Co jsme v Africe nezvládli aneb slepé uličky rozvojové pomoci
Abyste si nemysleli, že při rozvojové pomoci Africe jdeme od úspěchu k úspěchu. Mnohdy opak bývá pravdou a tak jsem tady namátkou vybral tři příklady, kde jsme tu pomoc buď vzali za špatný konec, nebo kde její základní myšlenka byla zcela mylná anebo aplikovaný postup neodpovídal místním podmínkám. Jedná se o boj proti AIDS, o family planning a o transfert know how. Předem ale upozorňuji, že je to pohled vodohospodáře a rozhodně se nechci pouštět do diskusí, zda jsme v tom kterém odvětví dosáhli určitých pokroků na určitých místech. Chtěl jsem jen říct, že jsme to mohli dělat lépe. Já vím, že mi řeknete – po boji každý voják generálem. Ale co s tím naděláte, já už se nepolepším!
Boj proti AIDSu (AIDS control)
V každém rozvojovém projektu pro Afriku, financovaném nějakou cizí vládou z rozvinuté země, je povinná kapitola o boji proti AIDSu. Jsou tam návody, jak používat prezervativ a jak byt zdrženlivý, dokonce i jak být věrný.
Seděl jsem na železné židličce v zahradě hotelu Mkonge, bylo po dešti, země ještě měkká tou nevsáklou vodou a upíjel jsem pivo. A taky jsem koukal kolem sebe, sebejistě, protože jsem byl nově jmenovaný šéf projektu který byl financován německou vládou, specialista na zahraniční pomoc, no prostě „africkej expert„. Nedaleko seděla skupinka špatných žen, ale jinak moc hezkejch holek. Jedna z nich ke mě přišla, zeptala se, jestli se smí posadit a posadila se. Tušil jsem, co přijde, ale částečně jsem se spletl.
„Povídá – znáš Jimmyho?“
„Ano, znám, to byl ten, co tady byl přede mnou na jiném projektu, ale taky přes vodu.“
„Správně„, ona na to, a já jsem byla jeho půlžena.
„Cože, půlžena?“
Ano, támhle u stolu sedí jeho druhá žena. „Nechceš nás za ženu?“
Byl jsem překvapený a abych to nedal najevo, zhoupnul jsem se sebevědomě na té kovové židličce. A to jsem neměl dělat. Úzké zadní nohy kovové židle zajely do promočené země jako do másla, a já jsem udělal takový kotoul nazad, že bych v tělocviku dostal jedničku s hvězdičkou. Holky se mohly smíchy potrhat, a tak skončilo moje první milostné dobrodružství v rovníkové Africe, protože na té mokré zemi jsem vypadal, jako bych se právě pomočil až na záda. Ale nejspíš to bylo dobře, jednak jsem si přestal myslet něco o své naprosté dokonalosti a jednak je Jimmy na pravdě boží, kam ho odpravil AIDS.
Je mi Jimmyho líto, samozřejmě, byl to dobrý inženýr, ale jinak typický představitel mnoha bělochů v Africe – v očích Afričanů bohatý a holky se mu na krk jen věšely. A on toho bohatě využíval. Přitom měl v projektu dost jasně napsané, to co jsem už napsal. Musím bohužel říct, že chování mnoha expertů a hlavně turistů, přímo navádí Afričany k sexuální nevázanosti, a tak bych řekl, že dílem jsme se podepsali na té katastrofě i my. Tím ovšem nechci všechno svádět na bílé, samotní Afričani na tom mají svůj lví podíl. Třeba vysokoškolští profesoři – tuhle mi povídala jedna africká známá, studentka univerzity, že zkoušku dává profesor za peníze u studentů a za sex u studentek, nezáleží na tom, zda umíš nebo ne ! Studentka je pak povinna čekat ve stanovenou hodinu v hotelu, být po vůli profesorovi a nakonec zaplatit hotelový účet, což tu známou rozčílilo nejvíc.
Jsem velice skeptický k výsledkům vzdělávacích programů a řešení AIDS nevidím v dohlednu, snad až s objevem léku proti téhle strašné nemoci. Slyšel jsem názor lékaře, který říkal, že AIDS nám seslalo samo nebe. Kdyby se totiž tenhle hrozný virus uměl šířit kapénkovou nákazou, třeba jako chřipka, nejspíš by bylo lidstvo na pokraji záhuby. Že se umíme chránit i jiným způsobem, to nám dává čas na vývoj léku proti případným novým podobným nemocem, kde by již prezervativ nebyl nic platný.
