Sobota, 20 dubna, 2024
Cestopisy

Jak se stát v Africe, Skikde, anebo jinde, rasistou

Poznámka na úvod: Vážím si všech, kterým není Afrika lhostejná a kteří jsou ochotni pro ni něco obětovat. Proto bych byl velmi nerad, kdy byl tenhle můj článek interpretován jako výsměch lidem dobré vůle. Prosím, pomáhejme Africe, ale hlavně – snažme se ji pochopit. A to je smyslem tohoto článku.
 

Zaparkoval jsem v jednom africkém městě. Hned za mě si postavil auto jeden místní černoch, který se neobtěžoval hledat na parkovišti volné místo. Zablokoval mě tím, ale protože jsem měl hodinové jednání, bylo mi to celkem fuk. Když jsem se vrátil, stál tam pořád. Seděl v autě a jen tak pokuřoval. Když jsem ho požádal, aby mi uvolnil cestu tak řekl, že tohle je jeho země, země černochů a žádný “white asshole” mu nemá co říkat, natož ho o něco žádat.

Půl hodiny jsem seděl v mém autě a čekal jsem, až ho to přestane bavit. Nikoho jsem nepožádal o pomoc, i když jsem věděl, že by se mi ji určitě dostalo. Vím, jak hrozná nemoc je rasizmus.
Z Internetu jsem vybral tři definice rasizmu: Sociologický slovník říká, že rasizmus je přesvědčení o výjimečném postavení a hodnotě vlastní rasy a méně cennosti ras ostatních. Slovník spisovaného jazyka českého píše, že rasismus je „pseudovědecká teorie, podle které jsou rasové biologické rozdíly příčinou přirozené nerovnosti lidí“ a jako příklady uvádí „diskriminace černochů založená na rasismu“ a „rasismus hlásaný nacisty“.
Na stránkách Helsinského výboru jsem si přečetl, že některá „rasa“ (většinou ta, ke které „patříme“) je pro rasisty stvořena k vládnutí, zatímco jiná (většinou „cizí“, „ne moje“) k podrobení a podřadné práci. Taková „přirozená dělba práce“ prý vyplývá z vnitřních a nezměnitelných rozdílů třeba v kvalitě, intelektu a morální životní síle příslušníků odlišných „ras„.
Kdybych se trochu víc snažil, určitě bych našel i psychologické zdůvodnění pro jednaní toho “mého” černého rasisty. Ale tohle je Afrika online.cz a ne Lancet. Rozhodl jsem se proto pouze popsat případy, které jsem zažil a kdy se nějakým způsobem u celkem normálních lidí projevil rasizmus. Ještě předtím, než budete pokračovat v četbě, prosím o pochopení: V žádném případě se nechci snažit rasistické projevy vysvětlit, nebo dokonce zdůvodnit. Jsem inženýr ne psycholog. Chci jen na základě vlastní zkušeností, na tenhle nešťastný vřed lidstva ukázat, ale po mém způsobu, vyprávěním. A už vůbec sem nechci zatahovat Holocaust.

Potkal jsem bělošku, která chtěla pomáhat chudým dětem v Africe. Ne přes nějakou organizaci, ale sama od sebe, protože se cítila k tomu povolána. Paní, která na konci cesty k úspěchu viděla vzdělaného a pracovitého příslušníka střední třídy, žijícího se spokojenou čtyřčlennou rodinou v čistém a vonícím panelákovém bytě. Tedy někoho, kdo by se ji tak trochu podobal. Ta paní si samozřejmě ve své samolibosti nevšimla, že ten ideál je strašně daleko od ideálu těch, kterým chce za každou cenu pomoct. Ona si jen nevšimla, že ta její bílá barva není barvou úspěchu. V barevném světě Afriky, kdyby si lehla do rakve, tak by si nejspíš nikdo nevšiml, že ještě trochu žije.

Tvrdila, že má hrozně ráda děti, a že pro ty malé ušmudlané chudinky je třeba něco udělat. V kaňonu Rufi, v jednom místě, kde malé ušmudlané děti žebrali, nechala zastavit auto, vystoupila, svolala děti a oznámila, že jim bude rozdávat bonbóny. Vytáhla poměrně velký sáček s cucavými bonbóny a chystala se děti obdarovávat. Porušila tím nejzákladnější pravidlo – mluv nejdřív s vůdcem, tomu dej dary, on si polovičku nechá a druhou polovičku spravedlivě rozdělí mezi své přátele podle jejich zásluh. Děti se samozřejmě nepostavili poslušně do řady se sepjatýma rukama. Naopak, vrhli se na sáček s bonbóny a milá paní, místo aby bonbóny odhodila, zvedla sáček nad hlavu, čímž vyprovokovala děti ke šplhání po jejím těle. Chvíli ječela, než jí došlo, že prohrála. Odhodila sáček a v aute tvrdila, že takhle zkažené hajzlíky ještě neviděla a dodala něco o Herodesovi. Ta paní se samozřejmě jako rasistka už narodila, ten zablokovaný rasizmu se v ní jen probudil. Řekl bych, že v jejím případě byl rasizmus odblokován zraněnou ješitností. Zapřísahala se, že už nikdy pro Afriku nehne ani prstem. Ale je to asi dobře, jinak by si do dnes myslela, že nejdůležitější forma pomoci africkým dětem je rozdávání cucavých bonbónů.

Ta druhá běloška, o které se tu chci zmínit, původně nechtěla Afriku zachraňovat. Přijela do Afriky se svým rozmazleným devítiletým synem, aby následovala manžela, který tam pracoval na jednom rozvojovém programu jako finanční expert. Při té příležitosti se ale rozhodla věnovat se dobročinnosti. Nepoznal jsem v životě horší „slepici“. Ta ženská, to nebyl žádný úsměvný typ, který se dovede zasmát i vlastním chybám. To byla lvice bojující za to nejlepší pro svého synáčka (všichni učitelé, kteří krásu a chytrost potomka neviděli, byli naprostí kreténi). Byla dokonalá „hospodyně“, která dovedla seřvat černou služku, když v nablýskané kuchyni našla snítko na podlaze. Kdyby jí nebylo, tak by její manžel určitě zahynul hlady, nebo by si alespoň neměnil ponožky. Že se jedná o obtloustlého pána s pleší? O to líp! O to víc si přeci musí vážit své dokonalé manželky, která při této své mimořádně náročné roli dokonalé ženy zvládne ještě pomoc lidem v nouzi – no to přeci musí ocenit i ten největší blbec, zejména pak černoši v Africe. Alespoň tak to ta paní viděla. Tedy až do momentu, než se obtloustlému pánovi zalíbila jedna černoška, které se v Arusha By Night (místní noční klub) říkalo „Suggar Baby“.

Já se k té bílé paní ještě za chvilku vrátím. Ale teď už se musím zmínit i o druhé straně, tedy o některých černoších a o jejich mentalitě. Eli byla moje sekretářka a pracovala u mě asi rok. Šikovná, štíhlá a hezká černoška, stáří 25 roku. Rozhodně nic do větru, a už vůbec ne typ „Suggar Baby“. Eli si našla nové, lépe placené zaměstnání a pozvala mě na večeři na rozloučenou. Vybrala hotel New Arusha, kde byla vyhlášená kuchyně a jídlo se servírovalo v zahradní restauraci. Po večeři přišla samozřejmě otázka, co s načatým večerem – říkám, pojďme do Arusha By Night. Nikdy, na to Eli. Tam choděj prostitutky a já jsme slušné děvče, to jste už mohl poznat. Jeli jsme tedy do hotelu Equator, kde byl taky parket, ale tam měli zrovna zavřeno, potom jsme to zkoušeli v hotelu Seventy Seven, tam zase byla nějaká politická konference a v hotelu Mont Meru byla jakási uzavřená recepce. No, objeli jsme ještě pár podniků, až nakonec Eli řekla – dobře, tak tedy Arusha By Night, ale šťastná z toho nejsem. Abyste rozuměli, Arusha By Night, měla opravdu tu nejstrašnější pověst, a to naprosto právem. Byla to místní dupárna (diskotéka zní příliš vznešeně) v prvním patře jinak opuštěného baráku, sice s elektrickym proudem, ale bez klimatizace. V sále byl na jedné straně bar pečlivě chráněný mříží, skrz kterou se dala prostrčit ruka s penězi a tatáž ruka se mohla prostrčit zpátky, tentokrát s flaškou piva. Na druhé straně sálu byl parket, tak pětkrát pět metrů, a mezi barem a parketem byly řady sedaček bez stolku, obracené směrem k parketu, něco jako v divadle. Kvůli “pumped up” (česky by se asi řeklo “na plný pecky”) hudbě se nedalo moc mluvit, pouze se dívat. A bylo se na co dívat. Jednak je obecně známo, že černoši mají vytříbený smysl pro rytmus a dívat se na jejich tanec je vždycky potěšením, alespoň pro mě, a jednak, a to už je méně známo, se v Arusha By Night scházely ty nejkrásnější lehké holky z celého okolí. S časem, jak noc pokračovala, býval parket malý, rozvášněné tanečnice do sebe občas šťouchly a od toho byl jen krůček ke rvačce. Kvůli tomu tam zase bylo pár vynašečů (vyhazovačů), kteří vzali pár nejdivočejších holek kolem pasu a vyšoupli je na vzduch. Přicházíme ke vchodu zrovna ve chvíli, když odtamtud dvě holky vyhodily. Vidíte, kam mě to vedete! povídá Eli, já slušná žena a takovýhle pajzl. Ale za chvíli už jsme seděli uvnitř, každý svíral v ruce láhev piva a sledovali jsme parket a tanec. Radši jsem se na Eli moc nedíval. Ale po chvíli se přestala mračit. Po pár chvilkách už s ní začali šít všichni čerti, pak to pivo nechala stát u židle a hrnula se na parket. Byl na ni samozřejmě moc hezký pohled – štíhlá, dokonale v rytmu s hudbou. Jenže, pohoda se pokazila. Směrem na parket kolem mé židle prošla Suggar Baby. Zahledla mě a jen tak lehce zamávala rukou – “Hi”. To ovsem zaregistrovala Eli. Přestala tancovat, došla ke mě a říká – viděl jste to? Ta šlápota na vás zamávala, ačkoliv musela vědět, že jste tu ve společnosti slušné ženy. Tohle ji teda neprojde! Došla k parketu a vrazila Suggar Baby takovou facku, že ta chudák skončila na zemi. To se ovšem nelíbilo jejím kamarádkám, které se vrhly na Eli a mě tedy nezbylo než se rytířsky postavit na stranu Eli. K akci se dostali i vynašeči, a tak jsme všichni skončili před Arusha By Night. Noc byla příjemná, jak to v Arushe bývá, žádné vedro a nebe bylo plné hvězd. Když jsem se s Eli loučil před jejim domem, řekla, že to byl opravdu nádherný večer a věčná škoda, že to nemůžeme nějak důstojně zakončit, protože v jejím pokoji spí její sestra… .

Tedy, z hlediska té bílé domácí paní něco naprosto nepochopitelného, nesrovnatelného s jejím pohledem na morálku a obecně na věc, a tudíž dokonale špatného. Třeba mohla mít ta paní pravdu ze svého hlediska, ale jistě to není důvod, proč jinou rasu nenávidět. Ona Eli měla taky svoje ideály, dneska je šťastně vdaná, má tři celkem normální děti, ale hlavně – nechce zachraňovat svět.
Takže, Suggar Baby svedla přitloustlého bělocha a to čistě kvůli penězům. Jeho žena, ta opravdová a skutečná pečlivá matka a vládkyně domácnosti, pak všude před vynuceným odjezdem z Afriky prohlašovala, že to jenom dokazuje méněcennost všech Afričanů. Ten její plešatej tlusťoch v tom byl samozřejmě nevinně, vina byla pouze na straně barvy kůže. Ani z té paní se nestala rasistka, ona se tak už narodila. Samozřejmě, rasizmu byl u ni odblokován žárlivostí, se kterou se neuměla vyrovnat.
Podle uvedených příběhů by se dalo říct, že rasistou se člověk už rodí. Jsem přesvědčen, že alespoň v jednom případě se stal rasistou člověk, který se tak nenarodil a který měl i jisté předpoklady respektovat jinou rasu.

Stalo se ve Skikde. Pracoval tam v okolí jeden český hydrogeolog. Hydrogeologové jsou lidé, kteří se pohybují většinou v pustině, hledají vodu a vesměs žijí po maringotkách. Jsou to opravdoví “bushmani”. Jen jednou za čas se vrátí do civilizace aby se osprchovali. Tak i náš hydrogeolog se po nějaké té době v pustině vrátil do svého domu ve Skikde. Mimo základní očisty a odpočinku se rozhodl, že si opraví svoje terénní auto.

Vyprávěl mi: „Kadle, tak jsem vyjel s autem z garáže, mám tam kus takového betonového příjezdu v předzahrádce. Vrata od garáže jsem nechal otevřená a zajistil je, aby s nima vítr netřísknul do auta, klíče od auta jsem měl na klíčích od vrat společně s takovou vlaječkou Tatra. Znáš ten propagační trojúhelníček, který se používá jako přívěšek a taky, aby se klíče snadněji našly, když je člověk někde zabordelí. Nářadí jsem si položil pěkně na jedno místo, abych mel přehled, protože, Karle, znáš ty Araby, oni ti umějí ukrást nos mezi očima, aniž přitom zpozoruješ, že ti chybí i uši. Lehnul jsem si pod auto a začal jsem kontrolovat všechny silentbloky. A nejednou ti vidím u vrat takovýho malýho arabskýho umouněnce. Drží v ruce tu moji vlaječku Tatra, ukazuje mi ji a chechtá se mi do vočí. Kadle, do mě ti vjel takovej vztek. Ono nestačí, že ukradnou, co kde leží, voni ukradnou dokonce i to, co je přimontované. Vylít jsem zpod toho auta, kluk začal utíkat, ale po pár metrech jsem ho dohonil a čap ho pod krkem. Kluk vřískal, jako když ho na nože bere, ale znáš mě, na mě si nějakej spratek nepřijde. Vlaječku jsem mu sebral a ještě jsem mu přidal pár pohlavků, aby si pamatoval, že krást se nemá! Spokojenej sám se sebou a s tím, že spravedlnosti bylo učiněno za dost, jsem přišel ke svým klíčům co byly v zámku na vratech, abych tam tu moji vlaječku pěkně vrátil. Nebylo třeba – moje vlaječka tam visela! Ten klučina se mi chtěl jenom pochlubit, že má tu samou. Kadle, já jsem sedl do auta a půl dne jsem jezdil po Skikde a hledal jsem toho chudáka kluka, abych mu tu jeho vlaječku vrátil a taky se mu omluvil. Nenašel jsem ho. Nejspíš je teď na světě o jednoho rasistu víc, ale dobře nám tak, když jsme tak blbí, my nejchytřejší rasa na světě”.

V jednom z předchozích článků jsem se ptal, proč ostrůvku u tanzanského přístavu Tanga, říkají lidé Totem Island (on se ve skutečnosti jmenuje Toten Island). To se datuje ještě z doby německé kolonizace. Ostrůvek totiž sloužil jako karanténa pro nemocné leprou. Jméno pak samozřejmě vzniklo z výsledku „léčby“ nemocných. Dodnes se tam nikdo neusadil, je tam jen pár sotva viditelných náhrobků a nad celým ostrůvkem visí stín smrti. Alespoň, tak mi to připadalo po celá ta tři léta, co jsem se na něj díval.
 
Na závěr už jen otázku – moje kolegyně v Tanzanii se jmenovala Shida. Proč dávají maminky v Tanzanii dětem tak podivná jména?
S pozdravem, Váš Koreš

Jeden myslel na “Jak se stát v Africe, Skikde, anebo jinde, rasistou

  • Dobry den
    Moc zajimavé a i jsem se zasmála.Miluju Afriku i sveho napul Afričana syna a tim jsem si tu Afriku dotahla domù😂😂😂.
    Moc rada si vaše knihy přečtu a přeji hodne zàžitkù.Ja ziju 22 let v rakousku. Ausländer.Jsem rada ze jsou lidi jako vy 🥰.Hodně štěsti Andrea

    Reagovat

Napsat komentář: Andrea Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


The reCAPTCHA verification period has expired. Please reload the page.