Francouzi na horním Nigru III.
Zatím nastaly letní deště, vedouce ve svém průvodě nejen bujnou zeleň, nýbrž i střídavou zimnici, která zavítala také do baráku cestovatelů francouzských. Tito trávili dlouhé deštivé dni téměř v úplné nečinnosti, povalujíce se na tarasse, čtyrhranném to lůžku spleteném z prutů bambusových, při čemž na ně kapala špinavá voda, prosakující prstí, kterou kryta byla střecha. Za příznivější pohody pracovali poněkud o svých cestovních zápiskách a mapách, užívajíce za stůl hrubých dveří vysazených z veřejí. Tento jednotvárný život byl přerušován pouze záchvaty zimnice a občasnými hrozbami od fanatických moslemů Segujských, kterýchžto konečně přestali se lekati. Pohříchu nedala se zimnice odbyti pouhým pohrdáním a činila postavení Francouzů trapnějším a trapnějším.
Krále Segujského popuzovaly proti Francouzům dílem ohledy politické, dílem zaslepená pověrčivost. Obdrželt z Futy Senegalského od protivníků panství francouzského několik 1istů, jimiž byl důtklivě varován před příchozími Francouzi, ježto prý jsou to vyzvědači, kteří mají především zhotoviti plán města Segua a bude-li možná vyhoditi je do povětří. Také rozneslo se v okolí králově, že pohled a ruce setníka Gallienie mají moc čarodějnou, čímž byla nadmíru poplašena matka králova a nepochybně i sám král; aspoň dal důkladně prohlédnouti dar Gallienův, záležející ze dvou set pětifranků. Někteří předáci tukuleršti z družiny královy pronášeli zřejmě radu, aby král zbavil se nebezpečných cizinců stětím, kteréhož slova Tukulerové nikdy nevyslovují bez významného pohybu ruky. Nepřátelské smýšlení vlády Segujské mělo za následek, že osady, kteréž podle rozkazu králova měly střídavě opatřovati výpravu potravinami, konaly tuto povinnost velmi liknavě a to tím více, ježto bylo to pro ně břemeno nové a v onu dobu roční, kdy obyčejně i zámožnějším docházejí zásoby, zvláště obtížné. Tím se stalo, že lidem z průvodu Gallieniova bylo trpěti mnohdy i hlad, o jiných potřebách ani nemluvě; i bylo třeba posýlati do Segua poselství za poselstvím, aby se vymohlo ochotnější provádění slibů králových. Mnoho se ovšem nepořídilo ani tímto stálými naléháním, neboť v zemi panovala všeobecná nouze, kteráž doháněla i vynikající důstojníky královské k tomu, že přišedše do Nanga s poselstvím prodlužovali co možná nejvíce svůj tamější pobyt, aby si mohli přilepšiti ze skrovných zásob dodávaných z okolních osad Francouzům a jejich družině. Zatím nastaly letní deště, vedouce ve svém průvodě nejen bujnou zeleň, nýbrž i střídavou zimnici, která zavítala také do baráku cestovatelů francouzských. Tito trávili dlouhé deštivé dni téměř v úplné nečinnosti, povalujíce se na tarasse, čtyrhranném to lůžku spleteném z prutů bambusových, při čemž na ně kapala špinavá voda, prosakující prstí, kterou kryta byla střecha. Za příznivější pohody pracovali poněkud o svých cestovních zápiskách a mapách, užívajíce za stůl hrubých dveří vysazených z veřejí. Tento jednotvárný život byl přerušován pouze záchvaty zimnice a občasnými hrozbami od fanatických moslemů Segujských, kterýchžto konečně přestali se lekati. Pohříchu nedala se zimnice odbyti pouhým pohrdáním a činila postavení Francouzů trapnějším a trapnějším. Seznávali víc a více nemožnost vybaviti se z moci rozmarného panovníka Segujského, s nímž vyjednávali bez konce. Jediné toho dosáhli, že jeden z jejich tlumočníků směl přebývati v Segui, odkud potom dostávali zprávy o všech úkladech a pletichách proti nim strojených.
