Kolonialismus v Africe
Pátý a poslední díl série článků, aneb, co by měl o Africe vědět středoškolák V. V tomto díle si vyložíme pojem kolonialismus. Podíváme se do historie, na období evropského shonu po Africe a rozpad kolonií. V článku jsou též popsány formy koloniální vlády.
Kolonialismus
Ještě než se budeme věnovat Africe samé, je nutné si vůbec vysvětlit pojem kolonialismus, tj. získávání kolonií. V obecné rovině představuje kolonialismus rozšiřování svrchovanosti jednoho národa nad územím a lidem národa jiného. Hlavním účelem kolonialismu jsou zájmy ekonomické (získávání přírodních zdrojů, pracovních sil, místního trhu), politické (zajištění vojenské nadvlády, politické moci, stability a prestiže), kulturní i náboženské.
V současném jazyce se pojem kolonializmus používá většinou jen na tzv. „moderní kolonializmus„, který se obvykle datuje od 16. století do poloviny 20. století a stigmatem expanze evropských zemí do ostatních částí světa, jako kdyby to byla pouze záležitost „západního světa„. Pro ostatní „výboje“ národů se používá slovo „kolonizace„, které má význam ve smyslu: „osidlování dosud nevyužívaného prostoru“ za vzniku kolonií, ačkoliv se ve většině případů jedná též o kolonialismus.
Hranice mezi oběma pojmy je proto neostrá a zaměnitelná.
Obecně platí, že kolonializmus je starý jako první státní útvary. Na africkém kontinentu nebyl záležitostí pouze Evropanů, ale též Afričanů samých. V Africe byl spojen zejména s otrokářstvím, šířením islámu a křesťanství a získáváním slonoviny a drahých kovů.
V této kapitole však nedokážeme popsat všechny koloniální či kolonizační snahy Afričanů. Většinou výboje probíhaly v linii a velmi zjednodušeně – nástupník trůnu se skupinou válečníků obsadí území v sousedství a založí tam vlastní kulturně identické často podřízené území. Naproti tomu ovládnutí území z venčí byl velmi dramatický proces, který překreslil kulturní a ekonomickou mapu místa. Zejména vpád evropských mocností během posledních dvaceti let 19. století byl dramatický a stojí za to si ho blíže představit. Na rozdíl od předchozích událostí se obsazená území neemancipovala v nové státní útvary, ale složitá administrativa udržovala obsazené území v područí jako závislé území.
Počátky koloniálních vpádů do Afriky z Evropy a Asie sahají do prvního tisíciletí před naším letopočtem. Nejúspěšnější byli Féničané, které brzy následovali Řekové, kteří v Africe zakládali obchodní stanice a později kolonie, které se časem měnily v samostatné státní útvary, například Kartágo. Kartágo pokračovalo v zakládání kolonií podél atlantického pobřeží Afriky.
Samozřejmě mocné říše Afriky prováděli v této epoše i dříve to samé. Egyptská říše expandovala na jih podél řeky Nil, Aksum v okolí Rudého moře.
Alexandr Veliký (356-323 př.nl) založil město Alexandrii během jeho dobytí Egypta, které se stalo jedním z hlavních měst helénistické a římské doby.
Římané zahájili expanzi do Afriky, když se rozhodli zničit vliv Kartága ve Středomoří. Po třetí Punské válce (150 – 146 př. n.l.) zahájil Řím kolonizaci severní Afriky od Egypta po Maroko.
Dalším kolonizačním vpádem bylo obsazení severní Afriky gótskými Vandaly, kteří zde založili království v 5. století. Krátce na to padl Řím, který v severní Africe nahradila Byzantská říše a nakonec v 7. století obsadili severní Afriku Arabové, kteří přinesli arabštinu a islám. Do sféry arabského vlivu postupně přecházelo i pobřeží východní Afriky od Somálska po Mosambik. Hlavní centrum tzv. Svahilského pobřeží bylo v okolí Zanzibaru. Méně úspěšné bylo v té době zakládání kolonií v západní Africe. Marocký sultanát se pokusil dobít Sahel, ale brzy se musel stáhnout, protože v oblasti bylo mnoho silných států, které se snaze Maročanů bránily.
Západní pobřeží Afriky od 15. století začali úspěšně kolonizovat Portugalci, kteří se postupně dostali až do oblasti Guinejského zálivu, kde začali zakládat nejen obchodní stanice, ale i kolonie.
