V zemi Mashukulumbů a pana Mashimanga
Na tržnici v Kabompo, nad hromadou sušených housenek, mi povídá pan Mashimango “tohle jsou ty nejlepší housenky v Zambii a nejspíš i na celém světě”. Rozkousal jsem jednu a spolknul. Povídám, pane Mashimango, jak tohle můžete žrát, vždyť je to naprosto hnusný. Inu, na to pan Mashimango, to bude nejspíš tím, že mi je žereme osmažený a ne syrový, jako vy, Evropani. Ale přijďte ke mě domů, moje žena je upraví a určitě Vám budou chutnat.
Ano, skutečně mi chutnaly, a nejspíš to opravdu byly ty nejlepší housenky na světě. Nevím, žádné jiné jsem ani předtím nejedl. Tak, a teď se logicky ptáte, jak chutnají housenky z Kabompo. Neumím to vysvětlit. Je to jako byste se ptali někoho, kdo v životě nejedl naše ovoce, jak chutnají hrušky. A tak se spokojte s vysvětlením, že chutnají skoro jako kobylky od Viktoriina jezera, ale trošku jinak. Je to ostatně normální. Moje sekretářka Parin mi v Karagwe říkala, že košík kobylek od Viktoriina jezera, které přinese muž své milované, jsou jednoznačným vyjádřením lásky a žena po takovém vyznání určitě podlehne. Něco jako v Alpách košík horských protěží. Takže to určitě musí být pochoutka (myslím kobylky, ne horské protěže). O housenkách z Kabompo jsem to neslyšel, a to je asi důvod, že chutnají trochu jinak. A teď už mi dejte s housenkama pokoj.
Jistě znáte pana Dr. Holuba a snad i film, který byl o něm někdy v padesátých letech natočen. V zemi Mashukulumbů se to jmenovalo. Namísto řeky Kafue posloužil tehdy Dunaj a rákosí vytvořili na Žitném ostrově. Musím říct, že v místech, kde měl pan Dr. Holub přejít řeku Kafue, je plno rákosí, ale ani jeden Mashukulumb. Jel jsme do Livingstone a zastavil jsme na mostě přes Kafue. Pane Mashimango, ptám se, kde jsou tady Mashukulumbové?
Asi se pletete, povídá pan Mashimango. Takový kmen v Zambii neexistuje, ačkoliv je jich tu přes sedmdesát. Ale v jazyce Ilu znamená Mashukulumbwe cizinec a označovaly se tím loupeživé kmeny, které přišly od jihu do naší země krást. Že on se ten Váš pan doktor spletl a místo názvu kmene použil hanlivou přezdívku?
Ptal jsem se na to paní Magistry Koudelkové, ředitelky muzea Dr. Holuba v Holicích. Nevěděla. Ostatně z hlediska obrovského přínosu pana Dr. Holuba ke znalostem Afriky v Rakousku Uhersku to není důležité. Jeho jméno zůstane samozřejmě trvale zapsané jako jméno slavného českého cestovatele. Bohužel, v Africe, je jeho jméno téměř neznámé. V muzeu v Lusace jsem našel v archívu několik jeho kreseb a v muzeu ve městě Choma je mu věnována jedna zmínka na malém panelu na samém začátku. V Livingstonském muzeu už není nic. Za to prý (a opakuji prý – tuhle informaci mám z druhé ruky) “vděčíme” panu Dr. Livingstonovi. Podle toho, co jsem slyšel, on byl nejen velký objevitel, ale především nesmírně ješitný člověk. Nedovolil, aby se jakékoliv jiné jméno jenom objevilo vedle jména jeho. Považoval Afriku za svůj “copyright” a údajně systematicky ničil jakékoliv, i sebemenší zmínky o jiných objevitelích. Alespoň v případě našeho Dr. Holuba se mu to v Zambii povedlo téměř dokonale.
Rozhodl jsem se, že to napravím. Když jste ředitelem velkého projektu, je celkem snadné vyšetřit nějaký stavební materiál a postavit malý památník slavnému člověku. Třeba takový, jaký postavili panu Hammarskjöldovi, poté, co ho sestřelili při jeho cestě z Lubumbashi, kde se snažil urovnat konflikt, jehož následkem vznik Zaire a který pak vyvolal všechny ty nešťastné události, které jsou obecně známé. Ten pomníček stál nedaleko mého domu a postavit něco podobného přeci nemohl být takový problém. Ale byl.