Za jalového vyjednávání s Ahmaduem francouzští cestovatelé měli dosti času a příležitosti k bližšímu poznání vnitřních poměrů jeho říše. Byliť v Nangu ve všech domech vítanými hostmi a mohli tedy nahlédnouti i do života rodinného. Častými styky s obyvatelstvem bambarským dospěli k poznání, že jest velmi povolné a přívětivé, není-li právě zmítáno podniky válečnými, ale dlouhé útisky Tukulerův učinily je nedůvěřivým a zarputilým, neboť jest mu podnes snášeti od surových a bezohledných pánů nejkřiklavější křivdy. Přijde-li do osady bambarské některý Tukuler, obere ubohé otroky královské o všechno, čehokoliv se mu jen zachce, a všechny žaloby oloupených zůstávají obyčejně bez úžitku, nepronikajíce nikdy k uchu královu, tak že spravedlnost vydána jest v celé zemi ve psí. V těchto smutných poměrech sluší také hledati příčinu všeobecné chudoby tamějšího obyvatelstva, neboť Bambara, nejsa nikdy bezpečen svým majetkem, pracuje jenom tolik, aby mohl zaplatiti daně a neumřel hladem. Sám král Ahmadu, ač by jemu především mělo záležeti na zachování poplatné síly poddaného obyvatelstva, neostýchá se sáhnouti pod jakoukoli záminkou na majetek takového poplatníka, který nějakou náhodou nabyl pověsti člověka zámožného. O jednom podobném případě vypravuje Pietri, jeden z účastníků výpravy Gallieniovy, takto: „Jistý Sarrakolle jménem Duga nabyl provozováním obchodu mezi Niorem a Nigrem nějakého majetku. Dosáhnuv pak věku, kdy síly jeho nedovolovaly mu více podnikati daleké a nebezpečné cesty, vrátil se do své otčiny nedaleko Segua. Nebyl sice příliš bohatý, ale jeho rodáci, vypočítávajíce jeho otroky a stáda, přepínali tak velice, že pověsť o jeho bohatství pronikla až ke králi. Na neštěstí znepřátelil se Duga s některými Tukulery, k nimž nezachoval se dosti štědře, a následkem toho byl očerněn u krále Ahmadua, v němž zároveň byla vzbuzena lakota a snad i podezíravosť. Duga byl tedy oloupen o všechno, a zbyla mu jen matka a syn, kterýž jediné mohl jej nyní živiti svou prací. Však brzy zastihlo jej nové neštěstí: jakýsi Tukuler žádal od něho matky jakožto své otrokyně. Ubožák raněný ve svých nejhlubších citech šel a vrhl se králi k nohám, prose za slitování. Ale vše bylo marné; vzali mu matku, která ovšem neměla jako otrokyně valné ceny pro pána, jenž dosáhl toho, že mu byla vydána. Než on dobře věděl, co činí. Duga nabídl mu totiž v zoufalství za matku svého syna, a tato výměna byla arci ochotně přijata. Ubožák vydal se tím všanc nejkrutější bídě, ale oddanost synovská zvítězila v něm nad láskou otcovskou.
Než lid ten sužovaný tak neslýchaným způsobem neodvažuje se pronášeti nahlas své stesky, a francouzští cestovatelé získali si teprve delším obcováním s ním tolik důvěry, že byli poněkud zasvěceni do snah jeho po svržení cizího panství. Nejdříve naklonili si svého vlastního hospodáře, jemuž příchod jejich způsobil sice nemalé nepohodlí, poněvadž musil jim k rozkazu úřadů tukulerských postoupiti dobré polovičky svého příbytku. Muž tento byl v Nangu považován za boháče, neboť měl tři ženy, několik dětí a dva neb tři otroky. Každá jeho žena obývala zvláštní stavení, a muž přebýval u nich střídavě, hospodaře s každou nějaký den v tém dni. Každá vařila pro sebe, tloukla ve stoupě svou kukuřici a závodila s ostatními v upravování domácích jídel. Otroci považovali se za jmění celé rodiny, jedli společně s pánem i s jeho dětmi a prací nebyli nikterak přetěžováni. Jakmile nastávala doba deštivá, mužští chodili se, slunce východem na pole, ženské pak strojily jim zatím pokrmy, které za nimi donášely asi o desáté hodině. Přišedše na pole, chápaly se motyk a pracovaly po celý den. Večer vraceli se společně domů, ženské s velikými otepmi dříví na hlavách, sám hospodář s holí na rameně, na níž visela posada se slepicí a kuřaty; vzalť je hned ráno s sebou, aby se proběhla v poli a hledala si v překopané prsti termity a červy.
Tato doba namáhavé práce trvá pouze dva měsíce. Ostatek roku stráví se hlídáním osení; zejména děti a otroci číhajíce v prose plaší svým křikem škodné ptactvo. Se žněmi začínají zároveň rozličné slavnosti, při nichž hlavní podmínkou veselí jest jakási náhražka piva – dolo. V Segui moslemové sice zakazují požívati tohoto nápoje, ale zamhuřují oči, přestupují-li Bambarové tuto zápověď bez veřejného pohoršení, pijíce v soukromí. Když Tiebile, hospodář cestovatelů francouzských, uctíval zvané hosti dolem, v ty dny nosily se veliké džbány naplněné zapovězeným nápojem do tmavého domku zastrčeného v pozadí dvora. Tam ubírali se zvaní hosté jeden po druhém, tajemně, jakoby strojili nějaké spiknutí. Zpět bývala jim cesta obyčejně daleko obtížnější, ba mnozí, dostavše se po pitce na čerstvý vzduch, sotva nalézali cestu k domovu.
