Francouzi na horním Nigru II.

Vlastní podnět k oživení někdejších záměrů Faidherbových sluší arci hledati ve šťastném výsledku první plavby Stanleyovy po Kongu, kterou zraky celé vzdělané Evropy rázem byly obráceny na pevninu africkou. Hned v prvním rozruchu odtud vzniklém rozpomněli se rozhodující kruhové francouzští především také na důležitost řeky Nigru i jali se hned usilovati o to, aby jej potáhli v obor moci Francie.

Vlastní podnět k oživení někdejších záměrů Faidherbových sluší arci hledati ve šťastném výsledku první plavby Stanleyovy po Kongu, kterou zraky celé vzdělané Evropy rázem byly obráceny na pevninu africkou. Hned v prvním rozruchu odtud vzniklém rozpomněli se rozhodující kruhové francouzští především také na důležitost řeky Nigru i jali se hned usilovati o to, aby jej potáhli v obor moci Francie. K tomu konci schválila sněmovna v září roku 1879 návrh ministra námořnictví admirála Jauréguiberrye, aby se vykonaly předběžné práce k provedení železničního spojení od Senegalu k Nigru. Směr nové dráhy měl přibližně vyšetřiti Gallieni.
Všechna země od Mediny na Senegalu, která měla se státi východištěm těchto nových podnikův, až k Nigru nalézala se tehdy podle jména pod vrchním panstvím krále Segujského Ahmadua, ale skutečná moc tohoto potomka pověstného zakladatele panství tukulerského Hadžie Omara objímal pouze pravý břeh nigerský. Mimo tento pruh země sotva několik set kilometrů široký jevila se moc Ahmaduova jen občasným přepadáním kmenů neúplně pokořených a vybíráním od nich poplatků. Za těchto okolností nová výprava francouzská musila míti ráz úplně pokojný, užívajíc k svému prospěch1i neshod a rozbrojů mezi výbojnými Tukulery a jejich nespokojenými, jen zpola pokořenými poddanými. Bohatými dary měla se pak získati přízeň vrtkavého Ahmadua k tomu konci, aby obchodníkům francouzským nezabraňoval přístupu do svých zemí.

Setník Gallieni vykonal s poručíkem Vallierem již r. 1879 předběžnou výzvědnou cestu , až do Bafulabe, jež leží při stoku Bachoje a Bafingu, obou to zřídelných řek Senegalu. V tu dobu byla osada Ualiha, ležící na Bafingu ve vzdálenosti asi dvaceti kilometrův od Bafulabe, pro jisté rozepře rázu soukromého obléhaná ode všech téměř sousedních pohlavárů, v jejichž čele byl Gara, syn mocného Tokonty, rádce krále kitského. Tiekoro, pohlavár Ualižský , ve své tísni marně hledal pomoci u svých bývalých přátel a zejména také v Kundianě. Sotva tedy se dověděl o příchodě Gallieniově, pospíchal mu vstříc, aby od něho žádal přispění proti svým nepřátelům, a dovolával se přitom svého přátelství s Tukulery, na nichž musilo záležeti ovšem i Gallieniovi. A však tento vedl s sebou jenom několik střelcův a pohůnků, kteří vedli jeho soumary , všeho všudy asi dvacet pět osob, pročež nemohl se pouštěti v žádná dobrodružství a to tím méně, ježto snahy Francie na horním Senegalu a horním Nigru měly zachovati ráz mírného prostřednictví mezi rozvaděnými kmeny. Proto arci nemohl povoliti snažným žádostem Tiekorovým, aby se svým branným průvodem dal se na pochod k Ualize, nýbrž vyslal tam pouze své tlumočníky s pozváním, aby někteří z obléhajících navštívili ho v Bafulabi. Tito pozvání jeho s počátku sice nedůvěřovali, ale posléze dali se pohnouti k tomu, že k němu vypravili asi deset osob, mezi nimiž byl i Ibrahima, jeden ze synů Tokontových. Od nich dověděl se Gallieni, že před Ualihou leží nějmocnější pohlaváři od horního Bafingu, pročež ponechal obležené jejich osudu a vynasnažoval se o získání důvěry vítězů, což podařilo se mu tak dokonale, že někteří z pohlavárů svěřili mu i syny své, aby je vzal s sebou do Saint-Louisu ovšem s výminkou, že budou zase puštěni zpět do svého domova. Všichni tito hosté byli v Saint-Louisu přijati s největší přívětivostí a propuštěni jsou v prosinci s mnohými dary mimo syny náčelníků Kitského a Bammackého, kteří měli na přes rok provázeti výpravu k Nigru.

