Objevování Afriky
Čtvrtý díl série článků podrobně popisující Afriku. Aneb, co by měl o Africe vědět středoškolák IV.
Přehled o tom, jak okolní svět objevoval Afriku. Objevitelské výpravy jsou podrobněji popsány zejména z pohledu Evropana, jelikož tyto výpravy předcházely vzniku kolonií. Dále jsou zde uvedeny – první zmínky o Africe, vznik jejího jména a vůbec první expedice kolem Afriky, tj. začátek objevování pobřeží Afriky a postupné cesty do nitra kontinentu a samozřejmě i Češi v Africe.
Přehled o tom, jak okolní svět objevoval Afriku. Objevitelské výpravy jsou podrobněji popsány zejména z pohledu Evropana, jelikož tyto výpravy předcházely vzniku kolonií. Dále jsou zde uvedeny – první zmínky o Africe, vznik jejího jména a vůbec první expedice kolem Afriky, tj. začátek objevování pobřeží Afriky a postupné cesty do nitra kontinentu a samozřejmě i Češi v Africe.
Objevitelské cesty
Afrika pro nás Evropany zůstávala po dlouhou dobu neprobádaným a neobjeveným kontinentem. Hlavní měrou se na tom podílely nepříznivé fyzicko-geografické poměry Afriky – malá členitost pobřeží bez větších možností přistávání lodí, nepřístupné vnitrozemí spolu s nevhodnými klimatickými podmínkami (pouště a pralesy) a nesplavnost velkých řek. Objevování Afriky zastavila též arabská invaze a rozšíření islámu v severní části Afriky. Evropané tak byli nuceni objevovat dalekou jižní část kontinentu. Hlavním motivem objevitelských cest byly obchodní a koloniální zájmy a dobývání území.
Přes uvedené první evropští objevitelé byli příkladem osobní statečnosti a zanícení vědci.
Prvními Evropany, kteří dorazili do Afriky byli Řekové, kteří se o Africe dozvěděli pravděpodobně od Féničanů (Féničané byli semitský kmen, který osídlil krajinu podél pobřeží Syropalestinské oblasti.), kteří od roku 900 př. n. l. obchodovali s Berbery od dnešního Maroka po dnešní Libyi. Pronikli až za Gibraltarský průliv k souostroví Madeira. V 5 století př. n. l. řecký dějepisec Herodot uvádí, že o století dříve Féničané obepluli celou Afriku na příkaz egyptského faraona Neka. Cestu započali v Rudém moři a během tří let se vrátili do Egypta od západu.
Řekové založili první osady v Africe okolo 7. st. př. n. l. v oblasti východní Libye a Libyí nazývali i kontinent a oblasti delty Nilu. Na svých objevných či obchodních trasách poznali Egypt, Etiopii i Fénickou část Afriky. I Řekové se pokusili obeplout Afriku. Výpravu vedl Eudoxus. Výsledek výpravy je nejasný.
Objevné cesty po Africe vykonali i Kartagiňané. Kolem roku 470 př. n. l. pod vedením vojevůdce Hannona objevovali celé západní pobřeží a pravděpodobně došli až do Guinejského zálivu k hoře Kamerun.
Dalšími neafričany, kteří objevovali kontinent, byli Peršané (pod vedením prince Setaspese), kteří se prý dostali též do oblasti Guinejského zálivu.
Nesmíme však zapomenout na Indy, kteří od 1 tisíciletí př. n. l. objevovali východní pobřeží Afriky.
Nadvládu Řecka a Kartága ve Středozemí nahradil Řím, který postupně obsadil celé území severní Afriky a dolního Egypta. Římanův vděčíme za název kontinentu. Původně tak nazývali oblast okolo Kartága a později označení přešlo na celý kontinent. První velkou objevnou výpravu uskutečnili Římané roku 60, kdy se vydali hledat prameny Nilu. Dva centurioni pronikli až k ústí Bahr al-Chazálu, kde jim další cestu přerušily plovoucí ostrovy. Další zajímavou výpravu podnikl kupec Diogenes, který přinesl zprávu o velkých jezerech, pramenu Bílého Nilu a „Měsíčních horách“ pokrytých sněhem.
Po rozpadu Říma a následné Arabské kolonizaci Afriky se na znalosti o kontinentu zapomnělo. Poznatky o Africe přicházeli z arabské geografie, která nejprve zaznamenala předchozí znalosti a následně i vlastní výzkum, který nejprve zpřesnil geografické poznatky o severní Africe a jejím východním pobřežím. Největším cestovatelem středověku se stal Muhammad ibn Abdaláh ibn Battúta (1304-1377), který během třiceti let procestoval velkou část Asie a Afriky (od Senegalu po Zanzibar).
Obchod s otroky a slonovinou zavedl Araby až k řece Zambezi. Povědomí měli i o Madagaskaru.
Evropané svou pozornost na Afriku obrátili až koncem středověku.
Ve 13. století začali západní Afriku objevovat italští mořeplavci, kteří znovuobjevili Kanárské ostrovy a Madeiru.