Ke zvláštnostem Nanga patřila posvátná oslice, kteráž procházela se volně po osadě, zacházejíc do jednotlivých příbytkův a pojídajíc, co se jí právě namanulo, aniž jí v tom kdo bránil. Kráčela-li okolo studně; všechny ženštiny nabízely jí ochotně své nádoby, a za šťastnou považovala se ta, od které oslice přijala nápoj. K tomuto závidění hodnému postavení přišla oslica pouhou náhodou. Bylať prvotně oslicí zcela obyčejnou, pracujíc pro svého pána, jako všechny její družky. A však jedenkráte, když v posvátném háji obětováno, bylo proso a dolo Namovi, oslice náhodou ubírajíc se kolem nabrala prosa do tlamy , nežli jí v tom mohli zabrániti, a tím stala se posvátným zvířetem.
Jako tato oslice v Nangu dosáhla v sousedních osadách svatosti jiná zvířata a tráví svůj život v nerušeném klidu, neboť zdejší moslemové nepřičiňují se valně o to, aby odvrátili bambarské obyvatelstvo od jich pošetilé víry. Tajemný Nama, jehož Bambarové představují si nikoliv jako stvořitele a ředitele světa, nýbrž jako mocného čaroděje, jenž za jistých nocí navštěvuje s hlomozem jednotlivé osady, požívá dosud všeobecné úcty. Jakmile ohlásí svůj přícbod známými zvuky, skrývá se, všechno obyvatelstvo ve svých příbytcích, zhasínajíc ohně a nedbajíc o to, co děje se venku, neboť každý, kdo spatřil Namu, buď umře ve třech měsících nebo promění se sám v čarodějníka.
Společenské postavení žen jesť u Bambarů, jako u jiných černochů, velmi žalostné; žena bambarská jest vždy otrokyní. Muž kupuje si svou choť a může ji od sebe zapuditi, kdykoliv se mu zlíbí. Ona se stává jeho majetkem, pracuje proň, ba může býti dána v zástavu věřitelovi. V jistých případech může býti také vrácena rodičům, ovšem za náhradu věna za ni vyplaceného. Při smrti manželově může se vybaviti z otroctví jen tenkráte, má-li syna, jehož má živiti. V každém jiném případě stává se částí pozůstalosti, a je-li dosud mladá, může ji pojíti za choť jeden ze synů jejího zemřelého manžela.
U Tukulerů zaujímá žena poněkud výhodnější společenské postavení. I žena zrozená v otroctví nabývá svobody, jakmile obdaruje svého pána dítětem, ač zůstává i nadále v poměru tuhé závislosti na svém choti. Bohatí lidé mívají ovšem více manželek nižšího řádu. Bambarové Segujští považují se vůbec za otroky královy a jsou povinni nejen platiti daně, nýbrž konati i službu vojenskou. Vypukne-li válka, musí se dostaviti z každé vesnice jistý počet bojovníků, kteří dostanou střelnou zbraň uschovanou u jednotlivých náčelníků. Však mimo tuto zemskou hotovost má král také stálé vojsko bambarské rozdělené na tři neb čtyři oddíly. Co se tkne Tukulerů, ti jsou vesměs vojáky, ale závisí to na jejich dobré vůli, chtí-li následovati krále do boje čili nic; nuceni k tomu nejsou. Oni tvoří vojenskou aristokracii a poslouchají obyčejně několika vynikajících osob, které svým působením mohou zmařiti i úmysly královy. Ba v některých vzdorných osadách má slovo tamějšího místního náčelníka více váhy, nežli rozkaz králův. Tento jest vůbec králem pouze pro Bambary, však mezi Tukulery jest pouze první mezi sobě rovnými zrovna tak, jako někdejší králové ve středověkých státech se zřízením feudálním. V samém Segui jest moc králova ovšem nejlépe upevněna.
Ježto po smrti Hadžie Omara, otce nynějšího krále, Segu přerušilo veškeré styky se sousedními zeměmi, zejména také s Massinou, Tombuktuem a s Maury saharskými, tak že Niger, nejlepší to obchodní dráha oněch končin, přestal téměř nadobro sloužiti obchodu, zavládla v zemi záhy všeobecná bída doléhající nejen na zubožené Bambary, nýbrž i na jejich zpupné pány tukulerské. Ba podrobení Bambarové spíše mohou uhájiti živobytí vlastní prací, kdežto Tukuler se jí štítí a jest tedy odkázán na almužnu královu aneb na olupování Bambarů. Stává-li se bída příliš naléhavou, vypravuje král menší oddíly vojenské pod zvláštními vůdci na lup do sousedních zemí. Před takovýmto branným přívalem prchá přítel nepřítel. Štastny jsou osady ohražené tatou a dobře hájené, neboť Tukuleři mívají naspěch a nezdržují se obléháním a dobýváním takového místa. Hůře to dopadá s osadami neohrazenými nebo špatně bráněnými: Tukuleři je přepadají, pobíjejí všechny, kdo se jim staví na odpor, ostatní pak odvádějí do otroctví. Mají-li dosti kořisti, vracejí se zpět a odvádějí králi jistý podíl. Tím způsobem Tukuleři šíří kolem sebe poušt.
Teprve po pětiměsíčním váhání ke konci října r. 1880 král Ahmadu poslal do Nanga svého zástupce Sejdua Džejlii v průvodu nejpřednějších osobností Segujských a s pěti sty ozbrojenci, aby slavnostně přivítal francouzské cestovatele a vstoupil s nimi v konečné vyjednávání. Sejdua Džejlia po čtyřech dnech dal se pohnouti k úmluvě, kterou v celém území tukulerském povolena byla Francouzům svobodná plavba po Nigru.
Ve trudném postavení cestovatelů nezměnilo se ovšem nic ani tímto přátelským dohodnutím, neboť smlouvu měl schváliti ještě král, a ten byl příliš zaměstnáván jinými starostmi, aby mohl pamatovati na vyplnění slibů v učiněných ústy jeho zástupce. Tou dobou ohrožovali Niaminu Bambarové beledugujští, na sever i na jih podnikaly se loupežné výpravy, vyjednávalo se se Sansandigem, a posléze následova1y rozličné slavnosti – kdež by Ahmadu byl mohl najíti volnou chvíli k podepsání smlouvy. Všechny žaloby Francouzů zůstávaly bez výsledku; král sice vzkazoval, že jejich záležitosť brzy vyřídí, zlíbí-li se Allahovi, a zatím ubíhal měsíc po měsíci. Vyslanci královi dokonce ujišťovali Gallienie, že nemá proč naříkati, ježto jiní muži čekají trpělivě již po léta, až se králi zalíbí povolati je k sobě. A vskutku byl mezi četnými jinými prosebníky, kteří domáhali se vyslyšení od krále, jeden až ze Saint-Louisu, a ten čekal již po tři léta na zaplacení jakéhos dluhu pro jistého kupce Saint-Louisského, aniž Ahmadu jenž musil ho zatím vydržovati bytem a stravou pomyslil na to, aby se s ním vyrovnal.
Tak uplynuly cestovatelům v marném očekávání opět čtyři měsíce. Ale tu přišla do Segua z nenadání zpráva, že francouzské vojsko proniklo od Bafu1abe do Kity a dobylo Gubanka, čímž veřejné mínění v Segui bylo sice v první chvíli nemálo pobouřeno proti francouzským vyzvědačům, avšak zároveň byly tím urychleny přípravy k jich propuštění. Dne 10. března r. 1881 podepsal král smlouvu ze dne 3. listopadu roku předešlého, a čtyři francouzští důstojníci, zásobeni jsouce koni a potravinami, dali se i s průvodem svým na zpáteční cestu týmiž krajinami, kudy byli přišli do Nanga před desíti měsíci.
Za dlouhého prodlévání Gallienie a jeho soudruhů v Nangu připravovala se v Saint-Louisu již během r. 1880 nová výprava, kteráž měla skutečné panství francouzské posunouti dále ve směru k Nigru. Plukovníkovi Desbordesovi, jenž měl ji vésti, bylo uloženo, aby především založil novou tvrz v Kitě. Výprava čítající dvě setniny střelcův opustila Saint Louis v měsíci říjnu, ježto však v tom roce letní vody Senegalu opadly dříve; nežli obyčejně, nemohla všude užiti parníku, a musila částečně postupovati pěšky, kdežto zavazadla musila se táhnouti proti vodě na obyčejných lodích mělkého ponoru, tak že cesta do Mediny vyžadovala místo tého dne celých čtyř neděl, čímž mužstvo bylo ovšem nemálo zmořeno. Pohříchu ani v Medině, kamž výprava dospěla dne 12. prosince a kdež měla se úplně vystrojiti na další cestu, nenalezli umdlení vojíni žádoucího odpočinku, neboť hned v prvních dnech objevila se mezi nimi zimnice, jež zachvátila četné oběti. Po dalších přípravách opustila výprava Medinu dne 9. ledna 1881 ve stavu dosti smutném; mezi vojíny bylo mnoho nemocných, a zejména Evropané byli tak vysíleni, že neočekávali od budoucnosti nic dobrého. Než pochodem zlepšil se značně neutěšený zdravotní stav vojska; Desbordes přivedl dne 7. února na rovinu Kitskou asi 400 mužů. mezi nimiž bylo 150 Evropanů.
V Kitě dostalo se jim přátelského přijetí. Úmluvy zavřené o několik měsíců dříve s Gallieniem byly bez nesnází obnoveny , se svolením tuzemců vyhledáno jest místo k založení tvrze, a hned počalo se s pracemi.
