Madagaskar – Jací vlastně jsou?

A o koho se vlastně jedná? O Malgaše, obyvatele 4. největšího ostrova světa – Madagaskaru. Nebudu se tu rozepisovat o antropologii tohoto národa, jen bych Vám je ráda trochu přiblížila po tom, co jsem měla tu možnost během měsíčního putování ostrovem s nimi strávit nějaký ten čas a to nejen jako turista, ale naskytlo se mi, poznat je i o něco blíž, nahlédnout do chodu jejich všedního života a náležitosti jejich rodin.

 

 

První tři týdny mého putování jsem zažila kontakt s těmito lidmi v podstatě pouze jako turista a samozřejmě podle toho se k Vám i chovají. Toto chování je ještě více umocněno tím, že je mezi nimi a Vámi bytostný rozdíl a to především nezpochybnitelný a na první pohled všudypřítomný rozdíl ekonomický. Tzn., že se snaží dělat vše pro to, aby se na Vás jakýmkoliv způsobem obohatili. Příležitostí se najde spousty. Ať už se vydáte místní dopravou a v tlačenicích přehlídnete nenechavé ruce šátrající po Vašich kapsách a kapsách Vašich batohů, či při smlouvání cen, kde musíte být nekompromisní a snažit se cenu srážet i o několik řádů níže. Může se Vám i stát, že Vám tamější obyvatelé zapřou veřejnou dopravu, jen aby Vás mohli svézt vlastním autovrakem za několikanásobně vyšší cenu. Ale i v tomto vztahu, místní versus turista, se našli lidé vstřícní, ochotni si popovídat, poradit nám či dokonce nabídnout vlastní večeři, když nám na cestách v jednom bistru bylo oznámeno, že už dnes nevaří a vidina dalšího jídla byla v nedohlednu.

Obecně platí, že na tomto ostrově poblíž Afriky je stále velká negramotnost, ale najdou se i zde lidé vzdělaní. Lidé, kteří studovali univerzitu, aby se pak mohli, kromě chovu domácích zvířat a obdělávání svého políčka, živit nejenom jako např. učitelé, kde je vyšší vzdělání samozřejmě vyžadováno, ale i jako sezónní průvodci, kteří jsou po zbytek roku závislí opět pouze na svém hospodářství, což je pro Evropana, vzhledem k vynaložené snaze ke vzdělání, dosti nepochopitelné. Častým jevem je také migrace obyvatel venkova do velkých měst, kde mají mylnou vidinu snadnějšího života a většího blahobytu. Ale jelikož městské společnosti nemají co nabídnout, vzniká na perifériích těchto aglomerací často žalostný pohled na velmi chudinské čtvrtě.

Pokud se Vám ale poštěstí proniknout více do hloubky tohoto národa, poznáte lidi srdečné, zvyklé držet pospolu a pomáhat si jak mezi sousedy, tak i ve velkých rodinných klanech. Lidé, kteří jsou, ačkoliv žijí v souladu s přírodou a znají její pravidla, velice pověrčiví a vyděsí je jakákoliv babská povídačka. Např. někteří z nich u sebe dnem i nocí nosí malý plátěný pytlíček, který mají připevněný páskem na paži či na krku. V tomto pytlíčku je několik druhů bylinek a jeho nošení Vás prý ochrání od vlivu zlých duchů.
Malgaši se ze své podstaty neženou za lepšími zítřky, co se týká nabytí majetku. Žijí si poklidně ve svých chýškách o pár metrech čtverečních, ačkoliv se v jejich vesnici nalézají např. opuštěné koloniální domy z dob francouzské kolonizace. Nemají potřebu obdělávat větší díl půdy, než ten, který uživí je a jejich rodinu. Když se rozhodnou chovat nějaké to hospodářské zvíře, jen zřídkakdy je to prase, jelikož právě prase je velice náročné na krmení a zbytky potravin, těmto obyvatelům vlastně ani nevznikají. Oblíbený je chov zebu. Jako býložravci jsou na stravu nenároční a zcela soběstační. Ještě snadnější obživou je rybolov, kde tento problém odpadá úplně.

 

 

Obyvatelé tohoto ostrova tráví převážnou část dne obstaráváním nezbytného pro rodinu. Ženy vaří, starají se o chýš, vychovávají děti, či se snaží nějaký ten domácí produkt prodat na trhu. Muži se věnují např. rybolovu či vyřezávají různé předměty ze dřeva. Jindy obdělávají svá políčka a sklízejí úrodu. Velmi rozšířené je pěstování vanilky, koření, banánů, papáji, kokosových ořechů a kávy Robusta, atd.

