Aye-Aye expedition V. – Montagne d´Ambre

Překrásný horský deštný prales v Ambrovém pohoří roste na svazích již vyhaslých sopek, u kterých lze doposavad obdivovat zatopené krátery. I když období francouzské koloniální nadvlády zanechalo na krajině spoustu nesmazatelných stop, i dnes lze pozorovat jedinečnost zdejší fauny a flóry, bohaté na častokráte endemické unikáty…
 
 
Pátek 11.9.2009
Po probuzení a ranní kávičce jsme zaplatili útratu a hotelové taxi nás odvezlo na autobusové stanoviště. Popsal nám náš dopravní prostředek, že se jedná o pickup, a že nejlepší bude když do něj vlezeme hned jak přijede z Montagne d´Ambre, jelikož pak jede na tržiště, kde se otáčí a vrací se plný na autobusové stanoviště. Poděkovali jsme za radu a rozloučili se.
 
Po necelé hodince čekání se náš vůz objevil. Hned jak vystoupili cestující a vyložil se náklad, vsunuli jsme se dovnitř. Až na tržiště nás bylo na korbě auta jen osm. Pak mezi nás naložili hromadu jakéhosi listí, připomínajícího pastiňák (Pastinaca sativa), přistoupili další tři pasažéři a vyrazili jsme. Na stanici autobusu jsme sni nestavěli, jelikož by se mezi nás nikdo nevměstnal. Ještě že nás hotelový řidič upozornil. Z hlavní silnice jsme odbočili kamsi mezi ploty ve vesnici Antanamitarana. Odtud se monotónní silnice změnila v úzkou silničku plnou zatáček a kopečků. Auto občas zastavilo u křoví nebo uprostřed pole a z korby vždy někdo seskočil. Docela jsem nám fandil, jelikož jsme seděli nejhlouběji, budeme snad vystupovat až v cíli. Asi po dvaceti minutách jízdy se před námi vynořil první kopec, úchvatně kuželovitého tvaru, svědčícím o vulkanickém původu. Asi jsme již blízko. Nebylo tomu ani deset minut a projížděli jsme hlavní třídou v Joffreville.
 
Město Joffreville bylo založeno v roce 1902 jako jedno z rekreačních měst francouzské armády. Jeho poloha byla ze strategického hlediska ideální, jelikož zde je dostupný zdroj pitné vody, výhled na přístav v Diegu Suarez, příjemné chladnější klima způsobené polohou na úpatí Ambrových hor a možnost úkrytu v pralese a horách v případě prozrazení a napadení nepřáteli. Nyní je Joffreville o něco větší než malá vesnice s polorozpadlou koloniální architekturou a hromadou plechových chatrčí. Sčítání (odhad) lidu v roce 2001 zjistilo, že je zde 5 000 obyvatel. Je zde univerzita, rozpadlá, ale prý stále funkční. Jelikož v září roku 2009 bylo skrze univerzitu vidět, nechápu, co na ní mohlo být funkční, když snad jen zázrakem ještě nespadla (pozn. autora)! 90% obyvatel jsou zemědělci. Nejdůležitější zde pěstovanou plodinou jsou banány a liči čínské (Litchi chinensis). V současnosti nabízí město příjemný odpočinek s výhledem do okolí a je základnou pro výpravy do N.P. Montagne d´Ambre.
Ihned po vystoupení nás odchytil Antonio, průvodce z Ambrových hor a odvedl nás do hotelu Chez Henriette. Hotel vlastnila dcera Malagašky a Francouze a udržovala jej v nadevropském stylu. Dům byl patrový, kdy hosté bydleli v místnostech nahoře, kdežto místní a celkové zázemí bylo v suterénu. Samotný dům byl koloniální skvost, u kterého mohla jen fantazie pracovat, komu sloužil v minulosti. Tipoval bych nějakého guvernéra provincie.
 
Za domem byla úžasná botanická sbírka tropických rostlin vyšperkovaná k dokonalosti. Paní domu nás hned jak jsme odložili zavazadla vzala na exkurzi. Pomeranče, jackfuit, borovice, kávu v robustě i arabice, banánovník, vanilku a spoustu rostlin, které nedokážu pojmenovat. Ještě dnes při vzpomínkách žasnu nad početností a celkovým designem zahrady. Jednotlivých druhů rostlin jsem napočítal kolem osmdesáti. Přiznávám, že jsem tomu nevěnoval co bych měl, jinak bych jich spočetl jistě více. Prostě úžasné. Pokud jste milovníci tropické flóry a dostanete se do Joffreville, nenechte si tento zážitek ujít!!!
 
Na borovicích pracovali dělníci, kteří měli z paní Henriette obrovský respekt. Z této energické, rázné dámy s evropským smýšlením její charisma jen sálalo. Možná není vhodné mluvit o evropském smýšlení, rozhodně to nebylo smýšlení, se kterým se běžně setkáte na Madagaskaru a v Africe vůbec.
 
Po exkurzi zahradou nás usadila ke stolu a nechala přinést jídlo. Předkrm, kuře s omáčkou, delikátně kořeněné a zebu s rýží. Vše excelentní. Jen mi trochu vadilo, jak jí záleželo na naší spokojenosti. Pro představu, oběd vypadal asi tak jak je vidět v historických filmech, kdy aristokrat se cpe chutnou krmí u stolu a v jeho těsné blízkosti stojí páže, které je připraveno udělat jakýkoli krok ke spokojenosti pána. Z toho mi nebylo moc do skoku, ale asi to tak nebrali.
 
Hodinku po jídle pro nás přijel průvodce Antonio s řidičem, o kterém jsme se později dověděli, že je jeho otec. Hned nám bylo podezřelé jak jsou spolu sehraní. Do národního parku je to z Joffreville víc jak 7km do kopce. Není to pěšky nepřekonatelné, pokud na to máte dostatek času. Mi jsme neměli času na zbyt, tak auto bylo nutností. Hrbolatou cestou sunuli jsme se rychlostí 15km/h do kopce. Asi po půl hodince jsme stanuli v budově ANGAP. Zaměstnanec parku nám prodal za asistence anglicky mluvícího Antonia lístky do parku a popsal nám krajinný ráz a ekosystém v parku. Po výkladu jsme vyrazili do parku. Antonio nám dal na výběr, kudy chceme jít a co chceme vidět. Na náš požadavek Aye-Aye se chytil za hlavu, řekl ajajajájj a pokrčil rameny.
Obrázek: Skalník ambrový (Monticola erythronotus), endemický ptáček, žijící pouze v Ambrových horách.
Vnesl jsem další požadavek na Perriérův baobab, který byl přijat kladně, ale výtkou, že je to daleko. Pokrčili jsme rameny a vydali se vzhůru do hloubi horského deštného pralesa. Na rozdíl od Ranomafany zde bylo slunečno. Přesto zde vysoká vlhkost byla vidět jak na vegetaci, tak i rozblácené cestě. Když jsme nastoupali k rozcestí, našel nám Antonio uroplata. Byl zjevně vyděšený a zuby – nehty (resp. drápky) se držel na větvičce, se kterou dokonale splýval.
 
Odtud jsme již pokračovali po vrstevnici. Sleziníky rostoucí vysoko nad našimi hlavami, draceny, kapradiny a liány vytvářely dokonalou kulisu madagaskarského pralesa. Mezi větvemi při kraji lesa visely jak vánoční ozdoby hnízda snovatců. Bohužel jsme žádného z těchto překrásných ptáčků nezahlédli.
 
