Paul Kruger (10. října 1825 – 14. července 1904)

Paul Kruger (celým jménem Stephanus Johannes Paulus Kruger) se narodil 10.10.1825 na dědečkově farmě Bulhoek v okrese Steynsburg v Kapské kolonii. Jeho rodina byla pruského původu. Jeho mužští předkové byli v Jihoafrické republice od roku 1713. Jak sám říkával: „jméno Paul je v rodině záhadou, ale přesto mi nikdo nijak neřekl.“ Později se mu říkalo jako „Strýček Paul„. Vyrostl na farmě Vaalbank, kde kromě běžné práce, získal i zájem o přírodu. Nebyl vzdělaným mužem a měl pouze tři měsíce formálního vzdělávání, ale do historie Jižní Afriky se zapsal jako nikdo jiný. Od jeho osoby snad ani dějiny vzniku Jihoafrické republiky nejdou oddělit.

Jeho otec, Casper Kruger, se v roce 1836 připojil do výpravy nazývané Great Trek pod vedením Hendrika Potgietera do Transvaalu. Kdy po zavedení angličtiny jako jediného úředního jazyka a zrušení otroctví v roce 1834 začala masová migrace holandsky mluvících „Voortrekkers“ obyvatel do vnitrozemí jižní Afriky z britské Kapské kolonie. Při postupu Voortrekkeři čelili výpadům od domorodé bantuské skupiny Ndebele (nebo také Matabele). 16. října 1836 se Paul Kruger jako jedenáctiletý zúčastnil své první bitvy u Vegkopu.

Casper Kruger se rozhodl usadit se v oblasti nyní známé jako Rustenburg. Paul Kruger, ačkoliv byl teprve 16 letý mladý muž, získal právo zvolit si vlastní farmu. Búrská tradice té doby diktovala, že muži mají právo vybrat si dvě farmy o rozloze 6 000 akrů (24 km2) – jednu pro plodiny a druhou pro pastvu. Vybral si místo na úpatí Megaliesbergských hor. Kde roce 1841 zakládá farmu Boekenhoutfontein, poblíž Rustenburgu v oblasti Magaliesberg. 
Kdo byli Búrové (Boerové, Afrikánky: Boere) odkazuje na potomky proto afrikánsky mluvících kolonistů východní hranice Kapského moře v jižní Africe během 18. a velké části 19. století. Název skupiny je odvozen od nizozemského a afrikánského slova pro zemědělce.
V roce 1842 se oženil se 14 letou Marií du Plessis a stěhovali se do východního Transvaalu. V témže roce a ve svých sedmnácti letech byl zvolen „deputy field cornet“ (nižší důstojník ve službě). V té době tato úloha kombinovala vojenské, civilní a soudní povinnosti. Kruger byl úspěšným vojenským jezdcem a partyzánským bojovníkem. Kromě rodné holandštiny se domluvil základní angličtinou a několika africkými jazyky, některými i plynně.
V roce 1845 byl Kruger členem Potgieterovy expedice do zálivu Delagoa v Mosambiku, aby vyjednal hranici s Portugalskem.
Po výpravě se Paul vrátili za rodinou na svou farmu. V lednu 1846 mu je žena Maria a jejich první dítě umírají na malarickou horečku. O rok později se oženil se sestřenicí Marie s Gezinou du Plessis z oblasti Colesbergu.
Jejich první dítě, Casper Jan Hendrik, se narodil 22. prosince téhož roku. Celkem spolu měli sedm dcer a devět synů.

