Jak jsem neuhořel v Africe aneb v zemi Okada
K tomuhle článku mě trochu vyprovokovala odpověď jednoho českého cestovatele na moji otázku, proč se chce podívat právě do Nigérie. “Protože do Nigérie jsou levné letenky”, řekl. Inu, proč ne. Já jsem mu tehdy poradil, aby tam nejel ani kdyby byla letenka zadarmo.
Už je to dávno, co jsem tenhle příběh na těchto stránkách slíbil, a ještě o mnoho víc let, co jsem ho prožil. Byl to příběh nebezpečný a navíc nepochopitelný u člověka, který měl v té době za sebou už 15 let práce na rozvojových programech v různých afrických zemích. Předem bych chtěl upozornit, že to, co se stalo mě, mohlo být naprosto výjimečné a nikdo další by se do takové situace nemusel dostat, ani kdyby chtěl. Zrovna tak musím zdůraznit, že mám v Nigérii řadu vzácných přátel a do Nigérie jsem se téměř zamiloval.
Než jsem přijel do Nigérie, pracoval jsem 8 let v Tanzanii, rok v Ugandě a v Keni a šest let v Alžírsku. Bláhově jsem si myslel, že jsem Afričan a že už mě nemůže v Africe nic překvapit. Omyl, velký omyl. Ostatně, ono je to dost samozřejmé. Vžijte se do kůže Afričana, který kritizuje Evropu a přitom si myslí, že všude najde tu jedinečnou evropskou kulturu. I když musím říct, že Nigérie má přeci jenom dost specifickou pozici mezi africkými zeměmi. Dneska, po těch mnoha dalších letech v Africe, jsem přesvědčen, že bez většího překvapení lze přiletět do Nigérie jedině z Nigérie.
Při příletu do Lagosu na letiště Murtala Mohammed musíte, jako na každém mezinárodním letišti, nejprve na cizineckou policii. Letadlo tehdy při mém prvním příletu přivezlo asi stovku cestovatelů. Jenže v té samé době přiletěla letadla z Anglie, Francie a kdoví ještě odkud, takže tam najednou byla pul tisícovka lidi, kteří se začali mačkat kolem jediného otevřeného okénka.
Nějaká fronta? Tak na to v Nigérii zapomeňte. Buď silné lokty nebo dost času – v obou případech pak silné nervy. To zase není tak úplně zvláštní. Dost dlouho si můžete počkat i ve frontě na Ruzyni. Zvláštností byl jeden uniformovaný zaměstnanec cizinecké policie, který kolem toho hloučku vstupu chtivých cestovatelů procházel, v ruce držel tyč a na ní nápis – “Spěcháte? Dejte mi 100 dolarů a máte vystaráno”. Vedle mě stál můj zkušenější kolega, který povídá – to má napsané, aby to nemusel pořád opakovat, ale ono to doopravdy funguje. Kdybys dal těch 100 USD, tak jsi nato šup odbavený. Ale jenom z immigration, to hlavní nás teprve čeká ve výdeji zavazadel – dodal. Měl pravdu. Byly tam dva pásy, ale jenom jeden se točil a na něm byla změť kufrů a tašek a kartonových krabic a snad i živých zvířat. Prostě všeho, co takový cestovatel do Nigérie potřebuje. Kolem se boxovala dost velká skupina černých výrostků, takže k pásu nebyl vůbec přístup. Říkám svému kolegovi – teď tu budeme asi do zítřka. Nebudeme, on na to. Teď právě potřebuješ dolary, přesněji řečeno dolar jeden. Ten dáš jednomu z těch kluků, k tomu přidáš tag (značku) na tvoje zavazadlo a on ti ho vyhledá a přinese.
Všechno dobře dopadlo. Snad jen dodat, že v současné době jsou otevřena dvě až tři okénka cizinecké policie a odsejpá to tam rychleji než u všech deseti, nebo kolik jich je v Praze. Běží i druhý pás a když už musíte čekat, je letiště celkem čisté a příjemně klimatizované. Dobře, pojďme ven z letiště.
Ono se to snadno řekne – pojďme ven z letiště. Můj kolega, bílý Jihoafričan, měl před nedávnem domluveno, že na něj bude u východu z letiště čekat šofér společnosti, u které měl zpracovat jakýsi posudek. Počítač přes rameno, příruční tašku s doklady, kufr s osobními věcmi a s nějakou odbornou literaturou – to bývá standard afrických krajánků, kteří si říkají experti. U východu čekal jeden člověk, který měl v ruce klacek s kusem papíru se jménem mého kolegy. Představil se jako šofér společnosti s tím, že ho má odvézt do hotelu, jehož adresu zaměstnavatel změnil. Už v tomhle momentě měl člověk zpozornět a pro jistotu zavolat do firmy a informaci si potvrdit. On ale neměl místní GSM kartu, jeho domácí v Nigérii nefungovala, tak to tak nechal, vždyť je přece zkušený Afričan, kterému se nemůže nic přihodit. Druhý moment, který zanedbal, byla trasa. On dobře věděl, že po Lagosu se jezdí po hlavních trasách, mimochodem dokonale postavených dálničních. Když se z nich odbočí, dostanete se na ulice, které spíš připomínají tankodromy. A jeho průvodci odbočili z dálnice příliš brzy. Byla tma, a tak požádal, ať ho okamžitě odvezou do hotelu, nebo mu umožní si odněkud zatelefonovat. Chvíli ho přesvědčovali, že to není zapotřebí, ale nakonec zastavili u takové budky, kde si můžou lidi zavolat z mobilního telefonu. Naštěstí si vzal sebou tašku s doklady. Jakmile vystoupil, auto samozřejmě odjelo i s jeho počítačem a s kufrem. Skutečný šofér se už do firmy nevrátil, buď to měl předem dohodnuté, nebo ho prostě zlikvidovali a použili ten klacek se jménem. Můj kolega byl nakonec rád, že ho nezabili a ani nezranili.
Tedy, aby v tom nebyli Nigerijci sami: něco podobného se stalo mým alžírským přátelům, kteří si najali taxi na letišti v Alžíru, a během cesty do města auto chcíplo. Taxikář se chvíli hrabal v motoru a pak je poprosil, aby ho roztlačili. Co byste pro slušného šoféra taxi neudělali, že ano. Vylezli všichni tři, postrčili auto, to hned naskočilo a odjelo s veškerými jejich kufry.
Dobrá, jsme tedy z letiště venku, nikdo nás neokradl, ani se nás okrást nechystá. Lagos má asi 8 až 12 milionů obyvatel. Nikdo přesně neví kolik. Ti všichni se tísní na území 40 tisíc hektarů. No představte si to – jakoby přibližně 10 milionů obyvatel bydlelo podél Labe v pásu šířky tři kilometry na každém břehu v délce z Kolína do Mělníka. Žádné malebné vesničky, žádná Polabská nížina, jenom lidi a lidi a lidi a uprostřed protéká stoka, zvaná Labe. Lagos má samozřejmě výhodu Atlantického oceánu, který si zatím s odpady poradí, ale pláže jsou zoufale špinavé a pár metrů od pobřeží je to zase hlava na hlavě mezi rozpálenými betonovými bloky. Žít v takovém prostředí se nedá, můžete se pouze snažit přežít. V důsledku toho se v Lagosu a potažmo ve větších nigerijských městech vytvořila společnost nesmírně odolných, ale taky nesmírně agresivních lidí. Pokud to tedy měříme naším polabským pohledem.
Dovolte mi malou odbočku, nijak nesouvisející s tímto příběhem. Ale klidně to můžete přeskočit, protože to na moje upalování nemá žádný vliv.
Byla slavnost zamilovaného Valentina. Oni tady dost drží všechny svátky a každá příležitost je dobrá, aby se někde sešli. Ale ne tak jako u nás, že lidé mluví mezi sebou. Všichni sice sedí u stolu, ale židle jsou obracené k pódiu, kde stojí animátor (dříve by se řeklo konferenciér) a ten tam prohlašuje více méně vtipné banality, sedící dav mu občas vlažně zatleská a do toho hraje hudba. Tak to bylo 14. února večer v Kaduně, kde v čínské restauraci Kung Fu pořádali bufet (Nigerijci říkají “bufi”) pro zamilované a jejich známé. Přes všechno špatné, co se o organizaci a kvalitě čínské práce vybaví, jsem přesvědčen, že jsou Číňané na stejné organizační úrovni jako kterýkoliv jiný národ. A když už se nějaký ten zádrhel objeví, ohromná čínská píle to vyrovná. Ne tak v Kung Fu. Tam bylo připraveno několik malých stolů, na nich pár talířů, nějaké čínské nudle a proti tomu dobrá stovka nigerijských návštěvníků s disciplínou bojových psů. Většina “bufi” chtivých návštěvníků si místo nudlí odnesla jen pár šrámů. Nebylo co jíst, pití bylo zteplalé, lidi se evidentně nudili a tak začali odcházet. Kolem desáté odešla i kapela. Protože byl program nahlášen až do půlnoci a snad aby situaci zachránil, napadla konferenciéra asi ta nejpitomější myšlenka večera – když už nám hudba utekla a je ten večer plný lásky, nechť přijde některý ze ctěných návštěvníků sem na pódium do mikrofonu vyzpívat vaše sympatie k partnerovi. Jako by nestačilo to trapno předtím. Nikdo nevstal, nikdo nešel na pódium, pikolíci dávali židle na stoly a ti poslední návštěvníci se chystali k odchodu. Vtom se od stolu z jednoho tmavého kouta zvedla paní tak kolem čtyřicítky. Na rozdíl od většiny nigerijských žen celkem střízlivé oblečena a došla na pódium. Nebyla krásná, spíš trochu tlustá, taková obyčejná africká žena. Do mikrofonu řekla, že by chtěla zazpívat tomu nejlepšímu muži na světě, jejímu manželovi. Neškoleným, obyčejným hlasem zpívala o tom, jaké měla v životě štěstí, že potkala svého manžela, toho nejhodnějšího muže na světě a jak jim Bůh dopřál jednoho krásného syna. V jednom momentě se zvedl od téhož stolu pán, taky tak kolem čtyřicítky, vzal za ruku asi pětiletého klučinu a vydali se k pódiu. Pomalu, nemohli jít rychle. Pan byl invalidní zřejmě v důsledku obrny v dětství. Došoural se i se svým synem na pódium, počkal, až paní dozpívá, pak ji objal a oba k sobě přitiskli svého syna. Stali tam na tom opuštěném pódiu před prázdným hledištěm, sami tři naprosto šťastní. Byl svátek Valentýna.
Ale proč to píšu? Ani nevím, snad abych potlačil ten negativní dojem ze začátku tohoto příběhu, snad abych řekl, že mezi Nigerijci se najdou i velice citliví lidé. Dost možná jste to neměli ani číst.
Teď musím ještě k několika číslům. Když si vezmete, že pouze jedno procento obyvatel Lagosu má auto, je to 100 tisíc aut. Jedno auto zabere řekněme 5 metrů, což tvoří souvislou řadu aut dlouhou 500 km. A teď si představte, že se všechna ta auta na těch 40 tisících hektarech rozjedou. Jednu dobou musely řídit dopravu STU (special task units), což je obdoba našich zásahových jednotek. Ty totiž smějí mít v rukou samopaly a těmi doslova usměrňovaly dopravu na těch nejkritičtějších křižovatkách. Tehdy jsem taky viděl, jak na rušné křižovatce Maryland jeden z příslušníků střílel pod auto, jehož řidič odmítl couvat – pak samozřejmě zase vycouval tak rychle, že poškodil několik za ním stojících aut. Město se stalo prakticky neprůjezdné. V tomto momentě si jedna letecká společnost jménem Okada vymyslela, že to vyřeší. Nakoupila tisíce malých motocyklů a pronajímala je mladým lidem (v tomhle případě lze směle použít slovo “výrostkům”). Benzin je levný a malý motocykl se dostane prakticky všude a rychleji, než normální taxi. Letecká společnost už zanikla, ale vytvořil se fenomén “okada”. Vznikla velká skupina dopravců, vesměs neznající dopravní pravidla a mající motocykly v děsivém technickém stavu, která rázem opanovala taxi dopravu v Lagosu.
Konečně se dostáváme k mému příběhu. Pronajal jsem si dům v G.R.A. Ikeja (Government Reserve Area – výhradně rezidenční čtvrť Lagosu). Jednou odpoledne jsem jel do práce, když na křižovatce blízko mého domu, se srazil okada s autem. Jednoznačně vinou okady, který naprosto nerespektoval vozidlo na přednosti. Na okadě seděli dva pasažéři. Jeden muž, který z okady přeletěl přes kapotu auta a při pádu si zlomil nohu. Druhá byla jeho manželka, která jela do nemocnice, ale té se až na pár šrámů celkem nic nestalo. Malý motocykl ležel na zemi s ohnutou přední vidlicí, na autě byla celkem zanedbatelná škoda na blatníku. Řidička z auta utekla a za ní se hnal řidič okada, který hulákal, že ji zabije. Jediný poškozený byl tedy pasažér okady (když tedy nepočítáme, co by se stalo řidičce, kdyby ji okada dohnal). Můj řidič se na mě obrátil, jestli poskytneme pomoc. Já jsem samozřejmě věděl, že se nemám do téhle záležitosti motat. Ostatně to platí kdekoliv v Africe – věnuj se pouze tomu, kvůli čemu tam jsi. Jinak si koleduješ o průser. Nějak se mi ale toho zraněného zželelo, a tak říkám – ano. To byla chyba číslo jedna. Trochu jsem mu zafixoval nohu, uložil jsem ho na zadní sedačku a na předním jsem nechal posadit jeho ženu, aby se tedy navzájem odvezli do nemocnice. Sám jsem zůstal na místě – druhá chyba, ale tak strašná, že mě málem stála život.
G.R.A. je klidné místo a tak tam nebyl žádný svědek nehody, pouze prázdné auto. Na zemi nabouraný malý motocykl a vedle já. Za chvíli se začali trousit zvědavci, většinou výrostkové mezi 15 a 18 lety. Typičtí představitelé generace okada. Stali kus ode mě a jen tak bzučeli, jak hejno sršňů. Pak se začali blížit, až jeden z nich říká – “tys zranil našeho bratra”. “Ne”, odpovídám, “pomáhám zraněnému cestujícímu”. “Tak proč tu tedy stojí tvoje auto, a proč leží na zemi motocykl okada”? “Není to moje auto”. “Tak kde je jeho řidič?” “Nevím, utekl”. “A to chceš říct, že utekl i řidič okada”? “Ano”, povídám, “tak to je”. Tahle historka i mě samotnému v té chvíli připadala dost za vlasy přitažená. “Ne”, říká ten výrostek, “tys to všechno způsobil a my tě za to zabijeme. Přineste pneumatiku”. To vypadalo špatně, moc špatně. Tehdy se stalo v okolí pár případu, kdy našli mrtvolu s pneumatikou naraženou kolem těla, politou benzínem a zapálenou. Kluci začali být náležitě vzrušení a já jsem moji budoucnost viděl hodně černě. V tom momentě jela kolem kolona tří aut.
Na G.R.A jsou totiž také sídla státních vlád. Jedno z těch tří aut vezlo manželku guvernéra Kaduny, která byla současně ministryní energetiky, kam spadala i voda. Byl jsem ředitelem projektu na zásobování vodou v Birnin Gwari, kousek od Kaduny, a ona mě z našich schůzí velmi dobře znala. Nechala zastavit auta a ptala se mě, co se děje. Odříkal jsem podivuhodný příběh. “Tak už to víckrát nedělejte”, odpověděla. Nejspíš to ale musela považovat za vážné, protože přikázala jednomu členovi její ochranky, aby tam se mnou počkal až do příjezdu mého auta. A taky dodala, že budu nejspíš překvapený, jak to všechno dopadne. Stál jsem tam ještě asi hodinu a vedle mě voják s nataženým samopalem a v celkem uctivé vzdálenosti už dost velká skupina zvědavců. Přijelo moje auto. Na přední sedačce, vedle mého řidiče seděl mladík okada, kterého nabrali někde cestou a vzadu seděl pasažér s čerstvou sádrou. Nastalo všeobecné vysvětlování, na jehož konci za mnou přišel výrostek, který mě chtěl zabít, a povídá: “Pane, omlouváme se Vám a současně Vám slibujeme, že tu teď máte bratry na život a na smrt. Nikdy se Vám nic v G.R.A. nestane, to si buďte jistý”. A taky ano. Za celou dobu, co jsem na G.R.A. bydlel a po mě ještě pár let jeden můj kolega, byl náš dům v G.R.A tím nejbezpečnějším místem, kde nikdo nikdy nikomu nezkřivil ani vlásek.
Tak snad ještě obligátní otázku: Víte, co je to „kiliši“?
A odpověď na jednu z těch předchozích otázek. Ptal jsem se, podle jakého pravidla se vytyčují, nebo by se měly vytyčovat hranice.
Odpověď: Měla by to být rozvodnice, tedy místo, které určuje, na kterou stranu která kapka deště poteče. V Čechách nám to příroda značně usnadnila díky pohraničním horám. Na pouštích to bývá o dost těžší, a mnohdy si s tím nikdo řádné starosti nedělá. Příkladů je dost.
S pozdravem, Karel Koreš