Z ničeho nic nás Antonio zastavil a začal hrabat v listí. Byli jsme velice zvědaví s čím se předvede. Asi po minutě usilovného hledání mu zůstaly na ruce dvě Brokésie o něco málo větší jak špendlíková hlavička. Tyto malí chameleónci se museli již několikrát stát obětí našeho zašlápnutí, jelikož i kdybych o jejich výskytu věděl, stejně bych si jich nevšiml. Při své velikosti by nebyly vhodné ani jako exponát do zoologických zahrad. Myslím, že je ohrožoval i hmyz.
 
Další atrakcí bylo houpání na liáně. Zajímavé, jakou hmotnost je schopna unést. Unesla i mě, tzn. že by v pohodě unesla i šimpanze a patrně i gorilu. Sice ne dominantního samce, Silverbacka, ale nějakou menší lehčí gorilku jistě. Aby také neunesla, když se na nich před lety houpal obrovský lemur rodu Megaladapis. Minulost tohoto ostrova se v mnohých případech vymyká i té nejdivočejší fantazii, ale zpět do pralesa. U lián nás nepřekvapili obří poloopice, ale lemuři Sanfordovi (Eulemur sanfordi). Rychle se pohybovali ve křoví a tím dokonale snižovali naději na zdařený snímek.
Pokračovali jsme dále do hloubi pralesa obklopeni bujnou zelení. V parku jsou tabule, jakési naučné stezky parkem. U jedné z nich jsme se zastavili i my. Popisovala škrtící fík. Myslel jsem, že se jedná o liánu, ale Antonio tvrdil, že je to fík a cedule mu také dala za pravdu. Škrtící fík obepne hostitelský strom, postupně jej obrůstá a stahuje své sevření. Neslouží mu jen jako opora, ale čerpá ze svého hostitele i živiny. Vše končí smrtí hostitele a následně i parazita.
 
Procházeli jsme dál a Antonio tu zastavil, aby nám ukázal chameleóna, kterého jsme samozřejmě museli najít (většinou jsme nenašli a zubící se Antonio nám chameleóna ukázal), tu aby jsme viděli strom něčím zajímavý. Bylo tok jak překrásná procházka obrovskou botanickou a zoologickou zahradou. Došli jsme až do šumícího borovicového háje, pozůstatku francouzské kolonizace. Hned u cesty byly nádherné hříbky. Malagaši prý nevědí, že se jedí.
 
Za hájem borovým následoval eukalyptový. I tento strom zde není zdejší, jeho domovinou je Austrálie. Uprostřed cesty byl zanechám exkrement zvířete u kterého jsme se museli zastavit, jelikož byl od fosy. O malý kousek dále byl strom, ve kterém byla vyhloubena dírka. Jak jsme se dozvěděli, byla od ksukola.
 
V tu jsme zaslechli chrochtání a prskání v korunách mohutných stromů. Nad hlavami nám přeběhla skupinka Sanfordových hnědých lemurů. Byli daleko vyfotitelnější, jelikož se pohybovali po mohutných větvích.
 
Dostali jsme se cestou po hřebenu na konec cesty, respektive široké polní cesty, po které jezdí terénní auta s turisty. Na rozdíl od Afriky, kde zvířata na savaně před Vámi prchají a jediná možnost je použití vozidla a v pralese, kde se zvěř často chrání kryptickým chováním, na Madagaskaru při tichém pohybu přírodou uvidíte daleko více, než při použití hlučného vozu.
 
Cesta zde končila u vyhlídky na vodopád Petit cascade na potoku, který ústí až u Diega Suarez. Kromě vodopádu a skalního zlomu zde lze pozorovat prales z ptačí perspektivy. Po kratičké přestávce jsme se vydali úzkou temnou cestičkou do hlubokého údolí potoka. Opět v korunách něco zachrastilo. Byli to lemuři korunkatí (Eulemur coronatus) rychle mizící v 40 metrových hřebíkovcích madagaskarských (Eugenia madagascariensis), stromech nápadně připomínajících myrtu, osypaných červenými bobulemi. Sráz cesty se zvětšoval, což ve mě vyvolávalo pocity nevole nad jistým výstupem tou samou cestou. V jednom místě byla cesta prokopána skrze svah. Tím se odkryla vrstva červené zeminy, jenž při nasvícení zapadajícím slunkem vypadala magicky.
 