Kruger byl v roce 1852 opět povolán do armádní služby a povýšen do hodnosti poručíka. Měl silné vůdčí a organizační schopnosti, což přitahovalo k jeho osobě pozornost, až se nakonec stal generálním velitelem Transvaalu. Později byl jmenován členem komise národního parlamentu (Volksraad Transvaal), která měla za úkol vypracování ústavy. Jeho diplomatický talent rostl a získal uznání i během občanské války, kdy napomohl k usmíření sporů mezi představiteli Transvaalu – Stephanusem Schoemanem a prezidentem Marthinusem Wessel Pretoriusem. Schoeman získal funkci generálního velitele a jeho zástupcem byl jmenován právě Kruger (1858).
Koncem roku 1859 byl Pretorius požádán, aby se stal prezidentem v Oranžovém svobodném státě, kde mnozí měšťané upřednostňovali unii s Transvaalem. Pretorius složil přísahu jako prezident Svobodného státu a toto dvojí prezidentství se nelíbilo ani Krugerovi. Považovali ho za protiústavní a báli se odplaty ze strany Británie.
Dne 10. září 1860 Volksraad Transvaal vyzval Pretoriuse, aby si vybral mezi svými dvěma funkcemi prezidenta. K překvapení příznivců i kritiků rezignoval na funkci prezidenta Transvaalu a pokračoval jako prezident Svobodného státu. Funkci převzal Johannes Hermanus Grobler jako předseda parlamentu. Mnozí to považovali za neakceptovatelné, jelikož podle Ústavy se prezidentem měl stát nejstarší člen Výkonné rady a tím byl Stephanus Schoeman. Schoeman sesadil Groblera jako úřadujícího prezidenta, ale čin se stal katalyzátorem občanské války, jelikož změnu parlament nepřijal. Kruger v roce 1862 Schoemana přesvědčil, aby se podrobil slyšení ve Volksraadu, kde byl však Schoeman odsouzen a zbaven funkce. Úřadujícím prezidentem byl jmenován Willem Cornelis Janse van Rensburg, zatímco v říjnu 1862 byly uspořádány nové volby. Kruger se vrátil domů, ale byl překvapen, když obdržel zprávu, ve které byl naléhavě požádán o svou přítomnost v hlavním městě.  Volksraad Transvaal ho totiž doporučil jako vhodného kandidáta na prezidenta. Kruger odpověděl, že je rád, že byl předvolán, ale jeho členství v Dopperské církvi znamenalo, že nemohl vstoupit do politiky. I díky tomuto dopisu byla okamžitě schválena legislativa, která členům všech reformovaných denominací církví poskytla stejná politická práva. Zároveň Schoemanovi příznivci byly označeny za rebely a vypukla občanská válka. Tažením proti Schoemanovi byl pověřen Paul, který byl zvolen generálním velitelem (v dubnu 1863), který Schoemana zatlačil za řeku Vaal. Mír byl obnoven, když se v roce 1864 konaly nové volby. Pretorius se stal podruhé prezidentem a Kruger si udržel pozici vrchního velitele. Klid však netrval dlouho.

V roce 1864 -1869 vypukla občanská válka nejen mezi Boery (Búry), ale i Bantui (černošské kmeny hovořící bantuskými jazyky), která vedla k hospodářskému kolapsu v Transvaalu a byla ukončena až po intervenci svazijských spojenců (národ Swati).

V listopadu 1871 Pretorius odstoupil z funkce prezidenta. Ve volbách v roce 1872 byl Krugerův preferovaný kandidát William Robinson poražen liberálním reverendem Thomasem Françoisem Burgersem (pro spoustu lidí to byl kacíř, nevěřil například v ďábla. I Kruger se řídil extrémně přísným výkladem tradiční kalvinistické doktríny a patřil k tzv. „Doppers“).
Přesto Kruger veřejně přijal Burgersovo zvolení a při jeho inauguraci oznámil, že „jako dobrý republikán“ se podrobil hlasování většiny. Ačkoliv měl vážné osobní výhrady k novému prezidentovi. Obzvláště se mu nelíbil Burgersův nový školský zákon, který náboženskou výuku vyčlenil mimo základní osnovu. Podle Krugera to byla urážka Boha. Znechucení z voleb a skutečnost, že manželka Gezina a jejich děti onemocněli malárii, požádal Kruger v květnu 1873 o čestné propuštění ze své funkce, které mu Burgers okamžitě udělil. Úřad generálního velitele byl následující týden zrušen. Kruger se přestěhoval na svou farmu do Boekenhoutfonteinu a na čas se odloučil z veřejného života.

Burgers se snažil modernizovat Jihoafrickou republiku za pomoci Nizozemska, které vidělo velké nerostné bohatství, zejména, když byly objeveny naleziště diamantů. To však vzbudilo i pozornost Británie, která začala usilovat o založení konfederace Búrských republik s jejími Kapskými koloniemi.