Z obou řek splývajících spolu u Bafulabe – slovo to znamená „dvě řeky “ -důležitější jest Bafing čili Černá přicházející z hornatiny futadialonské a mající zdélí asi čtyry sta padesáte kilometrů.. Druhá, Bachoj čili Bílá, přichází od východu, teče krajinou více rovinatou, a jejím údolím vede nejkratší cesta od Senegalu k Nigru. V Bafulabi vzdáleném sto třicet kilometrův od Mediny měla tedy býti první z francouzských stanic na cestě k hornímu Nigru čili Džolibě, a zřízení její bylo tím důležitější, ježto Francouzi mohli jen odtud vstoupiti v trvalé styky s Bambary , kteří odlučovali državu jejich od Nigru. Proto hned po návratě Gallieniově do Saint-Louisu (v říjnu r. 1879) byli do Bafulabe posláni důstojníci s vojáky a jinými dělníky, aby tam zřídili malou tvrz jež měla býti oporou dalších podniků ve směru k Nigru. Jelikož pak od výpravy Mageovy (1863 -1865) uplynula delší doba, za které následkem častých válek udály se mnohé změny v rozložení obyvatelstva mezi horním Senegalem a horním Nigrem, měl Gallieni v roce hned potom následujícím podniknouti novou výpravu i vyšetřiti cestu k městu Bammaku na Nigru. Ku pomoci byli mu přidáni tři důstojníci, totiž poručníci Pietri a Valliere i námořní lékař dr .Tautain; k nim pak přidružil se dr. Bayol, který měl zůstati jako zástupce Francie v Bammaku, svolili-li by k tomu tuzemci. Výprava měla s sebou vedle přiměřeného počtu pohůnků tři sta oslů, kteří nesli dílem potraviny, dílem dary potřebné buď k získání přízně černých pohlavárů neb k nakoupení potravin, pokud by se jich nedostávalo; mezi tímto zbožím byly zejména tkaniny, zbraně a jiné průmyslové výrobky.
Výprava opustila Medinu dne 22. března 1880 a dorazila dne 1. dubna do Bafulabe, kde důstojníci a vojáci francouzští dotud přebývali na levém břehu Bafingu v zatímních příbytcích krytých slamou a ohrazených dřevěným plotem. Právě v ten den, kdy přibyl Gallieni se svými soudruhy, kladl se základní kámen příští tvrze, takže se mohli účastniti této slavnosti, což bylo považováno za dobré znamení pro výpadek výpravy. Gallieni vedl s sebou zpět ony vynikající osobnosti, které roku předešlého za obléhání Ualiby byly ho navštívily v Bafulabi a potom se s ním odebraly na několik měsíců do Saint-Louisu, kde se představily guvernérovi. Tito lidé poznavše Francouze blíže stali se z obdivovatelů jich věrnými přívrženci, a jejich prostřednictvím dostávalo se nyní Gallienovi ve všech osadách, kudy se výprava ubírala, vlídného přijetí přes vrozenou podezíravosť černochů. Mage a Quintin před osmnácti lety postupovali podle Bafingu a, dorazivše do Kundianu, tvrze tukulerské, obdrželi od tamějšího správce průvodce, jenž měl dovésti je až do Segua, nedopouštěje, aby se uchýlili od ustanoveného směru. Gallieni podle rozkazu guvernérova pokračoval podle Bachoje.

Až do Kity nepotkala se výprava se žádnými překážkami. Všechno obyvatelstvo bytující na levém břehu Bachoje vězelo v ustavičném strachu před Tukulery, aby hojnější žeň nebo četnější stáda dobytka nepřivábila jich lakoty , a proto nevzdělávajíc půdy náležitě trpělo rozličnými nedostatky. V každé osadě slyšeli Francouzi opět a opět, že žádají si pokoje a míru, jehož doufali nabyti pod ochranou tvrzí francouzských. Přemnohé osady toužily po tom, aby měly francouzskou tvrz co možná nejblíže, ba obyvatelé jejich chtěli se státi otroky Francouzů za výhodu, aby byli bezpečni před násilím krutých Tukulerů. V těchto končinách narazil Hadži Omar před třiceti lety na odpor tak tuhý, že obyvatelům jednotlivých osad, obdivuje se jejich statečnosti, nabízel ušetření jich životů, přijmou-li islám, avšak zášť těchto Mallinkeův proti Tukulerům byla větší, nežli láska k vlastnímu životu, takže pohrdše milostí jim podávanou všichni volili raději smrť, nežli pokoření. Jenom některé osady byly po odtažení Tukulerův obnoveny od obyvatelů zachráněných v rozličných úkrytech, jiné však zmizely nadobro s tváře země.
Osady na horním Senegalu jsou namnoze ohrazeny náspem z prsti, jemuž říkají tata. Domy jsou okrouhlé, stěny z lepenice dosahují sotva výšky člověka, kuželovitá střecha kryje se slámou. Podlahu tvoří dobře upěchovaná prsť. Domky mají pouze jeden otvor, pročež jest v nich velmi horko, a pobyt v nich stává se nesnesitelným, rozdělá-li se oheň. Každý hospodář má zpravidla několik domků, z nichž jeden slouží za příbytek jemu samému, ostatní pak rozděleny jsou po jednom mezi jeho ženy. V některých krajinách bývá zase každý domek o sobě ohrazen zvláštním náspem z prsti. Uolofové říkají mu keur – do něhož vede jenom jeden vchod v podobě průjezdu s dvojími vraty. Domky stojí těsně vedle sebe v řadách, nechávajíce mezi sebou pouze úzkou, křivolakou uličku, kterou jezdec s těží se prodere.

Gallieni dorazil se svou výpravou do Makadiamdugua, hlavní osady Kity, ke konci dubna a věda již od předešlého roku, že tamější král Makadugu pro pokročilé stáří vlády málo dbá, přenechávaje řízení veškerých vnějších i vnitřních záležitostí jednomu z kmenových pohlavárů jménem Tokontovi, hleděl nakloniti především tohoto pro své záměry. Bylo to ovšem dosti nesnadné, ježto Tokonta právě tehdy byl povážlivě ohrožen od svých východních sousedů přebývajících v opevněném Gubangu a nechtěl přijetím protektorátu francouzského popuditi proti sobě mocných Tukulerův, od nichž mohl dosáhnouti pomoci proti oněm svým nepřátelům, kdežto Francouzi byli podle jeho mínění příliš daleko a ne mohli by tedy v případě potřeby i při dobré vůli přispěti v čas k jeho ochraně. Však konečně přece povolil dílem naléhání svých vlastních synů, kterých Francouzi byli zatím stranou získali pro sebe, dílem hrozbám Gallienovým, že sice nabídne své přátelství odpůrcům jeho Gubanžským, tak ze pohnul starého krále k zavření přátelské úmluvy s Francouzi. Přitom hleděl Tokonta udržeti dobrou vůli také s nebezpečnými Tukulery a poslal k tomu konci hned po podepsání smlouvy s Francouzi jednoho ze svých synů do Murguly, aby tamějšímu správci odevzdal část obdržených darův a mezi nimi zejména také revolver, kterážto zbraň jemu dotud neznámá budila u všech nemalý obdiv. Hned potom vynasnažoval se Tokonta pohnouti nové spojence ke společnému tažení proti Gubangu, ale dosáhl jen tolik, že Gallieni stal se mezi oběma stranami prostředníkem míru, který byl skutečně zavřen a stvrzen vzájemným navrácením válečné kořisti, zejména zajatých žen a uloupeného dobytka.

Zjednáním míru mezi Kitou a Gubangem ukázal Gallieni tuzemnímu obyvatelstvu, v jakém směru hodlají Francouzi v západním Sudaně příště působiti, a získal si tím vděku oněch kmenů, kteří toužili po větší bezpečnosti osob a statkův, ale zároveň popudil tím proti Francouzům všechny výbojníky, kteří dotud hledali své výživy ve válce a loupeži, a bylo lze již z předu očekávati, že takovíto výtržníci nepodrobí se dobrovolně svrchovanosti francouzské. Pořídiv šťastně v Kitě, Gallieni chystal se na další cestu, nežli by nastalo deštivé počasí. K pospěchu nutila ho ostatně i ta okolnost, že za několikadenníbo pobytu v hlavním městě kitském Makadiamdůgu utrpěl citelné ztráty na soumarech ztýraných předešlým celoměsíčním pochodem, což bylo sice vítáno tuzemnímu obyvatelstvu, ježto si téměř každodenně pochutnávalo na padlých oslech, ale Gallieniovi hrozilo nebezpečím, že mu bude zanechati v Kitě část svého nákladu, neboť v krajinách oněch nechovají se ani koně ani osli, tak že nemohl nahraditi utrpěné ztráty. Když tedy dne 26. dubna poručík Pietri vrátil se z výzvědné vyjížďky podniknuté podle Ba-Ulle, pravého to přítoku Bachoje, dala se výprava hned nazejtří na pochod směrem do krajiny beledugujské, chtějíc cestou pokud možná nejkratší proniknouti do Bammaka na Nigru. Jen poručík Valliere spolu se třemi vojíny poslán jest dále k jihovýchodu s rozkazem, aby hleděl dostati se přes město Murgulu do krajiny Mandinžské a odtud dále podle Nigru tolikéž do Bammaka, čímž výprava pojala v obor svých výzkumů větší území, ač vzhledem ke slabému průvodu Vallierovu nebylo to bez nebezpečí.

Hlavní oddělení výpravy vedené Gallieniem dalo se poněkud k severovýchodu a po rozličných nesnázích proniklo zpuštěnými krajinami východního Fuladugua, minouc zříceniny města Bangassia, k městu Kunduu nedaleko Ba-Ulle. Pietri vyslaný s malým průvodem napřed, aby tuzemní obyvatelstvo připravil na příchod výpravy, byl přivítán dosti chladně. Někteří obyvatelé vidouce je zdaleka, ani přicházejí, spatřovali v nich nepochybně nepřáteli a dali se na útěk do města, aby se ozbrojili. Když pak první oddíl výpravy vstoupil do Kundua, tamější pohlavár seděl právě před svým příbytkem ve stínu stromu, maje kolem sebe všechny přednější osoby, jakož i své zpěváky, a všichni byli téměř nadobro opil., Tato veselá nálada předáků Kundujských byla nepochybně příčinou, proč prvotní nedůvěra dlouho netrvala, tak že po nějaké chvíli chladné zdrženlivosti tuzemci s příchozími řekli si navzájem anissagay, totiž dobrý den, kterýmižto slovy vítají se hosté, a když francouzský důstojník naplnil svou polní láhev kořalkou a dal všem po řadě připiti, byla dobrá shoda docela utvrzena. Nazejtří přibyl Gallieni s ostatními a dokonal bez velikých nesnází přátelské úmluvy s Kundujskými, načež strojil se vstoupiti do Beledugua.

Ba- Ulle tekoucí ve vzdálenosti asi jedné míle východněji od Kundua tvoří hranici mezi Fuladuguém a Beleduguem. Francouzští cestovatelé ovšem neopominuli vyptati se Kundujských na bližší poměry sousedních osad beledugujských, tím spíše, jelikož oněmi končinami dotud neprošel ani jeden Evropan, tak že za času výpravy Gallieniovy byly úplně neznámy. Kunduu dověděl se Gallieni, že jest mu projíti nejprve osady Gisumale a Uoloni, pročež z opatrnosti dal se tam ohlásiti hned z Kundua, žádaje, aby mu byli vstříc, posláni průvodčí. Gisumale vskutku poslalo tři a mezi nimi byl syn samého pohlavára, jenž měl jménem otcovým přátelsky přivítati cizí hosti. Proto pustila se výprava ještě dne 5. května přes Ba-Ulle, vyslavši napřed Pietrie, jenž měl vyšetřiti cesty a zpraviti Gallienie o poloze osad, přes které vedly. A tak vstoupila francouzská výprava do Beledugua, jehož obyvatelé byli sic vyhlašováni za nejdivočejší mezi všemi tuzemními národy, beze vší překážky, ba v prvním okamžiku zdálo se, jakoby mělo se jí tu dostati přijetí vlídnějšího, nežli kdekoli jinde v krajinách západnějších. Takovýto počátek byl arci dobrým znamením pro další postup, a působilo-li vůbec něco Gallieniovi starosti, byla to pouze veliká úmrtnosť mezi jeho soumary, Ostatně do Bammaka zbývalo jen pět neb šest dní cesty, a tam bylo lze pomoci i tomuto zlu, Však zatím vznášelo se nad výpravou povážlivé nebezpečí, aniž vůdce její měl o něm nejmenší tušení.

Obyvatelé Kundujští buď z nedbalosti nebo snad i potměšilosti zamlčeli Gallienovi, že mezi osadami západního čili Malého Beledugua největší vážnosti požívá Daba. Tamějšímu pohlavárovi bylo přímo poddáno ještě asi pět nebo šest osad, takže opíraje se o ně, mohl provozovati mocný nátlak i na pohlaváry sousední, na něm jinak nezávislé. Tento mocný pohlavár Dabský, jmenoval se Nampa, a byl to stařec rázný a umíněný, jenž svého času dokázal svou statečnost v odboji proti Tukulerům; snášelť jejich jho jenom nakrátce a vypudil je ze země, jakmile zvěděl o smrti prorokově. Hned po příchodě Francouzů do Kundua obdržel Nampa zprávu, jak bohatý náklad s sebou vezou, a jak málo lidí branných jej doprovází. I byl záhy odhodlán zachovati se k výpravě francouzské nejinak, nežli k jiným karavanám, které se kdy odvážily na jeho území. Útok na Evropany byl ovšem spojen s větším nebezpečím, neboť vezli s sebou mimo jiné zbraně také čtvero hmoždéřův, ale Nampa nedal se tím odstrašiti, nýbrž svolal své poddané dohromady, aby se domluvili o způsobu útoku. Někteří povážlivější a méně odvážní předáci zrazovali sice s tohoto podniku, ukazujíce k tomu, že Tubabové čili Evropané mají rozličné hrozné zbraně, kterých tuzemci neznají, a že by mohli posléze, ačkoliv jsou daleko přijíti, aby pomstili křivdy, které by se na nich dopustili. Než prudcí mladíci nechtěli dbáti těchto výstrah, řkouce, že tak krásné a vzácné zboží nesmí se propustiti do nepřátelského Segua, a zejména děla že musí se mocí zadržeti, neboť jinak že král Segujský Abmadu užije jich jistě v boji proti nim samým. Povážlivý bratr Nampův Gumo neuznával ovšem ani těchto důvodův a nepřestával se přimlouvati za pokojné chování k Evropanům, ale když Suke, syn pohlavára Dijského, popuzený jeho námitkami vyskočil zběsile se svého místa a oháněje se svou ručnicí, vrhl mu v tvář výčitku zbabělosti, tu Gumo upustil od dalšího odporu, ano nabídl se bojechtivým mladíkům sám za vůdce v tomto podniku k nemalé radosti Nampově. Jméno Segujského krále Ahmadua, úhlavního to nepřítele Beledugua, bylo v těchto sporech proneseno zajisté jen k tomu konci, aby k nepřátelství proti výpravě byli strženi i mužové méně rozhodní, neboť Beledugujští nemohli tehdy věděti, že Gallieni vskutku obdržel rozkaz, aby, nepochodil-li by v Bammaku, udal se do Segua k synu Omarovu Ahmaduovi. Gallieni a jeho soudruzi ovšem netušili ani zdaleka, jaké nástrahy se proti nim strojí, a to tím méně, ježto jeden z průvodu jejich, totiž Maur Abderraman, pochozí z Bammaka, který před sedmi lety byl se vydal za příčinou obchodu na Senegal a sklamav se ve svých nadějích neměl prostředkův, aby se navrátil do otčiny, až se ho ujal Gallieni a vzal ho s sebou, užívaje za to jeho platných rad v jednání s tuzemci, ujišťoval, že pouhé jméno Bammako zabezpečí výpravu proti všelikým nepřátelským úkladům. Zatím však byla již rozpálena loupeživá chtivosť všeho obyvatelstva beledugujského, neboť po celé zemi rozběhli se poslové, ohlašujíce, že příchozí Tubabové jsou přátelé Tukulerův, a že tedy jest záhodno pobiti je a rozděliti se o jejich zboží, což jest tím snazší, jelikož jest jich málo, a mimo to svými malými ručnicemi (revolvery), které podobají se spíše dětským hračkám, nežli zbrani, dojista mnoho nesvedou. Za místo schůze všech účastníků byla ustanovena Guinina, veliká osada ležící zrovna v polovici cesty mezi Kunduem a Bammakem k jihovýchodu od naby, kudy vedla cesta výpravy francouzské. Mezitím ubíral se Gallieni se svým průvodem z Gisumale do Uolonia, kde byl proti nadání přijat tak nevlídně, že nemohl nalézti ani průvodců k nejbližší osadě, což bylo tím nápadnější, čím větší Ochotu projevovalo obyvatelstvo ještě dne předešlého. Zároveň působilo Gallieniovi nemalé nesnáze ustavičné padání jeho soumarů, tak že konečně, když zbylá zvířata nestačila k nesení celého nákladu, musili čásť jeho naložiti na svá ramena pohůnci a vojáci, k čemuž neštěstí propůjčili se ochotně, ač jindy byli by jistě reptali proti takovému přemáhání jich sil. Ale přes ty a takové obtíže doufal Gallieni, že se dostane šťastně až k cíli své cesty, zvláště když Pietri poslaný napřed do Guininy a Dia poslal mu odtud průvodčí a vynášel úslužnosť tamějšího obyvatelstva, které prý působením Abderramana, který jej provázel, bylo tím vlídnější, čím blíže přicházeli k Bammaku. A tuzemci skrývali vskutku mistrně své nepřátelské smýšlení proti výpravě, chtějíce ji tím způsobem vlákati do samého středu země, aby ji pak mohli tím snáze potříti. Proto také osvědčovali poručíku Pietriovi vyslanému napřed na výzvědy všeliké přátelství, ba přinášeli mu i dary rozličné, ano v Diu oslavovali ho veřejně všichni obyvatelé, mnozí pak z nich, a mezi těmi byl sám pohlavár osady, ujišťovali ho, že se nespokojí pouze tím, aby byli jeho přáteli, nýbrž že chtějí býti jeho bratry. Tím se stalo, že Pietri podle rozkazu Gallieniova postupoval dále jako zemí přátelskou a dorazil dne 7 .května v podvečer do Bammaka.

Téhož dne dospěl Gallieni se svým průvodem do Guininy , kde bylo již všechno uchystáno k jeho napadení. Všeliká přetvářka zdála se nyní býti zbytečnou, a pohlavár osady činil hned s počátku takové těžkosti, že Gallieni tušil z jeho příkrého vystupování nebezpečí a činil tedy přípravy k odražení možného útoku. Srazil své lidi do čtverhranu, do jehož rohů postavil na špalcích po hmoždéři, náklad pak i osly umístil co nejbezpečněji uprostřed. Tou dobou ve Guinině lidí jen se hemžilo, ač za osadou ukazovalo se jen málo osob. Však s vrcholkův obou stromů, kolem kterých ležení bylo rozloženo, bylo pozorovati uvnitř osady neobyčejný ruch, a tlumočníci vyslaní v noci na výzvědy zaslechli několik slov z pohnutého rokováni, z nichž vyrozuměli, že Tubabové mají býti pobiti. Než obranné přípravy Gallieniovy poučily pohlavára Guininského, že příliš časně prozradil chystané předsevzetí, pročež upustiv na chvíli od jeho provedení dostavil se nazejtří do ležení stejně ochotný, jak urputný byl dne předešlého, i propůjčil cizincům nejen žádaných průvodcův až do Dia, nýbrž nabídl jim i nosiče, aby se ulehčilo přetíženým oslům. Ačkoliv tento náhlý obrat v jeho chování byl poněkud podezřelý, přece Gallieni kázal přichystati vše k odchodu, ale vyslal z opatrnosti napřed několik jezdců směrem k Diu, aby vyšetřili cestu. Tito přihnali se již po pů1 hodině úprkem zpět, oznamujíce, že v roští asi dva kilometry vzdáleném panuje neobvyklý ruch, a zejména že spatřili muže ozbrojené, ani se před nimi skrývali do houští nedaleko rozsáhlého močálu. Tu zarazil Gallieni bez otálení přípravy k odchodu a dal vše přichystati k obraně jako dne předešlého.
Tím bylo sice zmařeno neočekávané přepadení, ale postavení výpravy bylo nicméně na pováženou. K tomu družila se starosť o poručíka Pietrie, od něhož proti obyčeji již po dva dni nepřicházely žádné zprávy, a bylo tedy třeba zpraviti ho o hrozícím nebezpečí. Ostatně mohlo se doufati, že Pietri prostřednictvím svého průvodce Abderramana zjedná snad pro výpravu nějakou pomoc, a běželo jen o to, kdo by se odvážil vyhledati je a odevzdati jim psaní Gallieniovo. Byl pak k tomu zvolen jistý muž mallinkejský, jménem Abdulej, starý to lovec, který provázel Francouze již od Bafulabe a osvědčil za rozličných okolností svou schopnosť a odhodlanost. Ten vydal se hned na cestu, ale tuzemci nepochybně ho pozorovali an odcházel z ležení, a dohonivše ho ještě téhož večera, zabi1i jej, o čemž francouzští cestovatelé se dověděli teprve po několika dnech.

Odhodlané chování výpravy přivedlo Bambary v nemalé nesnáze, a zvláště náčelník Guininský pozoroval s nepokojem hmoždéře namířené proti jeho osadě. Zamýšlený útok byl tedy odložen na místo vzdálenější, a náčelník Guininský přišel nazejtří, totiž dne 10. května; opětně do tábora s novými nabídkami. Slibovalť tentokráte průvodčí vybrané z jeho vlastní rodiny a přísahal slavně, že výprava až do Dia, kam sáhala moc jeho, napadena nebude. Když pak Gallieni zdráhal se svěřiti čásť svých zavazadel nosičům Guininským, nabídl se týž pohlavár, že všechno, co nebude možná naložiti na soumary, vezme pod svou ochranu a vrátí to, kdykoli by se o to hlásili praví majitelé. Francouzi zprvu se ovšem rozpakovali svěřiti něco takovému člověku, ale oprávněné pochybnosti jejich rozptýlil tlumočník Thiania a mezkář Sambo, kteří pocházeli z krajiny sousední a souhlasně ujištovali, že žádný Bambara nezruší přísahy učiněné nad soudkem prachu a ručnicí. Gallieni vida nezbytí konečně svolil k nabídkám pohlavára Guininského, načež tento složil žádanou přísahu. A ke cti jeho dlužno říci, že přes právě připravované zákeřnické přepadení, jež bylo hned potom provedeno; ano i přes pozdější důtklivé naléhání všech sousedů zůstal věren své přísaze, tak že po třech letech francouzský vojenský sbor vedený Desbordesem shledal zboží jemu odevzdané téměř nedotknuté.
Po takovém dohodnutí s pohlavárem Guininským vydala se výprava dne 10. května na další cestu a ještě téhož dne dorazila do Dia, kdež byla od tuzemců přijata zcela přívětivě. Francouzům vyšel vstříc sám pohlavár a ujišťoval je, že v Diu dostane se jim nejúčinnější podpory, aby se dostali bez pohromy do Bammaka, jelikož prý jest přítelem tamějších Maurův a nestrpěl by tedy, aby jejich přátelům stala se jakákoli křivda. Mluvil pak tak srdečně, že francouzští cestovatelé v prvním okamžiku jemu uvěřili, domnívajíce se, že nepřátelské vystupování Guininských bylo osamocené, a že nebezpečí již minulo a to tím spíše, ježto blízkosť Bammaka patrně působila na smýšlení obyvatelstva. Však tento klam trval jen nakrátko. Okolí osady bylo sice klidné a jako opuštěné, ale večer nabyli Francouzi jistoty, že vnitř skrývá se množství ozbrojených mužů, čím se zároveň vysvětlilo, proč tam nebyl vpuštěn žádný z lidí Gallieniových.

Za těch okolností postavení výpravy nebylo o nic bezpečnější, nežli dne předešlého ve Guinině, a stejně důvodné byly obavy o Pietrie i Abduleje, kteří snad oba byli uvězněni v Diu. K vybřednutí z těchto pochybností nabízel se dr.Bayol, že ještě tu noc vydá se napřed do Bammaka, aby pro výpravu uvízlou v Diu vyžádal pomoci od tamějších Maurů, na jejichž přátelské smýšlení bylo lze spoléhati. Jak se později ukázalo, provedení tohoto návrhu Bayolova bylo by skutečně mohlo zachrániti výpravu před potomními zábavami, neboť poručík Pietri dlel tou dobou již dva dny v Bammaku, a tamější obyvatelstvo očekávalo netrpělivě příchodu výpravy, která podle slibů Pietriových přinášela s sebou tolik a tak vzácných darů. Gallieni také schvaloval úmysl dra. Bayola, a tento vydal se v noci vskutku na cestu, avšak průvodce jeho počínal si hned za ležením s tak úzkostlivou opatrností, že onen, pozbyv mysli, vrátil se po nějaké chvíli zpět, čímž byla zmařena poslední možnosť zachrániti výpravu před přepadením.

Nazejtří ráno byli jako ve Guinině posláni napřed zvědové, aby ohledali cestu, ti pak vrátili se o jedné hodině s poledne se zprávou, že nezpozorovali nic podezřelého, načež výprava hnula se v obyčejném pořádku ku předu. V čele jelo několik jezdců, za nimi Gallieni a dr. Bayol s polovicí pěších střelců, pak následovala dloubá řada soumarů s pohůnky, a na konci celého průvodu nalézal se dr. Tautain s ostatními střelci. Ve vzdálenosti asi jednoho kilometru dostala se výprava k bahnitému potůčku Dijskému, po jehož obou stranách vystupují strmé stráně, zarostlé bujným křovím. Cesta šla zprvu těsně podle břehu, načež obrátila se směrem východním na půdu roztrhanou četnými výmoly a porostlou nízkými houštinami, ze kterých vpravo i vlevo tu i tam čněly, osamělé skupiny stromů. V předu bylo viděti na výšině trosky nějaké vesnice. Počasí mělo se k bouři; vzduch byl dusný, a nad houštinami panovalo hluboké ticho.

A zatím v houštinách lidí jen se hemžilo. Průvodce vypravuje Gallieni, „pod záminkou, abychom obešli místo obtížné pro naše zvířata, zavede nás vpravo od pěšiny na místo rozbrázděné vodou, podebrané výmoly a zkostrbatělé ohromnými stavbami termitův. Těsný úvoz, sevřený vysokými stráněmi, ukazuje nám východ. Dříve nežli se tam pustíme, ptám se Kumby (to byla žena Abderramanova): ta mně odpovídá, třesouc se, že jsme chybili, opouštějíce pěšinu. Zastavím průvodce a kážu mu, aby nás zavedl opět na pravou cestu. Tento člověk, všecek v rozpacích váhá, vrhne se mi k nohám, pohlížeje nepokojně kolem sebe.“ A v témž okamžiku Bambarové číhající v záloze zdvihají se, vyražejíce strašný skřek: hu ! hu ! znamení to k útoku, počnou ostrou palbu na překvapené cestovatele, řítí se na ně a na průvod je následující, i nastává divoká půtka. Však polnice již přehlušuje zmatený křik a rány z ručnic, jezdci i pěší střelci seřaďují se v šik, a první útok Bambarů jest odražen. Zatím shromáždili se všichni lidé kolem Gallienie, nepřátelé stojící v cestě jsou rozraženi, a celý šik dospěje až ke zříceninám na vršku, kde se pevně ohradí. Však soumaři s nákladem byli hned od počátku půtky téměř nadobro ztraceni. Pohůnci se rozprchli a hleděli dostati se k předvoji, tak že hrabiví útočníci mohli bez překážky vrhnouti se na poděšené osly a stáhnouti je za uši stranou stezky v bezpečí.
Téměř v touž chvíli, kdy napaden byl předek, počala střelba také na konci průvodu. Dr. Tautain byl útokem překvapen ještě před překročením potoka a octl se i se svou brannou družinou v nebezpečí tím povážlivějším, s čím větší jistotou mohli na ně páliti Bambarové skrytí v blízkém mlází. Záhy byli mezci zahnáni do bahnitého potoka, jejich průvodčí pobiti, a uniknutí zdálo se nemožným. Ale zatím co černí soudruzi Tautainovi statečně se bránili, vyrazil z houští na koni tlumočník Alassan a, posadiv Tautaina za sebe, vynesl ho z nejnebezpečnější vřavy. Hned potom spojily se na vršku oba francouzské oddíly a zotavivše se poněkud za ohradou zřícenin, kterých se byly zmocnily, chystaly se proraziti řetěz útočníků dosud jim zahrazujících další cestu. Arciť nebylo to snadné, neboť útočníci pokračovali v palbě, slaběji sice, ale nepřetržitě, mimo to pak nebylo ani vůdcův, aniž bylo možná pustiti se po vyšlapané stezce pro obavy před novými úklady. Také úmysl Gallieniův vzíti za každou cenu všechny poraněné znesnadňoval další postup. V těchto těžkostech francouzských cestovatelův osvědčili černí jich průvodci svou oddanosť k nim způsobem až pohnutlivým. Tlumočník Alassan, jemuž dr. Tautain byl zavázán za své zachránění, učinil Gallieniovi nabídku, že zůstane ještě s několika bojovníky na místě a zdrží nepřítele, aby zbytek výpravy mohl uniknouti do Bammaka na Nigru Bylo ovšem patrno, že Alassan a jeho soudruzi živi by nevyvázli, pročež Gallieni nepřijal jejich velikomyslné nabídky, nýbrž učinil jiná opatření, aby se společně probili k Nigru. Odhodiliť všechny zbytečné krabice s potravinami, ano i léky , rozdělili se o měšce s penězi, pokud se podařilo zachrániti je, na zbylé osly a koně naložili raněné a dali se skrze mlází směrem jihovýchodním. Kruh nepřátel sice se před nimi rozevřel, ale zuřivé stíhání výpravy trvalo až do večera a teprve s nastoupením noci docela ustalo. Dlouhým bojem, pochodem i hladem byli všichni zbylí účastníci výpravy tak vysíleni, že k půlnoci jednotliví černoši, nejsouce více podněcováni zarputilým bojem k napínání posledních sil, klesali unavením k zemi a jen k domluvám samého Gallienie, který opěšalý vedl osobně celý sbor, s namáháním se zdvihali a vlekli se dále. Když pak konečně všichni byli tak přemoženi, že zastávka stala se nevyhnutelnou, tu k dovršení útrap toho dne zažitých zdvihla se bouře a dalo se do deště; však černoši přes bouři a déšť spali na holé půdě, kdežto Francouzi bděli u svých koní s ručnicemi v rukách, neboť obávali se náhlého přepadení.

Ve tři hodiny po půlnoci francouzští cestovatelé hnuli se zase ku předu. Bouře byla zatím přestala, a nebe se poněkud vyjasnilo. Za svítání dorazili na výšinu, odkud mohli přehlédnouti rozsáhlou dolinu nigerskou, nad níž právě válely se mlhy, ale zároveň zpozorovali na západě četný branný lid bambarský, an táhl proti nim. Sestoupili tedy co nejrychleji do údolí nigerského a dospěli za krátko k nějaké neznámé vesnici. Když k ní přicházeli blíže, uzřeli několik pastýřův, ani hlídali stáda dobytka, ale ti nechtěli s nimi ani mluviti, nýbrž dali se před nimi na útěk. Však Gallieni se domníval, že nalézá se již na území Bammackém, a proto postupoval se svou družinou dále k osadě. Tu očekávali jich před ohradou bojovníci, sedíce na zemi s ručnicemi mezi koleny – ale nevystřelili, což mohlo se považovati za dobré znamení.
Galliení popošel tedy samoten ku předu se svým tlumočníkem a pozdraviv podle obyčeje sbor vojínů, zvěděl, že nalézá se skutečně na půdě Bammacké, a že ona osada jest obydlena otroky Bammackých Maurův. Otroci tito věděli již, že do Bammaka přijel jakýsi cizinec a že jest přítelem jich pánů, pročež také, když uslyšeli o přepadení výpravy od Bambarů, slíbili jí všelikou ochranu, jakož i průvodčí, a opatřili ji na první chvílí nejnutnější potravou.

Zatím dostavil se sám Abderraman se synem náčelníka Bammackého. Stalo se to tímto způsobem. Poručík Pietri přibyl do Bammaka již dne 7. května a potkal se tam s největší ochotou obyvatelstva, neboť Abderraman navštívil hned prvního dne všechny své příbuzné i pohlaváry a získal jich přátelství pro Francouze tak dokonale, že dali mu na vybranou, kde by chtěl přebývati. O všech těchto příbězích psal Piétri Gallieniovi dne 8. i 9. května, ale dne 10. dověděl se, že listy jeho byly zadrženy v nejbližší osadě Soknafiu patřící ještě k Bammaku, pročež udal se k pohlavárům Bammackým se stížností a dosáhl toho, že nové listy měl odnésti sám Abderraman spolu se syny pohlavárů Karamakobila a Titia. Tito tři mladí muži vypravili se vskutku bez meškání ke Gallieniovi, ale již nazejtří ráno, dorazivše do Diaka, odkud jsou asi dvě míle do Dia, uslyšeli o chystaných a provedených úkladech proti výpravě, následkem čehož pustili se hned zpátky a dohonili trosky výpravy ráno dne 12. května ve vesnici Giningumě. Téhož dne dorazil Gallieni do Bammaka, kdež ho uvítal nejen Pietri, nýbrž i poručík Valliere, který tam byl dospěl o dva dny dříve, vykonav šťastně svou cestu přes krajiny Birgo a Manding, tak že všech patero Francouzů bylo zase pohromadě.

Ačkoliv výprava byla nyní zbavena téměř všech prostředků, nemajíc ani potravin, ani lékův, ani střeliva, tak že byla proti možným útokům téměř bezbranná, snesli se její vůdcové ještě téhož večera po krátké úřadě na tom, aby se postupovalo dále do Segua, neboť nechtěli nechati tuto zemi pod dojmem utrpěné porážky.

Přispěním maurského pohlavára Karamakobila, jehož přátelství Francouzům neutrpělo úhony ani neblahou zvěstí o jejich porážce, nalezla výprava v Bammaku po dva dni pohostinství, načež vydala se na cestu nejprve směrem jihozápadním podél Nigru. Ježto pak četná družina při nedostatečnosti všech prostředků v dalším postupu spíše vadila, nežli prospívala, poslal Gallieni ještě před překročením Nigru všechny zbylé pohůnky, asi šedesáte osob, vedením dra. Bayola zpět a to přes Manding, kudy poručík Valliere; prošel zcela bez překážky.

Ostatní čtyři Francouzi spolu se zbylými střelci, jezdci, plavci, jakož i se všemi raněnými, tedy celkem asi padesáte osob, přepravili se na loďkách najatých od tuzemcův u Dialiby přes Niger. Na pravém břehu přivítali je úředníci tukulerští z nedaleké Turelly velmi přátelsky, což nemohlo nevzbuditi v nich naději, že přes zažité nehody konečně dosáhnou vytčeného jim cíle a zjednají přátelské styky mezi državou francouzskou a zeměmi tukulerskými. Další cesta k Seguu po pravém břehu nigerském nebyla ovšem bez těžkostí. Ve mnohých osadách byla výprava přijímána s nedůvěrou, ano i nepřátelsky, přese všechno úsilí průvodců tukulerských, tak že Francouzi mohli na každém téměř kroku pozorovati hluboký rozpor mezi národem panujícím a podmaněným, což značně ochladilo prvotní jejich naděje. Přihodilo se jim, že jednu noc musili stráviti s celým průvodem za neustávajícího lijáku před branami vesnice, jejíž obyvatelé nechtěli jim dopřáti přístřeší ve svých chatrčích. Hned nazejtří po této noci přišli k jiné vesnici jménem Niague, jejíž obyvatelé, domnívajíce se, že blíží se vojsko královo, opustili své příbytky a nezanechali tam ani tolik, aby vyhladovělí poutníci se nasytili. K dovršení všech předešlých útrap byla výprava dne 1. června z rozkazu krále Segujského zastavena v osadě Nangu ve vzdálenosti asi třiceti kilometrův od Segua. Francouzští cestovatelé s počátku sice doufali, že tato zastávka potrvá pouze několik dní, ale jalovým dvounedělním vyjednáváním nabyli smutné jistoty, že jim bude v Nangu pobyti delší dobu, pročež zřídili si jakés takés příbytky, aby byli bezpečni aspoň před deštěm. Pobyt v Nangu byl jim ovšem velice proti mysli, neboť byli tím zbaveni možnosti jednati osobně s králem Ahmaduem a nakloniti ho nějak k přátelštějšímu smýšlení.