Sestoupili jsme až k potoku, kde nám Antonio ukázal obrovský baobab Perriérův. Hned jsem se jal focení, ale s žádným snímkem jsem nebyl spokojen. Baobab stál v lese mezi stromy a se svou šedou kůrou se v lese i přes svou velikost ztrácel. Jediná možnost by byla vlézt do potoka. To se mi ale vůbec nechtělo. Nakonec Antonio pravil, že přeskočíme přes kameny potok a na druhé straně je ještě jeden baobab. Měl pravdu, ale nebylo to o moc lepší jak v prvém případě. Zatímco našel další lemury za kterými šel s ostatními, sesoukal jsem se ze svahu na jeden balvan v potoku odkud jsem udělal pár snímků baobabu. S myšlenkou, že se připojím k ostatním jsem se začal prodírat křovím do svahu. Nebylo to tak snadné jako dolů a tak jsem si při výstupu trochu natrhnul kalhoty. V zápalu boje, co se dá dělat.
 
Sešel jsem se s ostatními a přeskákal s nimi na druhý břeh. Do kopce jsme vystupovali co nejrychleji, bez jakýchkoli okolků, jelikož zapadající slunce měnilo šero pralesa ve tmu. Na hřebenu svahu docela ještě bylo vidět. Svižnou chůzí jsme se vrátili až k ceduli se škrtícím fíkem, odkud měla začít naše noční túra.
 
Dali jsme si asi dvacetiminutovou přestávku, než se šero promění v neproniknutelnou tmu. Antonio nás upozornil, ať posloucháme, jak se zvuky pralesa mění. Vskutku. Během pár minut utichl zpěv ptáků a ozvala se sova či občas někde zapraskal strom. Nasadili jsme čelovky a odbočili na pěšinu do lesa. Docela se ochladilo. Prvních 500m jsme narazili jen na ceduli, že je zde Aye-aye, ale Antonio tvrdil, že ho zde již dlouho nikdo neviděl. Po komplikovaném sestupu po kořenech stromů jsme došli k potůčku. Na větévce jsme narazili na spícího ledňáčka trpasličího (Ceyx madagascariensis). Jeho zdejší výskyt je možný tím, že na rozdíl od ostatních ledňáčků se neživí rybami, ale hmyzem a drobnými obratlovci. Bylo to jak ve snu o Šípkové Růžence. Spal a dal by se i pohladit. O kousek dál se nacházel skoro půlmetrový chameleón Parsonův. Nespal a zplna sil se snažil pomalým krokem před námi uniknout. Po pár problesknutích a dokonalém prosvícení se m to podařilo.
 
Na jednom z listů byla obrovská můra na jiném chameleónek. Neustále jsme mohli obdivovat noční přírodu. Zajímavým byl zde endemický chameleón ambrový (Calumma amber), který patřil bezesporu k nejkrásnějším, které jsme na Madagaskaru viděli. Stali jsme se zde natolik součástí přírody, že když Regína fotila s dlouhou expozicí jednoho z chameleónů jiný jí přešel přes fotoaparát na stativu. Asi po dvou hodinách jsme dorazili k hlavní cestě, kde na nás čekal vůz. Ještě jsme se podívali po větvích, když v tu! Blýskly se oči. Naše naděje na ksukola pohořela po pár snímcích, ze kterých jsem zjistil, že se jedná o makiho kočičího severního (Phaner furcifer electromontis).
 
