Obyvatelstvo Afriky

Obyvatelstvo
Afrika je kolébkou lidstva. Celý příběh začíná, když se před 6 až 4 miliony let hominidé odloučili od svých předků šimpanzů. V té době se podnebí ochlazovalo, vysychalo a většinu povrchu Afriky pokrývala savana. V travnatém porostu se lépe chodí než šplhá a první, kdo to pravděpodobně uměl, byli Astralopithékové, jejichž ostatky jsou doloženy pouze z Afriky. Astralopithékové byli stále velmi podobní šimpanzům, ale otisky jejich nohou v nánosech sopečného popela dokládají, že chodili vzpřímeně. Stálou otázkou je, zda lidé mají za předka právě australopithéka nebo nějakého jiného společného hominida.

 

 

Ostatky prvních lidí druhu Homo habilis jsou staré přibližně 2 miliony let a pocházejí z nánosů dávného jezerního břehu – naleziště: Olduvai (Tanzanie), Koobi Fora (Keňa) a západního břehu jezera Ňasa / Malawi. Homo habilis již chodil vzpřímeně, měl o polovinu větší mozek než australopithékus a postavení palce naznačuje, že již měl ruku vhodnou k úchopu předmětů a jejich opracování.
Nálezy datované stářím 1,8 milionů let z oblasti východní Afriky dokládají vyspělejší druh člověka – Homo erectus, který obýval Afriku po jeden milion let bez výrazných evolučních změn. Oproti předchozímu druhu měl složitější mozek, pravděpodobně užíval ohně a zhotovoval dokonalejší kamenné nástroje (pěstní klín). Tento druh osídlil i Eurasii. Je považován za „opravdového“ společného předka všech lidí.
První druh Homo sapiens – člověk moudrý – se objevil někdy před 400 tisíci lety a postupně se z něj vyvinulo několik poddruhů člověka, které se postupně vyvíjeli v různých částech starého světa a pravděpodobně se i křížili. Kdo byl první člověk „moudrý“ a odkud pochází? To je předmětem mnoha diskuzí, ale jak genetický strom z projektu Human genom, tak kosterní ostatky, naznačují, že první člověk moudrý se objevil v Africe (údolí řeky Omo, Etiopie; Border Cave, řeka Klasies, Jižní Afrika).
Lidský druh pak postupnými krůčky dosahoval kulturních pokroků. Z období před 45 tisíci lety již zpracovával pazourky (jižní Afrika), před 35 tisíci lety je doložena důlní činnost (těžba kamene v údolí Nilu), před 30 až 14 tisíci let již pěstoval rostliny a lovil ryby. Před 12 tisíci lety už zakládal stálá sídla a pěstoval obiloviny, před 8 tisíci lety tvořil keramiku, choval dobytek a bezesporu vedl i složitý kulturní život. O tisíc let později již v údolí Nilu pěstoval ječmen, pšenici a proso. Pak již byl jen krůček k prvním státním útvarům a zpracování kovů měď -> bronz -> železo (5000 let př.n.l.).
Za nejstarší lidskou rasu se považují na základě genetické analýzy Khoisané, kteří žili dlouho izolovaně na jih od Zambezi, ale nálezy dokládají, že kolonizovali celou Afriku. Jinak kosterní pozůstatky nám příliš nepomohou určit, kde se která lidská rasa objevila a kdy žila. Naštěstí nám pomáhá studium jazyků, které dělí jazyky kontinentální Afriky do čtyř základních skupin a jsou navzájem velmi odlišné. Což svědčí o izolovaném vývoji a navíc korespondují s rasovými skupinami. (Pozn.: Madagaskar byl osídlen Malgaši v historické době a jejich jazyk je blízký asijským jazykům jihovýchodní Asie)
Khoisanskými jazyky, které mají zvláštní mlaskavé zvuky, pouze Sanové, Khoikhoiové a tanzanské národy/kmeny/etnika Sandawe a Hadza.

 

 

Afroasijskou rodinu jazyků nalezneme v severní a východní Africe (jazyky Etiopie, berberština, hauština, arabština, hebrejština, a mnoho malých jazyků regionu i starých jazyků Egyptských říší).
Největší skupinou jazyků je nigerokonžská, kterou hovoří většina negroidní populace Afriky, zbytek negroidní populace hovoří nilosaharskými jazyky.
V Africe se jinak hovoří tisíci různými jazyky výše uvedených skupin s mnoha nářečími. Ve většině států je proto úředním jazykem některý ze světových jazyků, zejména francouzština a angličtina.

