Jeden den v Keni
Jeden den v životě Renaty Rokůskové, zakladatelky sdružení ShineBean… představení další organizace s působením v Keni.
Ranní slunce zalilo jídelnu. Za okny skřehotají velcí marabu a přede mnou leží hotelová klasika – smažené vejce a něco, co připomíná párek. Dan se zase zpozdil. Proč mě to vlastně ještě překvapuje? Jsem přece v Africe. Po několika minutách se objevil u stolu. „Promiň, zdržel jsem se ve sprše.“ „Ty jsi stihl sprchu?“ upřímně závidím. „Ty ne?“ „Vypli proud právě, když jsem se do ní chystala.“ Dana evidentně těší, že konečně vím, jak vypadá africká koupelna.
U snídaně jsme ještě probrali naše plány pro dnešek. Hlavním principem rozvojové pomoci, tak jak ji provozuje naše sdružení ShineBean, je povzbuzovat vlastní aktivitu místních lidí a podporovat tak jejich ekonomickou samostatnost. Protože naše projekty jsou dlouhodobé, pokoušíme se zajistit financování nezávislé na momentální vůli nebo ekonomické situaci českých dárců. A proto teď obcházíme místní kamenické dílny a chceme po nich, aby zkusili z mastku vyrobit postavičky pěti Kiumbů (Kiumbé je svahilsky bytost). Ty pak spolu s knížkou příběhů a stolní hrou v Čechách prodáváme a příjmy z prodeje používáme na rozvojové projekty v Kibeře, druhém největším africkém slumu.
Momentálně by nám pomohlo něco, čím bychom mohli přesně měřit. Dan mi posunky popisuje nástroj, který by se nám hodil. „Šuplera! Jasně!“ Chtěla jsem ji koupit v Nairobi, ale nikde jsem ji nenašla. Seženeme ji tady? „Jak se to vlastně řekne anglicky?“ „To nevím. V mém jazyce Luo to je rapim, ale to nám tady nepomůže.“ „A co svahilsky?“ „To taky neznám. Potřebovali bychom znát jméno v místním jazyce Kisi.“ Prošli jsme všech asi dvacet železářství v tomto městě. To je slušný počet na městečko se dvěma hlavními ulicemi. Šupleru měli v jediném obchodě a byla velmi drahá. Dan začal smlouvat o ceně. Přestože je smlouvání jeho koníčkem a já jsem se tvářila, že ho vůbec neznám, tentokrát moc úspěšný nebyl. Obchod byl indický a asi dobře věděli, že jsou jediní, kdo takovou vzácnost nabízí.
Ještě jsme skočili do supermarketu koupit vodu a chipsy, abychom přežili do večera, já jsem zamávala na jediného mzungu, kterého tu každé ráno potkávám a vyrazili jsme. Cesta vede krásnou kopcovitou krajinou s roztroušenými domečky z hlíny a malými políčky se spoustou banánů. Občas jsme potkali stádo dobytka, děti s otepí dřeva na hlavě nebo ženy, které se vracely s vodou od studně. Za chvíli jsme zahnuli na hliněnou a vymletou cestu do vesnice Tabaka. V téhle oblasti se většina lidí živí výrobou dekoračních předmětů z mastku, takže určitě uspějeme. Zastavili jsme před dílnou Zablona, jednoho z místních kameníků. Včera jsme mu ukázali obrázky postaviček, které bychom tu v Tabace chtěli vyrábět a podpořit tak místní kameníky.
Zablon nám dnes předal tři dobře vyřezané a krásně hladké postavičky. Podívali jsme se na sebe s Danem a bylo nám jasné, že jsme našli člověka, kterého hledáme. Když vzal Zablon do ruky nůž a začal s vyřezávání detailů, Dan pokyvoval hlavou. Teď sedíme s panem mistrem.
Během chvilky se kolem nás seběhla kupa dětí. Můj foťák je velmi bavil a taky šuplera šla z ruky do ruky. Zdálo se, že je to velmi zajímavá hračka. Líbila se i Zablonovi. Ihned ji vyměnil za krejčovský metr, kterým svou práci doposud měřil. „Tohle je dobrá věc, to si taky koupím.“ Jedna šuplera představuje víc než polovinu měsíčního platu lidí ve vesnici.