Nastoupili jsme do auta a sjeli o několik km níže, do Joffre-Ville, kde na nás čekala paní domu s večeří. Při večeři nám vyprávěla jak jí dnes odjel motorkář z Itálie, bez placení, jak to nahlásila policii, ale že neví, jak se jmenuje. Je pravdou, že na většině hotelů po ubytovaných chtějí doklady, tady je po nás nechtěla a na svou důvěru doplatila. Bylo nám jí líto, ale s bezohledností některých turistů těžko něco zmůžeme. Snad našinci nezanechávají v zahraničí takovou ostudu.
 
Sobota 12.9.2009
Národní park Ambrové (nebo také Jantarové) hory patří k nejrůznorodějším parkům na Madagaskaru. Byl vyhlášen jako národní park již v roce 1958, což z něj činí první založený národní park na Madagaskaru. Je známý především pro vodopády, kráterová jezera a horský deštný prales. Park se rozkládá na 18 200ha vulkanického masivu s nadmořskou výškou od 850 do 1 475m. Nejvyšším bodem je sopka Montagne d´Ambre, po které se park jmenuje. Vulkány byly aktivní d druhohorách, nyní jsou vyhaslé a krátery jsou po většině zatopeny vodou. Specialitou parku jsou popisné tabule na zajímavých místech, přičemž některé jsou částečně napsané Anglicky. Z obrázků lze však snadno vyvodit o co jde a pokud s sebou máte průvodce, rád Vám vše přeloží, popíše a vysvětlí. Park nabízí kromě vyžití pozorovatelů přírody i velice zajímavé a různorodé turistické trasy s množstvím výhledů. Roční souhrn srážek bývá okolo 900mm, což zvyšuje, oproti ostatním parkům s deštným pralesem, naději na počasí bez deště. Vegetace zachycuje i vysokou vzdušnou vlhkost z pasátových mračen jdoucích z oceánu.
 
Po ranní snídani jsme vyrazili opět do parku. Tentokráte byl naším cílem zatopený kráter jedné z ambrových sopek. Vešli jsme do parku a pokračovali stejnou cestou až k tabuli, od které jsme šli noční túru. Byla zde na rozdíl od noční výpravy jedinečná možnost kochat se epyfyty od země až po koruny stromů. Především mechy a kapradiny zde vytvářely neproniknutelnou hradbu zeleně. Zároveň zvyšovaly vlhkost lesa, jelikož se nasákly jak houba.
 
Došli jsme až k stromu, asi 10m vysokému. Byl to kavovník, respektive jeho divoká pralesní forma. Jelikož jsem byl zaúkolován Jardou Pražičem z DoubleShotu, ihned jsem se pustil do fotodokumentace. Byla to jakási divoká prakáva, na kterou vyrážely místní v těžkých obdobích. Prý je desetkrát silnější než robusta, kterou pěstovali v každé vesnici, čímž mi byli velice sympatičtí, jelikož to byli evidentně stejní kávoví závisláci jako já.
 
Cestou pralesem jsme míjeli divoké pomeranče a mandarinky, nějaký zvláštní citroník a spoustu jiných stromů. Úchvatnou cestou jsme došli až na vyhlídku na velký vodopád. V blízkosti se ozýval zpěv vanga. Při pozorování mě nejvíce zaujal holub červenoocasý (Alectroenas madagascariensis).
 
Byl ve větvích stromu vzdáleném asi 100m, ideální pro fotografii… takže bohužel, použitelná fotka z této příležitosti nevznikla.
Po krátké přestávce jsme šli dále pralesem. Po pár minutách se mi podařilo spatřit onoho pěvce, který o sobě dával dlouho zpěvem vědět. Byl to vanga brhličí (Hypositta corallirostris). Chvilku zapózoval a odlétl.
 
Procházeli jsme lesem palisandrů (Dalbergia baronii), v Angličtině i Francouzštině označovaném jako růžové dřevo – „Rosewood“. Tyto stromy rostou nejvíce v nížinném deštném pralese v N.P. Masoala, kde jsou jako cenný vývozní artikl ve velkém těženy. Vyrábí se z nich hudební nástroje a například i šachy.
 
