Pátek, 26 dubna, 2024
Savci

Prase divoké (Sus scrofa)

Prasata divoká jsou schopna identifikovat čichem nepřítele až na vzdálenost 200 metrů. Svůj výborný čich využívají i při vyhledávání potravy, larev hmyzu, kořínků, hlíz, hub. Bývají pro tuto schopnost příležitostně využívána k vyhledávání lanýžů popřípadě pátrání po narkotikách.
 

Říše: Animalia (živočichové)
Kmen: Chordata (strunatci)
Třída: Mammalia (savci)
Řád: Artiodactyla (sudokopytníci)
Podřád: Suimorpha (nepřežvýkaví)
Čeleď: Suidae (prasatovití)
Podčeleď: Suinae (prasata pravá)
Rod: Sus (prase)
Druh: Sus scrofa (prase divoké)
 
U tohoto druhu se rozpoznává sedmnáct poddruhů. V Africe z toho žije pět poddruhů.
Prase divoké berberské (Sus scrofa barbarus) – se vyskytuje v severozápadní části Afriky: Maroko, Alžírsko, Tunisko.
Prase divoké maloasijské (Sus scrofa lybicus) – se vyskytuje v severovýchodní části Afriky: Egypt, Libye. Hojně žilo v době železné a měděné v deltě Nilu, nyní je zde považováno za vyhynulé.
Prase divoké súdánské (Sus scrofa sennaarensis) – Sudán.
Prase divoké alžírské (Sus scrofa algira) – severní Alžír, Atlas na pobřežní straně hor (Maroko, Alžírsko, Tunisko)
Prase divoké baleárské (Sus scrofa baeticus) – Baleáry, jižní Španělsko a Severní Maroko.
 
Stavba těla je uzpůsobena získávání potravy. Robustní, klínovitá lebka je usazena na silném a krátkém krku. Poměrně krátké končetiny mají silné kosti a jsou tedy vhodnou adaptací pro život v lesních podrostech. Vysoko postavené lopatky vytváří navýšení přední části hřbetu. Trvalý chrup je tvořen 44-mi zuby (22 na horní a stejném počtu na dolní čelisti). Maxilla, po obou stranách, je po třech řezácích, což usnadňuje příjem potravy okusováním. Špičáky jsou vystaveny velikému opotřebování, jelikož jsou používány nejen při soubojích, ale i při dobývání potravy. Proto nemají žádné kořeny a trvale přirůstají, stejně jako u hlodavců. U bachyň se však s přibývajícím věkem kořeny uzavírají a dochází tím k zastavení růstu. První premolár, nacházející se v mezeře mezi špičáky a řadou stoliček, se vyskytuje jen v trvalém chrupu a nebývá vyvinut u všech jedinců. Mléčné špičáky jsou zaoblené, trvalé jsou na průřezu trojúhelníkovité.
 
Divoká prasata jsou hnědé až šedočerné barvy a ve stáří šednou. Délka těla dospělých jedinců se pohybuje od 90 do 200cm. Výška bývá 50 – 120cm. Hmotnost se pohybuje od 50 do 320kg, u afrických divočáků hmotnost málokdy přesahuje 200kg.
Z hlediska potravy patří prasata mezi omnivory. Svůj výborný čich využívají i při vyhledávání potravy, larev hmyzu, kořínků, hlíz, hub. Identifikaci potravy provádí i hmatovými orgány umístěnými poblíž čichových otvorů na konci ryje. Sluch je poměrně dobře vyvinut, pokud se jedná od samotného jedince, je schopen sluchem identifikovat osobu i na větší vzdálenost, oproti tomu tlupa více jedinců způsobuje většinou takový hluk, že okolní zvuky nemusí vnímat.
 
Projevují se širokou škálou zvuků, od funění při stavu překvapení nebo vyrušení, přes zvuky varovné, výhružné, vábivé, vyjadřující pocit blaha, žadonění selat o mléko… Zvuková komunikace je u prasat velmi oblíbená. V období chrutí je slyšet kvikot kanců zápasících o bachyně. Před útokem vydávají klektání, což je třeni zubů o sebe. Zrak je velmi slabý. Registrují pohyb, nebo objekty nepřiliž vzdálené. Pach slouží ke komunikaci také. Nejčastějším nositelem bývá trus a moč, kterou si značkují teritorium. Kanci v období říje šlehají ze slin pěnu a otírají jí po porostu co nejvýše, aby tím demonstrovali svou velikost. Dle věku se kňouři označují v prvním roce jako sele, ve dvou letech jako lončák, třetím rokem jako kňour, čtyřech letech jako sekáč, od pěti do šesti let jako silný kňour a od sedmi let jako kapitální.
Tlupy jsou vedeny vůdčí bachyní. Odcházejí z ní pouze kanci lončáci. Do skupiny nejsou přijímány žádné cizí samice, je vztah mezi členy příbuzenský. Kňourci lončáci svým růstem předhánějí bachyňky lončačky, což vede k jejich dominanci a stává se tak sedmým až osmým měsícem. Po třech měsících se situace mění a lončáci bez ohledu na svou sílu a vzrůst poklesávají zcela na dno sociální hierarchie. Tehdy začnou být kňourci i nejslabšími sestrami utlačováni, což vede k opouštěním tlupy patnáctým až osmnáctým měsícem jejich života. Zpočátku se zdržují v menších skupinkách o dvou až třech jedincích, později však přechází k samotářskému způsobu života. Sociální postavení mezi bachyněmi je určeno podle věku a autority, nikoliv dle vzrůstu. Pokud se v tlupě vyskytnou dvě nejstarší samice stejného věku, dochází k rozdělení na dvě skupiny, nejstarší bachyně a její potomstvo. Vůdčí samice ztrácí své postavení v okamžiku, kdy se neúčastní říje, nebo přestane vodit selata.
 

Obrázek: Prase divoké, ale ze Šumavy.
 
Prase divoké dosáhne pohlavní dospělosti mezi sedmým a desátým měsícem u obou pohlaví. Říje bývá synchronizovaná a spuštěna vůdčí samicí, která svou agresivitou dokáže potlačit říji u mladších bachyň a tím ovlivňovat přírůstky. Doba březosti je 114 – 118 dnů. Samice před porodem staví záleh, ve kterém mláďata zůstávají do týdne po narození, pak se připojují k tlupě. Počet selátek bývá 4-8, ojediněle až 13. Mléčná žláza je tvořena 10 struky. Po dvanácti hodinách od narození selat, nepoužívané struky zasychají. Každé sele má svůj struk ze kterého pije. Samice je schopná živit maximálně osm mláďat, jelikož první pár obvykle mléko neprodukuje, nebo jen krátce po porodu. Obsah tuku je proti kravskému mléku dvojnásobný. Třetím týdnem začnou selata přijímat i rostlinou potravu. Od mateřského mléka jsou odstavena třetím až čtvrtým měsícem. Mláďata jsou vodorovně hnědožlutě pruhovaná. Od druhého měsíce života začínají pruhy mizet a po šesti měsících pruhování zcela zmizí.
Délka jejich života je okolo 20 let.
Nebezpečí pro divoká prasata představují v severní Africe hlavně lidé. Kdysi byla potravou i lvům a levhartům.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


The reCAPTCHA verification period has expired. Please reload the page.