Krugerův život se točit okolo politiky, takže v ústraní nevydržel dlouho a po roce na farmě se do politiky vrací. Burgers měl v roce 1877 kandidovat na znovuzvolení, ale jeho popularita nebyla vysoká, bylo mu vyčítáno i to, že nebyl v armádě. Pro Búry byl Kruger populárním kandidát. Kruger se však rozhodl podpořit prezidenta poté, co ho Burgers ujistil, že udělá vše pro obranu nezávislosti Jihoafrické republiky. V té době však již uzrála myšlenka anexe Jihoafrické republiky britskou vládou a myšlenka získala podporu i v Kapské kolonii.
Anexi měl provést sir Theophilus Shepstone. Shepstone přijel do Pretorie už v lednu 1877, aby řešil několik obvinění vznesených Británií, jedna z nich byla tolerování otroctví. Shepstone zůstal v hlavním městě a otevřeně řekl Burgersovi, že přišel do Transvaalu, aby ho anektoval. V naději, že zastaví anexi Burgers provedl reformou vlády a Volksraadu a zavedl desítky zákonů. Jmenoval Krugera do nové funkce viceprezidenta.
Britové na Búry pohlíželi jako na otrhané rolníky bez velkých politických ambicí, zejména Krugerova nevzhlednost vzbuzovala v Britech jisté podcenění a nepovažovali ho za velkou hrozbu pro britské ambice.
Shepstone nechal anexi Transvaalu jako britského území formálně oznámil v Pretorii dne 11. dubna 1877. Búrové začali jednat. Burgers rezignoval a vrátil se do Kapského města, kam přišel dožít svůj důchod. Jeho posledním činem ve funkci prezidenta bylo oznámení rozhodnutí vlády vyslat do Londýna zástupce v čele s Krugerem a Jorissenem, aby učinil oficiální protest proti anexi. Výpravě se však nepodařilo Brity přesvědčit. Kruger v lednu 1878 navštívil Pretorii, kde promluvil k davu, že anexe nebude zrušena. Měšťané začali křičet, že raději zemřou v boji za svou zemi, než aby se podrobili Britům. Britská okupace podněcovala v Búrech pocit národního povědomí Transvaalu (Jihoafrické republiky). Promluva ke shromáždění měšťanů stála Krugera místo ve výkonné radě anektované země.

Po celou dobu, co Shepstone z Natalu podporoval Zuly v hraničním sporu s Jihoafrickou republikou, nyní změnil názor. Brzy bylo jasné, že nastoupí konfrontace mezi Brity a Zuly. V lednu 1879 začala anglo-zuluská válka. Britové podcenili nepřítele a v bitvě u Isandlwany byla britská armáda téměř zničena a válka skončila.
Búrové odmítli návrh Britů na federaci a naopak požadovali samostatnost, což bylo odmítnuto. Kruger došel k závěru, že udělali vše, co bylo v jejich možnostech, aby se pokusili získat nezávislost pokojně a v následujících měsících transvaalské měšťany připravovali na povstání. 8. prosincem 1880 se na farmě v Paardekraalu jihozápadně od Pretorie shromáždilo 10 000 Búrů. Shromáždění schválilo prohlášení oznamující obnovu Jihoafrické republiky a Kruger byl zvolen do Triumvirátu („vláda tří mužů/vůdců“).
Na události reagovala Británie a zahájila první Anglo-Búrskou válku (1880-1881). Kruger se války zúčastnil v civilní funkci a hrál diplomatickou a politickou roli. Búrové během války několikrát porazili Brity a rozhodující byla bitva u Majuba Hill. Porážka královských sil v Jižní Africe od „farmářů“ omráčila tehdejší svět. Kruger tlačil na samostatnost Transvaalu a Britové se zavázali, že do šesti měsíců formálně obnoví samostatnou Jihoafrickou republiku (Transvaal). Paul Kruger byl zvolen prezidentem Transvaalu 9. května 1883.
Kruger se stal prezidentem krátce po objevení zlata, kdy propukla „zlatá horečka„. Do Jižní Afriky nastal příliv lidí z celého světa. Nově příchozí byli označováni jako „uitlanders“ (cizinci). Objevení ložisek zlata na území Transvaalu a Svobodného státu Oranžsko vyhodnotil Kruger velice předvídavě jako smrtelnou hrozbu pro búrský stát, když řekl na zasedání Volksraadu poslancům: „Namísto radosti byste měli plakat, protože tohle zlato způsobí, že naše zem nasákne krví!

