Poušť, která živí svět

K produkci potravin všude na světě jsou nejdůležitější následující zdroje – sluneční svit, půda, voda a hnojiva, resp. tři biogenní prvky dusík (N), draslík (K) a fosfor (P).  Ano, takové malé shrnutí učiva.
Slunce s námi bude do konce naší civilizace. Přírodní vodní zdroje a půdu dokážeme uměle nahradit. Klíčová jsou pro nás jako lidstvo hnojiva, abychom udrželi vysokou produkci, výnosy a uživili populaci 7 miliard lidí, co nyní obývají planetu. Zároveň by vše mělo být za přijatelnou cenu.
Základní otázkou je, jak si hnojiva opatřit? Organická hnojiva nám už nestačí a zásadní úlohu dnes hrají hnojiva průmyslová. Z biogenních prvků je jen fosfor naprosto nenahraditelný zdroj – zatím ho nelze z ničeho vyrobit. „Jednou bude cennější než ropa. Fosfority jsou v podstatě sedimenty biologického původu, vzniklé z mrtvých organismů, které obsahovaly hodně fosforu. To znamená, že jsou to fosilní zdroje. Každý fosilní zdroj je konečný a v poslední době se stává nedostatkovým.  A myslím si, že do budoucna to může být ještě mnohem cennější surovina, než je dnes ropa. Největší zásoby fosforitů mají v Maroku„, říká paleoekolog Petr Pokorný pro Ekolist.cz (18.1.2022)tento článek si opravdu doporučuji přečíst.“ 

Co to pro svět znamená?

Aktuálně nic závažného. Těžba a zpracování surovin je významnou součástí marockého průmyslu a fosfáty jsou hlavní exportní surovinou. Maroko patří mezi tři hlavní světové producenty fosfátů (fosforečná hnojiva a kyselina fosforečná) spolu s Čínou a USA. Maroko je největší světový exportér této komodity a aktuálně trh s fosfáty ovládá z 1/3 světového obchodu. Pro ekonomiku země jsou fosfáty hlavním zdrojem deviz. Na území Maroka (včetně Západní Sahary) leží největší světové zásoby fosfátů, uvádí se až 72 % celkových světových zásob s odhadem na 60 mld. t. Maroko si je dobře vědomo strategického významu této suroviny, proto dominantním hráčem celého fosfátového sektoru je státem vlastněná společnost OCP (Office Chérifien des Phosphates), která má monopol na těžbu a zpracování fosfátů a zaměstnává kolem 19.000 pracovníků. Cílem země je zdvojnásobení produkce fosfátů na 50 mil. tun ročně a investice do přístavu Jorf Lasfar, které se má stát mezinárodním průmyslovým centrem fosfátových hnojiv. Maroku to umožní lépe kontrolovat cenu této komodity na světových trzích.
Produkci fosfátů v rámci světového obchodu negativně ovlivňují hospodářské krize, epidemie a konflikty (jako u jiných komodit).
Co je horší, jakýkoliv propad těžby či zdražení fosfátů může ovlivnit zemědělskou produkci kdekoliv na světě. Fosfáty, jak bylo uvedeno, jsou nenahraditelné. Snížení zemědělské produkce a tím zdražení fosfátů nejvíce postihne chudší a lidnaté regiony. Ve zkratce – bude tam hlad a drahota, což může vyvolat nepokoje, migraci i války.

Ačkoliv Maroko má velké zásoby na obou stranách pohoří Atlas, těžba probíhá i ve sporné oblasti Západní Sahary (podle metodiky OSN tzv. území bez vlastní suverenity), která má jedno z nejbohatších ložisek fosfátů (aktuálně 10% marocké produkce). Budoucnost zemědělské produkce světa paradoxně leží v „pískách Sahary“, kde s pomocí nejdelšího dopravního pásu na světě se na severoafrickém pobřeží z hlubin pouště dopravuje stálý proud křídově bílého prášku na světový trh. Pásový dopravník vede 98 km skrz drsný terén Západní Sahary od dolů Bou Craa do přístavu Port El Aaiún (Laayoune), kde se nakládají fosfority na lodě. 

Území Západní Sahary bylo v době koloniálních výbojů součástí Španělské západní Afriky. Při získání samostatnosti v r. 1956 vyhlásilo Maroko nárok na území, která na něm byla v minulosti závislá – tzv. „Velké Maroko“. V r. 1958 Španělé zrušili Španělskou západní Afriku. V roce 1960 OSN přijalo rezoluci garantující nezávislost kolonizovaným zemím a v roce 1966 vydalo rozhodnutí, podle kterého mají obyvatelé Západní Sahary právo na vlastní sebeurčení. Svoje nároky na území Španělské Sahary vznesla v r. 1963 také Mauritánie.
16. října 1975 Mezinárodní soudní dvůr přiznal obyvatelům Západní Sahary právo na sebeurčení, aniž by jednoznačně zamítl teritoriální nároky Maroka a Mauretánie. Tři týdny na to zorganizoval marocký král Hasan II. tzv. „Zelený pochod“, kdy na území „Španělské Sahary“ vpochodovalo na 300 000 neozbrojených Maročanů. Následně bylo zahájeno vyjednávání mezi Španělskem, Marokem a Mauritánií, které vešlo ve známost jako Madridské dohody. Na jejich základě se 26. února 1976 Španělsko stáhlo ze Západní Sahary, přičemž koordinovalo svoje kroky s postupem Maroka a Mauritánií, mezi něž se území rozdělilo. Den po stažení Španělska vyhlásilo Polisario (Lidová fronta na osvobození Sakia al-Hamra a Rio de Oro) Saharskou arabskou demokratickou republiku, která ovšem neměla reálnou moc. Polisario zahájilo guerillovou válku proti Maroku a Mauritánii. V letech 1975 a 1976 desetitisíce Sahařanů uprchlo před válkou do utečeneckých táborů v Alžírsku. V r. 1976 proběhla na území Západní Sahary bitva u Amalgy mezi marockou a alžírskou armádou, čímž se potvrdila také vojenská angažovanost Alžírska v tomto konfliktu. Válka byla ukončena příměřím v r. 1991 na nátlak OSN. Pod kontrolou osvobozeneckého hnutí Polisario, které si celé území Západní Sahary nárokuje, je zhruba 20% rozlohy Západní Sahary a nazývá ho Saharskou arabskou demokratickou republiku (SADR). Alžírská podpora Polisaria se odrazila do ekonomických a politických vztahů mezi Alžírskem a Marokem. Alžírsko uzavřelo plynovod Maghreb-Evropa, který přivádí zemní plyn z alžírských nalezišť skrze marocké území do Španělska. Maroko tak přijde o tranzitní poplatky, které činily v přepočtu až pět miliard korun ročně, a část plynu, který mělo pro své potřeby

Tento dodnes nevyřešený spor, by mohl na narušit produkci potravin po celém světě (zejména v rozvojovém světě). Maroko si oblasti na území Západní Sahary, kde se nachází fosfáty, pečlivě a agresivně střeží. Například profesor mezinárodních studií na univerzitě v San Francisku Stephen Zunes říká, že: „Západní Sahara je nejhorší policejní stát, jaký jsem kdy viděl.“ Marocká vláda potlačuje jakýkoli náznak saharského nacionalismu, sleduje cizince a kontroluje tisk. Proto velká část Sahařanů stále žije v alžírských uprchlických táborech.  

