Expedice Kilimandžáro 2007 – Pátý den výstupu

 

 

25.1.2007
Spánek mě po tomto nervovém vypětí v podstatě opustil. Jen tak si klimbám a za „chvíli“ nás Rasta přichází vzbudit. V podstatě budí jen Pavla a my s Láďou si vyměňujeme pocity a slovní obraty a sprostá slůvka, jak jsme Pavla chtěli zabít. Pijeme horký čaj, balíme teplou vodu do termosky a nějaké sladkosti. Vyrážíme.

Je půlnoc a na cestě jsme tentokrát první. Rasta vzal sebou svého asistenta. Nosiči v klidu spí. Opouštíme tábor a během chvíle nás doprovází další skupiny. Je tma, měsíc nesvítí a nad námi moře hvězd. Pod Kilimandžárem svítí město Moshi a o kus dál na západ letiště a v dálce Arusha. Z tábora se za námi linou řady čelovek jako světelní hadi. Pomalu kráčíme na vrchol. Čelovkami si svítíme pod nohy a občas zastavíme, abychom se pokochali hrou světel a stínů a především popadli dech. Cesta ze začátku nebyla obtížná, procvičuji svou hlavu ve znalostech jižních souhvězdích. Jižní kříž byl identifikován snadno, ostatní souhvězdí (po zpětné kontrole) skoro vůbec. Se severní oblohou to bylo snazší. Ve směru výstupu byla nad hlavou Velká Medvědice a byla viditelná i část Malého vozu. Rostla ve mně zvědavost, zda z vrcholu bude vidět Polárka. Pochybnost hned odpověděla, že asi ne, když jsme 3° pod rovníkem. Nadmořská výška by to mohla vymazat a byl by to krásný důkaz kulatosti Země, tohle zdůvodnění mě nyní hnalo nahoru.

 

Šlapeme, občas dáme přestávku a pomalu se přibližujeme k prudkému svahu pod Stella point. Jen co se dostaneme na skalní hranu, začíná foukat silný studený vítr. Respektive vítr foukal od této výšky. Po první zastávce mě začínají studit prsty u nohou a tak si navlékám ještě jedny teplé ponožky. Některé silnější skupiny nás začínají předcházet a doprovází je zpěv jejich průvodců. Zůstáváme někde uprostřed všech výprav. Vítr fouká tak, že jsme se museli celí zabalit. Vláďovi se jde čím dál tím hůře a děláme velmi často krátké zastávky. Jeho batoh dostává Simon. Při každé zastávce člověk prochládá. Postupujeme velmi pomalu, navíc se dostáváme do chumlu dalších výprav. Stále častěji spíše stojíme než jdeme. Vítr je neúprosný. Pavel se začíná v obličeji zbarvovat do odstínů modré barvy a Rasta se obává, zdali je mu dobře. Nutí ho pít horký nápoj, který přišel vhod i nám. Jíme sladké medové oplatky. Pavel si nasadil lyžařské brýle a docela mu to pomohlo, jak nám s radostí říká. Rasta mu to moc nevěří a stále ho sleduje. Pro jistotu mu vzal jeho batoh. Postupujeme pomalu dál. Když se dostáváme do míst, kde se již drží ostrůvky sněhu a ledovce jsou na dohled, začínají suťová pole. Zde se jde opravdu obtížně a začíná se dostavovat únava. Vláďa si vynucuje další a další přestávky. Rasta však důrazně připomíná, že takto prochladneme a nevylezeme tam nikdo. Musíme jít pořád, resp. co nejdéle a pak odpočívat. Mluví mi z duše, už mě začínala pomalu být zima. Jedem krok za krokem. Když mi ujela noha a udělal jsem dva rychlé pohyby, zatmělo se mi před očima a zatočila hlava. Náladu jsem neměl nejlepší. Čtyři hodiny pochodu, vrchol někde daleko, nohy mi podkluzovaly a navíc vypovídaly službu čelovky, které měly vydržet 150 hodin.

Další zastávka nebyla veselá. Vláďovi začala téci z nosu krev. Je unavený a tohle rozhodlo, že se o vrchol již nebude pokoušet. Rasta ho chvíli přesvědčuje, ať to zkusí. Po pár krocích, ale zastavujeme a Vláďa je definitivně rozhodnut jít zpět. Loučíme se a na cestu mu dáváme termosku s vodou, poslední funkční čelovku a od Rasty dostává asistenta Simona. Rasta nám sdělí, že teď to už musíme vylézt oba, protože vrátit se už nemůžeme. Hlavně on prožíval Vláďův návrat špatně. Prý se pyšní tím, že vždy s ním všichni vylezli a tak to bere trochu i jako svoji prohru.