Mapa: „Počátky kolonizace Afriky“ (r. 1885)
S rostoucí ekonomickou vyspělostí evropských mocností po průmyslové revoluci se Afrika stala centrem zájmu, jelikož země hledaly zejména obchodní příležitosti. K politickému dělení Afriky došlo mezi léty 1880 a 1890. Británie, Francie a Portugalsko si mezi sebe rozdělily rozsáhlé oblasti Afriky. V menší míře pak Itálie a Německo.
K potvrzení koloniálních snah došlo na přelomu let 1884 a 1885 na Berlínské konferenci, kdy se mocnosti formálně dohodly na rozdělení Afriky a stanovily základní regulaci. Mocnosti mohou držet kolonie, pokud je ovládají. Základním předpokladem bylo uzavřít dohody s místními vládci, vyvěsit na území svoji vlajku, ustanovit zde administrativní správu s policejními silami zajišťujícími pořádek. Dále koloniální mocnost musela území hospodářsky využívat. V případě, že koloniální mocnost neprovedla tyto úkony, mohla výše uvedené udělat jiná mocnost a území převzít. Důležitý byl i zákaz dovozu střelných zbraní do Afriky.
Kromě politicko-ekonomického soupeření nesmíme zapomenout na další hybnou sílu, a tvou byl u Evropanů pocit rasové nadřazenosti, „odpovědnost“ za civilizování Afriky a šíření křesťanství.
Díky Berlínské konferenci evropské mocnosti v Africe uspořádaly úplný hon na místní vládce, aby podepsali příslušné dohody. (V Evropě označovaný jako „shon po Africe“ / „Scramble for Africa“ / „Race for Africa“). A tak počátkem dvacátého století bylo téměř 90% Afriky pod evropskou kontrolou.
Přesto ještě v roce 1895 zůstaly v Africe nezávislé státy. Libérie, která byla založená s podporou USA pro navrácené otroky, byla vždy nezávislé území. Habeš nynější Etiopie, která v první Italsko-Habešské válce v roce 1895 – 96 odrazila italskou invazi v Eritrey, Oranžský svobodný stát, který nakonec podlehl Britské invazi v roce 1902. Stejný osud měla Jihoafrická republika i Maroko, které podlehlo Francouzské invazi až v roce 1912.
V pozdní 19. století evropské mocnosti, které se účastnily „afrického shonu“, ovládaly v podstatě celý kontinent. V Africe zůstaly pouze dva nezávislé státy: Etiopie („Habeš„) a Libérie. Další dva státy, Egypt a Súdán sice nebyly nikdy oficiálně začleněny do koloniálních říší, ale po britské okupaci 1882 byly pod faktickou správou.
Dekolonizace
Po Druhé světové válce začaly kolonie získávat formální nezávislost, kdy válka vyčerpala Evropské země. Slábnoucí správa kolonií posilovala hnutí za nezávislosti, tj. domorodé politické strany a odbory spolu s tlakem OSN na osamostatnění kolonií.
V roce 1951 jako první získala nezávislost na italské správě Libye. V roce 1956 pak získalo nezávislost na Francii Tunisko a Maroko. V roce 1957 obdržela nezávislost na Británii Ghana, jako první subsaharská kolonie. Následně se vše začalo hroutit jako domeček z karet a v příštím desetiletí se osamostatnil zbytek kontinentu.
Nejdéle v Africe vydržely Portugalské kolonie, které byly založeny v 16. století a přetrvaly až do roku 1975 – Angola, Kapverdy, Mosambik, Guinea-Bissau a Svatý Tomáš a Princův ostrov. Poslední koloniální zemí byla Jižní Rhodesie, která byla uznána jako samostatný stát až v roce 1980, když vzniklo Zimbabwe. Jedinou zemí Afriky, která zůstala pod vládou bílé menšiny byla Jižní Afriky (Jihoafrická republika), kde vládl apartheid až do roku 1994.
Přes uvedené nalezneme v Africe území, které zůstaly pod správou evropských zemí – španělské městské enklávy Ceuta a Melilla a Kanárské ostrovy; ostrov Réunion (Francie, nově se k Francii začlenil Mayotte) a portugalská Madeira.
Proces dekolonizace byl velmi odlišný. Zatímco se Británie snažila postupně předávat moc. Francouzská politika přinesla odpor a ozbrojené konflikty, zejména v severní Africe, před dosažením nezávislosti. Teprve změna Francouzské ústavy v roce 1959 umožnila osamostatnění kolonií.