Jak již bylo naznačeno, tento do budoucna faktický monopol Maroka na fosfáty bude mít jednou významnější vliv, než jaký má dnes OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu) na ropu. Ropu však dokážeme nahradit, fosfor nikoliv. Mnoha světovým výrobcům potravin hrozí, že se stanou zcela závislými na obchodu s Marokem.
Znovu se vrátíme na začátek článku. To, že dnes netrpí většina lidstva hladem, je zásluhou tzv. „zelené revoluce„, která v šedesátých letech minulého století zavedla užívání syntetických (umělých) hnojiv, které přispěly k vyšším výnosům i na méně úživných půdách. Draslík řešit nemusíme, je bohatě zastoupen na Zemi i ve vesmíru. Vše začalo Haberovým procesem, který umožňuje přeměnu atmosférického dusíku na formu biologicky dostupnou pro plodiny. Ale pro jakékoli zvýšení dusíku v půdě vyžaduje život také odpovídající nárůst fosforu, který se těží ve formě fosfátu z geologických ložisek po celém světě. Poptávka po vytěžených fosfátech s růstem populace prudce vzroste. Ač se budeme snažit jakkoliv, tak syntetické zdroje fosfátu nemáme s výjimkou těch „fosilních“ a tyto zdroje jsou omezené. Zopakujeme = v zemědělství neexistuje žádná náhrada za fosfor.
Geologická služba Spojených států amerických na základě průzkumů světových ložisek fosfátů má obavy, že svět se chystá vstoupit do období „vrcholu poptávky po fosforu„. Autoři zprávy z roku 2009 tvrdí, že současné zásoby by mohly být vyčerpány během jednoho století. Tato zpráva byla rozporována Mezinárodním centrem pro vývoj hnojiv (nezisková nevládní organizace), která odhaduje, že zásoby jsou cca čtyřnásobné a tato zpráva vycházela z údajů poskytnutých marockou státní těžební společností OCP. Tudíž ověřit, kde je pravda, je složité. 
Může nám být útěchou, že v současné době není cena fosfátů vysoká a v mnoha zemích jsou sice ne tak významné, ale přesto nějaké rezervy fosfátů. Přesto lze očekávat, že tlak na fosfáty vzroste zejména z důvodů růstu populace v rozvinutějších částech subsaharské Afriky (Chudé regiony světa si nemohou dovolit fosfátová hnojiva ani za dnešní nemonopolní ceny). To sebou ponese zvýšenou poptávku, vyšší cenu a přirozenou snahu kontrolovat ložiska v Západní Africe (10 procent marockého fosfátového příjmu pochází ze západosaharského dolu v Bou Craa (Bukra), roční těžba v objemu kolem 2 milionů tun, 60% marockého exportu). Po Maroku má Západní Sahara druhou největší zásobou fosfátové horniny na světě, respektive tak budoucnost světového zemědělství leží v pouštních oblastech ovládaných Marokem. Pokud by získala Západní Sahara samostatnost, tak by Maroko ztratilo monopolní pozici a možnost utvářet cenu této komodity na trhu.

Dovětek – i další světová naleziště leží v Africe

V Maroku jsou naleziště fosforitu zejména v sedimentech, tudíž relativně snadno přístupná. Nejbohatší doly leží u města Khouribga v severozápadním Maroku.  Fosfor v nich obsažený pochází z mrtvých mořských organismů. V zásadě jde o sloje mrtvých ryb, žraloků, mořských plazů a dalších živočichů (krokodýlů) a jejich exkrementů, které vznikly v době před 60 až 45 miliony let. Jedná se o horniny biologického původu, podobně jako je ropa nebo vápenec. Fosfority v Maroku vznikly v oblasti epikontinentálního moře s omezeným a velmi mělkým mořským prostředím. Ložiska vykazují všechny diferenciační geologické procesy a cesty, kterými může fosfátový sediment projít.  Obsahují i zkameněliny – fosilie svrchní křídy a starších třetihor. Nejznámější zkameněliny ze zdejších sedimentů náleží především velkým ryboještěrům – mosasaurům a plesiosaurům – obratle, lebky a zuby. Najdeme zde také fosilní zuby velkých žraloků (především Otodus obliquus). Maroko má také ložiska vyvřelých fosfátů, které je ještě třeba dobře prozkoumat.

Významné sedimentární naleziště fosfátů leží i v Senegalu, které se začíná těžit na ložiscích přibližně 140 km od Dakaru. Tvoří ho eocenní horniny senegalské sedimentární pánve, fosfáty vznikly obdobným procesem jako v Maroku. Celková těžba se očekává okolo jednoho milion tun ročně. Zásoby se odhadují na necelé dvě až tři dekády. Senegalská sedimentární pánve hostí vysoce významná ložiska fosfátů nejen v Senegalu, ale i na východě v Mali a Mauritánii. 
V oblasti západní Afriky má zásoby ještě Guinea Bissau.

Naopak bohaté minerální zásoby fosfátů (na fosfor vysoce bohatý apatit magmatického původu) má Jižní Afrika (JAR) cca 3% světových zásob. Těžba minerálního fosforu je obtížnější, ale JAR k němu přistoupila, jelikož v roce 1946 existovala velmi reálná možnost zavedení přídělového systému potravin z důvodů nízké produkce. Před rokem 1953 dovážela Jižní Afrika všechny své fosfátové potřeby ve formě fosfátové horniny z Maroka. Od roku 1969 je JAR soběstačná ve fosfátech, který těží ve vyvřelém komplexu Phalaborwa (další obdobné světové naleziště leží na poloostrově Kola) a dokonce 1/3 produkce hnojiv vyváží.
Předpokládá se, že významné biogenní zdroje fosfátů se nacházejí v oceánu při západním pobřeží (mladé horninové zdroje – podobně jako bývala bohatá a dneska již vytěžená ložiska guána (ptačí trus) na západní pobřeží Jižní Ameriky či ostrově Nauru), ale ložiska nejsou prozkoumána. 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.