Hlavní zásluha na znovuobjevování Afriky patří princi Jindřichu Plavcovi (Enrique), který důsledně plánoval portugalské výpravy kolem Afriky do Indie a chtěl získat spojenectví „krále Jana“ panovníka křesťanské Etiopie v tažení proti Islámu. Roku 1415 dobyl Ceutu, aby zajistil Gibraltarský průplav a od roku 1416 každoročně vysílal lodě kolem západního pobřeží Afriky. Podstupovali však velmi pomalu, po dvaceti letech dosáhli mysu Bajador (Búdždúr). V roce 1441 dosáhli Bílého mysu, kde se poprvé setkali s černochy. Roku 1446 stanuli na Zeleném mysu, tj. nejzápadnějšího bodu kontinentální Afriky. V roce 1448 založili Portugalci první osadu na Bílém mysu. Po smrti Jindřicha Plavce Portugalci zjistili, že se Afrika za ostrovy Póo stáčí k jihu.
Nové cesty začaly od roku 1482, kdy vznikla na tehdejším Zlatém Pobřeží (Ghana) pevnost Fort Mina a portugalské lodi zde byly trvale umístěny. Jižní cíp Afriky dokázal v letech 1487-1488 obeplout Bartolomeo Diaz. Rozluštění cesty do Indie přišlo v letech 1497-1498, kdy Vasco de Gama z jižní Afriky podél východoafrického pobřeží dorazil za pomoci arabských lodivodů do Přední Indie. V roce 1506 objevili Portugalci Madagaskar, který nazvali ostrovem sv. Vavřince.
(Ve stejné době objevovala Afriku i Čína. Čínský mořeplavec Čeng Che (Zheng He) při své páté objevitelské cestě (1417-19) navštívil Egypt a východoafrické pobřeží. Při následující výpravě (1421-22) Čeng Che znovu doplul až do dnešního Somálska a z výpravy přivezl císaři žirafu. Poslední výpravu Číny ke břehům Afriky Čeng Che uskutečnil roku 1431.)
První cestou do Indie bylo ukončeno objevování afrických břehů jako celku. Vnitrozemí nebylo prozkoumané, bylo známo pouze obchodním centrum Sahelu (Timbuktu), Egypt a Súdán. Soupeření mezi Portugalci a Španěly, kteří získávali bohatství z Ameriky, odsunulo objevování Afriky na dlouhá století. Portugalci pouze zpřesňovali znalosti o pobřeží a ostrovech na svých obchodních cestách do Indie. Africké přístavy sloužily jako zastávky na cestě do Indie a k obchodu s otroky, slonovinou, zlatem a pepřem. Navíc začali Portugalci v Africe ustupovat i jiným evropským mocnostem – Anglii, Francii, Holandsku i Španělům.
Francouzská zeměpisná společnost (Francie) též chtěla znát nezodpovězené otázky o geografii západní Afriky. O jejich cestách se můžete dočíst v sérii článků – Francouzi na horním Nigru. Francie obsadila západní Afriku v oblasti Senegambie (první osada byla založena v roce 1623).
V roce 1652 založili Holanďané Kapskou kolonii, osadníci do konce 18. století postupně obsadili region nejjižnější části Afriky po řeku Orange.
Z východního pobřeží Portugalci pronikali podél řeky Zambezi do vnitrozemí a dostali se i do Etiopie k jezeru Tana. Oblast jezera Tana o dvě století později zmapoval přírodovědec českého původu Antonín Stecker.
Dalším předělem v objevování Afriky bylo založení Africké společnosti v Londýně v roce 1788, která měla za cíl podrobný průzkum vnitrozemí Afriky. Kromě vědecké činnosti byla i předzvěstí koloniální expanze. Velká Británie viděla v Africe nové trhy a laciné suroviny, které jí po odtržení severoamerických osad chyběly.
První výpravy Africká společnost organizovala do povodí řeky Niger (Mungo Park 1794-1797 a 1805-1806) a přechody přes Saharu z Tripolisu. První cestovatelé na nich většinou zahynuli.
Z prvních anglických cest po západní Africe a Sahaře stojí za pozornost zejména výprava Oudeneyova, která rozluštila tajemství Nigeru.
Objevování jižní a jihozápadní Afriky dělalo daleko menší potíže než tropická Afrika, přesto objevování nebylo ani tak jednoduché. Největší zásluhu na prozkoumání regionu má David Livingstone (1813-1873).
Portugalcům se také podařilo uskutečnit dvě velké výpravy napříč jižní Afrikou. Serpa Pinto prošel v letech 1877 – 1879 z Benguely přes Zambezi, východní Botswanu, Pretorii k Indickému oceánu. V letech 1778 – 1779 pak Capello a Ivens prozkoumali oblasti Kwanza a Kwanga, přešli horní toky Lualaby a Luapuly k jezeru Bangweulu (Bangwelu) a při Zambezi do Quelimane (Mozambik).
Přesto průzkumy vnitrozemí jižní Afriky prováděli hlavně němečtí a finští misionáři, z nichž jmenujme Georga Hartmanna (1893-1907).
Své výzkumné expedice v Africe mělo i Německo, soustředilo se zprvu na okolí Čadského jezera a Sahary (Heinrich Barth (1821-1865)) a řeky Benue. Velkou cestu vykonal i Gerhard Rohlfs, který během své cesty prošel napříč Afrikou. Na jedné cestě, kde ho doprovázel Antonín Stecker, došli až do Kuferských oáz, kde však byli napadeni Senúsy a stěží si zachránili vlastní životy. Velkým německým cestovatelem byl i Gustav Nachtingal, který prošel kraj z Timbuktu k Čadskému jezeru, navštívil masív Tibesti, jako první prošel Wadaj, Darfúr i Kordofán a svou pouť zakončil v Káhiře. O své cestě vydal třídílný cestopis Sahara a Súdán. Později sloužil ve službách koloniální správy v Togu a Kamerunu.
Francouz Alfred Grandidier v roce 1865 zahájil soustavný průzkum ostrova Madagaskar, ve kterém Francouzi pokračovali zejména po roce 1886, kdy se ostrov dostal pod jejich vliv.
V roce 1889 vystoupal Hans Meyer jako první Evropan na vrchol Kilimandžára. O deset let později vystoupil na vrchol Mount Keni Angličan Mackinder. Pohoří Ruwenzori bylo zdoláno v roce 1906 výpravou vévody Abruzzského.
Velkou výpravu jižní Afrikou uspořádal i americký deník New York Herald, který vyslal Henriho Mortona Stenleyho, aby našel Livingstonovu výpravu. Po jeho nalezení objasnili, že jezero Tanganika nenáleží do povodí Nilu. Že jezero patří do povodí Konga objasnil Cameron (1887), který vedl jinou výpravu hledající Livingstona.
V roce 1884 vyšel Stenley na druhou výpravu východní Afrikou k Viktoriinu jezeru a Ruwenzori a splul řeku Kongo. Jeho cesta měla velký dopad na koloniální zájmy. Po této cestě se řada badatelů zaměřila na jižní přítoky Konga. Nejúspěšnější byl Hermann Wissmann, který prošel (1880-1882) povodí Kasaje přes Lomani, Tanganiku k východnímu pobřeží.
Pramen Nilu – řeku Kageru – prozkoumal v roce 1893 Oskar Baumann.
Důležitý objev uskutečnila výprava v letech 1886 – 1889 Telekiho a Hohnela, kteří objevili neznámá jezera Rudolfovo (Turkana) a Štěpánčino (Chew Bahir). Další výpravy objasnily prameny řek Webi Šebeli a Džuby a tím i v hlavních rysech území mezi Nilem a Indickým oceánem.
Následné intenzivní objevování Afriky již bylo spojeno s dobýváním a získáváním kolonií.
Češi v Africe
První cesty Čechů do Afriky byly spojeny s výpravami do Svaté země. První byl Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, který v letech 1490-1491 přišel do Egypta a Tuniska. V následujícím roce se do Egypta dostal Martin Kabátník z Litomyšle. O století později navštívil egyptskou Alexandrii a Suez Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic.
V 17. a 18. století podnikali cesty do Afriky misionáři. Teprve od 19. století měly výpravy vědecký charakter.
Prvním byl již výše uvedený dr. Antonín Stecker – severovýchodní a severozápadní Afrika. Jiným známým cestovatelem po severozápadní Africe byl Enriko Stanko Vráz (1860-1932), který v letech 1880-1883 cestoval po Maroku a západní Sahaře, a pak západní Africe a zemích Horní Guineji i na Kanárských ostrovech. V letech 1931, 1937 a 1947 cestoval po severní cestovatel a romanopisec Jaroslav R. Vávra.
S výzkumem jižní Afriky je spojeno jméno dr. Emila Holuba, který prošel Transvaalem, Botswanou k hornímu toku Zambezi a při druhé cestě zmapoval Viktoriiny vodopády.
V rovníkových oblastech a na řece Zambezi cestoval Dr. Pavel Šebesta, který vynikl výzkumem Pygmejů v pralesích Konga.
V roce 1927 cestoval po západní Africe dr. A. Pilát s dr. J. Baumem (cestoval i v jihovýchodní Africe).
Jako první Češi odshora dolů projeli v roce 1931 sochař František Vladimír Foit (od roku 1947 cestoval po Africe s manželkou Irenou a to rovných 24 let!) s již zmíněným přírodovědcem Jiřím Baumem. František Alexander Elstner projel Saharu za 22 dní od severu k jihu a zpět – sportovní výkon.
V severovýchodní Africe podnikali safari a výzkumy Richard Storch, Bedřich Machulka a Vilém Němec.
V letech 1947 až 1948 podnikli cestu skrz Afriku Jiří Hanzelka s Miroslav Zikmund.
Samozřejmě tím výčet nekončí, známé jsou například lovecké výpravy Josefa Vágnera, expedice Lambarene či Živá Afrika, ale hodnocení historie necháme budoucím ….
