Čad – soustava jezer Ounianga

8. 4. 201924. 4. 2021 Vladimír Zikán

Soustava jezer Ounianga byla v roce 2012 zapsaná na seznam světového dědictví UNESCO. Důvodem je to, že se jedná o jeden z posledních odkazů na vlhkou éru Sahary. Jezera jsou napájena silnými prameny ve zlomu plošiny z núbijského pískovce. Přes plošinu je silné proudění z Libye mezi pohořím Ennedi a Tibesti do prolákliny Bodelé – dna někdejšího jezerního komplexu Čadského jezera. Proudící větrné bouře, zvedají prach a odnášejí živiny až přes oceán do Amazonského pralesa.

Ounianga je oblast několika, některé zdroje uvádí až 50, jezer s přilehlými mokřady u zlomu pískovcové plošiny mezi pohořím Ennedi a Tibesti. Svou rozlohou 20km2 představují největší jezerní komplex v Sahaře. Jezera se nachází v nadmořské výšce 380m.n.m. do 360m.n.m. Okolí jezer tvoří písečné duny a vyprahlý pískovec, pod kterým se nachází vrstva núbijského aquiferního pískovce tvořící zvodeň, ze které vyvěrají silné prameny, jenž jsou schopny udržet hladinu jezer i uprostřed aridní Sahary. Průměrné roční srážky v dané oblasti nepřesahují 2mm a tak jsou jezera závislá na fosilní vodě, která nasákla do pískovce během poslední Doby ledové. Pojmenování je dle blízkých vesnic. Salinita jezer je ovlivněná sílou pramenů a odparem, který u více jak poloviny jezer je redukován, díky vegetaci okolo a v jezerech.

Obrázek: mapka jezer Ounianga

Jezera se dělí do tří skupin:

Jezera skupiny Ounianga Kebir – je složena z několika různě slaných jezer, kde žijí jen sinice a halofilní řasy a mikroorganismy. Nachází se v západní části chráněného území. Někteří ptáci si do slaných vod jezer létají čistit peří od parazitů, jiní se zase přizpůsobili k filtraci vody a hodují na řasách v jezerech obsažených. I přesto, že teplota hladiny může být v nejteplejších částech dne blízká 50°C, nižší vrstvy jsou chladnější a tak průměrná teplota vody, například v jezeře Yoa je pouhých 17°C.

Jezero Yoa (nebo Yoan) – je druhým největším jezerem regionu Ounianga, má rozlohu 3,5 km², zároveň nejhlubším jezerem, zadržující nejvíce vody, kde hloubka dosahuje až 27 metrů. Z jeho dna byl odebrán vzorek, ze kterého se provedl rozbor pylů a organických zbytků rostlin, vypovídající o změnách klimatu. Z výsledků s došlo k závěru, že zdejší změny klimatu byly rychlé a k přechodu ze zelené savany v poušť došlo v řádu set let.
Jezero Katam – Menší jezero nacházející se 3 km na jihovýchod. Je rozděleno navátým jazykem písku na dvě části, které mají rozdílné složení vody i výšku vodního sloupce. Vše je viditelné i pouhým okem, jelikož západní část jezera je tmavě modře zbarvena, zatímco druhá je světle zelená. Toto neobvyklé zbarvení bývá připisováno jednak různé síle pramenů a také přítomností sinic rodu Spirulina.
Jezero Oma (nebo Ouma) – nachází se na při západní straně jezera Katam.
Jezero Béver – nachází se na východ od jezrra Oma.
Jezero Midji – nachází se jihovýchodně od jezera Katam
Jezero Forodom- Nejvýchodnější jezero skupiny Kebir s nádherným kontrastem přiléhajících písečných dun.

Jezero Motro – nachází se 30 km jihovýchodně od Ounianga Kebir (18°55’58″N 20°42’14″E), někdy bývá vyčleňováno samostatně, nebo bývá zmiňováno jako součást skupiny jezer Ounianga Kebir, přestože se nachází přibližně uprostřed obou skupin. Jedná se o malé, mírně slané, podlouhlé jezero, skryté mezi vápencovými útvary a pískem. Jižní část je díky nižší hloubce a sinicím zbarvena světle zeleně. Hlavní jezero je díky zde žijícím řasám zelené. V okolí jezera jsou ostrůvkovité zbytky vegetace, zejména tamaryšků a datlovníků.

Jezera Ounianga Serir – nachází se přibližně 45 až 60 km jihovýchodně od jezer Ounianga Kebir. Vytváří obrovský komplex zhruba patnácti jazyků jezer, při na úpatí útesu. Většina jezer této oblasti disponuje sladkou vodou, proto zde vzkvétá i místní endemická fauna, zejména tilápií. Více jak polovina jezer je zarostlá vegetací, což značně snižuje odpar vody z jezer v důsledku zvýšené teploty vodní hladiny a silných severovýchodních větrů, které vysoušejí krajinu a o něco málo dále v nitru Čadu, dávají vzniknout písečným bouřím. I přesto, že se zde denní teploty sahají až k 50°C, přes noc se teploty přibližují k bodu mrazu.

Zdejší jezera jsou:

Jezero Melekui
Jezero Dirke
Jezero Ardjou
Jezero Teli – je největším jezerem ze všech jezer Ounianga. Hladina se nachází v nejnižší nadmořské výšce (360m.n.m.), hloubka jezera je kolem 10m a rozloha 4,3km2. Toto jezero není pokryto vegetací a proto je i nejslanějším z jezer skupiny Serir. Zároveň nedisponuje vlastními prameny a je napájeno průsakem z okolních jezer.
Jezero Obrom
Jezero Élimé
Jezero Hogo
Jezero Djiara – sladkovodní jezero s bohatou rybí faunou zahrnující druhy jako tilapie Coptodon zillii, perlovka skvrnitá (Hemichromis fasciatus, sahelská perlovka (Hemichromis letourneuxi), tlamoun (Sarotherodon galilaeus), štikovci rodu Pachypanchax, panchax dvoupásý (Epiplatys bifasciatus), štikovec normanův (Poropanchax normani) a bichir senegalský (Polypterus senegalus. Druhová skladba vypovídá, že v minulosti muselo dojít k občasnému propojení s povodím Nilu, Čadského jezera a řeky Niger.
Jezero Ahoita
Jezero Daléyala
Jezero Boukkou – sladké jezero, kde žije endemický tlamovec saharský (Astatotilapia tchadensis), vyskytující se právě pouze v tomto jezeře. Tento druh byl popsán celkem nedávno a sice v roce 2016. Potravou jsou rostliny, zejména rákos a orobinec, kterými je značná část jezera porostlá. Nejbližší geneticky příbuzné druhy pochází z povodí Čadského jezera, což dokazuje propojení zdejších jezer s vyschlým jezerem Bodelé a s jezerem Čad.

Je patrné, že celá oblast vznikla z jednoho velkého jezera, které bylo občasně propojeno s dalšími africkými povodími. Vědecký průzkum univerzity v Kolíně nad Rýnem odhadl, že hladiny jezera před 10 tisíci let, byla o 80 metrů vyšší, soudě dle stop, jenž zanechala vodní hladina na okolních skalních útvarech. Dlouhodobá izolace umožnila některým druhům samostatný vývoj a zároveň i zachovaní druhů, které jinde zmizely. Předpokládá se, že oblast byla odvodňována řekou Kufra a Sahabi, ústící do Středozemního moře. V okolí prameniště pak byly mokřady, které byli sezóně spojeny s povodím Nilu, Čadského jezera a Nigeru. Jezera Ounianga společně s několika gueltami v pohoří Ennedi a gueltami náhorní plošiny Tagant v Mauretánii představují poslední ostrůvky života v Sahaře, kde se zachovali vodní živočichové z někdejších řek a jezer.
Tuto oblast ročně navštíví méně než 500 turistů. Jedná se o poslední obývanou část severního Čadu, takže se zde nachází i celnice ve vesnici Ounianga Kebir. Dříve se jednalo o důležitou zastávku transaharských karavan, kde mohli doplnit zásoby vody a napojit osly a velbloudy.
Co ale představuje Ounianga?

Překrásnou pouštní krajinu, kde se ihned za jezery vynořují písečné přesypy saharských dun, v kombinaci s vyprahlými skálami.
Jsou zde největší sladkovodní jezera Sahary.
Jsou zde nejhlubší jezera Sahary.
Vytvořil se zde naprosto jedinečný ekosystém.
Nabízí se zde mapa změn klimatu za posledních 15 tisíc let.
Je zde pozorovatelný po léta izolovaný vývoj rostlinných a živočišných druhů.
Úžasný je i samotný fakt existence vodních jezer v extrémních podmínkách vyprahlé krajiny bez deště!

Na závěr notoricky známou větu: Ten, kdo nezná jezera Ounianga, nezná Saharu!