Etiopie 2009 – 4.díl
Cestopis z cesty po Etiopii 24. 11. – 10. 12. 2009
5. 12. – SOBOTA
Jako mamlasové vstáváme ráno na 7 kvůli výletu lodí. V 7 dorazí Holanďan Mat – náš spolucestující a začne v klidu snídat. Jsme poněkud nervózní – omluví se však s tím, že jemu řekli, že se začíná v 7.30, čemuž se ani nedivíme.
Jedem asi 3 hodiny na velký ostrov, kde je klášter Narga Selassie. Je asi nejhezčí z toho co dnes uvidíme. Malby uvnitř jsou namalované na plátně, to se pak nalepí na stěnu. Je to hodně pestré a nešetří se samozřejmě naturalismem, jako je řezání jazyka a podobné osudy křesťanských mučedníků. Za tužku si fotím místního hlídače i s jeho muzeální flintou. Zbraně mají všichni hlídači od kalašnikovů či čínských samonabíjecích až po museální Lee – Enfield. Natažené to nemají, ale náboje v tom jsou.
Jako mamlasové vstáváme ráno na 7 kvůli výletu lodí. V 7 dorazí Holanďan Mat – náš spolucestující a začne v klidu snídat. Jsme poněkud nervózní – omluví se však s tím, že jemu řekli, že se začíná v 7.30, čemuž se ani nedivíme.
Jedem asi 3 hodiny na velký ostrov, kde je klášter Narga Selassie. Je asi nejhezčí z toho co dnes uvidíme. Malby uvnitř jsou namalované na plátně, to se pak nalepí na stěnu. Je to hodně pestré a nešetří se samozřejmě naturalismem, jako je řezání jazyka a podobné osudy křesťanských mučedníků. Za tužku si fotím místního hlídače i s jeho muzeální flintou. Zbraně mají všichni hlídači od kalašnikovů či čínských samonabíjecích až po museální Lee – Enfield. Natažené to nemají, ale náboje v tom jsou.
Pak se vracíme asi dvě hodiny na poloostrov Zege, kde přímo u přístaviště poletují nádherní modří motýli. Tonda jednoho uloví, což vybudí místní děti k přehnané aktivitě a uloví nějaké do trika – když je ovšem posléze ukážou je vidět nefalšovaná motýlí drť. Jdeme na této zastávce do dvou klášterů (Mehal Giyorgis a Bet Maryam) a otevřou nám i museum, což je jedna místnost s vitrínami a starými předměty. Dominují staré koruny, které věnovali panovníci při místní návštěvě – nejstarší je ze 14. století. Máme sebou průvodce, který vysvětluje, co je možné na freskách vidět a co znamená co.
Domluvíme se, že protože máme čas, pojedeme se podívat na chrám Ura Kidane Mihret, který je na poloostrově nedaleko. Zrovna tady staví museum. Výztuž tahají ženy, zatím co chlapi se pokouší pomocí pilky přeříznout dvoucentimetrový drát. Kupuji si další šátek a papyrusový model místní lodičky zvaný tankva, tanka či tak nějak. Průvodce si na rozloučenou řekne 50 a pak pro jistotu ještě jednou 50 pro asociaci asi chudých průvodců. To už se nám nelíbí, nicméně Mat mu další 50 ochotně dá. Jen kroutíme hlavou.
Domluvíme se, že protože máme čas, pojedeme se podívat na chrám Ura Kidane Mihret, který je na poloostrově nedaleko. Zrovna tady staví museum. Výztuž tahají ženy, zatím co chlapi se pokouší pomocí pilky přeříznout dvoucentimetrový drát. Kupuji si další šátek a papyrusový model místní lodičky zvaný tankva, tanka či tak nějak. Průvodce si na rozloučenou řekne 50 a pak pro jistotu ještě jednou 50 pro asociaci asi chudých průvodců. To už se nám nelíbí, nicméně Mat mu další 50 ochotně dá. Jen kroutíme hlavou.
Poslední zastávka je ostrov Kibran Gabriel, kam nesmí ženy. Ukazují nám tu sbírku manuskriptů – na jeden padne 160 koz. Chudinky kozy. Vezeme loďkou stopařku, ta pak musí počkat, než si prohlédneme kostel a vězení, kde v pozici ukřižovaného prostrčí člověka dírou v podlaze a pak mu asi dráždí spodek těla či co. Už je toho dost, tak jedeme do hotelu. Večeře a na kutě.
6. 12. – NEDĚLE
Ráno vstáváme na 8 hodin, abychom stihli výlet k vodopádům Modrého Nilu. Ještě, že nám manager večer řekl slovy Take relax, že nejedeme v 7 hodin. Místní chlapci se evidentně baví o ženách, tak mi osvětlují, jak to tady chodí a že dotyčná má pěkné tělo, 8-ky a kolik kdo má bab… Prázdné tlachání mladíků.
V 8 hodin vypukne horor. V ceně 150 birrek má být vše a manager nás důrazně nabádá nikomu nic neplatit. Nejprve platíme 15 za vstup. Dnešní osazenstvo výpravy tvoří Mat a dva mladí Estonci. Průvodce nás vezme na portugalský most ze středověku a hned na první vyhlídce – vodopády ještě nejsou ani vidět – se začne neomaleně dožadovat 50 birrek, že jinak s námi dál nejde a co to pro nás je. Odpověď, že jdeme dál sami, ho sice zaskočí, ale otravuje dál. Děti jsou zde navíc až nezdravě agresivní, neustále se dožadují peněz, zboží mají drahé. Průvodce nás sere čím dál tím víc – vysvětlujeme mu, že není možné ukojit všechny místní finanční požadavky. Alespoň koupím píšťalku a další šátek.
Vidíme vodopády – prý sem pouští vodu v neděli, ale jako tradičně jde 95 % vody přes elektrárnu. Výsledek jsou dva čúrky vody. Hřmící podobu vodopádů si pak musí Tonda vyfotit v turistické kanceláři. Abychom se dostali přímo k nim, musíme obejít údolí a přebrodit potok. Tady už číhají místní hoši a nevybíravě obtěžují a překáží při brodění. Dožadují se finanční úhrady a to nejlépe 10 birrů za nic – na jeden birr, který jim dá Mat, reagují, že je to málo. Průvodce si svou situaci ještě zhoršuje, protože říká, že máme zaplatit. Estonci mu vysvětlují, že u nás se za pomoc, tím více nevyžádanou neplatí. U vodopádu se fotí místní zlatá děvčata. Prý tu žije nějaký had. Pokoušíme se ulovit nějaké motýly, je vedro a tak trajektem přes řeku jedeme zpátky k mikrobusu, který tu čeká. Řidič dá průvodci 50 a ten nadšeně se slovy díků mizí.
Ve městě se jdu podívat na trh, kde na mě pokřikují místní požírači chatu a Tonda mezitím na procházce podél jezera uvidí hrocha. Potvrdím letenky a jdu koupit krabici na indžaru. Tu koupím pěknou za 100 a koupím ještě triko. Začnou na 150 – reálná cena je 50. Moc se jim to nelíbí, ale obchod je uzavřen. Ještě to na mě zkouší, co že je pro mě 10 birrek a pak se dožadují alespoň mého kloboučku – když jim řeknu, že stál 20 € myslí, že jsem spadl z Marsu. Rozdíl mezi Austrií a Austrálií pak už ani neřešíme. Na břehu si pak dáme kávičku a v hotelu večeři, kde se připojí Mat a pak i estonští hoši.
Ráno vstáváme na 8 hodin, abychom stihli výlet k vodopádům Modrého Nilu. Ještě, že nám manager večer řekl slovy Take relax, že nejedeme v 7 hodin. Místní chlapci se evidentně baví o ženách, tak mi osvětlují, jak to tady chodí a že dotyčná má pěkné tělo, 8-ky a kolik kdo má bab… Prázdné tlachání mladíků.
V 8 hodin vypukne horor. V ceně 150 birrek má být vše a manager nás důrazně nabádá nikomu nic neplatit. Nejprve platíme 15 za vstup. Dnešní osazenstvo výpravy tvoří Mat a dva mladí Estonci. Průvodce nás vezme na portugalský most ze středověku a hned na první vyhlídce – vodopády ještě nejsou ani vidět – se začne neomaleně dožadovat 50 birrek, že jinak s námi dál nejde a co to pro nás je. Odpověď, že jdeme dál sami, ho sice zaskočí, ale otravuje dál. Děti jsou zde navíc až nezdravě agresivní, neustále se dožadují peněz, zboží mají drahé. Průvodce nás sere čím dál tím víc – vysvětlujeme mu, že není možné ukojit všechny místní finanční požadavky. Alespoň koupím píšťalku a další šátek.
Vidíme vodopády – prý sem pouští vodu v neděli, ale jako tradičně jde 95 % vody přes elektrárnu. Výsledek jsou dva čúrky vody. Hřmící podobu vodopádů si pak musí Tonda vyfotit v turistické kanceláři. Abychom se dostali přímo k nim, musíme obejít údolí a přebrodit potok. Tady už číhají místní hoši a nevybíravě obtěžují a překáží při brodění. Dožadují se finanční úhrady a to nejlépe 10 birrů za nic – na jeden birr, který jim dá Mat, reagují, že je to málo. Průvodce si svou situaci ještě zhoršuje, protože říká, že máme zaplatit. Estonci mu vysvětlují, že u nás se za pomoc, tím více nevyžádanou neplatí. U vodopádu se fotí místní zlatá děvčata. Prý tu žije nějaký had. Pokoušíme se ulovit nějaké motýly, je vedro a tak trajektem přes řeku jedeme zpátky k mikrobusu, který tu čeká. Řidič dá průvodci 50 a ten nadšeně se slovy díků mizí.
Ve městě se jdu podívat na trh, kde na mě pokřikují místní požírači chatu a Tonda mezitím na procházce podél jezera uvidí hrocha. Potvrdím letenky a jdu koupit krabici na indžaru. Tu koupím pěknou za 100 a koupím ještě triko. Začnou na 150 – reálná cena je 50. Moc se jim to nelíbí, ale obchod je uzavřen. Ještě to na mě zkouší, co že je pro mě 10 birrek a pak se dožadují alespoň mého kloboučku – když jim řeknu, že stál 20 € myslí, že jsem spadl z Marsu. Rozdíl mezi Austrií a Austrálií pak už ani neřešíme. Na břehu si pak dáme kávičku a v hotelu večeři, kde se připojí Mat a pak i estonští hoši.
7. 12. – PONDĚLÍ
Večer jsme se domluvili s managerem, že se zajedeme podívat do Gonderu na staré šutry. Začíná tak další náročný den na naši psychiku. Minibus je přistaven v 6.30 a hned se přemístíme na autobusové nádraží, kde řidič a jeho naháněč lapají do 8 hodin další cestující. Cesta měla trvat 2 ½ hodiny tj. v 9 tam, na místě jsem však až po 11. Během nahánění jim někteří cestující po třeba 20 minutách i utečou, pomocí místního opilce dokonce chytají i náhodné kolemjdoucí se slovy: „Ty pojedeš do Gonderu“. Nakonec nalapají dostatečný počet celkem 12 cestujících a jedeme. Po cestě přibíráme a ztrácíme cestující. Jednou zastavíme a naháněč – podobný známému Gypsymu – běží pro 20 litrů vody a hned 8 jich padne do chladiče. Naše důvěra ve vozidlo klesá a bude hůř.
Večer jsme se domluvili s managerem, že se zajedeme podívat do Gonderu na staré šutry. Začíná tak další náročný den na naši psychiku. Minibus je přistaven v 6.30 a hned se přemístíme na autobusové nádraží, kde řidič a jeho naháněč lapají do 8 hodin další cestující. Cesta měla trvat 2 ½ hodiny tj. v 9 tam, na místě jsem však až po 11. Během nahánění jim někteří cestující po třeba 20 minutách i utečou, pomocí místního opilce dokonce chytají i náhodné kolemjdoucí se slovy: „Ty pojedeš do Gonderu“. Nakonec nalapají dostatečný počet celkem 12 cestujících a jedeme. Po cestě přibíráme a ztrácíme cestující. Jednou zastavíme a naháněč – podobný známému Gypsymu – běží pro 20 litrů vody a hned 8 jich padne do chladiče. Naše důvěra ve vozidlo klesá a bude hůř.
Hned jak vystoupíme ve městě, pošle nás místní chlapec na opačnou stranu, než se má jít, vlezeme do kostela, odkud nás začne vyhazovat nějaká bláznivá ženská, vyklidíme pozice a objevujeme východ z Palácového okrsku. Jdeme dovnitř s tím, že se nějak dostaneme k pokladně. Po chvilce se samozřejmě objevuje dědula s výkřiky: „Ticket, ticket“ a místo toho, aby nás odvedl k pokladně, nás nutí obejít celý areál, pokladna je asi 200 metrů a nikoho jiného tu nevidím. Věru, to není příjemný začátek. Po té co si to obejdeme a dostavíme se k pokladně, zaplatíme 50 birrek a odmítáme naléhání průvodců na to, že jsou nezbytní na prohlídku a jak praví Tonda, zaplatili jsme si proto, abychom aspoň jednou byli sami. Za hodinku si v pekelném vedru prohlídneme celý okrsek a v průvodci si i přečtu něco navíc zajímavostí.
Pak se vypravíme na další místní pozoruhodnost, kam se dá dojít. Je to kostel Debre Birhan Selassie s anděly namalovanými na stropě známém z pohlednic. Po cestě si dáme jedno z mála jídel připravených hned ke konzumaci, a to taštičku s čočkou. V kostele zrovna otvírají, je to prima.
Vracíme se na autobusové nádraží, kde na nás čekají s busem. Po cestě se ve dvou bankách pokusím vyměnit peníze, ale rychlost obsluhy mi to znemožní. Tolik času nemáme. Volá Gypsy, že na nás čekají na autobusáku. V busu jsou už naštěstí lidi a tak opravdu ve 3 odjíždíme. Tentokrát se do busíku narve 15 lidí, dokonce dostanou od policajta po cestě pokutu za přetížený vůz, ale nikdo nevystupuje. Tentokráte doléváme už 2 x asi 8 litrů. Z auta voda teče čúrkem, mám obavy, že snad ani nedojedeme. Vystoupíme raději už u autobusáku a při placení sice dáme chlapcům domluvených 150, ale neodpustíme si poznámku o termínech a kvalitě, cena taky nebyla jak pro místní, což nesou nelibě. Po cestě domů se koukáme po točeném, ale co čert nechce, nikde nic. Večeři navíc nosí číšník jako Tatar, dáme si aspoň lahev místního vína – jde trochu do dezertna.
8. 12. – ÚTERÝ
Ráno vstaneme a neteče voda. Nejde se umýt, o spláchnutí ani nemluvě. Sotva si zabalíme tak začne téct. Jdeme vyměnit peníze. Typická Afrika. Na přepážce nikdo. Po pár minutách si nás všimnou a u přepážky určené na výměnu peněz se nás jediných bělochů ptají, co chceme. Pak dědula pár minut hledá patřičný formulář. Jelikož ho to vyčerpá, musí další zaměstnanec zjistit aktuální kurz tím, že někam telefonuje. Nakonec vyplní papír a pošlou nás na přepážku, kde nám mají peníze vyplatit, přičemž s našimi eury v ruce nějak zmateně pobíhají po bance. Dochází nám trpělivost – půl hodina na výměnu je dost a dožadujeme se eur nazpátek. To je vybudí k činnosti a dávají nám birrky.
Jdeme na trh nakoupit koření (berberi) a rozhodneme se půjčit si kolo a vyrazit na letiště lovit motýly. Domlouváme se na recepci s chlapci na zapůjčení kol, za 10 birrů na hodinu slibují nová kola, zdá se nám to dost – dřív říkali, že to stojí 6 nebo 7. Za chvilku přivezou dvě horská kola za 8 na hodinu. Přední brzdy nebrzdí, zadní opravdu lehce, nic nepřehazuje. Mé námitky odbývají, že brzdit se nemusí, jedu přeci pomalu a přehazování je v Bahir Daru zbytečné. Asi hodinku jedem po rovince na letiště. Po tom co místním policistům Tonda vysvětlí, co tam vlastně chce dělat, si odejde za doprovodu policisty lovit. Mě si nechávají na svém postu jako rukojmího. Konverzuji s policisty, berou měsíčně 600 birrek, závidějí mi jak jsem vyjedený, a vzhledem k tomu, že jsme stejně staří, ptá se na ženu a děti. On je nemá, raději ho nechci dráždit dál. Obětí lovu se stávají Otakárci v počtu 3 ks. Po cestě domů ještě něco chytíme a projíždíme okraje města na kole.
Vracíme kola a jdeme pozorovat na terasu nedaleké restaurace pelikány. Dáme pivka a pak se jdeme projít po promenádě na konec. Hrocha nevidět. Vrátíme se do hotelu, kde si dáme večeři, která mě pak další den pronásleduje. Místo taxi jedeme na letiště mikrobusem. Na letišti jsme v 20.30, letadlo má zpoždění. Let je OK, ale drží nás na letišti, takže venku jsme až v půl 12. Tesfish pro nás nemůže přijet. První taxikář si neomaleně říká o 10 dolarů – tj. nějakých 130 birrek. Další je už větší realista a chce 100 – Tesfish nás sem dovezl za 80, ale budiž. Místo, kde bydlíme, zná a tak jedeme. Když mu ale řekneme, aby zabočil do tmavé uličky, kde bydlí Pavel, začne brblat, tak mu musíme sdělit, ať se nestará a jede dál. Když zastavíme u domu a zdravíme se s hlídačem, dost mu odlehne.
Ráno vstaneme a neteče voda. Nejde se umýt, o spláchnutí ani nemluvě. Sotva si zabalíme tak začne téct. Jdeme vyměnit peníze. Typická Afrika. Na přepážce nikdo. Po pár minutách si nás všimnou a u přepážky určené na výměnu peněz se nás jediných bělochů ptají, co chceme. Pak dědula pár minut hledá patřičný formulář. Jelikož ho to vyčerpá, musí další zaměstnanec zjistit aktuální kurz tím, že někam telefonuje. Nakonec vyplní papír a pošlou nás na přepážku, kde nám mají peníze vyplatit, přičemž s našimi eury v ruce nějak zmateně pobíhají po bance. Dochází nám trpělivost – půl hodina na výměnu je dost a dožadujeme se eur nazpátek. To je vybudí k činnosti a dávají nám birrky.
Jdeme na trh nakoupit koření (berberi) a rozhodneme se půjčit si kolo a vyrazit na letiště lovit motýly. Domlouváme se na recepci s chlapci na zapůjčení kol, za 10 birrů na hodinu slibují nová kola, zdá se nám to dost – dřív říkali, že to stojí 6 nebo 7. Za chvilku přivezou dvě horská kola za 8 na hodinu. Přední brzdy nebrzdí, zadní opravdu lehce, nic nepřehazuje. Mé námitky odbývají, že brzdit se nemusí, jedu přeci pomalu a přehazování je v Bahir Daru zbytečné. Asi hodinku jedem po rovince na letiště. Po tom co místním policistům Tonda vysvětlí, co tam vlastně chce dělat, si odejde za doprovodu policisty lovit. Mě si nechávají na svém postu jako rukojmího. Konverzuji s policisty, berou měsíčně 600 birrek, závidějí mi jak jsem vyjedený, a vzhledem k tomu, že jsme stejně staří, ptá se na ženu a děti. On je nemá, raději ho nechci dráždit dál. Obětí lovu se stávají Otakárci v počtu 3 ks. Po cestě domů ještě něco chytíme a projíždíme okraje města na kole.
Vracíme kola a jdeme pozorovat na terasu nedaleké restaurace pelikány. Dáme pivka a pak se jdeme projít po promenádě na konec. Hrocha nevidět. Vrátíme se do hotelu, kde si dáme večeři, která mě pak další den pronásleduje. Místo taxi jedeme na letiště mikrobusem. Na letišti jsme v 20.30, letadlo má zpoždění. Let je OK, ale drží nás na letišti, takže venku jsme až v půl 12. Tesfish pro nás nemůže přijet. První taxikář si neomaleně říká o 10 dolarů – tj. nějakých 130 birrek. Další je už větší realista a chce 100 – Tesfish nás sem dovezl za 80, ale budiž. Místo, kde bydlíme, zná a tak jedeme. Když mu ale řekneme, aby zabočil do tmavé uličky, kde bydlí Pavel, začne brblat, tak mu musíme sdělit, ať se nestará a jede dál. Když zastavíme u domu a zdravíme se s hlídačem, dost mu odlehne.
9. 12. – STŘEDA
Ráno se seznámíme s dr. Horákem, který přijel dělat Pavlovi společnost. Včera jsme se, vzhledem k našemu pozdnímu příjezdu, již neviděli. Po snídani vyrazíme všichni s Tesfishem na českou ambasádu, kde má Pavel domluvenou schůzku se slečnou/paní charge d´affaire Korbelovou, která vzhledem k tomu, že je momentálně na ambasádě jediná, nám líčí útrapy, jako vysvobozování humanitárních pracovníků či nahánění ztracených účastníků zájezdu. Po tom, co se vyřídí, co je třeba, se jde na kávičku do noblesního hotelu Etiopia. Toto centrum města vypadá moderně a čistě. Přes další hotel, kde okoukneme suvenýry, nás vyzvedne Tesfish a odveze nás do restaurace Melting pot, proslavenou mezi západoafrickými diplomaty jejich kuchyní. Jídlo je skutečně vynikající – dávám si Rice Jolliete ? Jollof, což je rýže s rybou, kuřetem, fazolkami a mrkví.
Pavel jde pracovat a my jedeme na trh za hlavní poštou a na Churchill Road nakupovat suvenýry. Dr. Horák toho využije k návštěvě místního filatelistického musea, kde je sám a poslední zápis v návštěvní knize je z roku 2005. Nicméně si návštěvu pochvaluje. Smlouvat se tu moc nedá, řekl bych, že lépe se dá nakoupit na Merkatu. Tonda se přímo utrhne a kupuje rovnou tři kabelky. Já chci chlebník na indžaru, ale ten jaký chci, nemají. No nic, mám ten menší. Šavli ani nože taky nemají, kupuji tedy dřevěná zvířátka, jako hrochy či bradavičnatého vepře. Ve 4 už jsme zmoženi a tak si jedeme k domu dát pivo u managerky. Vidíme ji za světla – restauraci vládne se vší přísností, jen se diví, že už jsme tři. Osvítí mě nápad a koupím si aspoň půllitr. Ještě jdu koupit místní zelenou do nedalekého obchodu. Nikde jinde než tady jsem ji neviděl. Chci obě dvě lahve, co tu mají, ale jedna teče, tak ji musím vrátit. No za 35 + 10 záloha na lahev 1 litr – nekupte to. Pak se už všichni vypravíme do nedalekého Zebra baru proslulého grilovanými specialitami. Podle osazenstva kočiček, sem chodí roztoužení chlapci oslňovat své budoucí oběti. Vynikající kuřecí špízek. Vedle baru je přepalovna CD. Objednáváme si nějaká CD – prý se ozve, až bude hotovo. Doma si dáme malé občerstvení a pak s Pavlem jedu pro CD. O půlnoci nás Pavel hodí na letiště. Domů to letí ve 2.10.
Ráno se seznámíme s dr. Horákem, který přijel dělat Pavlovi společnost. Včera jsme se, vzhledem k našemu pozdnímu příjezdu, již neviděli. Po snídani vyrazíme všichni s Tesfishem na českou ambasádu, kde má Pavel domluvenou schůzku se slečnou/paní charge d´affaire Korbelovou, která vzhledem k tomu, že je momentálně na ambasádě jediná, nám líčí útrapy, jako vysvobozování humanitárních pracovníků či nahánění ztracených účastníků zájezdu. Po tom, co se vyřídí, co je třeba, se jde na kávičku do noblesního hotelu Etiopia. Toto centrum města vypadá moderně a čistě. Přes další hotel, kde okoukneme suvenýry, nás vyzvedne Tesfish a odveze nás do restaurace Melting pot, proslavenou mezi západoafrickými diplomaty jejich kuchyní. Jídlo je skutečně vynikající – dávám si Rice Jolliete ? Jollof, což je rýže s rybou, kuřetem, fazolkami a mrkví.
Pavel jde pracovat a my jedeme na trh za hlavní poštou a na Churchill Road nakupovat suvenýry. Dr. Horák toho využije k návštěvě místního filatelistického musea, kde je sám a poslední zápis v návštěvní knize je z roku 2005. Nicméně si návštěvu pochvaluje. Smlouvat se tu moc nedá, řekl bych, že lépe se dá nakoupit na Merkatu. Tonda se přímo utrhne a kupuje rovnou tři kabelky. Já chci chlebník na indžaru, ale ten jaký chci, nemají. No nic, mám ten menší. Šavli ani nože taky nemají, kupuji tedy dřevěná zvířátka, jako hrochy či bradavičnatého vepře. Ve 4 už jsme zmoženi a tak si jedeme k domu dát pivo u managerky. Vidíme ji za světla – restauraci vládne se vší přísností, jen se diví, že už jsme tři. Osvítí mě nápad a koupím si aspoň půllitr. Ještě jdu koupit místní zelenou do nedalekého obchodu. Nikde jinde než tady jsem ji neviděl. Chci obě dvě lahve, co tu mají, ale jedna teče, tak ji musím vrátit. No za 35 + 10 záloha na lahev 1 litr – nekupte to. Pak se už všichni vypravíme do nedalekého Zebra baru proslulého grilovanými specialitami. Podle osazenstva kočiček, sem chodí roztoužení chlapci oslňovat své budoucí oběti. Vynikající kuřecí špízek. Vedle baru je přepalovna CD. Objednáváme si nějaká CD – prý se ozve, až bude hotovo. Doma si dáme malé občerstvení a pak s Pavlem jedu pro CD. O půlnoci nás Pavel hodí na letiště. Domů to letí ve 2.10.
10. 12. – ČTVRTEK
Po obvyklých kontrolách čekáme na letišti. Utrácíme poslední peníze za kávu. Při nástupu, kdy mě nutí se na rámu i zouvat, okolo mě prosviští dva dvoumetroví domorodci, když poukážu na zjevnou nespravedlnost, jejich obhajoba, že jsou diplomaté a citace vídeňské konvence mě dost překvapí. V Istanbulu čekáme asi tři hodiny. Kafe stojí pouhá 4 € – ještě, že mám vodu v batohu. Na letišti neví, z jakého Gate, letí letadlo do Prahy – 2x to změní. Když to konečně určí, už máme letět, kontrola pasů se vleče, vše jde dost pomalu. Při příletu do Prahy tak máme 1,5 hodiny zpoždění. Prší, je hnusně, nikdo se nesměje a všechno je šedivé a oproti Africe žádné malé děti a mladí lidé.
Praktické informace
- Mapa Etiopie 1: 1 800 000 u Kiwi za 269 Kč
- Průvodce Ethiopia, Bradt – 5. vydání 2009, oproti Lonely Planet větší, plný informací všeho druhu cca 649 Kč
- 19 birrů = 1 € tj. 1 birr = 1,40 Kč
- Poděkování Tondovi a Pavlovi, že mě někam vzali a manželce, že mě někam pustila a přežila to doma sama. V. G.
Existuje svahilské přísloví – Kdybych se neztratil, nic bych se nenaučil.
