Expedice Kilimandžáro 2007 – Druhý den výstupu

 

22.1.2007
Pomalu a líně balíme své vybavení. Čas přípravy na cestu prokládáme snídaní. Jsme neskutečně pomalí, prokřehlí a unavení. Neustále se snažíme vyfotit malé žluté ptáčky co vysedávají po okolních větvích a dojídají zbytky jídla z předchozích výprav na vrchol. Kluci navíc dostali zažívací problémy, takže jsme tábor sbalili teprve ve chvíli, když ostatní výpravy byly již na cestě. Dnes by nás měla čekat krátká cesta do kempu Shira Plateau, které leží o dalších 800m výše.

 

Cesta začíná zprudka a neustále obcházíme velké balvany ve stále hustém porostu nízkého lesa. Místy musíme používat i ruce, abychom se přes balvany a ploché skály dostali. Snažíme se jít pomalu a šetřit síly, ale stejně po půl hodince doháníme hlavní skupinu, která měla před námi dvacet minut náskok. Z hřebenu po kterém jsme vystupovali, se otevírají překrásná panoramata na sousední vrchol Meru, plošinu pod Kilimandžárem a místy i na vrchol. Slunce příjemně hřálo. Po hodině cesty se již dostáváme nad hranici lesa a v okolní vegetaci se vyskytují první starčky. Jsou to překrásné majestátné rostliny jejichž kmen chrání před mrazen uschlé zbytky listů, které tvoří izolační vrstvu podobnou montážní pěně. Klukům se jde evidentně dobře a občas nasadí k trhákům a ztrácejí se mi z dohledu. Evidentně jim tempo naší chůze připadá pomalé a nemohou se srovnat s myšlenkou, že nás předhánějí lidé o třicet let starší. Moje rady a výzvy ke zpomalení chůze se ukázaly liché. Po další hodině chůze cesta začala připomínat schody pro obry. Nejdříve prudký výšlap přes strmou stěnu, pak chvilku rovinka a opět strmá stěna. Počasí se začíná kazit a od spodu nás dohání pomalu se tvořící oblačnost. Po překonání dalšího srázu je okolo nás již hustá mlha z níž občas drobně mží. Teplota citelně klesá a veškeré teplé oblečení co máme při ruce, je již na našich tělech. Mlha vytvořila zvláštní atmosféru a lidé umlkli. Bylo ticho, které narušovalo jen krákání krkavců.

 

Po dvou hodinách překonávání dalších a stále vyšších stupňů se zastavujeme na oběd, který nám kromě studeného větru zpestřil párek krkavců. Byli tak krotcí, že žrali podávané jídlo z rukou. Tato činnost nás natolik zaujala, že nás musel průvodce upozornit na nebezpečnost našeho počínání. Jsme v Národní parku, kde je krmiti zvěř přísně zakázáno. Takže nás opět musel uspokojit pouze oběd, pohled do bílé mlhy a zima po těle. Teprve na této zastávce vidíme rozdíl ve vybavení jednotlivých průvodcovských cestovek. Naše nepatří mezi nejdražší a tím pádem ani ty bohaté. Takže jsme oběd spořádali na zemi pod širým nebem. Pro movitější klienty je však přichystán objemný stan, kde je vybudována malá jídelna a podává se teplé jídlo. Hlavní průvodce neustále vysílačkou a mobilem koordinuje činnost svých nosičů a kuchařů, aby byl včas hotový čaj a oběd.
Po obědě ještě chvilku čekáme. Pauzu vyplňujeme podrobným průzkumem místní flory, které se zde skládala pouze z trav, slaměnek a mladých semenáčků stromů. Do dalšího tábora nám zbývá pouze závěrečný tří set metrový sráz a nějaké čtyři kilometry vzdušnou čarou.

 

