Expedice Kilimandžáro 2007 – První den výstupu

Jako obvykle začínáme ráno snídaní. Vstává se nám dobře, přestože jsem nešli spát tak brzy, jak jsme zamýšleli. Večer do hotelu přijeli čtyři Češi, kteří byli na safari. Vyprávěli nám své zážitky, které nešly nazvat jinak, než jako dobrodružné. Nejhezčí pro mě bylo vysvětlení jejich průvodce, proč lev neútočí na stan – protože nemá krk.

 

21.1.2007
Po snídani jdeme do recepce hotelu odložit nepotřebné věci a pak na dvůr, kde na nás má v 9 hodin čekat naše auto s průvodem. Když se ani po půl hodině nic nedělo a odjížděl jeden offroad za druhým, zjistili jsme, že jsme na dvoře zůstali sami. I skupina stále se hádajících Tanzánců odešla někam za roh, aby však vzápětí přijela v mikrobusu. Teprve teď jsme si uvědomili, že je to naše auto a naši nosiči. V davu byl pravděpodobně i průvodce, ale nepředstavil se nám. Nakládáme do auta své batohy a nastupujeme. Přisedlo k nám pět místních a řidič. Vypadalo to, že vyrazíme. Přesto je auto ještě jednou přeskládáno a opět nastupuje skupinka, tentokráte deseti lidí a řidič. Vyjedeme zadem ze dvora a následuje ještě jedna zastávka, kdy se mění zasedací pořádek osazenstva a přidají se další dvě osoby. Teprve teď je busík správně narvaný věcmi a lidmi. Konečně se nám představuje průvodce, který vypadá jako kopie Boba Marleyho za mlada. Odříká své dlouhé a na místní poměry snadno zapamatovatelné jméno – Sabas Kamily Mtui, které okamžitě zapomeneme.

 

Konečně po hodině zpoždění vyrážíme. Je mi jasné, že Kilimandžáro opět neuvidíme bez mraků. Mé zklamání podtrhuje skutečnost, že výprava není zajištěna a vše se děje za pochodu. První zastavení je v centru města, kde průvodce kupuje těstoviny. Pak jedeme na západní stranu města koupit plynovou bombu a půjčit si plynový hořák. Následuje cesta na sever navštívit další supermarket, kde se kupují další potraviny a voda. Pak busík zastavuje v davu lidí a tři průvodci podávají do davu své mobily a peníze, ať jim někdo nabije kredit. Kupodivu se jim vrací. Poslední zastávka je za Arushou, kde se snad dokupuje zbytek. Řidič busíku se snaží dohnat již dávno ztracený čas na silnici do Moshi velmi odvážnou jízdou, která nás nutí k úvaze, zda jsme přeci jen neudělali chybu vybrat si cestovku Roberta. Po několika velmi odvážných předjetích a skocích na zpomalovacích prazích, již radši nemyslíme na nic.

 

Na odbočce do vesnice Machame nás opustil jeden člen osazenstva a řidič pokračuje ve své spanilé jízdě. Adrenalin nám v krvi koluje v takové koncentraci, že řidiči při předjíždějí již dávno fandíme. Ve vesnici Kyalia zastavujeme před okachlíkovaným kvádrem, ve kterém průvodce nakupuje maso. Je to obyčejný a čistý stánek, před kterým řezník ráno zabil a rozporcoval krávu a nyní prodává čerstvé maso. V jedné ruce má nůž a v druhé plácačku na mouchy. Ostatní nosiči koupili ovoce. Po několika metrech za vesnicí začíná silnice prudce stoupat na úpatí Kilimandžára. Od další vesnice Machame je cesta bez asfaltu a busík se statečně a někdy až nepochopitelně sune v prudkém kopci za bránu „Machame Gate“.

Zde naše cesta vozem končí. Vystupujeme, vykládáme náklad a jdeme na recepci vyplnit formality. Přestože jsou před námi pouze tři lidé, vládne zde takový chaos, jako když v Praze zkolabuje metro. Po úspěšném zapsání do knihy nás Sabas vybídne, ať se jdeme zabalit na cestu a najíst. Nosiči nám připravili dobrý oběd a tušíme, že standart péče o nás bude dobrý. Musím zde poznamenat, že i nečekaný, protože nikdo z nás na organizované výpravě cestovkou nebyl. Před cestou ještě kupujeme od místních obchodníků pláštěnky na malé batohy. Cena je přijatelná. Smlouvalo se asi lépe, protože slunko pálilo a byli jsme tak asi jediní, kdo si ten den od nich něco koupil.