 
Za nimi byl lesík nějakých japonských jehličnanů, jejichž název jsem bohužel zapomněl. Nádherně voněli pryskyřicí. Když jsme vyšli z lesíku, dostali jsme se na asfaltovou cestu. Docela překvapení narazit na asfalt v parku, jelikož i příjezdová cesta byla ve stylu lesních cest, jen vyjeté koleje. U mostku přes potok jsme měli možnost sledovat samečka strdimila souimanga (Nectarinia souimanga) na květech.
 
O kousek dál jsme došli k parkovišti, kde nám Antonio našel samce a samičku Brokesie, kteří hned využili příležitosti, že se tak sešli na Antoniově ruce, k rozmnožování. Hold prales, přímo to zde dýchá životem. Prošli jsme prázdným kempem po cestičce k vysokému vodopádu Grande cascade.
 
U vodopádu byla opět tabule popisující jak lidé vhazují mince do vody, aby se jim splnilo přání. Zkusil jsem to s přáním na alespoň jednu fotku ksukola. Snad se vyplní. Došli jsme k mostku u kterého rostl chinovník. Konečně jsem viděl onen strom, ze kterého se vyrábí i skvělý zdejší tonic.
 
Po překonání potoka jsme začali příkrý výstup pěšinkou k polní cestě. Z polní cesty se nám pak otevřelo panorama deštného pralesa s výhledem až na Winsdor Castle, skalní útvar asi 14km severně za Diegem Suarez. Dalším zajímavým stromem byl fíkovník, jehož plody (sykonium) rostli podobně jako u kakaovníku z kmene. Na jednom ze stromů bylo obrovské hnízdo mravenců. Mělo asi 50cm v průměru a viselo jak dělová koule na jedné z větví.
 
V jedné ze zatáček jsme odbočili na pěšinku jdoucí kamsi prehistorickým pralesem. Vyšli jsme u zatopeného kráteru, kde jezírko mělo hloubku prý 25m.
 
Občas vyskočila i nějaká rybka. Dal jsem se na průzkum okolo kráteru. Mezi kameny jsem našel kostru ryby, pravděpodobně sumečka.
 
Volavky, k nimž jsem se snažil přiblížit ulétly. Po mém obkroužení jezírka jsme se vrátili zpět na hlavní cestu a svižným krokem šli k bráně parku. Od severu se k nám hnala pěkná mračna. Asi po dvou kilometrech jely okolo nás dva džípy.
 
Dostali jsme nabídku svezení k bráně, kterou jsme s radostí využili. Prý vezli Francouze do jednoho z tábořišť. Za deštíku jsme nastoupili do renautku a sjížděli bahnitou cestou do Joffreville. Mezitím déšť ustal.
 
Před obědem jsem se ještě vyfotili s průvodcem Antoniem a jeho otcem a s paní domu. která se o nás velice hezky starala.
Odpoledne jsme věnovali velkému prádlu a večer procházce po Joffreville. Honosná polorozpadlá univerzita, hlavní třída a koloniální stavby působili při zapadajícím sluncem za Ambrové hory úchvatně. Přišlo mi až nepochopitelné, že místní nechají vesnici chátrat, v koloniálních stavbách nebydlí a žijí v plechových chatrčích, které se již rozpadají podobně jak koloniální vilky.
 
Muselo to být překrásné městečko před 50 lety. Své putování jsme zakončili v lékárně, kde nám její majitel řekl, že studoval v Německu, věděl snad i kde je Československo a dokázal s Regínou hovořit Německy.
 
Slunce zapadlo a tma pohltila vesnici. Jediné světlo svítilo před radnicí. Vydali jsme se zpět do penzionu. Další den odjíždíme na malé Tsingy do N.P. Ankarana.

Share with:


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *