Vlček etiopský (Canis simensis)

 

Říše: Animalia (živočichové)
Kmen: Chordata (strunatci)
Třída: Mammalia (savci)
Řád: Carnivora (šelmy)
Podřád: Carniformia (psotvární)
Čeleď: Canidae (psovití)
Rod: Canis
Druh: Canis simensis (vlček etiopský, liška habešská)

 

Vlček etiopský, někdy pro svůj vzhled nazývaný též liška habešská, bývá domorodci označován i jako „ky kebero“ – červený šakal. Je to dlouhonohá, gracilně stavěná psovitá šelma, jehož specializací je lov drobných zvířat. Genetické testy vyvrátily domněnku, že se jedná o druh šakala a potvrdily příbuznost s vlkem obecným (Canis lupus) a kojotem prérijním (Canis latrans). Jediným místem jeho výskytu jsou etiopské náhorní roviny (3 000 až 4 400metrů na mořem). Do Etiopie se dostal koncem doby ledové. Klimatické podmínky na severu Afriky, koncem období čtvrtohor byly zcela jiné než dnešní. Panovalo zde mírnější podnebí s dostatkem srážek a vegetace byla obdobou dnešní savany. Postupné zvyšování teploty a ubývání srážek vyhnalo vlčka etiopského do hor, kde ačkoli teplota též stoupla, zdaleka nedosahovala hodnot v níže položených oblastech a skýtala podmínky k životu podobné mírnému pásu. Jelikož větší zvířata, až na výjimky, v horách svůj domov nenašla, byl vlček nucen specializovat se na dostupnou potravu, kterou představují především hlodavci.

Vlčci jsou dlouhonozí, se štíhlým trupem, v kohoutku dosahují v dospělosti výšky kolem 60cm. Hlava je podlouhlá, štíhlá, s dlouhým a štíhlým čenichem a nápadnýma ušima. Pohlavní dimorfismus se projevuje větší velikostí samců. Samice jsou 85 – 95cm dlouhé a hmotnost se pohybuje mezi 11 a 14kg, samci mají délku trupu 90 – 100cm a dosahují hmotnosti 14 – 19kg. Huňatý ocas prodlužuje délku vlčků o 27 až 40cm. Hustý kožich jim umožňuje přežití v oblastech kde teploty mohou klesat až k -15°C. Laterálně a dorzálně jsou pokryti hnědočervenou srst s bílým podkladem. Hřbetní část bývá doplněna více či méně zřetelným pruhem černých chlupů. Vnitřní strana končetin, uší, spodní část čenichu, jugulum, anogenitální a abdominální partie jsou pokryty bílou srstí. V pektorální části je zřetelné písmeno „X“, vytvořené vystupující bílou podsadou. Špička ocasu je černého zbarvení. V otisku stopy přední nohy mají pět prstů, zadní jen čtyři.

 

Vlčci etiopští se rozpoznávají ve dvou podruzích:
Canis simensis simensis – vyskytuje se na severozápadě Příkopové propadliny. Zbarvení je žlutohnědé s lehkým nádechem červené, čenich je kratší než u jižní formy.
Canis simensis citernii – vyskytuje se na jihovýchodě Příkopové propadliny. Zbarvení je žlutohnědé s výrazným nádechem červené, čenich je delší než u severní formy.

 

Samci jsou filopatričtí, kdežto samice v druhé či třetí generaci částečně migrují do nových smeček. Hierarchie smečky je velice podobná psům hyenovitým (Lyacon pictus). Jsou však jisté rozdíly. Mláďata u psů hyenovitých může mít jen dominantní pár. U vlčků málokdy, avšak přesto někdy, dochází k páření jiného než dominantního páru. Mláďata, jenž na rozdíl od potomků vedoucího páru, nejsou krmena ostatními členy smečky, zřídkakdy přežívají a pokud mají štěstí a dožijí se dospělosti, bývají nuceni rodnou smečku opustit.
Období páření nastává koncem února a trvá 3 – 5dní. Mezi typické projevy patří zvýšení agresivity dominantní samice. Po 60 až 62 dnech se rodí 2 až 6 štěňat. Jsou šedočerná, nevidí a nemají zuby. Asi tři týdny od narození se přebarvují do barev dospělých a poprvé vychází z nory. O mladé pečuje celá smečka. Štěňata dominantního páru jsou kojena nejen vůdčí samicí, ale i ostatními samicemi, což bývá právě důvodem úhynu štěňat podřízených členů hlady.