Rozdělení Afriky během koloniální správy nerespektovalo tehdejší státní útvary či etnické složení, což vyvolalo a vyvolává velké napětí v jednotlivých zemích či hraniční konflikty, ale to je již jiný příběh.
Typy koloniální nadvlády
1) Soukromé společnosti
V raných dobách kolonializmu svěřovaly evropské národy soukromých společnostem správu nad velkými územími Afriky. Společnosti se zajímaly o využití přírodních zdrojů na svěřeném území. Správa (daňový systém, pracovní síly, …) zcela záležela na vůli společnosti a na druhou stranu společnosti musely nést veškeré náklady spojené se založením a správou kolonie.
Příkladem může být Britská východoafrická společnost založená v roce 1888, která kolonizovala Keni jménem Británie a zemi řídila do roku 1893. Další významnou společností byla Britská Jihoafrická společnost založená v roce 1887. Společnost vedl John Cecil Rhodes, který kolonizoval Nyasaland (Malawi), Severní Rhodesii (Zambie) a Jižní Rhodesii (Zimbabwe). Společnost řídila tyto kolonie až do roku 1923. Poslední zde uvedenou byla Německá východoafrická společnost , která vznikla 1884 a spravovala dnešní Tanzanii.
Společnosti nakonec skončily nezdarem, jelikož nedokázaly generovat pravidelné zisky svým akcionářům. Správa a rozvoj území byly velmi drahé. Postupem času firmy čelily silné opozici Afričanů i misionářů a bez pomoci armády nedokázaly území udržet.
2) Přímá nadvláda
Přímou správu vykonávali v Africe zejména Francouzi, Belgičané, Němci a Portugalci. Jimi spravovaná území měla centralizovanou správu a vedli politiku asimilace se snahou vytvořit „Evropu“ v Africe. Nijak se nesnažili jednat či do správy zapojit africké vládce a vlády. Ale uplatňovali politiku „rozděl a panuj„.
3) Nepřímá správa
Tento model v řízení kolonií využívala Británie, která se místní vládce snažila začlenit do správy kolonií. Nevýhodou tohoto způsobu vlády bylo zvýšení napětí mezi etnickými skupinami neboť tím dala přílišnou moc několika vládcům nad spravovaným územím. Této moci by vybraní místní představitelé předtím nikdy nedosáhly.
4) Kolonizace osadníky
Tento typ se vztahuje zejména na území jižní Afriky, které bylo velmi řídce osídleno Khoisany. Zemi v podstatě začali osídlovat jako první Evropané. První osadníci měli v lásce koloniální správu podobně jako původní Afričané jinde.
Později se sílícím přistěhovalectvím z Evropy docházelo k záborů území dalších afrických kmenů, kde zakládali osadníci farmy. To už vyvolávalo střety a osadníci požadovali zvláštní politická a ekonomická práva a zejména ochranu. Výsledkem bylo, že bezpečnostní složky začaly tvrdě potlačovat domorodé africké populace. Politika osídlování území osadníky byla uplatňována v Jižní Africe, Jižní a Severní Rhodesií (Zimbabwe a Zambie), Angole, Mosambiku, Jihozápadní Africe (Namibie), Keni a Alžírsku.
Mezi těmi “ ušlechtilými “ kolonisty , kteří v Africe povraždili desítky milionů lidí / jen Belgie belgický král Leopold II , nemýlím li se , tam pro svoje obrovské zisky z kaučuku povraždil a krutě zmrzačil 10 milionů lidí včetně d ě t í . O těch zvěrstvech evropských křesťanů vypovídají mnohé fotografie , kterými se asi v našem d e m o k r a t i c k é m Bruselu , v Belgii nechlubí ani francouzskými četníky postřílenými Alžířany v Paříži v šedesátých letech min. století , kteří pokojně demonstrovali za svojí svobodu proti okupaci své země Francií , Francouzi . Tito evropští krvaví demokraté dnes vidí pouze zlo Ruska , Rusů , sobě ty zločiny odpustili avšak další zla ve světě svojí nenávisti plnou diktaturou páchají . / Na té mapě kolonistů celé velké Afriky mi tak nějak chybí to zlé Rusko .
PS. Doplňuji pouze chybějící historická fakta , která by měli znát všichni ti současní , na sebe tolik hrdí Evropané , co dnes dávají lekce z demokracie Rusku .
E Dolejšová