 

 

Africe jsou zastoupeny všechny lidské rasy. Nejvíce rozšířenou je negroidní (černá) rasa, která žije na jih od Sahary až po jižní okraj kontinentu. Europoidní (bílá) rasa je zastoupena na severu (Arabové a Berbeři) a v Jihoafrické republice (menšiny Evropanů). Příslušníci mongoloidní (žluté) rasy žijí v menšinách v Jihoafrické republice nebo na ostrově Madagaskar.
Národnostní a jazykové složení Afriky je velmi pestré a více než slova pomůže přiložená mapa.

 

 

Dnes podle odhadu OSN žije v Africe přes 1 miliardu obyvatel, což jí řadí na 2. místo za Asii. Počet obyvatel afrického kontinentu nadále dynamicky roste – přirozený přírůstek obyvatelstva 3% ročně. Až třetinu populace představují lidé mladší 15 let! Nejlidnatějším státem je Nigérie (152 mil. obyvatel), na druhém místě je Etiopie (88 mil. obyvatel) a na třetím Egypt (80 mil. obyvatel).
Hustota zalidnění je poměrně nízká, přibližně 34 obyv./km². Rozmístění obyvatel je též velmi nerovnoměrné. Nejvíce lidí žije u pobřeží (např. Guinejský záliv) nebo u řek (např. delta Nilu), naopak pouštní oblasti nebo rovníkové pralesy jsou prakticky neobydlené.
Stupeň urbanizace je též nízký, asi kolem 35 %.
Mezi světová velkoměsta (nad 5 mil. obyvatel) se v Africe řadí egyptská Káhira, nigerijský Lagos a konžská Kinshasa.
Nejpočetnějšími národy se dnes v Africe řadí Arabové (100 milionů), Berbeři (65 milionů), Hausové (30 milionů), Jorubové (30 milionů), Oromové (30 milionů), Igbové (30 milionů), Fulové (27 milionů), Ašantové (20 milionů), Amharové (20 milionů), Somálci (15-17 milionů), Hutové (16 milionů), Ijové (14 milionů), Mandingové (13 milionů), Kongové (10 milionů), Šonové (10 milionů), Zulové (10 milionů). Většina národů Afriky má však méně než 1 milion příslušníků.

 

 

V rámci demografického vývoje Afriky je nutné zmínit několik problémů, se kterými se muselo obyvatelstvo potýkat a potýkat bude.
Otrokářství je stálý problém zejména západní a střední Afriky. Zotročování lidí se odehrává v Egyptě a Súdánu, přes které se snaží dostat běženci zejména Eritrejci do Izraele či Evropy. Přesto největší ranou byl trans-atlantický obchod s otroky. V roce 1510 Portugalci poprvé přepravili Afričany do Ameriky. Odhaduje se, že z Afriky bylo od té doby odvlečeno na 15 miliónů lidí. Zmapovat ztrátu obyvatelstva je dnes nemožné, ale podle Patrika Manninga poklesl podíl Afriky na souhrnném počtu obyvatel světa v letech 1600-1900 z 30% na pouhých 10%. Nejvíce postiženými regiony byla oblast Guinejského zálivu a Angoly. Nepřímým důsledkem obchodu s otroky bylo i šíření nemocí.
Politické důsledky byly též velké. Bohatství a tím moc se soustředila do rukou obchodníků s lidmi, rozpadala se tradiční království (např. Djolofu, Kongo a Oyo), jiná naopak profitovala (Ašantsko, Dahome). Došlo k dovozu střelných zbraní.
Ukončení obchodu s otroky nepřineslo jen pozitiva, protože vyspělé státy začaly ve velkém dovážet zboží do Afriky, rostla inflace a vznikaly plantáže. Více o otroctví v Africe v sérii článků – o otroctví v Africe

 

Další obrovským problémem je široký výskyt četných chorob (Spavá nemoc, AIDS, Malárie, Úplavice aj.). Přesto se podařilo díky očkování předejít nejhorším nemocem, zejména pravým neštovicím, které decimovaly obyvatelstvo. Rozvoj zdravotní péče ve většině zemí vedl k demografické revoluci (nepřesné vyjádření nárůstu počtu obyvatel, kdy se více lidí rodí, než umírá – jev se přesně označuje jako druhá fáze demografické revoluce.). Jedna třetina lidí v Africe je mladší patnácti let. Prudký populační růst komplikuje rozvoj hospodářství a vyhrocuje sociální situaci. Na druhou stranu z hlediska možného ekonomického rozvoje je uvedená situace výhodou, ale za podmínky, že mladí lidé dosáhnou na vzdělání. Signatáři UNESCO se zavázali, že do roku 2015 budou mít všechny děti přístup k základnímu vzdělání, přesto podle zprávy UNESCO zůstane 57 milionů dětí bez vzdělání. Problém se týká zejména dívek z chudých afrických rodin. Při současném tempu bude cíle „možná“ dosaženo až v roce 2086.