Teď jsme tedy s panem Mashimangem na cestě do Livingstone, abych tam pozdravil mého kamaráda Ludwika, který tam staví silnici do Katima-Mulilo a mého dalšího kamaráda Bernieho, který staví most přes Zambezi, který spojuje Zambii s Namibií. Jsou to vzácní lidé. Ludwik staví silnice v Africe už 20 let. Ale ne žádné dálnice z letiště do hlavního města, aby byli návštěvníci ohromeni hned po příjezdu do země (anebo lépe řečeno, aby nebyli návštěvníci šokováni hned na začátku). Opravdu, věřte mi, i ta nejchudší africká země, třeba Mali, má kousek dálnice, a vždycky je to z letiště. Ludwik staví silnice do těch nejzapadlejších koutů světa, mnohdy nejsou ani asfaltované, mosty jsou dřevěné anebo jsou místo nich brody. Třeba jako silnice z Mwinilungy do Kabompo (kde maji ty nejlepší sušené housenky) anebo ze Zambezi do Chavumy, kde pracuje Mike, šéfdoktor v americké misionářské nemocnici. Podívejte se na mapu, je to opravdu na konci světa.
Apropo Mike – přijel jsem do Chavumy, abych s ním projednal možnost napojení města Chavuma (10 tisíc obyvatel) na nemocniční vodovod. Německá vláda se rozhodla, že jedna z možných variant dlouhodobé udržitelnosti provozu vodovodu je privatizace. Nejdříve se měly vodovody opravit a potom zprivatizovat. Ředitel společnosti, která měla vodovody dostat do vlastnictví si vymyslel, že namísto aby opravoval zdroj vody a čerpací stanici v Chavume, prostě nabídne nemocnici, že jejich dobře fungující vodovod převezme do své správy a pak jim bude vodu prodávat. Podle ředitele to byl výhodný obchod pro všechny zúčastněné – nemocnice nebude mít starosti s provozováním vodovodu, Němci ušetří za rekonstrukci a společnost North Western Water Supply and Sanitation na tom provozu bude vydělávat.
Byla neděle a zastavil jsem se napřed v Mikove domě. Abyste věděli, Mike je nejen mimořádně schopný lékař, ale i nesmírně přísný člověk. Dodržuje zásady, které považuje za správné, a v jeho sedmdesáti letech na nich nehodlá nic měnit. Kdyby měl jen o trochu víc charisma, určitě by se z něj stal druhý Dr. Schweizer. Ale to je přesně to, o co Mike nestojí. On je lékař, žádná mediální hvězda. Jeho žena mi povídá “asi s vámi, mladíku, nebude Mike mluvit, je přece neděle a on v neděli dělá jen takové věci, které jsou nezbytně nutné. Ale zkuste to, mladíku”. V Africe se nic neutají. Než jsem došel k bráně nemocnice, věděl už Mike, proč tam jsem. “Ne, vodu ani tobě, ani nikomu z té jejich společnosti nedám. Ředitel společnosti by s ní dělal kšefty a tvrdil by, že jenom tak lze zajistit trvanlivost systému zásobování vodou. Kdyby se mu ale porouchalo čerpadlo, nebo by prasklo potrubí, vykašlal by se na opravu a zase by žebral o peníze. Strčte si laskavě tu vaši privatizaci za klobouk. Dokud můžou zdraví lidé dojit k řece a nabrat si vodu, kterou si pro pitné účely upraví, nedostanou ode mě ani kapku. Až onemocní, ať přijdou ke mě, já je vyléčím, ale jenom tehdy, když budu mít vodu. Takže, nedám!” Už jenom chybělo, aby na mě poštval psy. Neudělal to, usmál se a řekl – vždyť já vím, že pomáháš, ale bereš to za jiný konec než já. Třeba čas ukáže, že tvůj přístup je lepší než můj. Ale já pomáhám Africe už čtyřicet let a zatím jsem lepší přístup neviděl. A času už mám málo, takže měnit nebudu. A vsadil bych se, že ani ty se za tvého života nedozvíš jestli ten tvůj přístup byl lepší než ten můj!
Bernie staví v Africe mosty, naposledy právě tenhle přes Zambezi. My jsme vlastně sousedi. Ne snad z jedné ulice, ale z jednoho města, kde jsme se v ten stejný měsíc, rok před koncem té druhé velké války narodili. Jenomže můj tatínek byl Čech a maminka Sudetská Němka, zatímco Berniho rodiče byli oba Sudetští Němci. Potkali jsme se o padesát let později v Tanzanii a stali se dobrými kamarády, jak se na správné sousedy sluší a patří. A most je to nádherný. Až pojedete z Viktoriiných vodopádů na lovecké safari do Namibie, tak přes něj pojedete a určitě mi dáte za pravdu.