Pomalu vystupujeme srázem vzhůru. Průvodce nás upozornil na skutečnost, že před dvěma lety byl na Kilimandžáru velký požár a my v podstatě postupujeme od prvního kempu ve spáleništi. Je neuvěřitelné, jak se příroda vzpamatovala, ani jsme si toho nevšimli. Kromě suchých dřevin, které svým vzhledem připomínají naše jalovce, není vidět známka nějaké devastace. Podle Rasty to byl jeden z největších požárů na Kilimandžáru. Vznikl v kempu Machame a vystoupal až k hranici alpínské horské pouště. Od té doby se prý přísněji dbá na dodržování zákazu zakládat otevřená ohniště a žádná cestovní kancelář nechodí bez velké plynové bomby. Pokud by se přišlo na nějaké pochybení ze strany cestovní kanceláře, okamžitě by přišla o licenci.
Kluci už zpomalili, takže postupujeme ve skupince. Na Vláďovi je pomalu vidět únava a dělá častější zastávky a ztrácí jistotu při chůzi. Není kam spěchat. Alespoň jsme si ověřili, že ne všechno, co běhá mezi kameny a pod kameny, jsou myši (s černými pruhy na zádech), ale též malí hnědí práci, kteří připomínají naše červenky.
Postupně se objevují ve vegetaci mladé lobélie, kterým se zde přezdívá „Kilimanjari ananas“ a opravdu tak vypadají. Oproti starčkům využívají jinou taktiku boje proti mrazu, která spočívá v tom, že si lobélie drží v listových růžicích vodu, která má velkou teplotní setrvačnost a když přeci jen zmrzne, tak pouze na povrchu. Dále jsou uvnitř listů v buňkách buněčné šťávy natolik zahuštěny, že odolají teplotám pod nulou. Vše je založeno na podobném principu, jako je ochrana chladící tekutiny „fridexem“ v motoru auta.

 

Jakmile překonáme poslední příkrou stěnu otevírá se před námi Shira Plateau, po které se honí mraky. Vrchol Shiry není nijak výrazný. Kompaktní oblačnost leží pod námi. Mraky se po plošině rychle honí a my si občas užíváme sluníčka. Do kempu nám zbývá kilometr a stačí jen překonat údolí potoka. Vláďa odpočívá a moc se mu dál nechce. My si vyplňujeme čekání průzkumem potoka, který protéká údolím, které vytvořil lávový proud. Kromě erodovaných balvanů je v korytě stále jasně zřetelný lávový charakter údolí. Po chvilce jsme v kempu. Láďa se v řídkém vzduchu snaží popadnout dech. Je celý červený a spálený od sluníčka. Pavel na tom není o nic lépe. Všichni jsme se poctivě namazali opalovacím krémem, ale v počátečním rychlém tempu si kluci ke své škodě veškerý krém setřeli do osušky. Slunce během pár hodin slunečného ranního pochodu vykonalo své. Láďa ztěžka usedá do stanu k připravenému čaji a odpočívá. S Pavlem a Rastou stavíme náš stan a převlékáme se do suchého. Zbytek tábora byl již postaven.

Nosiči chodí vždy napřed. Pořádají takové nepsané závody. Kdo dřív přijde do kempu získá lepší místo pro stavbu tábora. Naši nosiči se této sportovní akce taky účastní. Sice je to pro naše tři stany zbytečné, ale chápu – je to otázka mužské soutěživosti a cti. Po hodinovém odpočinku a nastupující nudě se ještě jdeme podívat na blízkou jeskyni. Není to dlouhý výlet a tak jsme za půl hodiny zpět. Čas do soumraku vyplňuje řečněním o všem možném. Obloha se vyjasnila a vítr se pomalu utišil. Po chvíli se přidává i průvodce Rasta a vysvětluje nám, kudy se chodí na Kilimandžáro. Jaké jsou jednotlivé cesty, jak je vše zabezpečeno, proč je těžké se stát průvodcem a především, že národní parky jsou pro státní rozpočet zlatý důl. Toho jsme si však při platbě také všimli.

Při soumraku nám přichystalo Kilimandžáro nádhernou podívanou. Západ slunce do mraků za horou Meru, kterému zdatně sekundoval srpek měsíce. Na druhé straně pak zlatem zalitý vrchol Kiba. Pomalu jsme nevěděli kam se koukat. Je to neskutečný pohled srovnatelný se západy Slunce z paluby letadla. Opět jsme byli překvapeni, jak málo lidi zajímají přírodní představení, která jsou zde především ráno a večer fantaskní. Na druhou stranu je nutno přiznat, že se návštěva „přírodního kina“ oproti včerejšku výrazně zlepšila. Společně s námi se kochá dalších deset lidí.
Po večeři jsme si opět vytáhli před stan křesílka a pozorovali jsme noční bouřky, které putovaly v krajích někde nad pláněmi Serengeti. Teprve v momentě, kdy bylo dopito poslední tekuté zahřívadlo, jsme se odebrali na kutě. Nebe bylo bez mraků, výška slušná a okolo nás ticho a mráz. Dnes se mi usínalo dobře.