 

 

 

S nárůstem počtu obyvatel, zaostalostí vesnic a nemožnosti sehnat tam odpovídající uplatnění souvisí další velkým problémem. Tím je migrace negramotných (nebo méně vzdělaných) lidí z venkova do měst za vidinou snazšího či lepšího života. Výsledkem je vysoký růst urbanizace a suburbanizace. V některých afrických státech žije v hlavním městě více než polovina obyvatel příslušného státu.
Problematické životní podmínky vedou též některé Afričany k trvalé emigraci z kontinentu – většinou do Evropy a Izraele. Nyní se oblíbenou destinací pro uprchlíky ze západní Afriky stává i Brazílie. Z Afriky dnes pochází polovina všech uprchlíků současného světa.

 

 

Válečné konflikty
Nábožensky je Afrika poměrně striktně geograficky rozdělena. Na severu převládá Islám, v subsaharské oblasti převládá křesťanství. V centrální a západní Africe jsou ještě rozšířena přírodní náboženství. Země, ve kterých probíhá hranice hlavních náboženství, jsou náchylné ke konfliktům až občanským válkám, zejména v oblasti Sahelu. Zdrojem napětí je častá snaha části vyznavačů Islámu zavést islámský stát.
Další častou příčinou válečných konfliktů je soužití několika velkých národů v jednom státě, které buď ve výsledku znamenají genocidu vůči sobě navzájem, v lepším případě rozpad země.

 

 

Doporučená četba: Vybrané válečné konflikty na africkém kontinentu – Alžírsko, Rwanda a Burundi, Etiopie a Eritrea

Africké říše
Západní svět dlouho považoval Afriku za kontinent lidí, kteří obývají pouze chýše, nejsou schopni organizace a vůbec za podřadnou rasu. Opak je pravdou.
V severní Africe nalezneme velmi staré říše, které se s historií Evropy snad nedají ani srovnat. V celé Africe pak existovalo minimálně 10 tisíc státních útvarů a státoprávních uspořádání. V průběhu několika tisíciletí, se v různých částech kontinentu objevila obchodní, kulturní, politická a náboženská centra. Obchodní vazby sahaly z Afriky do Evropy, Asie a možná i dále. Vše doloženo archeologickými nálezy.
První velké civilizace vznikaly pravděpodobně v okolí Čadského jezera, což dokládají skalní kresby, ale opravdovou stopu zanechal v krajině až starověký Egypt. Faraonská civilizace začala svou existenci okolo 3300 lety př.n.l a zanikla okolo 343 roku př. n.l., patří tak mezi nejdéle trvající civilizace světa. Egyptský vliv sahal od Libye na západě, před Krétu na severu, oblast dnešního Izraele na východě po království Aksum a Núbii na jihu. Více o starověkém Egyptě v článku Historie Egypta.
Ostatní části severní Afriky byly dějištěm rozkvětu a pádu Kartága, které obsadil Řím a tím se Evropě Afrika začala otevírat a Evropané ji začali osídlovat. Opět je nutné zmínit Aksum, který měl po určitou dobu monopol na africké výrobky a díky strategické poloze u Rudého moře těžil z obchodu mezi Evropou, Asií a Afrikou.
Díky zájmu cestovatelů a šíření Islámu do saharské a subsaharské Afriky od 7. století se nám dochovaly zprávy o velkých královstvích i říších zejména v oblasti Sahelu v západní Africe – Hausa, Ghana, Gao, Kanem-Bornu, Mali, Songhaj, Kano, Jigawa, Katsina, Gob, … Některé státní útvary Islám přijali, jiné ne.
Stání útvarům se dařilo i v okolí Guinejské zálivu – Igbo, Nri , Ife, Oyo, Dahome, Kongo, …
Na východním pobřeží jsou státní útvary spojené s pronikání Arabů, kteří zde vytvářeli obchodní městské státy, tzv. svahilské pobřeží. Jejich Lingua franca se stala svahilština. Jmenujme zejména významné města či sultanáty: Zanzibar, Kilwa, Sofala, Mombasa, Lamu, Barawa.

 

 

Mezi 14. a 15. bantuové ze západní Afriky začali osídlovat oblast Velkých jezer a jižní oblasti od Konžské pánve. Na řece Zambezi založili mocná království a jsou spojováni i s Great Zimbabwe. Od 16. století bantusky mluvící lidé založili v jím osídleném prostoru mnohá království, která trpěla nájezdy otrokářů i válkami mezi sebou navzájem.
Jižní části jižní Afriky byla po mnoho století osídlena pouze Sany a Khoikhoii, teprve s příchodem prvních Evropanů, kteří území kolonizovali z Kapského města, přiházelo bantusky mluvící obyvatelstvo od severu a východu. Na původní obyvatele zbyla pouze polopoušť Kalahari a poušť Namib.

WIKI – Přehled království v Africe