Tak snad abych se vrátil k řece Kafue. Vyhlédl jsem si místo vedle nového mostu, kde by mohl stát pomníček pana doktora. Hezké místo, kde je i malé parkoviště a hlavně je odtamtud pohled na tu část řeky, kde měl pan doktor přetraverzovat. Poprosil jsem mé přátele z GTZ (německá organizace pro technickou pomoc rozvojovým zemím), aby mi pomohli s předběžným projednáním s místními úřady a začal jsem přemýšlet, kdo by mi poradil, jak by takový pomníček měl vypadat. A pak jsem se vracel zpátky do Solwezi, ale už v Copperbeltu mě tak roztřásla zimnice, že mi málem vypadaly všechny zubní plomby. Znám se s malárii velmi dobře. Tohle byl už desátý záchvat a i když tuhle nemoc snáším strašně těžko, (přesněji řečeno těch pár dní trpím jak zvíře), tak mi vždycky léky dobře zabraly a po třech dnech bylo po malárii. Tahle jubilejní mě ale vypekla. Po třech dnech braní léku pořád vysoké teploty, pořád zimnice, zvracení, průjmy, bolesti kloubů a celého těla – no vždyť to znáte, malárie.
Snažím se africkým nemocnicím vyhnout, ale teď už nebylo vyhnutí. Můj asistent pan Sampa přivedl místního lékaře, a ten přinesl jakýsi nejnovější lék a povídá – tak ten zázrak na vás vyzkoušíme. Bohužel, zázrak se nekonal a horečky trvaly už pátý den. Vím, že v případě „tropicany“ může celá záležitost skončit tragicky. Takže, doktore, teď musíš něco vynalézt. A on říká – snadná pomoc, zlatý standard, chinin do žíly. A vytáhnul z brašny železnou jehlu, přes kterou mi chtěl kapat chininový lék. I přes vysoké teploty a polovědomí mi bylo jasné, že teď mi jde o život. Jsem v zemi, která má jednu z nejvyšších úmrtností na AIDS. Kdoví, jak byla ta jehla sterilizovaná, v nemocnici přeci nejde elektrický proud. Tak říkám – doktore, buď pružnou kanylu ze sterilního balení nebo nic. A on na to – nemám, ale ve Vašem případě bych neváhal, protože Vám jde teď už o život. Oba jsme měli pravdu, ale ta jeho byla bezprostřednější.
Tak mi zavedl jehlu do žíly a nádobu s roztokem zavěsil na obyčejnou berlu kterou opřel o zeď, protože stojan v nemocnici neměli. No, a pak jsem omdlel a když jsem se probral, byla všude kolem samá krev, protože berla spadla a hadička se z jehly vytrhla. Pan Mashimango zavolal africkou lékařskou pohotovost Flying Doctors (tady se opravdu hodí slovo “lítačka”), já jsem znovu omdlel a pak nade mnou stál bílý doktor, nosítka, pilot, ošetřovatelka, pan Sampa a pan Mashimango. Pak jsem byl v letadle s červeným křížem. Člověka napadají v takové chvíli různé myšlenky. Já jsem si říkal, tady není záchod, to bude to letadlo pěkně vypadat při mých reakcích na malárii. A pak jsem znovu omdlel a probudil se až v Lusace na klinice AFB. Dejte mi něco pane doktore, co mi určitě zabere, protože jsem na tom moc špatně. Neobávejte se, dostanete zlatý standard, chinin do žíly… Abych to neprodlužoval. Za tři dny jsem byl bez teplot, za čtrnáct dní na rekonvalescenci v Evropě a do Zambie jsem se už nevrátil. Pan doktor Holub čeká tedy dál na pomníček nejslavnějšímu českému cestovateli v Africe. Skoro jako by celý jeho příběh byl trochu zakletý… Před dvěma roky se údajně podařilo před muzeem v Livingstonu odhalit Dr. Holubovi bustu. Tak snad se to podařilo prolomit.
V jednom z předchozích článku jsem se ptal, co je to kilishi? Vynikající sušené maso, které připravují na severu Nigérie. Hovězí maso se rozklepe na tenké plátky, které se při sušení na slunci potírají česnekem promíchaným s červeným pepřem a jiným kořením. Určitě by vám to chutnalo.
Dnešní otázka bude obrazová. Na fotografii je holčička se svými dvěma bratříčky. Jaké je povolání jejich maminky?
A protože jsem kulantní, tak přidám ještě jednu fotku. Ze tří důvodů: už vám sem píšu dva roky, tak abyste jednak věděli, s kým máte tu čest (já jsem ten bílý vzadu :-)). Jednak je to z míst, kam se asi málokdo dostane, protože se jedná o diamantovou oblast Kasai Orientale v Kongu, kam vás pustí pouze se speciální povolenkou Ministerstva vnitra. Takže teď se můžete se mnou podívat, jak vypadá tržiště ve městě Mwene Ditu. A třetí důvod je trochu symbolicky. Já si takhle představuji pomoc Africe – aby všichni, kterým je pomoc určena byli spokojeni a my co pomáháme jsme zůstali někde v pozadí.
Váš Karel Koreš