Na další zastávce vyndávám naši poslední vodu z batohu. Všechna ostatní již v plastových láhvích zmrzla. Jdeme po tmě. Řadíme se s Pavlem jako kačátka a jdeme stopa ve stopě za Rastou. Nezastavujeme a lezeme nahoru za jediným světlem v rukou Rasty. Po pár minutách již pomalu začíná svítat. Zastavujeme se a mně je již jasné, že Polárku neuvidím (Pokud tam nahoře vidět je?). Pavel těžce dýchá, leží na kameni a odpočívá. Rasta mě posílá napřed, ať mažu na Stellu. Slunce prý vyjde nejdřív za půl hodiny a to už tam budu. Mám prý síly dost, jak rád bych mu věřil. Snažím se jít rychle, abych to Slunce opravdu viděl vycházet. Předbíhám pár skupinek a nastupuji na ledovec. Je tvrdý jak kámen a jen tak zlehka křupe. Obloha za Mawenzi se při horizontu začíná prolamovat. Proto spíš než jdu, vybíhám na vrchol Stella point. Klesám na kolena, vybaluji stativ a upevňuji fotoaparát. Dělám první snímky východu slunce a okolí. Teprve teď si uvědomuji, že jsem skoro na vrcholu. Směji se a rychle schovávám ruce do rukavic. Těžce a rychle dýchám a čekám na Rastu s Pavlem.

Po chvilce se mi naskytne pohled jak z filmového plátna. Pavel s Rastou zavěšeni do sebe, jako jeden muž dobývají kopec. Smějou se, plácají se po ramenech. Pavel ožívá, fotí a je skutečně šťastný. Prý si myslel, že snad „chcípne“. Rasta mi podává videokameru a natáčím panorama hory. Není to příliš dlouhé, ruce byly zkřehlé a mráz mi lezl za nehty. Rasta skáče, hopsá a popobíhá, aby se zahřál a vybízí nás, abychom pokračovali k vrcholu. Prý si můžeme fotit cestou zpět. Balíme a lezeme dalších 185 výškových metrů k vrcholu. Pavel s Rastou se mi pomalu vzdalují. Jdu svým tempem. Rychleji nemohu, protože tep mám dvě stě za minutu a dýchám jak Škodův Sentinel. Pokud bych přidal, určitě zkolabuju. Za první terénní hranou je doháním. Pavel zhluboka a těžce dýchá. Obdivuji se mu, že může jít tak rychle. On na to odpovídá pár nepublikovaných větných spojení. Ve zkratce – prý si myslel, že vrchol je na této hraně. Proto sebral poslední zbytky sil, aby se sem dostal. Špatně porozuměl mně a Rastovi. Kdyby věděl, že je to až támhle, tak na to kašle. Ale takhle se tam nějak už doplazí.

 

Další cesta je v podstatě už „rovinka“. Jdeme po přemrzlém sněhu. Hlavou se mi honí prázdno a snažím se donutit mozek, ať si zapamatuje ten zážitek a krajinu. Kdesi z hloubky se mi ozývají instrukce, proč jsem vlastně zde. Paradoxně přemýšlím, kdy zase pojedu do Afriky. Přitom budu v Africe ještě měsíc. Kochám se pohledy do rovin pod Kilimandžárem, vlastním kráterem a tou spoustou sněhu, kterého jsem si doma příliš neužil. Předbíháme pár starých Japonců a poprvé si všímám, že z tolika mladých, co vyrazili k vrcholu, je nás tu jen pár. Před námi již trčí nehezká známá tabule označující nejvyšší vrchol Afriky. Okolo stojí chumel lidí a všichni se fotí. Děláme pár fotek pro sebe a pro sponzory. Zážitkem pro mě bylo vysvléknutí bundy a fotečka jen ve flísu. Pár vteřin a zima po celém těle.

Po chvilce vyrážíme zpět a bavíme se s jedním Francouzem. Prý to lezl s manželkou a dvěma dcerami, které to prý nevylezly. Za terénní hranou se však objevuje jeho manželka a on se s úsměvem vrací zpět se s ní vyfotit. Obdivuji jeho vitalitu. Co mě však překvapilo nejvíce byli dva snad století muži, kteří to vylezli také. Měli sice velkou podporu od vlastního průvodce, ale svoje nohy a touhu, která se nebude nikdy opakovat, dosáhnout tohoto jedinečného místa. Nikde na světe se tak „snadno“ a za „málo“ peněz nedostanete výše. Před výstupem jsem tipoval, že zde zemřou. Hluboce jsem se mýlil, jako svíčky odtáli mladí.

Před polednem začínáme scházet ze Stella pointu dolů do základního tábora. Teprve nyní vidím v jakém terénu jsme lezli nahoru a jsem rád, že byla tma. Pohled na tu změť kamení štěrku a písku, prudký svah a vzdálenost by mi sebral veškerou sílu. Především svah pod Stella point, který jsme vylézali snad dvě hodiny nebyl delší než 500 metrů.

 

Cesty dolů nejsou nic pro mě. Radši chodím nahoru. Mám strach o kolena, jsem unavený, chce si spát. Pavel s Rastou skáčou jako kamzíci dolů a já jdu jako slimák. Vynucuji si pauzu na jídlo. Rasta něco mele, že až dole, ale debatu ukončuji se slovy, že jsme již 12 hodin nic nejedli a cesta pro nás nebyla nedělním vycházkou. Slupl jsem svou Horalku a zapil to ledovou tříští. Celý oběd trval asi 10 minut. Pod prudkým svahem odbočujeme do suťového pole a zprudka klesáme. Je horko a voda v lahvi pomalu rozmrzá. Všude létá prach, který se vtírá pod oblečení. Opravdu jsem vyčerpaný a do základního tábora se v podstatě přivleču. Nadávám v duchu jako špaček. Vlezu do stanu něco slupnu, vypiji litr vody a ustýlám si na zemi. Hlava mi třeští a je těžká jako kladivo. Přichází Vláďa a sděluje, že je OK, a povídá nám své zážitky ze sestupu. Prý to měl přece jen zkusit, protože když lezl dolu, všude okolo cesty viděl spousty mladých a starých lidí. Při srovnání s ploužícími se mladými lidmi, měl z nich nejvíce síly. Jsem rád, že je v pořádku. Nechávám je tam s Pavlem a jdu si lehnout do stanu, kde okamžitě usínám. V půl čtvrté mě budí kluci balením věcí. Ležím a spím co nejdéle to jde, ale pak si nerad balím taky. Dáváme si malé jídlo a jdeme dolů do jiného tábora, který leží na hranici 3000m n.m.

Sestupujeme a procházíme již opuštěným tábořištěm, kde potkáváme poslední opozdilce. V prvních okamžicích se mi nejde dobře. Hlava ještě pořád bolí, ale pod hranicí 4200m n.m. je už dobře. Vstupujeme do mraků a zasypávají nás kroupy z bouřkových mraků. Po krátkém spánku mám pocit, jako by byl nový den. O něco níže vystřídal kroupy déšť. Cesta ubíhá a doháníme další a další lidi z ostatních výprav. Sestupová cesta Marangu rout je opravdu přímá a rychlá a jsem rád, že jsme si vybrali tu delší a mohli vidět skoro všechny biotopy na Kili. Cestou probíráme naše zážitky z výstupu. Pod vrcholovou planinou rostou protei, které jsou zde endemitické a krásně bíle kvetou. Fotíme. Cesta po dešti je kluzká a plná bláta. Nejhorší úseky jsou v místech její opravy. Přesto si toho příliš nevšímáme, jsme spokojeni, sluníčko svítí a těšíme se na večeři.

 

Po zapsání do knihy kempu jdeme ke svému stanu, kde si krátíme čas do večeře hraním karet a povídáním. Po večeři přijde Rasta a začíná psychologický boj o stanovení ceny úplatečků (angl. tip) pro nosiče. Boj začal z naší strany dobře, cenu jsme dali nízkou, jsme tajemní, ale Rasta trumfuje několika úspěchy našich nosičů, líčením jejich kvalit, atd. Na naše poměry v Česku není cena špatná, pro nás trochu ano, protože náš rozpočet je přeci jen omezený (navíc jsme vyměnili málo peněz). Na konec se rozejdeme fifty fifty. Pak následuje cena pro Rastu a pomocníka Simona, kde je obecná shoda a naše cena je akceptovaná. Jenže Rasta vytahuje další požadavek, který se nám zas tolik nezdál – příplatek pro kuchaře. Ujednáno. Pak příplatek pro sluhu u stolu. Tomu jsem i malinko fandil, jednou z něj bude dobrý průvodce. Ok. Byl to hodinový boj. Pavel je zklamaný, Vláďa spokojený. Já unavený, ale spokojený. Rasta se tvářil, jakoby čekal víc, ale nakonec je spokojený. Simon spokojený s naší platbou byl, navíc dostal jako bonus od Vládi turistické hůlky. No ani to moc nebolelo. Nakonec si s Rastou a Simonem spokojeně poklábosíme a upřímně se smějeme. Před spaním nám přesto Pavel dal k dobru dvě historky, že někde četl, že se platilo míň a příhodu jedněch Čechů, co nezaplatili nic a na oplátku jim vrátili batohy plné petroleje. Narušování spokojeného průběhu platby a předzvěst pokaženého zaslouženého spánku zakončím otázkou, zda nám to tedy stálo za to? A slyším jednohlasné „Stálo“!