Africká prasata
V současné době žije v Africe šest druhů prasat. Jedná se o inteligentní savce. Jednotlivé druhy se liší vzhledem a chováním. S některými druhy se lze v přírodě setkat velmi často, jiné žijí skrytě. Prasata jsou v nemuslimské Africe hojně lovena. Domestikované prase domácí Afričané naopak chovají velmi zřídka a tradice jejich chovu byla zavedena pravděpodobně Evropany.
Prasata patří mezi sudokopytníky, mají čtyři paspárky, zadní pár nebývá vždy otištěn ve stopě. Prase vydává zvuky tzv. chrochtání nebo kvičení.
Patří do podřádu Suimorpha (nepřežvýkavý) , někdy také označovaném Nonruminantia, čeleď Suidae (prasatovití).
Patří do podřádu Suimorpha (nepřežvýkavý) , někdy také označovaném Nonruminantia, čeleď Suidae (prasatovití).
Prasata nepřežvykují a mají jednokomorový žaludek, ležící v levé polovině brániční kopule, vrátníková část přesahuje do pravé části. Na dně žaludku vystupuje vakovitá vychlípenina, jenž je důležitá pro trávení trav. Česlová část je vystlána podobně jako u koně kutánní sliznicí, zbytek je vystlán žlázovou sliznicí. Délka střev u prasat je zhruba patnáctinásobkem délky zvířete. V chrupavkách rypáku mají vsazenou rypákovou kost. Okolo rypce jsou rozmístěny hmatové chlupy. Pro prasata jsou též charakteristické hypselodontní (trvale rostoucí) špičáky. Ostatní zuby jsou s omezeným růstem (brachyodontní). Zubní vzorec je velice variabilní: I 1-3/3, C 1/1, P 2-4/2-4, M 3/3 x 2 = 34-44.
Počet chromozómů je u všech druhů prasat diploidní, ale také velmi různorodý. Prase domácí má 38 chromozómů, ale prase divoké má dva karyotypy (2n=36 nebo 38), a nižší počet chromozómů má prase pralesní (2n=32), prasata bradavičnatá (2n=34), štětkouni mají 34 chromozómů.
Prasata mají poměrně silnou kůži, nejsilnější však na hlavě, hřbetě, šíji a na laterální ploše končetin. Kůže je porostlá štětinami. Zápěstní žlázy jsou na mediální ploše zápěstí a patří k velkým shlukům aromatických žláz, které mají nejrůznoroději uspořádané shluky ze všech kopytnatců.
Podle druhu potravy patři mezi všežravce (omnivory). Živí se trávami, semeny, výhonky, plody rostlin, hlízami, cibulkami, vodními rostlinami, ale i hmyzem, vejci, červi, drobnými obratlovci a mršinami. Co se karnivorní (masité) potravy týká, prasata nejsou lovci nýbrž sběrači. Stává se, že některé pronásledují nemocné či vyhladovělé zvíře, ale neloví jej aktivně jako šelmy. Někdy dokonce vylepšují jídelníček uhynulým jedincem svého druhu. Důvodem vyhledávání živočišné potravy je zvýšená potřeba vitamínu B12.
Volně se pohybující prasata jsou pro zemědělce hrozbou nejen při pastvách na pěstovaných plodinách, ale především jako přenašeči chorob a parazitů.
Nechvalně známý je například prasečí mor, jenž má na svědomí pravděpodobné vyhynutí prasat bradavičnatých (Phacochoerus aethiopicus) v Jihoafrické republice. Jedná se o virové onemocnění, kde infekce vzniká často již v mateřském lůně. Pokud silnější kusy mobilizují dostatek svých protilátek a nemoc překonají, stávají se pak přenašeči viru. Onemocnění je doprovázeno příznaky jako je vyhublost, horečka, třesavka, špatná orientace, nedostatečná plachost, opožděné reakce… Kromě prasečího moru jsou náchylná i k slintavce, kulhavce, tuberkulóze… Velké nebezpečí představují i parazité, jako je například svalovec.
Nechvalně známý je například prasečí mor, jenž má na svědomí pravděpodobné vyhynutí prasat bradavičnatých (Phacochoerus aethiopicus) v Jihoafrické republice. Jedná se o virové onemocnění, kde infekce vzniká často již v mateřském lůně. Pokud silnější kusy mobilizují dostatek svých protilátek a nemoc překonají, stávají se pak přenašeči viru. Onemocnění je doprovázeno příznaky jako je vyhublost, horečka, třesavka, špatná orientace, nedostatečná plachost, opožděné reakce… Kromě prasečího moru jsou náchylná i k slintavce, kulhavce, tuberkulóze… Velké nebezpečí představují i parazité, jako je například svalovec.
Mnohé nemoci a parazité nejsou jen ohrožením chovu, ale mohou být přenosná i na člověka.
Prasata jsou převážně lesními tvory, ačkoli například prasata bradavičnatá jsou typickým obyvatelem savan.
Kanci většinou vedou samotářský život a připojují se ke skupinám bachyň a jejich potomků jen v období říje. Selátka se rodí u většiny prasat s výjimkou prasat bradavičnatých, babirus a prasat pralesních s horizontálním pruhováním, které jim poskytuje dobré maskování v lesním porostu.
Kanci většinou vedou samotářský život a připojují se ke skupinám bachyň a jejich potomků jen v období říje. Selátka se rodí u většiny prasat s výjimkou prasat bradavičnatých, babirus a prasat pralesních s horizontálním pruhováním, které jim poskytuje dobré maskování v lesním porostu.
Domestikace prasete domácího z prasete divokého bývá odhadována na období okolo roku 4 900 před Kristem v Číně, nebo okolo roku 10 000 před Kristem v Thajsku. Jedná se o nejvýznamnější druh dobytka ve střední Evropě, ale v Africe je rozšířen chov pouze v několika nemuslimských oblastech na jihu Afriky.
Systematické rozdělení prasat:
(Prasata žijící v Africe jsou vyznačena červeně)
Babirusy (Babirusa celebeská – Babyrousa babyrussa) se vyskytují velmi vzácně v jihovýchodní Asii v deštných pralesích ostrova Celebes a nejbližších ostrovech okolo.
Štěkouni (Potamochoerus) se rozšířili v jihovýchodní Asie ve středním miocénu po oblastech Ruska, Evropy a Afriky. V této době mimo africký kontinent žily druhy Potamochoerus limnetes a Potamochoerus palaeindicus. Dnes se můžeme setkat jen se druhy přežívajícími v rovníkové Africe – Potamochoerus porcus (štětkoun africký) a Potamochoerus larvatus (štětkoun šedý).
Fosilní nálezy prasat pralesních – Hylochoerus – nejsou známé, ale předpokládá se, že jejich historické rozšíření bylo podobné štětkounům.
Prasata bradavičnatá (Phacochoerinae) se rozšířila po Africe v období ranného pliocénu. V Olduvai Gorge v severní Tanzanii a na jihu Egyptu byly nalezeny kosterní pozůstatky předchůdce z období středního pleistocénu dnešních prasat bradavičnatých, Phacochoerus antiquus, ze kterého došlo k další diferenciaci na P. africanus a P. aethiopicus.
Z prasat rodu Sus (Pravá prasata) se v severní Africe vyskytuje poddruh prasete divokého (Sus scrofa). Pravá prasata se rozšířila z jihovýchodní Asie do Afriky zřejmě až v období středního pleistocénu, soudě dle fosilních nálezů. V tomto období se rozšiřovala po severní Africe a začala se adaptovat na místní podmínky. Rozšiřovaly se podél řeky Nil a po celém Sahelu. V deltě Nilu se asi před 600 000 poprvé setkaly s příslušníky rodu Homo. Nicméně v neolitické době nastává razantní ústup v rozšíření, který lze nejspíš přisuzovat klimatickým změnám v sahelské oblasti.
Na obrázku je vidět rozšíření prasat po Africe, v rámci adaptace na různé prostředí. V Africe se v současné době vyskytuje šest druhů prasat, která si postupně představíme v dalších článcích.