 

 

Doprava po ostrově, pokud nebudete využívat místních leteckých linek, které jsou poměrně drahé, je vzhledem ke kvalitě a četnosti cest celkem zdlouhavá, nepohodlná a náročná. Jiné je to ve městech, kde místo motorizované městské dopravy a kromě taxíků fungují i tzv. Pousse – Pousse. Je to něco jako takový rikša, kde je malý dřevěný vozík poháněn lidskou silou. Běžec, většinou muž, je buď úplně bosý nebo má na nohách bílé sandálky a za pár ariarů (malgašská měna) Vás doveze kamkoliv po městě. Možná by to Evropanovi přišlo nehumánní, usednout do něčeho, co pohání sám člověk, ale musíme se na to dívat trochu z jiného úhlu. Tím, že se necháme svézt, dáváme tak místním možnost výdělku.

 

Obrázek: Je libo Pousse-Pousse?

 

Zvláštním zvykem těchto končin je pohřební rituál zvaný “famadihana“. Jedná se o uctívání kultu mrtvých a vzdání úcty předkům. Po té, co je nebožtík přibližně na 2 roky dočasně pochován do nějakého skalního otvoru, je opět vyjmut a zabalen do bílého plátna a na jeho počest uspořádána slavnost, kam je pozvána celá vesnice a na tuto slavnost padne většina rodinného rozpočtu. Po tomto obřadu je mrtvý znovu pochován, tentokrát do trvalého hrobu, který je obvykle bohatě zdoben.

 

Obrázky: Velká sláva aneb famadihana a dočasný hrob pro malagašské nebožtíky.

 

S tímto rituálem mrtvých je spojeno i slovo “fady“, což znamená, že je něco tabu. Fady může být spousty věcí či situací a liší se region od regionu. Fady je dobré akceptovat, pokud si domorodce nechcete poštvat zbytečně proti sobě. Zvlášť obezřetní by turisté měli být při pohřbech a jiných obřadech a v blízkosti hrobů. Fady má do jisté míry své opodstatnění ve výchově dětí i dospělých, kdy se samozřejmě s druhými lépe manipuluje, když v nich vzbudíte pocit bohabojnosti. Např. jsem se na jednom malém zato velmi malebném ostrůvku setkala s tím, kdy se tam nesmělo chodit na záchod pod záminkou toho, že bychom se z ostrova už nikdy nedostali. Má to svou logiku, protože kdyby opravdu všichni návštěvníci na tomto ostrově s bílým pískem a nespočtem mušlí vykonali svou potřebu, určitě by tento ostrov už nepůsobil tak pohádkově jako doposud.

Při návštěvě jihu v blízkosti města Tuléar se mi několikrát naskytla příležitost poobědvat s místními. Nejčastěji vaří své pokrmy na uhlících dřevěného uhlí v hliníkových hrncích. Základ každého jídla, jak jsem později zjistila, byla hlavně rýže a to ať už ráno, v poledne či večer. K rýži se buď uvařili ještě fazole nebo už jen kus jakéhokoliv masa, ať už ryby, zebu nebo slepice. Maso se vařilo společně s rajčaty a cibulí, což vytvořilo jakýsi sos na rýži. Je takovým zvykem, že nejprve jedí muži a návštěva, poté se nají ženy a děti. Jelikož já jako zhýčkaný Středoevropan jsem si zrovna na vařeném masu moc nepochutnávala a tato skutečnost neunikla zrakům mých hostitelů, vznikla na toto téma diskuze, kdy jsem se jim snažila objasnit přípravu masa v Evropě, kdy místo vaření dáváme přednost pečení či smažení. A protože mi chtěli vyjít vstříc, ačkoliv maso nikdy předtím nepekli ani nesmažili, koupil se olej, a jelikož jsem se jim to snažila vysvětlit alespoň jako děj, kdy se maso dělá na oleji, tak udělali kompromis, kdy ten olej nalili do hrnce s vodou a masem a dalšími ingrediencemi a všechno to opět uvařili. Moc se snažili a já je nemohla zklamat, takže jsem si nakonec musela “chtíc nechtíc“ pochutnávat i na vařeném masu. Jak jsem se později dozvěděla, Malgaši nejedí pro pocit požitku z chuti, ale pro pocit sytosti, což jejich způsob stravování zajisté splňuje.

 

Obrázky: Dáte si rybu? + Vybavení malagašské kuchyně.

 

Když bych měla psát o dětech, tak jsou milé, zvídavé a neposedné asi jako všude. Rády pózují před fotoaparátem za předpokladu, že jim pak ukážete jejich obrázek. Pokud ještě stále používáte analog, doporučuji mít s sebou alespoň malou odměnu v podobě sladkosti nebo třeba barevné tužky, abyste tím vykompenzovali zklamání v dětských očích z toho, že jim nemáte co ukázat. Také se Vás budou rády dotýkat, jen tak letmo a bezděky a to hlavně pod rouškou tmy, která zahalí jejich přirozený ostych, o to víc, když budete mít opravdu bílou pleť a světlé vlasy. S touto zvědavostí jsem se setkala nejenom u dětí, ale i dospělých.

 

Obrázky: 1. Malý zázrak v poušti – pitná voda. 2. Koupíte si od nás něco? 3. I tlučení obilí může být zábavou! 4. Už jsi nás vyfotila a co za to?

 

V noci může být pro Vás jako “vazaha“ bělocha dost nebezpečno nejenom v uličkách měst, ale i na venkově, pokud opustíte vesnici, kde Vás už znají. Pokud Vás místní poznají a přijmou Vás mezi sebe, jste naopak v bezpečí a určitě nikdo z nich by Vám neublížil. Ale zažila jsem příběh, naštěstí ne na vlastní kůži, kdy jsme na jihu ostrova viděli Francouze. Byl to celkem udělaný chlapík, ale už z dálky se nám na něm něco nezdálo. Když jsme došli až k němu, zjistili jsme, že ho právě přepadli bandité z nedalekých kopců. Prý mu vzali auto a všechny věci, mířili na něj puškou a poté ho dost zle zmlátili. Měl šrámy po celém těle, obličeje nevyjímaje. Místní nám doporučili dojít co nejrychleji do nejbližší vesnice s tím, že se o Francouze již postarají. Jelikož pokračovat po cestě nebylo bezpečné a právě byl odliv, tak jsme toho využili a po kotníky, někdy až po kolena jsme se brodili brakickou vodu přímo k vesnici. Noc byla bezútěšná, nemohla jsem se dočkat svítání a jakýkoliv zvuk uprostřed noci mě vyděsil natolik, že jsem vlastně celou noc nezamhouřila oči. Chatrč z palmového listí totiž moc velkou důvěru nedobytné pevnosti nepůsobila. Tito bandité dřív kradli dobytek z vesnic okolo kopců. Nyní se ale specializují na bělochy, je to daleko výnosnější kořist.

 

Obrázek: Komfort tamějšího obydlí.

 

Druhého dne ráno jsem se snažila v této vesnici domlouvat odjezd “pirogou“ loďkou do nedaleké vesnice Anakao. To, co byste u nás domluvili během tří minut se s Malgašema domlouvalo 2 hodiny, ačkoliv jsem měla při ruce malgašského průvodce, který uměl anglicky a vše tlumočil. Požadavek byl prostý. Chtěla jsem jen vědět, zda-li jsou ochotni nás tam zavést, kolik to bude stát a kdy se bude vyplouvat. Čas je to, co je netrápí a od čeho jsou naprosto svobodní na rozdíl od většiny bělochů…takže s výrokem “mora mora“ (pomalu pomalu) se setkáte na každém kroku. O několik hodin později, když se vyplouvalo, piroga se musela ještě vydatně naložit sušenými rybami, právě sklizeným ovocem a ještě několika dalšími pasažéry. Jelikož časový plán cesty je odvislý od síly a směru větru, bylo nám po hodině plavby řečeno, že už bohužel nefouká příhodný a dosti silný vítr, tudíž se nedá jet na plachtu. Obsluha pirogy se ještě po nějakou dobu snažila odpichovat ode dna dlouhými klacky, ale když se po chvíli unavila, bylo posádce doporučeno, aby si vystoupila a zbytek cesty už došla pěšky. Zavazadla si prý budeme moci vyzvednout na místě určení, což se také naštěstí stalo.

 

Obrázek: Nasedat! Vyplouváme!

 

Tento čas byl pro mě velice poučný a to v tom dobrém i v obtížnějších chvílích, kdy se člověk naučil, na některé věci koukat zase trochu jinýma očima. Přála bych si, aby si tito lidé co nejdéle uchovali kouzlo své přirozenosti a nezkaženosti a kouzlo spojené s tímto místem, jejich domovem nádherným a divokým koutem naší planety. Zatím si neuvědomují, že by mohli přijít o svůj domov, když odlesňují deštné pralesy za účelem výroby dřevěného uhlí nebo když v povrchových vodách končí velké množství odpadu. I když se v této době i zde projevují spotřební vlivy západních kultur spojené např. se sexuálním turismem, obchody s lákadly, které nikdy neokusili a na které nemají ani peníze, pokusme se být jejich ochraniteli alespoň tím, že nebudeme plundrovat podstatu jejich bytí, nebudeme využívat jejich důvěřivosti ve svůj prospěch a nebudeme je odtahovat od jejich přirozeného způsobu života při našich krátkých návštěvách do těchto končin za poznáním, jelikož i pro nás samé těchto rájů na Zemi neustále ubývá.