Jelikož však nakažlivé nemoci vypudily výpravu Desbordesovu z Mediny před časem, nemohla se dostatečně zásobiti potravinami, což v krajinách, kde obyvatelstvo pracuje jen tolik, aby uhradilo nejnaléhavější vlastní potřeby, nemohlo zůstati bez škodlivých pro ně následkův. Již cestou do Kity byla v jednotlivých osadách vítána s chladnou zdrženlivostí, neboť svým nepatrným počtem nikterak nevzbuzovala v tuzemcích náležité úcty, a v Gubanku odedávna znepřáteleném s Kitskými potkala se s netajenou nevraživostí. Tamější obyvatelé zdráhali se hned od počátku prodávati cizincům potraviny, a když jeden uprchlík z vojska francouzského, boje se, aby nebyl vydán, slovy výmluvnými je ujištoval, že cizích příchozích jest málo, a ti že slabosti sotva se drží na nohách, jejich děla pak že působí sice mnoho hřmotu, ale málo skutečné škody, odmítli zpupně přátelství jim podávané a chystali se k brannému odporu. Když plukovník Desbordes dne 11. února o sedmé hodině ranní objevil se jako nepřítel před tatou Gubanskou, bylo vše již podle obyčeje připraveno k jeho uvítání: zaříkavači byli na všech stezkách vedoucích ke Gubanku napsali do prachu kouzelné klikyháky; zabili černé kuře, a když dokonávalo, pozorovali, jak sebou škube, načež s velikou slávou pověsili je na strom u cesty od Kity. Sotva se Francouzi blížili, učinili Gubanští výpad, ale byli se ztrátou odraženi. K nemalému jejich zděšení dala se hned potom do práce děla, která způsobila v osadě požár a v trojnásobné tatě, kterou Gubanko bylo opevněno, trhlinu tak značnou, že již za hodinu mohlo se přistoupiti k vlastnímu útoku. Hradba za hradbou byla dobyta, a zpupné Gubanko, postrach to celého dalekého okolí, jež vítězně vzdorovalo i veliteli tukulerské Murguly, bylo za tři hodiny v moci Francouzů. Pokoření tak mocné osady učinilo ovšem ve všech krajinách mallinkejských hluboký dojem a zjednalo Francouzům úctu až ku břehům Nigru.
Teprve po tomto vítězství položen byl základní kámen ke tvrzi Kitské; stojí ve vzdálenosti 1500 metrův od osamělého vrchu, jenž vystupuje nad okolní rovinu sice jen do výše 250 m, ale vyniká neobyčejně strmými úbočími, podobaje se obrovskému hradu, jehož stěny vystupují nad sebou o několika patrech, do výše víc a více se úžíce. Tvrz Kitská udržuje dnešního dne v klidu všechny rozsáhlé krajiny mallinkejské zmítané jindy ustavičnou vichřicí válečnou a zároveň chrání nejkratší cestu k Nigru.
Teprve po tomto vítězství položen byl základní kámen ke tvrzi Kitské; stojí ve vzdálenosti 1500 metrův od osamělého vrchu, jenž vystupuje nad okolní rovinu sice jen do výše 250 m, ale vyniká neobyčejně strmými úbočími, podobaje se obrovskému hradu, jehož stěny vystupují nad sebou o několika patrech, do výše víc a více se úžíce. Tvrz Kitská udržuje dnešního dne v klidu všechny rozsáhlé krajiny mallinkejské zmítané jindy ustavičnou vichřicí válečnou a zároveň chrání nejkratší cestu k Nigru.
Brzy potom srazili se Francouzi s novým, daleko mocnějším nepřítelem. Afrika jest dnešního dne, jako druhdy Asie, země proroků: na březích Nilu i Atlantského Oceánu zdvihají se zástupové k boji ve jméno boží. Však na západě vystupují proroci islámu mnohem četněji a hrozněji, nežli na východě. Náboženství jest ovšem pouhou záminkou ctižádostivcům, kteří jeho pomocí zakládají mocné říše. V polovici let sedmdesátých počal v krajinách kolem horního Nigru svou činnost nový prorok moslemský jménem Samory čili vlastně Samburu, původu, jak se podobá, soninkejského, o jehož počátcích před r . 1880 známo jest pouze tolik, že byl původně otrokem, a že vytrhnuv se z poslušenství svého majitele sebral hlouček odvážlivců, s kterými provozoval zprvu v dalekém okolí rozličné loupeže, nečině v tom hrubě rozdílu mezi věřícími a nevěřícími; proti nevěřícím vystupoval nepřátelsky pro větší osla u jména Allahova, proti věřícím proto, že nechtěli věřiti v jeho prorocké poslání. První vítězství přivábila pod jeho prapor ze všech končin západního Sudanu četné dobrodruhy, tak že mohl záhy pomýšleti na zřízení pro sebe zvláštní říše. Smělým jeho podnikům v tomto směru na pomáhala zvláště ta okolnost, že jižněji od říše Segujské až k pramenům nigerským nebylo žádných větších celků, jež byly by mohly jemu odporovati, neboť jednotlivé osady nalézaly se pod panstvím drobných pohlavárův, a jen některé tvořily poněkud větší skupiny s jedním společným panovníkem; však moc takových drobných knížat byla napořád velmi nejistá a obmezená. Tím se stalo, že Samburu, jenž uměl v těchto drobných panstvích utvořiti strany jemu nakloněné, záhy vládl nad celou Uassulou přiléhající na východě k hornímu Nigru a strojil se šířiti odtud svou moc dále k severu.
Když počal ohrožovati Kenieru, kdysi jedno z nejbohatších obchodních měst na východ od Nigru, tamější pohlavár Bagoba udal se v červenci 1881 k veliteli francouzské posádky v Kitě Monségurovi, žádaje od něho pomoci. Tento přijal sice posly Bagobovy přátelsky, ale nechtěl se pustiti se svou nepatrnou brannou mocí v podnik tak nebezpečný, pročež vyslal pouze důstojníka Alakamessu, rodáka afrického, do Galaby, tehdejšího sídla Samburuova, aby přiměl onoho k ušetřetlí Keniery .Však Alakamessa vržen byl v Galabě do žaláře, z něhož pomohl si jen tajným útěkem. A než ještě vrátil se v říjnu do Kity, chystal se Samburu k obležení Keniery, a přistoupil k němu vskutku v měsíci listopadu. Poměry byly pro obležené město velmi nepříznivé, neboť bylo právě přede žněmi a obyvatelé neměli žádných potravin v zásobě, kdežto útočníci mohli bez překážky užívati dozrávajících plodin.
Pohlavár Kenierský vypravil ještě před úplným obklíčením města nové poselství do Kity s naléhavou žádostí za pomoc. Právě v tu dobu přibyl tam ze Saint-Louisu plukovník Desbordes s novými posilami a se zásobami potravin, uslyšev pak o zpupnosti Samburuově a o tísni Keniery, odhodlal se pokusiti se o její vybavení, ač měl rozkaz nepouštěti se dále za Kitu. Malá družina jeho čítající 220 mužův a dvě děla vytrhla do pole dne 11. února 1882 a překročivši dne 25. února Niger, dorazila nazejtří až ke Kenieře – však bylo již pozdě. Město padlo do rukou nepřátel již před třemi dny; a Desbordes, zahnav Samburua na útěk, musil se vrátiti s nepořízenou.
Brzy potom zjednali si Francouzi dosti učinění i od těch, kdož svého času přepadli výpravu Gallieniovu. Když v prosinci r. 1880 plukovník Desbordes poprvé přitáhl na horní Senegal a založiv tvrz Kitskou, vyvrátil Gubanko, nepochyboval v Beledugui nikdo, že Francouzi přišli, aby se pomstili za loupež Dijskou, pročež také nastal za Ba-Ulem všeobecný poplach. Přemnohé osady více méně provinilé posýlaly k plukovníkovi Desbordesovi naspěch poselství, ujištujíce, že jsou nevinny, a žádajíce si přátelství Francouzů. Vše to dálo se ovšem potají, aby mocný Nampa nemohl jich za to poháněti k odpovědnosti. V Diu zmocnila se předáků taková hrůza, že mnozí jali se vyčítati pohlavárovi zpronevěru proti Gallieniovi, ba naposled opustili rodné místo, a usadili se trochu dále, kdež cítili se poněkud bezpečnějšími. Však sám Nampa v této tísni nepozbýval ducha.
Obecné znepokojení obyvatelů beledugujských ustalo poněkud, když Francouzi, usadivše se v Kitě, tvářili se, jakoby chtěli se spokojiti touto stanicí a nezamýšleli šířiti své panství dále k Nigru. A obyvatelé Dabští nabyli své bývalé troufalosti, když od Francouzů dostavili se poslové, nabízejíce jim přátelství a odpuštění, jestliže se dobrovolně podrobí přiměřené pokutě. Takovéto vystupování srovnávalo se sice docela s mírumilovnými záměry Francouzů, ale Nampa vykládal je za slabosť a , zatvrdil se proti nim ještě více. Na mírné návrhy odpovídal zpupněji a zpupněji a konečně jal se jim vyhrožovati, že budou toho litovati, překročí-li Bachoj.
Vzdornosť Nampova vyzývala Francouze tím spíše ku brannému zakročení, ježto i poměry na horním Nigru v Bammaku počaly mezi tim na sebe bráti hrozivou pro ně povahu. Bammako leží na levém břehu Nigru v úvalu oddělujícím řeku od sousedních výšin. Niger, přicházeje od vrchů Lomských (Loma) směrem severovýchodním, má až k Bammaku řečiště zahrazené četnými skalinami a mělčinami, však pod jmenovaným městem obrátiv poněkud více k východu, stává se splavným v každou dobu roční ovšem jen pro menší lodi. Vršky provázející údolí nigerské zdvihají se nad ně do výše 300 m a úpatí jejich jest vzdáleno od řeky asi dva kilometry. Bammako samo leží zrovna uprostřed mezi vršky a řekou, jejíž břehy jsou v oněch místech provázeny bažinami, pocházejícími od roztoků vody za doby deštivé.
Bammako proslulo ode dávna svým rozsáhlým obchodem, jsouc cílem četných karavan maurských, jež přicházely ze Sahary za příčinou obchodu se západními končinami mandinžskými. Na počátku tohoto století usadila se tam trvale jedna rodina maurská, jež potáhla na sebe všechen tamější obchod a zjednala si tím nemalé vážnosti na újmu starodávného pohlavárského rodu domácího. Když Hadži Omar na několik let podrobil si Beledugu, Bammako se dvaceti osadami na něm závislými zachovalo svou samostatnosť, a to hlavně přičiněním oné rodiny maurské, která nechtěla snášeti jha tukulerského, ač sama vyznávala islam. Však od té doby klesl obchod Bammaka s Tombuktuem a po vytržení Beledugua z panství tukulerského upadla také jeho moc politická, čímž se stalo, že lidnatosti města víc a více ubývalo, a vnitř jeho hradeb místo domů přibývalo zřícenin.
Když výprava Gallieniova po pohromě Dijské přibyla do Bammaka, byl tam pohlavárem Birama Niare, muž nepatrných schopností, pročež místo něho řídil vládní záležitosti bratr jeho Titi, jenž po smrti bratrově r. 1883 stal se jeho nástupcem. Titi zprvu sliboval Gallieniovi všelikou podporu a dal také jednomu ze tří bratří maurských, jménem Karamakovi, plnou moc k zavření s Francouzi přátelských úmluv. Karamako dobře chápal, jaký prospěch mohl by vzejíti jeho rodině zaměstnávající se obchodem odtud, kdyby v oněch končinách nastal trvalý mír a proto i po pohromě Dijské, když nastalo v Bammaku obecné sklamáni, ježto Gallieni nepřinášel s sebou žádných darů, a Titi přivítal jej s nepřátelskou zdrželivostí, pečoval nezištně o jeho opatření. Však většina obyvatelstva Bammackého i s pohlavárem byla Francouzům nepříznivá. R. 1881 za času první výpravy Desbordesovy nastal ve smýšlení obyvatelstva obrat , aspoň potud, že většina pohlavárů neodmítla jeho přátelských nabídek. Ale za krátko nastala opět změna v neprospěch Francouzův a to následkem bitvy u Keniery r. 1882, kterou Samburu vykládal za své vítězství, ježto protivníci jeho musili prý hned potom opustiti pole a navrátiti se do Kíty. Samburu, chtěje dokázati svou nepřemožitelnosť, odhodlal se v zápětí učiniti útok na Manding, kterážto krajina nalézala se tehdy již pod svrcnovaností Franconzskon, ba i na sa mu Kitu chtěl udeřiti a vypuditi odtud cizí vetřelce. Od toho okamžiku bylo ohroženo i Bammako. Titi, jenž vzpouzel se proti panství tukulerskému, nemohl se odhodlati ani k podstoupení jha Samburuova; ale za to kupci maurští, obávajíce se aby vypuknutím nepřátelství s Uassulou nepozbyli posledního tržiště přijali posly prorokovy přívětivě a počali tedy o Francouzích smýšleti nepřátelsky, tak že bývalé poměry zvrhly se v pravý opak. Maurové ovšem nechtěli, aby došlo k zjevnému nepřátelství mezi nimi a pohlavárem, neboť i to mohlo škoditi jejich obchodním podnikům, a proto jali se kouti pikle proti Titiovi ve vší tajnosti, a na důkaz svého přátelského smýšlení poslali některé dary výbojnému prorokovi, Titi věděl o všech těchto úkladech a také to se mu doneslo, že Maurové vypravili své syny a otroky, aby jimi rozmnožili vojsko Samburuovo, a nalézal se proto v ustavičných obavách, nevěda, kterak by zažehnal nebezpečí jej ohrožující. I jal se nyní úsilně volati na pomoc Francouze, pro které měl dříve jen pohrdání.
Za deštivého počasí r. 1882 moslemové vskutku překročili Niger, a usadivše se v Kangabě, která poddala se jim dobrovolně, počali odtud zahrožovati ostatní Manding i Beledugu, ano Samburu honosil se již, že nestrpí ani v Kitě Francouzů. K provedení těchto smělých zámyslů na tu chvíli ovšem nedošlo, ježto Samburu musil se vrátiti do Uassuly, aby zkrotil vzdorné obyvatelstvo horské, které za jeho nepřítomnosti se pokoušelo svrhnouti nenáviděné jko panství moslemského, ale za to vypravil bratra svého Fabua k Bammaku, kamž zvali ho přátelé jeho maurští.
Takový byl stav věcí, když plukovník Desbordes dne 16. prosince 1882 přitáhl zpět do Kity. Právě prodlévali tam poslovéz Velkého Beledugua, kteí’í přišli nabídnout Francouzům svou pomoc proti vzdornému Nampovi Dabskému; jiní z Bammaka naléhali, aby Francouzi přišli co možná nejdříve, dokud strana Samburuova nenabyla v jich městě převahy. Desbordes ovšem věděl, že na černé spojence není valného spolehnutí, ale neodmítl jejich nabídek, nýbrž strojil se k rozhodnému kroku. Dne 1, ledna 1883 byl jeho předvoj již v Kundui nedaleko Ba-Ulle a Nampa byl odtud vyzván, aby se podrobil. Ten však odpověděl vyzváním všech okolních pohlavárův, aby vytrhli do pole proti cizím vetřelcům. Zatím celý sbor Desbordesův, čítající 500 mužů řádně vycvičeného vojska a něco pomocných družin černošských, přitáhl dne 13. ledna na samé hranice Beledugua k Ba-Ulli; za vojskem šel velký průvod mezků, nesoucích potraviny a náboj, jakož i zedníci a tesaři, kteří měli narychlo vystavěti tvrz v Bammaku.
Nenadálý příchod vojska Desbordesova způsobil, že Nampa, nemaje dosti času, aby sebral pomoci z okolních osad a vytáhl proti nepříteli do pole, odhodlal se hájiti pouze opevněné Daby. Tato osada stála na kopci s mírným svahem a byla obklíčena náspem z prsti zvýší přes tři metry. Sbor francouzský opustil své ležení na Ba Uli časně ráno dne 14. ledna, a předvoj dorazil před východem slunce dne následujícího k první nepřátelské osadě Sognibuguu, která po některém zdráhání vzdala se bez boje. Za to veškeré obyvatelstvo Dabské bylo odhodláno k boji, a když k poledni přišli ze Sognibugua poslové s posledními nabídkami míru, byli zuřivým hlomozem shromážděných bojovníkův umlčeni. Nazejtří z rána (16. ledna) vzata jest tedy Daba útokem a vyvrácena z kořene. Ostatní osady vzdávaly se nyní bez odporu, tak že za týden Francouzi měli volnou cestu až k Bammaku, kamž pustili se stejnou cestou, po které ubíral se před třemi léty Gallielli, neboť Desbordes chtěl ukázati vítězný prapor francouzský ve všech těch osadách, které zachovaly se zpupně neb zrádně proti jeho předchůdci. Tak pokořil Uoloni, Guininu, Dio a Diako, jejichž obyvatelstvo pokládalo se za šťastné, že dosáhlo odpuštění za nepatrnou pokutu a navrácení věcí uloupených Gallieniovi.
V Bammaku potkal se Desbordes s chladnou zdrželivostí strany maurské, jejíž přívrženci jen neochotně prodávali Francouzům potřebné potraviny, tak že v mnohých případech bylo třeba užíti i přísnosti. Než Desbordes nedal se tím odvrátiti od svého úmyslu a zřídil tam pevnou oporu moci francouzské: dne 5. února položil první kámen tvrze, jež zdvihá se nyní západně od Bammaka na samém úpatí vršků lemujících úval nigerský. Fabu, bratr Samburuův, přitáhl sice od jihu se značným vojskem, aby překazil dostavění tvrze, ale byl po krutých bojích zahnán na útěk. V roce potom následujícím vedl novou výpravu k hornímu Senegalu plukovník Boileve a zabezpečil spojení s posádkou Bammackou zřízením nové tvrze v Kundui. Hned přistoupilo se také k upravení jízdných cest, ano dnešního dne spojeno jest Bammako telegrafickým drátem s Bakelem na Senegalu. Država francouzská na horním Nigru ovšem nezůstala obmezena na pouhé Bammako, nýbrž rozšířila se již během roku minulého na jiná místa, ležící odtud k severu i jihu, a s jistotou lze očekávati, že ponenáhlu obejme celý západní Sudan a otevře jej evropské civilisaci. Byť toho Francouzi na tu chvíli i nežádali, poměry donutí je k tomu dříve nebo později: mezi králem Segujským a Samburuem Uassulským v posledním roce vypuklo kruté nepřátelství, a Francouzi nebudou na dlouho směti přihlížeti nečinně k tomu, kterak okolní krajiny barbarským vedením války proměňují se v poušť. Panství jejich na horním Nigru jest oprávněno jen potud, pokud zaručuje domácímu obyvatelstvu předlouho zmítanému zhoubnou vichřicí válečnou dobrodiní míru, a bude jim tedy zakročiti i proti Seguu a Uassule.