V roce 1883 opět odjel do Británie k jednání o budoucím uspořádání. Británie po jednáních s Krugerem snížila státní dluh Transvaalu, prohlásila Transvaal za Jihoafrickou republiku a zrušila britskou kompetenci pro vnější záležitosti Transvaalu. Otázka západní hranice zůstala nevyřešena. Kruger přesto považoval úmluvu za triumf. Z Británie se Kruger vypravil na turné do kontinentální Evropy, kde získal mnoho spojenců.
Během následujících let vrcholil „Shon po Africe“ a jižní Afrika se dostala do velké zájmu mocností. Vše urychlilo obsazení dnešní Namibie Německem. Jihoafrická republika se pod Krugerem postupně rozvíjela. V červenci 1890 se stal Cecil Rhodes, další známá postava historie Jižní Afriky a velký zastánce britského imperialismu, premiérem britské Kapské kolonie. S Krugerem měl časté neshody, ale vždy společně našli nějakou dohodu. Kruger po velkém váhání nakonec povolil Britům vstup do země, aby oživil ekonomiku a rozběhl efektivnější doly, ale zároveň prosadil zákony, které „uitlanders“ neumožnily získat občanství a tudíž ani občanská práva a jejich podnikání vysoce zdanil. Británie na to posléze zareagovala ultimátem, které požadovalo udělení občanských práv této skupině obyvatel. Kruger nechtěl takovou změnu připustit (v největších městech již bylo více Angličanů než Búrů a Kruger se bál, že by využili tohoto faktu ke zničení nebo ovládnutí státu).
Svůj postoj prosadil i přes odpor umírněné frakce ve Volksraadu. V parlamentu Kruger zastával stanovisko, že budou-li Búrové bojovat dostatečně tvrdě a dlouho, Angličané válku vzdají jako ztrátovou. Nepřipouštěl si, na co správně poukazovali někteří další politici včetně Koose de la Reye, že Británie si už druhý debakl dovolit nemůže a že tentokráte zaplatí jakoukoliv cenu, aby Búry zlomila.
První test přišel na konci roku 1895, kdy vojska pod vedením Starra Jamesona poprvé překročili hranice Transvaalu. Jamesonův nájezd byl neúspěšný, ale v Kapské kolonii zničil reputaci Cecila Rhodese. Tím začal rozpad dobrých vztahů mezi Brity a Búry a vše vyústilo k druhé Anglo-búrské válce (11. října 1899-1902).

Vypuknutí války zvýšilo Krugerův mezinárodní kredit. V zemích, které byly vůči Británii nepřátelské, byl zbožňován, ale pomoci se mu přesto nedostalo. Kruger se bojů neúčastnil kvůli svému věku a špatnému zdravotnímu stavu. Bylo mu 74 let.
3. března 1900 vstoupili britští vojáci do Bloemfonteinu. Mafeking padl o dva měsíce později a 30. května Britové obsadili Johannesburg. Paul Kruger se zúčastnil posledního zasedání Volksraadu 29. května a následně uprchl z Pretorie. Kruger opustil Transvaal po železnici 11. září 1900. Plakal, když vlak přejel do Mosambiku. Gezina Krugerová byla velmi nemocná a nemohla Paula doprovázet.
Portugalský guvernér Mosambiku na rozkaz místního britského konzula trval na tom, aby Kruger zůstal v přístavu v domácím vězení. Asi o měsíc později uzavřela nizozemská královna Wilhelmina dohodu s Británií o propuštění Krugera na holandské válečné lodi HNLMS Gelderlanda a zajistila jeho převozu přes do Marseille. 22. listopadu se mu v Marseille dostalo nadšeného přivítání davu 60 000 lidí. Kruger, který zřejmě stále skrýval naděje na německou pomoc ve válce, byl hluboce šokován, že ho císař Vilém II. odmítl přijmout v Berlíně. „Císař nás zradil,“ řekl Leydsovi. Pokračovali pak do Nizozemska, které bylo přísně neutrální a nemohlo vojensky pomoci, ale cítil se zde více jako doma.

S velkými městy, mnoha cizinci a železnicí pod britskou kontrolou skončila tradiční válka v poli, na kterou Búrové byli zvyklý. Britové pod vedením lorda Kitchenera tvrdě uplatnili taktiku „spálené země„. Plenili a vypalovali farmy Búrů. Civilisty (většinou ženy a děti) umístili do koncentračních táborů (opravdu Britský vynález). Gezina, s níž měl Kruger 16 dětí – devět synů, sedm dcer, zemřela společně s osmi vnoučaty v koncentračním táboře v Krugersdorpu (1901).

Zdrcen zprávou o její smrti a sám již vážně nemocný shledal, že jeho snaha sehnat pomoc pro Jihoafrickou republiku je marná, rezignoval na další diplomatické úsilí a usadil se v exilu ve Švýcarsku. Zde žil posledních šest měsíců svého života a zemřel 14. července 1904 na zápal plic. Pohřben byl 16. prosince 1904 v Pretorii. Jeho statek je dnes přestavěn na muzeum a je po něm pojmenován Krugerův národní park.

Kruger byl zvolen jako prezident čtyřikrát po sobě – naposled v roce 1898. Otázka, do kdy byl prezidentem Transvaalu, může být interpretována 3 způsoby, protože sám nikdy nerezignoval. Nejčastěji je uváděno datum 31. května 1902, kdy kapitulovaly poslední búrské jednotky. Britové se spíše kloní k roku 1901, kdy Velká Británie vyhlásila novou anexi Transvaalu. Pro fanoušky „strýčka Paula“ je to až datum jeho smrti.

Share with:


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *