Dželada (Theropithecus gelada)

Dželada je ohrožena pouze zvyšující se rozsahem míst, využívaných k zemědělské činnosti a tím i zmenšováním prostředí jejich přirozeného výskytu. V patrnost vešly především svým velmi obratným palcem, schopným dokonalé opozice proti ukazováku, což nejlépe demonstruje při výběru travních semen.
Jinak tento blízký příbuzný paviánů je častou hvězdou stříbrného plátna.
 

Říše: Animalia (živočichové)
Kmen: Chordata (strunatci)
Třída: Mammalia (savci)
Řád: Primates (primáti)
Podřád: Anthropoidea (opice = vyšší primáti)
Infrařád: Catarrhini (úzkonosí)
Nadčeleď: Cercopithecoidea
Čeleď: Cercopithecidae (kočkodanovití)
Podčeleď: Cercopithecinae (kočkodani)
Rod: Theropithecus (dželada)
Druh: Theropithecus gelada (dželada)
 
Dželada je středně velký pavián přizpůsobený na život v náhorních planinách Etiopie a Eritrey až do výše 4600 metrů nad mořem. Od pliocénu se vyvíjí samostatně, ale jsou blízcí příbuzní rodu Papio. Od paviánů se liší kratšími čelistmi, dlouhý obličej s tupým nosem, vystupující lícní vaky, velmi dlouhými špičáky a stoličky, mající typický vrásčitý povrch (T-komplex), což je adaptace na pojídání travních semen.
 

Obrázek: Dželada v Berlin Tiergarten.
 
Rozeznávají se dva poddruhy dželad:
  • Dželada hnědá (Theropithecus gelada gelada)- žijící na západ od řeky Tekeze.
  • Dželada východní (Theropithecus gelada obscurus) – žijící na východ od řeky Tekeze.
Dospělý samec dželady je 70-75cm dlouhý, těžký okolo 21kg. Ocas je na konci opatřen šošolkou a má délku 45-50cm. Tělo je pokryté delší bohatou srstí na hřbetu a bocích, především v přední polovině těla a vytváří jakousi hřívu. Srst je tmavě hnědé barvy; hlava (v oblasti mozku), ocas a zadní končetiny jsou žluto-hnědé barvy. Z hlavy se táhne k ramenům mohutná kštice. Lysá část obličeje a konce končetin jsou sytě tmavě hnědého zbarvení. Oční víčka jsou světlá a narůžovělá, což má význam ve vizuální komunikaci. Pod krkem z přední části a na hrudi v místě srdce je lysá růžová skvrna mající tvar velkého srdce či přesýpacích hodin. Hruď je šedo-bílá a břicho bílé.

Dospělá samice dželady je 50-65cm dlouhá o hmotnosti okolo 15kg. Ocas s šošolkou na konci je dlouhý 30-40cm .Tělo je pokryté vůči samcům kratší srstí žlutohnědé barvy. Hříva od hlavy k ramenům chybí. Splanchnokraniální část hlavy a konce končetin jsou sytě tmavě hnědého zbarvení. Oční víčka jsou světlé a narůžovělé. Pod krkem z přední části a na hrudi je růžová skvrna ve tvaru přesýpacích hodin, lemovaná korálkovými zduřeninami. Velikost, tvar a barva skvrny je podobně jako barva a otok v oblasti genitálií závislá na hormonálních změnách samice.

Dželada se po zemi pohybuje po čtyřech končetinách.

Průměrná délka života v zajetí bývá 30 let, v přírodě se odhaduje na 24 let. Pohlavní dospělost nastává u samic mezi čtvrtým až pátým rokem života a u samců až mezi pátým a sedmým rokem života. Období páření není časově určeno, ačkoli většina mláďat přichází na svět v období dešťů. Délka březosti je 5-6 měsíců. Rodí se obvykle jeden potomek. V zajetí se ojediněle mohou narodit dvojčata.

Novorozenci jsou světle hnědí a mají světlejší obličej. Do roka ztmavnou a získávají zbarvení dospělého jedince. Od mateřského mléka je mládě odstaveno mezi dvanáctým a osmnáctým měsícem po narození. Za dobrých podmínek může samice zabřeznou po roce od porodu. Péče o mláďata je hlavně na matkách, samci se příliš neuplatňují při výchově (od svých potomků si přesto nechají vše líbit) a pouze chrání svou skupinu. Především však pečují o samice.
 

Obrázek: Samec dželady v ZOO Brno.
 
Dželady vytvářejí početné skupiny, které jsou tvořeny podjednotkami jednoho samce s několika samicemi a jejich potomky. Ostatní dospělí samci se vyskytují poblíž a vytvářejí bakalářské skupinky. V období říje dochází mezi samci k soubojům o harém samic. V těchto bojích nerozhoduje jen síla, zkušenost a věk soupeřů. Rozhodujícím prvkem je především náklonnost samic k samci. Nebývá tudíž ojedinělé, že samice odeženou vítěze šarvátky a podpoří postavení poráženého, který se pak páří s celým harémem. Pokud ovšem nestačí společensky uspokojit všechny členky svého harému, může dojít k rozpadu tlupy a vyhledání nového adepta k založení nové skupiny.

Samice si svého ženicha někdy natolik opatrují, že když se naskytne nějaký rival, který by jej vyzýval k potyčce, vypořádají se s ním samice tak, aby se jejich milému nedostalo újmy a mohl věnovat svou pozornost pouze jim. Pouto k partnerovi je tak silné, že se stává, pokud dojde k úmrtí dominantního samce, že samice se po určitou dobu drží v jeho přítomnosti a chrání ho.
Skupinám dželad vládnou samice.

Mezi nejznámější projevy vizuální komunikace patří například přivírání očních víček, jenž jsou světlejší než obličej – jedná se o projev dominance. Dalším znakem je výrazné ohrnutí horního rtu až k nosu, při čemž vynikne maxilla i s dásní v plné své kráse – jedná se o projev obranného chování, výzvy ke konfliktní situaci, popřípadě i strachu. K dalším projevům patří zívání, upřené pohledy, strnulý výraz, pohyb rtů a podobně.

Při akustické komunikaci vydávají dželady pestrou škálu zvuků – vřískot, varovné signály, mručení, štěkání…
Pachová komunikace se uplatňuje při signalizaci připravenosti samic k páření.
Doteková (hmatová) komunikace spočívá především v probírání srsti mezi jedinci tlupy, což posiluje sociální vztahy, nebo se dotýkají nosy, což může být bráno jako forma pozdravu a ostatní dotyky při utěšování, rozepřích a péči o mláďata.
 

Obrázek: Samice dželad v Berlin Tiergarten.
 
Potrava je striktně rostlinná. V listopadu tvoří semena trav 70% jejich stravy. V období sucha jsou převážnou částí stravy travní oddenky (asi 68%), dále pak hlízy, kořínky a různé bylinky. Během období dešťů, červenec a srpen, převládají v potravě travní výhonky, které představují zhruba 93% přijímané potravy.

Protistojný palec jim umožňuje dokonalé třídění trávy a travních semen. Krátké a robustní prsty jim zároveň umožňují v období sucha vykopávat hlíza a kořínky. Při krmení sedí na bobku a tak mají obě ruce volné. Jednou rukou třídí a v druhé shromažďují potravu, dokud si nevytvoří sousto vhodné ke žvýkání a spolknutí.

Vzhledem k náročnosti získávání obživy, tráví dželady většinu dne pastvou. Mladší nebo nemocné dželady se mohou stát kořistí dravců, ale nejvíce jsou ohroženi lidmi. Populační expanze v Etiopii a Eritrey rapidně zvyšuje nároky na zemědělskou půdu. Horských luk ubývá a životní prostor se těmto primátům snižuje. V rámci IUCN jsou řazeni do nižšího rizika ohrožení. Jejich lov je povolen pouze na vládní povolení v rámci státního zájmu nebo pro vědecké účely. Pokud se vyskytnou na obdělávané půdě, farmáři je i přes zákaz zabíjejí a chytají.

V N. P. Simien se jim naskýtá jedno z posledních útočišť, kde by mohly nerušeně žít bez vyššího ohrožení činností člověka.

Share with:


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *