Cesta Západní pouští V., Bílá poušť – Farafra
Kdo podnikne cestu do Západní pouště, zpravidla nevynechá návštěvu bílé pouště. Křídové útvary, kontrastující s pískem a modrým nebem těžko najdete jinde v Africe. Nejjednodušší jak se sem dostat je najmout si auto v oáze Bahariya nebo Farafra. Pronájem auta není zcela levná záležitost, ani když umíte dobře smlouvat. Další možností, jak si nevypálit díru do kapsy je dojet do pouště autobusem, který na požádání většinou zastaví a domluvit si na čas zpáteční spojení smluvním taxi z Farafry, jelikož mimo oázy je trochu problém s telefonním signálem. Takováto dobrodružná výprava není zrovna nejbezpečnější a může se pak značně prodražit, či zanechat újmu na zdraví, neřkuli na životě. Proto je na každém, aby zvážil, co a jak chce vidět, a za jakou cenu.
Ještě než jsme zcela z oázy Bahariya vyjeli, stavili jsme se na oběd u našeho řidiče. Obydlí měl těsně u jednoho z pramenů oázy. Děvčata vzal dozadu, aby se jim pochlubil s domácností a rodinou. Libor, já a Holanďan jsme zůstali v společenské místnosti pro návštěvy. Řidič nás pozval na oběd. Hlad jsem neměl, ale vyhovovalo mi, že si mohu alespoň chvilku odpočinout v chládku. Asi po hodinové přestávce jsme se opět vydali na cestu.
Obrázky: Černá poušť (أسود الصحراء), nejhorší úsek silnice v Černé poušti, kam smí jen auta s pohonem 4×4 a pouštní autobus, jezdící jednou denně, patrně taky s pohonem 4×4.
Černá poušť obklopuje z jihovýchodu oázu Bahariya, takže netrvalo dlouho a mohli jsem se kochat její krásou. V Egyptě je vlastně několik barevných specifik pouští. Nil rozděluje poušť na Západní a Východní, Rudé moře odděluje Sinajskou = Modrou poušť, dle modře zbarvených kamenů (v roce 1980 je v rozloze kolem 4km pomaloval místní umělec, jako symbol míru, mír zde bohužel moc nepanuje, nicméně poušť nese dle modrých kamenů jméno). V západní poušti je oblast pokrytá sopečnými kameny – Černá poušť a oblast s odkrytými křídovými útvary – Bílá poušť. Kameny doleritu a sopečné sklo se dá sbírat v různých částech Západní pouště, zde jsou však vápencové skály, s pestrobarevně zbarvenými sedimenty pokryty jak bábovky černým cukrem. Zastavili jsme na jednom místečku, s trochou fantazie připomínající parkoviště. Zde byl nádherný rozhled na černočernou krajinu. Libor a Holanďan se dali na výstup na vrchol nejbližšího kopce. Dostat se do pouště lze jen pomocí auta, které si najmete v jedné z oáz, mezi kterými se poušť nachází. Jen je trochu problém s domluvou s řidičem, nepočítejte že bude umět jiný jazyk než Arabštinu, proto pokud tento jazyk neovládáte, budete spoustu věcí řešit po telefonu. My jsme se svým řidičem z Bahariye měli problém, že jel podle programu, který nešel moc změnit ani zastavit.
Po silnici pod námi projel jeden z autobusů, snad jediného spoje mezi oázami. Naskákali jsme do vozu a dle harmonogramu pokračovali dále. O kousek dále byl Check point s vojáky. Jaké bylo překvapení, když jsme se dozvěděli, že v poušti nemůžeme stanovat. Vše samozřejmě zvrátil menší úplatek, kdy nás vojáci pustili, ale nadále na nás pokřikovali, že nesmíme stanovat. V takových chvílích člověk lituje, že jazyku nerozumí. Řidič postupně navyšoval úplatek, něco zablábolil a rozjel se. Když jsme se utvrzovali, že chceme kempovat v Bílé poušti, suše odvětil: No problem! Welcome to Egypt! To jsme dnes ještě neslyšeli.
Před Crystal Mountain bylo menší parkoviště a mapka bílé pouště. Samotná hora by měla být křemenným masivem, s různě rozlomenými kousky odkrývajícími krystaly. Hora je zároveň lemována pískem, takže na slunku působí impozantně.
Po krátké přestávce jsme se vydali k útvaru Agabat (v překladu Krásné údolí). Řidič nás skoro již tradičně ignoroval a tak jsme jeli dále po hlavní cestě. Naštěstí se nám jej podařilo stopnout u soutěsky, skrz níž se vstupuje do Bíle poušti. Kousek od silnice jsou dva kopce nazývané Dvojčata (Twin Peaks), jenž jsou stejně jako homolovité útvary Agabatu obklopené jemným pískem a křídovým prachem. Přibližně po dvou kilometrech nám řidič zastavil u plošiny, ze které byl nádherný výhled. Krom toho jsou zde v písku rozesety jakoby zkamenělé černé prsty. Za toto upozornění má u mě řidič bod, jelikož o tomto místě jsem ani neměl tušení, stejně tak jako v průvodcích se o něm nedočtete. Nevím, zda se jednalo o zbytky lávové činnosti, kdy se z magma vytvořily kamenné pruty, nebo zda se jednalo o fosilizované zbytky původních lesů. V každém případě to byly dle mého mínění nejlepší suvenýry z pouště.
Obrázky: Mapka národního parku Bílá poušť, Krystalová hora připomínající hlavu jezevčíka a Bílá poušť (أبيض الصحراء).
Za nedlouho jsme sjeli z hlavní cesty, mezi různě vytvarované křídové útvary Bílé pouště (Sahara al-Bajda). Skály jsou zde skutečně jedinečné, připomínajících nejčastěji houbičky, ovocné košíčky, muffiny, faraóna, lva, zajíce a mnoho dalšího. Bloudění rozlehlým labyrintem je báječným zážitkem. Moc fotek jsme neudělali, jelikož náš řidič to pouští valil, jak kdyby za námi byl roj afrických včel. Zastavil až u zajíce. Našli jsme místo pro přespání a pomohli řidiči rozložit ležení. Bál jsem se, že kempování je zde zakázáno, což možná opravdu je, ale i tak v okolí bylo nespočetně jiných nocujících v poušti. Pravděpodobnost, že budeme odhaleni a spravedlivě potrestání se tím o dost snížila. V klidu jsme tak mohli vychutnávat ibiškový čaj a kuře pálivé jak kdyby snad vyrůstalo na chilli. Mezitím zapadající slunce probarvilo sněhobílé okolí do karmínu. Nedalo mi to a šel jsem se projít do okolí. Krajina byla zalita vůní hořícího dřeva z ohňů, které s ubývajícím světlem intenzivněji problikávaly ztichlou pouští. Na obloze postupně vynikalo více a více hvězd. Pokusil jsem se udělat pár nočních snímků, ale vzhledem k tomu, že jsem nemohl nejít míst bez odrazů ohně, nebylo to jednoduché. Když jsem přeci jen takové našel a zalehl jsem do jemného písku a na batohu nastavil fotoaparát na dlouhou expozici, málem mě zašlápl rusky nadávající turista s toaletním papírem v ruce. Trochu mě to přimělo k tomu dávat si pozor, kam šlapu a vyhýbat se jistým zákoutím, které byly jak dělané pro…, když člověk musí, tak musí. Ale najít poklad se mi nechtělo.
Po pořízení pár snímku jsem se chtěl vrátit k ležení, ale ejhle, kde to je? Obešel jsem několik ohňů, až jsem nalezl ten správný. Mezitím řidič vysvětloval, že kosti od kuřete je nutné zabalit do igeliťáku a zakopat do písku, aby jsme nenalákali lišky. Hlavně je neházet do ohně, jelikož kouř je přivábí na kilometry. No sotva to dořekl, Holanďan cpal kosti do ohně. Řidič nám smutně pravil, že ráno tam lišky budou a že již několikráte sebrali boty. Na upozornění jsem si je přivázal k autu. Bez bot se mi do Farafry nechce.
