Kamerun – Drsný mazel

Po kolena zabořen do blátivého dna řeky Bénoué, po krk v průšvihu, ale zamilovaný po uši! Jak by ne – vždyť se nejnebezpečnější tvorové Afriky proměnili v beránky, kteří se nechají podrbat na bradě.

 

Na sklonku mé dvouměsíční cesty rovníkovou Afrikou jsem krátce zavítal do metropole kamerunského severu – města Garoua. Od návštěvy velkoměsta jsem si sliboval jediné – spatřit ještě jednou během své výpravy divoké hrochy. Moje kamarádka, mladá Afričanka, Odette, mi prozradila, že řeka Bénoué, jež se na západě vlévá do Nigeru, se jimi jen hemží. Místní podnikatel a můj dobrodinec, který mě coby stopaře svezl dobrých 200km od severu z města Maroua, mne tedy vysadil před dlouhatánským mostem přes řeku.

Několik minut dálkového průzkumu hladiny i břehů však neodhalilo ani jediného tlustokožce. Proto jsem se uchýlil do stínu stromů poblíž početné policejní patroly, která střežila severní konec mostu. Okamžitě jsme se stali „nejlepšími přáteli“. Muži zákona mě zrazovali od procházky na druhý břeh, údajně tam kvůli banditům není bezpečno. Ani stopování touto oblastí mi vůbec nedoporučovali. Když konečně pochopili, že hrochy zkrátka vidět chci, přivolali tamního hrošího muže – člověka, který mě k nim měl dovést.

Za pár minut se objevil sympatický svalnatý černoch Abdouraman, který okamžitě domluvil dva převozníky na vratkých pirogách, kánoích vydlabaných z jednoho kusu kmene. Řekl mi, že ví, kde se stádo čtrnácti hrochů nachází, a že uvidím něco, na co do smrti nezapomenu. Jeho sliby jsem bral s rezervou, přesto jsem souhlasil. Těžký batoh zůstal v bezpečí policejního dohledu a já nasedl do jedné ze dvou pirog. Do lodi znatelně zatékalo, ale mladý převozník jen mávl rukou a dlouhým bidlem se odrazil od břehu. Asi věděl, co dělá – vždyť i jméno, kterým se nechal oslovovat – Nestor Dynamo – mělo zřejmě vzbuzovat zasloužený obdiv a důvěru!

 

 

Kalná hladina líně plynoucího toku byla kladná, já se snažil moc nevyklánět. Dynamo tu a tam obral chycené ryby z nastražených háčků v rákosí. Přiblížili jsme se k blátivému ostrůvku zarostlému rákosím a trním uprostřed 250m široké Bénoué. Abdouraman ukázal ke břehům na výspy, kde se střídavě vynořovaly nad hladinu nozdry, oči a uši obojživelných kolosů. Byli jsme téměř u cíle!
Připluli jsme k ostrůvku a začali se opatrně přibližovat k vládcům této části řeky. Očekával jsem, že zakotvíme kdesi opodál a já si budu moci teleobjektivem zvířata nafotit. Abdouraman byl ale jiného názoru. Mnou navržené kotviště přejel ještě o třicet metrů a beze strachu přirazil až k nejzazšímu cípu naplaveninového ostrůvku, odkud bylo k rochnícím se obrům asi patnáct metrů, a skočil po stehna do vody. Protestovat se nedalo, byl jsem rád,, že aspoň nepokračujeme blíže! Přiškrceným, ale o to zoufalejším, hlasem jsem volal na Abdouramana, jestli to vážně není příliš – zvláště, když se nedalo nikam utéct. Ostrůvek byl ve skutečnosti bažina zarostlá ostnatými keři a na břeh to bylo v obou směrech přes sto metrů! Abdouraman si z mých obav nic nedělal. Místo toho vytáhl z loďky igelitový pytlík, naplněný kukuřičným šrotem, a za neustálého pomlaskávání vykročil k hrochům ještě o kousek blíže.

 

 

Hroši zprvu na Abdourmanovo lákání reagovali jen nervózním frkáním. Až po pěti minutách se jeden z nich začal posouvat směrem k nám – tedy naštěstí k Abdourmanovi! Troufalec ho povzbuzoval ochutnávkami kukuřice vrhanými na vodu a hrocha tím přivábil až k sobě. Gigant otevřel tlamu, vycenil svých pár zubů a nechal si přímo do chřtánu naházet několik hrstí šrotu! Třesoucíma se rukama jsem rychle přesedlal na širokoúhlý objektiv, abych tento vzrušující hazard dokumentoval. Hroch se spokojil s málem a rychle se vzdálil zpět do hlubší vody. Tím to ale neskončilo. Abdouraman mi vybral lepší pozici(stál jsem nějaké tři metry za ním) a jal se přivolávat dalšího hladovce. Zvířata se nenechala dlouho pobízet a za několik minut si to ke krmiči namířil další obr. Svačinka byla tentokráte korunována Abdouramanovým přátelským poplácáním hrocha po horním pysku. Hlavou se mi honily všechny děsivé historky o útočnosti hrochů, jakési statistické tabulky nejnebezpečnějších zvířat, v uších mi zněli dobře míněné rady o rodičů a přátel, ať v Africe neprovádím žádné hlouposti! A já tu stál, vydán na milost čtrnácti drobečkům, kteří sice byli navyklí na člověka, ale pořád ve svém přirozeném prostředí. Snažil jsem se tedy dobrodružství pomalu ukončit.

 

 

Vyvrcholení ale mělo teprve přijít. Když se z poměrně kompaktního stáda oddělila samice s mládětem, upozornil mě Abdouraman, že pokud bych si chtěl divokého hrocha pohladit, tak ta pravá chvíle právě přichází. V ten okamžik nebylo u čem přemýšlet. Srazit vzdálenost na nulu a stát nalepený za Abdouramanem mi nepřipadalo o moc riskantnější, než být vzdálen čtyři kroky. Kdyby se hroší máma rozhodla zadupat mě do země, těch pár metrů k dobru by mě asi nespasilo. A něco mi říkalo, že ve svých dvaadvaceti ještě nezahynu!

S malou dušičkou jsem se postavil za svého průvodce a čekal na příchod obryně. Zatímco hrošice nechávala Abdouramana házet šrot do své otevřené tlamy, mohl jsem se „v klidu“ dotknout jejího horního pysku porostlého nepoddajnými brvami. Nezapomenutelný pocit, věru! Abdouraman při krmení své chráněnky spotřeboval veškerou kukuřici, a mě tak kynula naděje na rychlý návrat. Chyba lávky! Mému průvodci se kontakt se třemi zvířaty zdál málo a rozhodl se přivábit ještě čtvrté. Rafinovaně hrábnul na dno a s hrstí plnou bláta a písku se vydal v ústrety poslednímu hrochovi, který se už blížil. Aby jej přilákal až na dosah ruky, předstíral, že marast v jeho dlani je vlastně kukuřičný šrot. Největší z hrochů otevřel ve sladkém očekávání svou impozantní tlamu, a co Abdouraman neudělal – rozetřel mu zapáchající bláto po horním patře! Čekal jsem nějakou odvetu za tuto škodolibost, avšak vodní kolos jen děsivě zatřepal hlavou a evidentně zklamán se vrátil zpět do svého živlu.

 

Obrázek: Vzdálenost mezi volně žijícími hrochy a lidmi se na řece Bénoué může zdát opravdu mizivá.

 

Tak jsem to přežil! Nasedli jsme do pirog. Napětí ze mě opadlo a já začal vyzvídat. Za touto skupinou hrochů se Abdouraman vydává již od svých jedenácti let a teď je mu šestatřicet! Dennodenně je navyká na svou přítomnost, vždy jim něco malého přinese a zatím prý neměl špatnou zkušenost. Po chvíli jsme přirazili ke břehu, Abdouraman se běžel převléknout, já se vydal k policejní kontrole a sděloval přítomným své čerstvé zážitky. Za chvíli se Abdouraman vrátil a následovalo smlouvání, kolikpak že mě bude tento výlet stát. Ostřílení cestovatelé se teď jistě zděsí, že jsem nevyjednal cenu předem, ale to bych kupoval zajíce v pytli. Navíc bych před výletem na Abdouramanovu cenu nikdy nepřistoupil. Řekl si totiž o tak závratnou částku, že několikráte překonala můj odhad. Při vyslovení tohoto čísla propadli ve smích i naslouchající policisté, kteří obchodníka zasypali tuším nelichotivými přízvisky. Po hysterickém dokazování vlastní chudoby ze strany Nestora Dynamo, jsem se dostal na desetinu původní částky. Všichni přítomní byli velmi spokojeni a Abdouraman se vypařil tak rychle, jako se předtím objevil.

 

Odkaz: Online deník Arthura z cest rovníkovou Afrikou.