V prvních týdnech jsou mláďata zcela závislá na matce a potravou je jim pouze mléko. Mezi pátým až desátým týdnem je postupně strava obohacována o maso. Po sedmdesáti dnech od narození jsou štěňata zcela odstavena od mléka. V tomto čase jsou intenzivně krmena všemi členy smečky. K úplnému osamostatnění dochází koncem prvého roku života. Pohlavní dospělost nastává druhým rokem života. Vlčci etiopští se dožívají v průměru deseti let.

Ačkoli jsou vlčci pospolitá, smečková zvířata, loví samostatně. Na lovu jsou přes den. Během dne se vrací s potravou a krmí mláďata. Smečka se hlučně schází ráno, kolem poledne a večer. Velikost skupin je od šesti do patnácti členů, ale mohou být i větší. Vlčci jsou teritoriální a svůj revír brání proti jiným smečkám. Velikost teritoria muže dosahovat až 13,4km², přičemž hustota osídlení horských oblastí je 1 – 1,2 dospělého vlčka na km². Hranici areálů výskytu pravidelně značkují. Dochází proto k potyčkám mezi jinými skupinami. Vytí vlčků je slyšet až na pět kilometrů daleko.

 

Obrázek: Vlček etiopský na jedné z náhorních plošin v Etiopii (Bale Mountains National Park – autor: Nik Borrow)

 

Z hlediska potravy patří vlčci mezi karnivorní živočichy. Při vyhledávání potravy nepohrdne ani mršinami. Snadnou kořistí jsou pro vlčky nemocná a stará zvířata. Eliminací tedy dopomáhá k ozdravení populace ostatních zvířat. Kořistí vlčků nejsou velká zvířata, jako u psů hyenovitých, kteří dokáží skolit i buvola kaferského. Vlčci loví především malé hlodavce hojně se vyskytujících v horách Etiopie, jako jsou hlodouni velcí, hlodouni východoafričtí, krysy černodrápé, myši Blickovi, krysy hrubosrsté, zajíci etiopští a damani. Mezi větší úlovky, které tvoří slabé kusy, jsou chocholatky schovávané, bahnivci horští a nyaly horské. Trávící trakt si pročišťují pojídáním šáchorovitých porostů. V minulosti docházelo k lovení skotu, ale dnes, kdy žijí vlčci v oblastech méně využívaných pastevci, jsou případy lovu skotu raritou.

V lidské kultuře nejsou vlčci na rozdíl od vlku obecných vážně zastoupeni. Existuje o nich jen zmínka v etiopské knize ze 13. století. Pozornosti se vlčkům dostává až k nynějšku, kdy se stali jedním ze symbolů Etiopie a vycházejí na etiopských poštovních známkách.

Vlčci etiopští nejsou ohrožováni, či loveni, jinými dravci, ale mláďata se mohou stát, pokud nejsou dostatečně hlídány kořistí šakala obecného, hyeny skvrnité, servala nebo orla. Největší nebezpečí pro ně představují lidé. Celistvost populace narušil před sto lety prudký rozmach pastevectví. Nemoci psů jako je psinka a vzteklina značně zdecimovaly divokou populaci vlčků. Od roku 1990 do roku 1995 na tyto choroby vymřelo 70% tehdejších stavů vlčků. Nyní největší hrozbou zachování genofondu je křížení se zdivočelými psy pastevců. V rámci IUCN jsou vlčci řazeni mezi kriticky ohrožené druhy vyhynutím. Největší populace, čítající kolem 400 jedinců se nachází v Bale Mountains a Semien Mountains, kde se setkávají s dželadami. Celkový odhad 550 přežívajících kusů činí vlčky etiopské nejvíce ohroženou psovitou šelmou. I přes nejistý osud, nebyl dosud proveden pokus o rozmnožení vlčka v zajetí.

 

Zajímavé odkazy: ETHIOPIAN WOLF CONSERVATION PROGRAMME