Nefoukal vítr a tak jsme se obešli bez velbloudích kůží.
Ráno když jsme se probudili, bylo všude stop jak poseto. Boty nikomu nescházely. Vydali jsme se hledat lišky. Měl jsem smůlu, žádnou jsem neviděl. Libor s děvčaty na tom byl mnohem lépe. Vyfotil hezkou smečku pouštních lišek.
Obrázky: Písek jak potok mezi křídovými skalami, žampiony v poušti a noční snímek v Bílé poušti.
Po sbalení tábora jsme se vydali k oáze Farafra. Cestou párkrát auto zaškubalo a otáčky vylétly, že se auto otřásalo jak v poslední vteřině. Řidič se začal tvářit bezradně. Dojeli jsme až k hlavní silnici, kde jsme zastavili a řidič po otevření nekompromisně konstatoval: „Car is death!“ Shodou náhod na tom samém rozcestí stálo smluvní taxi, které by nás odvezlo do Farafry jen za 150LE. Neztratíme tak ani minutu. Taková nabídka nešla odmítnout a proto jsem v rámci všelidového hlasování o dalším postupu byl proti, jelikož mi to přišlo všechno nahrané. Odmítli jsme taxi a vůz prázdný odjel do Farafry. V zápětí na to náš řidič začal dělat neskutečné scény, že to pro nás byla jediná naděje, jak se z pouště dostat. Trvali jsme na tom, že to není náš problém, ale jeho problém, a že jsme se domluvili na trase Siwa – Farafra, a pokud trasa nebude celá, nedostane zaplaceno celou sumu. Začal volat šéfovi a radit se. Mezi tím přijelo jiné terénní vozidlo a vystoupil z něj anglický pár. Situace začala gradovat, jelikož se potvrdila naše domněnka, že to na nás řidič jen hraje, jelikož do našeho vozu začali přendávat věci onoho páru. Popsali jsme jim situaci a vzhledem k tomu, že jsme v Siwě prozíravě zaplatili jen polovičku ceny, čekali, co z našeho řidiče vzejde. Ten nám nakonec stopnul auto ve kterém již jeli čtyři Egypťané, tzn. na africké poměry prázdné. Zavazadla jsme hodili na střechu, v kufru seděli dva, na zadní sedačce čtyři a vepředu tři. Takto jsme frčeli na nepříliš vzdálenou Farafru. Řidičovi, který pokračoval do Baharyie jsme dali o 100LE méně, jelikož tuto sumu po nás chtěli v novém voze. Moc se mu to nelíbilo, ale vzhledem k tomu, že angličtí pasažéři byli netrpěliví, mávnul rukou, vlezl do rozbitého vozu a pokračoval v krasojízdě.
Obrázek: pouštní lišky (Vulpes rueppelli)
Před Farafrou jsme odbočili do pouště a dlouhým obloukem objeli check-point. Docela mě zarazilo, že to vojákům nevadilo. Když jsme dojeli do Farafry volal šéf našeho řidiče, že jsme byli domluveni na jiné sumě než jsme jeho řidičovi dali… Odpověděli jsme mu, že jsme byli domluvení na cestě do Farafry, nikoliv do Bílé pouště, kde nás vykopl z vozu. Po chvilce dohadování jsme předali telefon řidičovi vozu, který nás do oázy dovezl. Předali jsme mu slíbený obnos, on se ještě chvíli domlouval po telefonu, pak nám řekl „everything si OK!“ Nepochybuji, že se mezi sebou rozdělili.
Ceny se neustále navyšují a pokud si cestovatel nechá slepě všechno líbit a s úsměvem zaplatí, ti co přijdou po něm budou muset zaplatit více a kvalita toho, co za své peníze dostanou bude velice diskutabilní. Nejde ani tolik o cenu, ale spíše o princip „něco za něco“! Poděkovali jsme a šli hledat smluvní taxi do další oázy, ale o tom až v dalším článku.