 

Bereme své „malé“ batohy (můj vážil asi 15 kg) a přesunujeme se k bráně. Velké necháváme nosičům, kteří si do nich přibalují své vybavení a proviant na cestu. Váha jejich batohu nesmí přesáhnout dvacet kilo. Průvodce nás vyzval, když viděl naši velkou netrpělivost – VYRAZIT. Jdeme pomalu napřed s jedním z nosičů. Rasta si prý ještě musí něco zařídit a zabalit věci své i ostatních na cestu, jak je požadováno. Cesta za branou je široká a upravená. Jde se po ní dobře a hned za první zatáčkou vstupujeme do přítmí tropického deštného lesa. Je to pastva pro oči. Porost je hustý a koruny vysokých stromů si od sebe drží zvláštní odstup. Fotíme jak japonští turisté. Prales zvláštně voní, všude je ticho a pomalu se nad pralesem honí těžké mraky, které zážitek ještě umocňují. Po hodině pochodu pralesem začíná silně pršet. Nákup pláštěnek na batohy se ukázal přínosným. Převlékáme se do silných nepromokavých bund a kalhot, které nám zajistily příjemnou pohodu v další chůzi. Jen focení je obtížné. Postupujeme stále a jistě výš. Při cestě se začínají objevovat červené, oranžové, žluté a fialové květy. Déšť pomalu ustává a zbytek skupiny nás dohnal.
Po krátké pauze na oběd se cesta zhoršila. V podstatě je to již chodník, který je po silném dešti silně rozbředlý. Přeskakujeme kaluže a brodíme se bahnem. Při pochodu se bavím s průvodcem. Okolo jdoucí nosiči zdraví našeho průvodce a oslovují ho Rasta. Vysvětluje, že je to jeho přezdívka. Proč ji získal už ani nemusí. Od této chvíle mu, už jinak ani neřekneme. Rozhovor s Rastou je velmi zajímavý. Představuje nám floru Kilimandžára a po chvilce vzájemného oťukávání dojde řeč i na rodinu. Vůbec nemohl pochopit, že mám jen jednu sestru. Naopak on je z rodiny 9 sester a 5 bratrů. Pro dámy připomenu, že to není nic neobvyklého a nijak obtížného, když má muž tři ženy. Vysvětlil nám, že chce mít evropskou rodinu s málo potomky, protože stejně nemá žádná pole a méně dětí znamená více peněz na jejich vzdělání. Bez vzdělání a dobré práce (to znamená více peněz) nejste v Africe nic.

 

Cesta z rozlehlého úbočí přešla na úzký a strmý hřeben s dobře udržovaným chodníkem. Tropický les řídne a již nedosahuje takové výšky. Pomalu se otevírají pohledy do krajiny. Nad 2500m n.m. se již začíná hůře dýchat. Dokonce i počáteční nadšení z fotografování začíná ustupovat do pozadí a spíše si kontrolujeme pitný režim a tempo, resp. rychlost pochodu snižujeme. Po šesti hodinách chůze se les změnil spíše v lesík. Stromy dosahují výše sotva 4 metrů a jsou silně obrostlé lišejníky. V podrostu kvetou lilie. Cesta přestala stoupat vzhůru a po několika stech metrech jsme v prvním táboře – Machame, který leží ve výšce 3000m n.m.. Vyřizujeme formality a zapisujeme se do návštěvní knihy. Pak jdeme za Rastou najít náš plac. Stavíme stan a převlékáme se do suchého. Vedle našeho stanu je postavený větší, kde spí nosiči, ale během příchodu do tábora nám slouží jako jídelna a společenská místnost. Za ním stojí malé áčko, kde je namačkáno 9 nosičů a Rasta. Připravují nám večeři. Když slunce zapadlo byla večeře na stole – čaj, káva, ovoce, zeleninová polévka, hovězí a kolínka. Pro uvolnění vzájemných vztahů jim nabízíme pálenku. Jejich péče o nás je skromná, oproti ostatním početnějším výpravám, ale velmi slušná. Vůbec servis o turisty může být pro lidi podobného založení jako my až nepříjemný a tuto první noc nám vyloudil v obličeji plachý úsměv – úplná dovča s plnou penzí.

Tma se pomalu snášela na tábor a k našemu překvapení se na východě roztrhala oblačnost a objevil se vrchol Kilimandžára. Konečně vidíme náš cíl. Jsme nadšeni, nemůžeme se vynadívat, fotíme, komentujeme obtížnost a fantazírujeme. Vůbec nechápeme, že ostatní turisté z toho nejsou urvaní. Ani se na něj nepodívají.

 

Ačkoliv jsme dost unaveni, tak nemůžeme usnout. Tělo už reaguje na nadmořskou výšku. Než usnu cítím, že trávím večeři, pak mi regenerují svaly a teprve potom se „čistí“ hlava. S obrazem Kilimandžára a úžasné noční oblohy konečně usínám.