Vysvětlovala jsem Zablonovi, že všechny postavičky musí mít stejný rozměr a popisovala jsem mu milimetrové tolerance. V tu chvíli jsem vnímala, jak mi v rozhovoru začal klást odpor. V čem je problém? Možná v tom, že chci přesné rozměry? Něco takového ještě nikdy nepotřeboval. Ale ne. Zablon nevěděl, co je to milimetr a bylo mu hloupé se zeptat…
Zatímco Zablonovi lidé usilovně pracují, my jsme se s Danem prošli po vesnici a navštívili jsme několik obchodů s výrobky z mastku. Mnoho lidí v Tabace se snaží uživit vyřezáváním figurek , které se prodávají většinou v Nairobi, někdy i daleko za hranicemi Keni. Pomocí pil, mačet a nožíků dokáží nádherná díla. Přesto tato jejich speciální dovednost nemůže zajistit slušnou práci pro všechny. Turistů přijíždí do Tabaky opravdu velmi málo. Nechala jsem se zatáhnout do jedné dílny a chtěla jsem koupit malou sošku. Je mi jasné, že ceny pro bělochy jsou hodně vysoké, ale tyto byly skutečně přemrštěné. Zavolala jsem tedy Dana, aby smlouvání vyřešil za mne. Prodavač byl evidentně zklamaný, Dan vytrvalý a já nakonec spokojená.
V jiném obchůdku nás zaujali hezké drobnosti. Oba jsme si s Danem něco vybrali. Zeptala jsem se na cenu a byla jsem skutečně zaskočená. Jak mám smlouvat, když je to za pakatel? Tato prodavačka zvolila pro svůj business velmi vzácnou strategii. „Nechci získávat zákazníky, ale přátele. Zákazník koupí jednou a protože ceny jsou drahé, už se nikdy nevrátí. Lidé, kteří u mě nakupují, nejsou pro mě zákazníci, ale přátelé. Mám nízké ceny pro přátele, protože přátelé se vrací.“ Když platil Dan, jako obvykle se chvíli dohadovali svahilsky, pak Dan zaplatil, ona mu vrátila, on jí vrátil, ona mu vrátila, on jí vrátil… „Co jste to hráli za zajímavou hru?“ Dan se smál: „Ona je fakt dobrá. Počítala mi stejně jako tobě. Namítal jsem, že mi přece nemůže dát stejnou cenu jako pro mzungu a ona odpověděla, že jsem nedostal stejnou cenu, ale ty jsi měla slevu, protože jsi koupila víc. Když jsem platil, ošidila by se. Stejně jako většina lidí tady, neumí počítat. Tak jsem jí to vrátil, ona mi chtěla část dát za to, že jsem ji nepodvedl, řekl jsem jí, že to nechci…“
Mnoho lidí v této oblasti je ještě negramotných. „V místech, kde jsou dobré podmínky pro pěstování, jako tady, lidé nepovažují vzdělání za důležité. Půda je vždycky nějak uživí. Jenže pak vstupují do manželství velmi brzo, mají mnoho dětí a z chudoby se nikdy nedostanou. Tam, odkud já pocházím, je půda velmi špatná. Lidé jsou ochotni udělat maximum proto, aby zajistili svým dětem vzdělání. Jedině tak mají šanci si najít práci, která je uživí“ Dan je vysokoškolák a přesto je vděčný za každou příležitost dělat chvíli řidiče nebo au-pair. Najít práci v Keni není legrace. Zablon má děti jenom 3. Na moje udivené „Proč?“ mi odpověděl, že jim chce zajistit dobrou budoucnost, proto jich nemůže mít víc.
Začíná se stmívat. Zapadající slunce probarvuje na obloze nádherné mraky. Další práce již dnes není možná, protože vesnice funguje bez elektrického proudu. Nasedáme do auta a odjíždíme. Cesta po dešti pěkně klouže. Je plná bílých kamenů mastku, který tu je úplně všude. Během chvilky je tma. Musíme se vyhýbat velkým dírám a neosvětleným krávám. Jsme spokojení. Dnes jsme udělali dobrou práci. Ještě jsme se cestou bavili o rodinných hodnotách a tradicích v Keni. Zeptala jsem se Dana: „Proč v tvojí generaci už není tolik populární mnohoženství?“ Čekala jsem trochu osvícenější odpověď, ale Dan je prostě praktik: „Mít dvě ženy je drahý. A pak, žádná trochu vzdělaná holka na to už dneska nepřistoupí. Někteří moji bratranci mají dvě ženy, ale to je šílenost. Nikdo z nich nemá práci. Pokud máš dvě ženy, určitě budeš mít víc než deset dětí. Jak je chceš uživit?“ Jsem ráda, že je vzdělání k něčemu dobré. A doufám, že kameníci, se kterými jsme dnes začali spolupracovat, svoje děti uživí.
