatá složka se druh od druhu liší. Existují sice polyvalentní séra, ale pochopitelně nejúčinnější jsou séra specifická. Tady je ovšem potřeba přesně vědět, o kterého hada šlo. Pokud jej nestihneme zabít, je to dost problematické. Pro zdárnou aplikaci je také potřeba se v historické době dopravit někam, kde sérum mají, tedy nejspíš do nějaké větší nemocnice. To v afrických poměrech nebývá vůbec jednoduché.

Další šanci na přežití představuje Pierre noire, tedy černý kámen, kterému se také někdy říká hadí. Je to specialita Afriky, zejména západní. Co to vlastně je? Odpověď je těžká. I dneska všemocný internet je v tomto ohledu více než skoupý. Jedná se o velice zvláštní kousek aktivního uhlí, vyrobeného pravděpodobně z nějaké kosti. Přesné konkrétní informace o podstatě a způsobu přípravy černého kamene bohužel neznám.
Aplikace je jednoduchá. Nařízneme postižené místo mezi vpichy obou jedových zubů a na ránu přiložíme černý kámen. Nechá se zde tak dlouho, dokud se sám neodlepí. Podstatou jeho účinnosti je, že do sebe nasaje hadí jed. Někdo doporučuje zvýšit účinnost postupu tím, že se postižená končetina nad místem uštknutí na kratší dobu podváže, aby se omezilo roznášení jedu dál do těla krví. Již jednou použitý hadí kámen se dá zregenerovat povařením v mléce.

Černý kámen již zachránil život celé řadě lidí, ať již černochů nebo bělochů. Sám jsem Pierre noire, Pánbůh zaplať, nemusel nikdy použít, ale již před pár lety jsem si jej opatřil a při cestách po Africe jej spolu se žiletkou nosím stále při sobě.

 

Krátký pohled do říše rostlin

Rostlinná říše je v tropech pochopitelně úplně jiná než v Evropě. V jižním Mali moc nenajdeme rozsáhlé plochy nedotčené přírody. Pohybujeme se v pásmu savan s řídkými lesíky. Hojné jsou holé mýtiny, jež bývají nazývány bovaly. Můžeme se zde obdivovat množství termitišť hřibovitého tvaru. V oblasti je spousta vesniček, a tak tu jsou hojná políčka i pasoucí se stáda dobytka. Pěstuje se především kukuřice, bavlna a v okolí vodních toků, kde je dostatek vody, i rýže. Daří se tu mangu, kešu, arašídům, pomerančům a dalším druhům ovoce a zeleniny.

I člověka, který není botanik, zaujme pestrá škála různých stromů a květin. S jejich určováním je to pro laika z Evropy svízelné. Já osobně jsem se k nějakému dobrému atlasu rostlin západní Afriky zatím nedostal. Samozřejmě občas se ptám domorodců. Ti jsou v obraze a ochotně mi odpovídají. Já si ta jména pečlivě zapíši a tím to většinou končí. Názvy jsou totiž v bambarštině, která je pro zjišťování dalších informací nepoužitelná. Nezbývá než o volných chvílích zkoušet hledat na internetu. Velmi dobré jsou třeba stránky African plants.

Nebudu se zde zkoušet podat nějaký ucelený obrázek zdejší vegetace. To bych ostatně ani nedokázal. Zastavím se pouze u třech stromů, které mě zvlášť zaujaly.

Nejprve se zmíním o máslovníku africkém (Vitellaria paradoxa), neboli stromu karité, který je ceněný pro své olejnaté plody, z nichž se získává výborný tuk, jenž nachází uplatnění v kosmetickém průmyslu i v kuchyni. Tento strom dorůstá obvykle do 15 m výšky. Listy na delších stopkách jsou dlouze obvejčité, kožovité, nahloučené dokola na koncích větviček. Máslovník je velice ceněný, chráněný a je ho zakázáno kácet. Několik jedinců poskytuje ochotně stín i v našem táboře.

Dále nemohu zapomenout na ikonické baobaby o výšce až okolo 30 m, které tvoří nepřehlédnutelné krajinné dominanty patřící do čeledi slézovitých (Malvaceae). V západní Africe je rozšířen baobab prstnatý (Adansonia digitata). Jeho neobyčejně tlusté kmeny a koruny s charakteristicky kroucenými větvemi jsou nezaměnitelné. Je to dlouhověký strom. Odborníci hovoří u letitých jedinců o stáří jeden až dva tisíce let. Dřevo baobabu je mizerné, měkké, vláknité. Dokáže ve velkém zadržovat vodu, a to dokonce do té míry, že v závislosti na množství srážek se mění průměr celého kmene. Bílé květy visí dolů z větví na dlouhých, téměř metrových stopkách, stejně jako patnácticentimetrové až dvaceticentimetrové šiškovité plody, jež obsahují kyselinu vinnou a domorodci z nich vyrábějí osvěžující nápoj. Olejnatá semena mívají velikost 10 až 15 mm.

Posledním stromem, o kterém se chci zmínit je Bombax costatum, který bohužel české jméno nemá, a tak musíme zůstat u latiny (pozn. redakce: blízký druh je cejba pravá). Strom je to malý, tak do 15 m výšky. Jeho silueta není v žádném případě impozantní, spíš je to takové řídké koště. Často roste na pahrbcích, kde skalní podloží vystupuje až k povrchu nebo na plochách tvořených vrstvou pevného lateritu. V období sucha je bez listí, ale se spoustou nádherně oranžových květů. Jsou to asi 5 cm velké kalichy tvořené pěti okvětními lístky. Jsou úžasným zpestřením vyprahlé krajiny sahelu v zimních měsících. Domorodci dovedou květy různě využívat, například při přípravě zvláštních, hustých a lepivých omáček specifické chuti.

(Vyšlo v tištěné formě v časopise VELbloud v r. 2016)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.