Seděl jsem na železné židličce v zahradě hotelu Mkonge, bylo po dešti, země ještě měkká tou nevsáklou vodou a upíjel jsem pivo. A taky jsem koukal kolem sebe, sebejistě, protože jsem byl nově jmenovaný šéf projektu který byl financován německou vládou, specialista na zahraniční pomoc, no prostě „africkej expert„. Nedaleko seděla skupinka špatných žen, ale jinak moc hezkejch holek. Jedna z nich ke mě přišla, zeptala se, jestli se smí posadit a posadila se. Tušil jsem, co přijde, ale částečně jsem se spletl.
„Povídá – znáš Jimmyho?“
„Ano, znám, to byl ten, co tady byl přede mnou na jiném projektu, ale taky přes vodu.“
„Správně„, ona na to, a já jsem byla jeho půlžena.
„Cože, půlžena?“
Ano, támhle u stolu sedí jeho druhá žena. „Nechceš nás za ženu?“
Byl jsem překvapený a abych to nedal najevo, zhoupnul jsem se sebevědomě na té kovové židličce. A to jsem neměl dělat. Úzké zadní nohy kovové židle zajely do promočené země jako do másla, a já jsem udělal takový kotoul nazad, že bych v tělocviku dostal jedničku s hvězdičkou. Holky se mohly smíchy potrhat, a tak skončilo moje první milostné dobrodružství v rovníkové Africe, protože na té mokré zemi jsem vypadal, jako bych se právě pomočil až na záda. Ale nejspíš to bylo dobře, jednak jsem si přestal myslet něco o své naprosté dokonalosti a jednak je Jimmy na pravdě boží, kam ho odpravil AIDS.
Je mi Jimmyho líto, samozřejmě, byl to dobrý inženýr, ale jinak typický představitel mnoha bělochů v Africe – v očích Afričanů bohatý a holky se mu na krk jen věšely. A on toho bohatě využíval. Přitom měl v projektu dost jasně napsané, to co jsem už napsal. Musím bohužel říct, že chování mnoha expertů a hlavně turistů, přímo navádí Afričany k sexuální nevázanosti, a tak bych řekl, že dílem jsme se podepsali na té katastrofě i my. Tím ovšem nechci všechno svádět na bílé, samotní Afričani na tom mají svůj lví podíl. Třeba vysokoškolští profesoři – tuhle mi povídala jedna africká známá, studentka univerzity, že zkoušku dává profesor za peníze u studentů a za sex u studentek, nezáleží na tom, zda umíš nebo ne ! Studentka je pak povinna čekat ve stanovenou hodinu v hotelu, být po vůli profesorovi a nakonec zaplatit hotelový účet, což tu známou rozčílilo nejvíc.
Jsem velice skeptický k výsledkům vzdělávacích programů a řešení AIDS nevidím v dohlednu, snad až s objevem léku proti téhle strašné nemoci. Slyšel jsem názor lékaře, který říkal, že AIDS nám seslalo samo nebe. Kdyby se totiž tenhle hrozný virus uměl šířit kapénkovou nákazou, třeba jako chřipka, nejspíš by bylo lidstvo na pokraji záhuby. Že se umíme chránit i jiným způsobem, to nám dává čas na vývoj léku proti případným novým podobným nemocem, kde by již prezervativ nebyl nic platný.
Plánování rodiny (family planning)
Na fotografii je rodina pana Tshibandy, ředitele zásobování vodou ve městě Ngandajika. Jsou tam všechny jeho děti i s maminkou, tedy s jeho manželkou, která má na ruce svého nejmladšího synka, poslední dítě pana Tshibandy – vlastně už předposlední, protože to opravdu poslední je zatím v bříšku paní Tshibandové. Ale určitě nezůstane poslední, říkal pan Tshibanda. Zatím tedy 10.
Pan Tshibanda je původním povoláním učitel a to poslední co by se o něm dalo říct je, že je nevzdělaný. Hezky se s ním povídá, a tak i na plánování rodiny jsme došli.
Vždyť to znáte – hodně dětí = chudoba, málo dětí = bohatství. „To můžete říkat akorát vy, bílí“ povídá pan Tshibanda. „Vy, kteří máte zákonem zajištěnou situaci ve stáří a v nemoci, vy, kteří se nemusíte bát, že jednou zůstanete sami a zemřete hlady, vy děti nepotřebujete“ řekl a dodal „možná“, protože je zdvořilý. „Ale já děti potřebuji a navíc, já mám děti rád. Určitě bych měl zrovna tolik dětí i v Evropě. Nejsem bohatý jako vy, abych jim mohl kupovat všechno. Ale dám jim to nejlepší vzdělání i když třeba ne na té nejvyšší úrovni, ale hlavně je naučím vážit si sebe i ostatních. Zejména musí ctít otce svého i matku svou, ale to už si ohřívám tu svoji polívčičku na stáři“, usmál se pan Tshibanda. „A taky mi sem nepleťte dětskou práci“ dodal. „Kdykoliv mohou, jdou s námi děti na pole a ubezpečuji vás že nad nima nesviští bič, a že na tom poli pracují docela rády, tak jak to vidí u mne a u jejich maminky“. Vzpomněl jsem si na mojí maminku a na to, jak jsme chodili kláskovat (víte vy mladí, co to vůbec bylo, to kláskování?). Tím nechci říct, že všude v Africe je o děti dobře postaráno, ale u pana Tshibandy a i v mnoha jiných afrických rodinách mají děti právo si hrát.
Zdravím pana Tshibandu a závidím mu tu jeho krásnou rodinu. Africký family planning u mě ztratil jakýkoliv význam.
Pan Tshibanda je původním povoláním učitel a to poslední co by se o něm dalo říct je, že je nevzdělaný. Hezky se s ním povídá, a tak i na plánování rodiny jsme došli.
Vždyť to znáte – hodně dětí = chudoba, málo dětí = bohatství. „To můžete říkat akorát vy, bílí“ povídá pan Tshibanda. „Vy, kteří máte zákonem zajištěnou situaci ve stáří a v nemoci, vy, kteří se nemusíte bát, že jednou zůstanete sami a zemřete hlady, vy děti nepotřebujete“ řekl a dodal „možná“, protože je zdvořilý. „Ale já děti potřebuji a navíc, já mám děti rád. Určitě bych měl zrovna tolik dětí i v Evropě. Nejsem bohatý jako vy, abych jim mohl kupovat všechno. Ale dám jim to nejlepší vzdělání i když třeba ne na té nejvyšší úrovni, ale hlavně je naučím vážit si sebe i ostatních. Zejména musí ctít otce svého i matku svou, ale to už si ohřívám tu svoji polívčičku na stáři“, usmál se pan Tshibanda. „A taky mi sem nepleťte dětskou práci“ dodal. „Kdykoliv mohou, jdou s námi děti na pole a ubezpečuji vás že nad nima nesviští bič, a že na tom poli pracují docela rády, tak jak to vidí u mne a u jejich maminky“. Vzpomněl jsem si na mojí maminku a na to, jak jsme chodili kláskovat (víte vy mladí, co to vůbec bylo, to kláskování?). Tím nechci říct, že všude v Africe je o děti dobře postaráno, ale u pana Tshibandy a i v mnoha jiných afrických rodinách mají děti právo si hrát.
Zdravím pana Tshibandu a závidím mu tu jeho krásnou rodinu. Africký family planning u mě ztratil jakýkoliv význam.
Dovoz znalostí a technologií (Know How Transfert)
Byl jsem pozván na exkurzi do nově otevřené továrny na pitnou vodu pro Kinshasu. Njili se ta vodárna jmenuje a produkuje 110 tisíc metrů krychlových vody za den. Když vezmeme v úvahu, že jeden obyvatel spotřebuje asi 110 litrů za den, měla by ta vodárna dodávat vodu jednomu miliónu obyvatel. Je to tedy, co do kategorie, jedna z těch větších a je taky plně automatizovaná. Hned budu pokračovat, jenom jsem si na něco vzpomněl, tak abych to nezapomněl:
Jedna evropská vláda nabídla Alžírsku, že jim postaví továrnu na výrobu dřevěných oken a dveří pro rozrůstající se bytovou výstavbu. Ta továrna měla být někde v horách, kde rostou lesy a kde lidi potřebují práci. Postavili tam tedy supermoderní továrnu na zpracování dřeva – kmen stromu se přivezl k vratům kde se založil do takových kleští a pak už to šlo plně automaticky přes sušárnu, řezání, lepení, natírání, až ke druhým vratům, odkud vypadávaly hotové výrobky. Celkem tam pracovalo 20 lidí – deset inženýrů z dodavatelské země, kteří obsluhovali počítače a deset místních lidí na úklid! To ale není všechno. Pak se zjistilo, že místní dřevo není vhodné k výrobě (neptejte se mě proč, nevím, jsem vodohospodář), a tak se dováželo dřevo z Kanady, lodí do Skikdy a potom náklaďákama, těma úzkýma horskýma silničkama až k té supermoderní továrně, aby se ty hotové výrobky těma samýma silničkama rozvážely zpátky do celého Alžírska.
Promiňte odbočku. Už se vracím do Kinshasy, do úpravny vody Njili, do supermoderního velína, tedy jakéhosi srdce celé továrny. Tam, na veliké obrazovce svítily lampičky a ukazoval se proud vody, její množství, tlak i kvalita. Trochu mi to připomínalo jadernou elektrárnu.
„Rozumíte tomu?“ zeptal jsem se místního technika.
Téměř se urazil, „samozřejmě pane„, měl jsem dva měsíce školení v Evropě, jsem chemik a tak se vyznám.
„I v té elektrice?“
„No, to ne, ale od toho tu mám technika spojaře, který měl taky dvouměsíční školení v Evropě.“
„A když se vám tu něco pokazí?“
„No tak to vyměníme, dostali jsme náhradní díly na dva roky provozu.“
„A potom?“
„No pak si ty díly koupíme v Evropě.“
„A kdo to zaplatí?“
„No přeci vy, jinak byste nám to sem nedodávali, že.„
Jedna evropská vláda nabídla Alžírsku, že jim postaví továrnu na výrobu dřevěných oken a dveří pro rozrůstající se bytovou výstavbu. Ta továrna měla být někde v horách, kde rostou lesy a kde lidi potřebují práci. Postavili tam tedy supermoderní továrnu na zpracování dřeva – kmen stromu se přivezl k vratům kde se založil do takových kleští a pak už to šlo plně automaticky přes sušárnu, řezání, lepení, natírání, až ke druhým vratům, odkud vypadávaly hotové výrobky. Celkem tam pracovalo 20 lidí – deset inženýrů z dodavatelské země, kteří obsluhovali počítače a deset místních lidí na úklid! To ale není všechno. Pak se zjistilo, že místní dřevo není vhodné k výrobě (neptejte se mě proč, nevím, jsem vodohospodář), a tak se dováželo dřevo z Kanady, lodí do Skikdy a potom náklaďákama, těma úzkýma horskýma silničkama až k té supermoderní továrně, aby se ty hotové výrobky těma samýma silničkama rozvážely zpátky do celého Alžírska.
Promiňte odbočku. Už se vracím do Kinshasy, do úpravny vody Njili, do supermoderního velína, tedy jakéhosi srdce celé továrny. Tam, na veliké obrazovce svítily lampičky a ukazoval se proud vody, její množství, tlak i kvalita. Trochu mi to připomínalo jadernou elektrárnu.
„Rozumíte tomu?“ zeptal jsem se místního technika.
Téměř se urazil, „samozřejmě pane„, měl jsem dva měsíce školení v Evropě, jsem chemik a tak se vyznám.
„I v té elektrice?“
„No, to ne, ale od toho tu mám technika spojaře, který měl taky dvouměsíční školení v Evropě.“
„A když se vám tu něco pokazí?“
„No tak to vyměníme, dostali jsme náhradní díly na dva roky provozu.“
„A potom?“
„No pak si ty díly koupíme v Evropě.“
„A kdo to zaplatí?“
„No přeci vy, jinak byste nám to sem nedodávali, že.„
A tak jsem měl ještě jeden dotaz – je ten systém napojený na Internet? „No samozřejmě, jsme přece na úrovni doby„, zněla odpověď. „A je přistup chráněný heslem?“ „Ne, ale to brzy uděláme.“ Chtěl jsem ještě dodat, že každé heslo se dá prolomit, ale pak jsem si vzpomněl na to, jak často mám problém prolomit vlastní heslo, a tak jsem to radši nechal být. Jen mě napadlo, že dřív, než budeme někomu vnucovat naši technologii, měli bychom se sami napřed něco dozvědět o možnostech příjemce toho našeho dobrodiní. Ale nikdy, opakuji nikdy bychom se ho neměli ptát na jeho představy.
Není nad transfer Know How, ze kterého ti chudáci mají za pár let hownow. Příště vám třeba napíšu, jak naše protikorupční opatření zdokonalila cesty korupce v Africe.
Není nad transfer Know How, ze kterého ti chudáci mají za pár let hownow. Příště vám třeba napíšu, jak naše protikorupční opatření zdokonalila cesty korupce v Africe.
S pozdravem, Váš Karel Koreš