II. Epizoda – Jízda v nebesích

Uplynulo několik dalších let mého života a postupně jsem zjistil, že Etiopii jsem si vlastně zamiloval a rád bych ji znovu navštívil. Všechny pocity, emoce i jitření smyslů bylo natolik silné, že bylo těžké si udržet zdraví rozum. Dnes s odstupem času mohu popisovat cesty Etiopií bez emocí. První cestou je cesta na Bale Mountains.

 

Průvodce hovoří jasně. Bale Mountains je národním parkem. Leží na jihovýchodě Etiopie v administrativní oblasti Oromiya. Má rozlohu 2470 km². Jedná se v podstatě o vysokohorskou plošinu rozeklanou mnoha vulkanickými suky a vrcholy, leží zde jezera, tečou řeky s vodopády. Výška roste od západu (2 500m n.m.) k východu, kde leží nejvyšší hora Bale Tullu Deemtu („Červená hora„) 4 377 m n.m. Hranice horské plošiny je velmi strmá a zprudka přechází do nížiny. Dobré místo ke sledování vegetační stupňovitosti. Ideálně na jihu a východě Bale, kde stále roste zachovalý deštný les – Harenna. Přes jedinečnost deštného lesa je zde chráněna především největší plocha afro-alpínského biotopu (Sanetti Plateau) na africkém kontinentě, kterou obývá mnoho endemických druhů živočichů a rostlin (nyala horská, vlček etiopský, hlodouni, lobélie, smily, mnohokvěty, …). Hlavními zahradníky jsou zde různí hlodavci, kterých jsou 4 tuny na hektar. Celkem 60 druhů savců a 260 druhů ptáků. Etiopanů by v parku mělo žít pouze 2 500, což zaručuje minimální ovlivnění ekosystému lidskou činností. Prostě ideální místo pro vysokohorskou procházku či vyjížďku na koni s pozorováním jedinečné přírody. Vše pouze za 8 dolarů na 48 hodin.

Cesta začala při svítání slunce v Shashamane (Shashemene), hlavním městě Rastafariánů. Nástup do autobusu byl klasicky africký – plný zmatků a boje o slušné místo. Vzhledem k velikosti mého batohu jsem boj prohrál a tak jsem seděl na zadní šestce sedadel. Problém autobusů je to, že jsou to většinou staré školní a místa pro kolena je opravdu minimum. Představa cca 10 hodin strávených v zajetí sedaček do 170 kilometrů vzdáleného Dinsha mě opravdu děsila. Autobus vyrazil k východu po nezpevněné silnici číslo 40. Cesta mírně stoupá a po povinné konverzaci se spolucestujícími se mi podařilo usnout. Byl to velký výkon, protože díry, výmoly a jiné nerovnosti nedovolovaly udržet tělo vteřinu v klidu.

Probudil jsem se kousek od Dodoly. Právě jsme projížděli zemědělskou krajinou a autobus sebou začal silně smýkat. Během rána pršelo a bláto proměnilo některé části silnice v tankodrom. Ve spolucestujících to vyvolalo silnou vlnu emocí a očekávání. Začali se hlasitě bavit a snad i uzavírat sázky. Smyky, rychlé výjezdy z cesty a výkřiky brzy utichly, protože autobus zastavil u mírného údolí. Zkušenost řidiči velela, aby zastavil. A to bylo dobře. Všichni vystoupili z autobusu, což jsem velmi uvítal. Jedinečná možnost dojít si na WC a pořádně protáhnout rozlámané údy. V dálce byl vidět dozer, který protahoval cestu. Vypadalo to stejně, jako když silničáři u nás uklízí sněhovou kalamitu. Všichni jsme se bavili pozorováním netrpělivých řidičů, kteří se blátivou past snažili překonat. Vůbec nezáleželo, zda dotyčný měl čtyřkolku, autobus či obyčejné auto. Vždy se rozjeli a snažili se dojet co nejdále. Asi nějaký závod. Během půl hodiny komplikovalo cestu nejen bláto, ale též cca 20 zapadlých aut. Takže dozer měl nejen práci s odklizením bláta a se zprůjezdnění cca 500metrového úseku, ale i s vytahováním aut. Po necelé hodině byla cesta sjízdná a mi dorazili do Dodoly. Zde byla přestávka na oběd a kafe.

Pak se autobus rozjel směr Dinsho. Cesta byla relativně slušná. Postupně se zvedala z úrodné plošiny a přejížděli jsme jednotlivé horské hřebeny. Cestou se jako svačina prodávalo pražené americké humanitární obilí. Deset kilometrů před cílem se cesta zprudka zvedala. Projížděli jsme horským lesem plným kočkodanů a gueréz (Colobus guereza guereza). Celou cestu svítilo slunce, ale zde se přes vrcholky valily těžké mraky.

V Dinshu jsem vystoupil ve čtyři odpoledne. Popošel jsem pár kroků směrem k nejbližší stavbě a začalo velmi silně pršet. Intenzivně pršelo asi hodinu. Nevydržel jsem čekat, tak jsem se vypravil do správního střediska parku, kde jsem se chtěl ubytovat. Dva půl kilometru dlouhá cesta nebyla nudná a ubíhala, jelikož jsme byl doprovázen stařenkou a její vnučkou. V základně parku byla slušná ubytovna, kde jsem spal ještě s dalšími dvěma lidmi.

Začal jsem ve společenské místnosti plánovat cestu. Pochopitelně jsem chtěl vidět etiopského vlka (Canis simensis). Nejbližší místo mělo být den chůze údolím Web Valley na Kotera plain. Vzhledem k tomu, že na Bale prší skoro každé odpoledne a já neměl patřičné vybavení, nebylo na výběr. Najmu si koně. Vyrazil jsme zpět do vesnice najmout si koně a najíst se. Před ubytovnou jsme potkal jednoho z průvodců z vyhlášeného projektu GTZ-IFMP, placeného Německem. Slušné vystupování, dobrá angličtina a reference Lonely Planet mě zbavili přirozené ostražitosti. Po večeři (v hospodě měli pouze kafe, pivo a fotbálek) jsem s průvodcem, říkejme mu třeba Pepe, dojednal vše, co by měl akreditovaný průvodce GTZ-IFMP umět a zařídit. Zítra jsme se měli sejít v osm hodin evropského času před ubytovnou a se dvěma koňmi. S důvěrou jsem mu půjčil svoji čelovku na cestu zpět, jelikož mě ujistil, že ji ráno přinese.

Jak asi správně tušíte, vše bylo jinak. Průvodci vyškolení GTZ-IFMP asi v minulosti byli dobří. Ale vše šlo z kopce hned, jak Němci opustili Dinsho. Místní průvodci si tak nezadají s „lupiči“ času i peněz z jiným míst Etiopie. Přesto je nutné říct, že Němci z GTZ mají v regionu velmi zajímavý projekt v Dodole, kde se věnují lesnictví The Forest Management Project a vycházkám po lesích a horách Adaba-Dodola Mountain.

Zkrátím to. Průvodce přišel, ale až v deset, bez čelovky a bez koní. Velmi důrazně jsem mu vysvětlil, že chci koně. Nespokojím se přeci s vycházkou po okolí, když chci vidět vlka, kterého v zemědělské krajině neuvidím. V pravé poledne jsme měli dva staré koně. Bohužel v blátivém terénu odmítal kůň nést mých devadesát kilo živé váhy a fotografické vybavení. Tak jsem šel prvních pět kilometrů pěšky. Po čtyřech hodinách chůze a jízdy na koni jsme dorazili do nadmořské výšky přes 3 500m n.m. k Finch Abera Waterfall. 

 

Zde již není vliv člověka velký, nepasou se zde již ani koně a je možné vidět místní hlodavce, kteří spásají trávu na příjemný anglický trávník. Odbyla čtvrtá a začalo silně pršet. Bohužel k Kotera plain byla ještě hodina jízdy. Bylo jasné, že vlčka etiopského neuvidím. Nadával jsem Pepemu celou cestu, že dělá projektu národnímu parku ostudu, ale nejvíce mě štvalo, že kdyby přišel, jak bylo dohodnuto, tak mám vyhráno. Opět pršelo asi hodinu. Během jízdy v dešti jsme úplně promokli. Sotva přestalo pršet, sesedl jsem a šel pěšky, abych se zahřál. Cestou jsem fotil a Pepeho ignoroval. Sice pořád brblal, ale kašlal jsem na něj a vyhnal jsem ho i s koněm, že dojdu sám. Cestou jsem se „kochal“ místní vegetací. Cestou lze spatřit Knipholie  – Mnohokvěty (Kniphofia foliosa), rostoucí v nadmořské výšce 2 050 až 4 000 m n.m. a lobelky (Lobelia rhynchopetalum). Obě patří mezi nejvýraznější rostliny náhorní plošiny Bale.

 

Po návratu na základnu Pepe čekal přede dveřmi ubytovny. Měl tu drzost si říct o peníze za celý den a dva koně. Dal jsem mu půlku a dokud nedonese čelovku, tak mu zbytek nedám. Sice si šel stěžovat šéfovi národního parku, ale trval jsem na svém. Hádka imponovala mým spolubydlícím ze včera, gentlemanovi z Anglie a obrovskému Somálci. Dali se se mnou do řeči. Podělili se o stejné zkušenosti s personálem národního parku, jelikož si v rámci dobrých vztahů s parkem také zaplatili průvodce. Představili mi svůj projekt průzkumu ptáků pro BirdLife International, jehož jsou členy a především mi ukázali video o pozorování vlčka etiopského na Sanetti Plateau. Zalitoval jsem, že jsem s nimi včera, mimo fotbalu, neprobral i cíl jejich cesty.

Ráno jsem s novými přáteli vyrazil na obhlídku oploceného areálu Bale Mountains Park. Jen pár kroků do ubytovny lze spatřit antilopy – lesoně (Tragelaphus scriptus meneliki), bahnivce, chocholatky a nyaly horské (Tragelaphus buxtoni), dále pak warthogy, chameleóny a několik desítek druhů ptáků. Procházka to byla příjemná, jelikož zvěř byla velice důvěřivá. Procházku narušovala jen nekompetentnost, povyk a obtěžování „vyškoleného“ průvodce. Nevím proč, snad si mě oblíbil, si průvodce stěžoval na své chlebodárce.

 

 

Po procházce jsem se vetřel do společnosti nových známých a požádal je o možnost cestovat s nimi jejich autem zpět do Awassy.

 

Angličan se mi zdráhal nabídnout cestu na prkenné lavici jejich džípu, ale když jsem mu vysvětlil, že v autobuse to není o nic lepší, což mi dosvědčil i Somálec, vyrazil jsem s nimi. Somálec ještě nelenil a zalarmoval celé Dinsho, ať seženou Pepeho, že ukradl moji čelovku. Našli pouze jeho bratra, který se moc omlouval, že prý je ostudou rodiny. Měl jsem pocit zadostiučinění. (To mě přešlo už v Awasse, jelikož moji kamarádi měli s Pepem stejnou zkušenost před dvěma lety a boss parku sliboval jeho propuštění). S přicházejícím deštěm jsem opustil pohoří Bale, překrásnou vysokohorskou plošinu, která stále hostí původní faunu.

 

Tip: Pokud nechcete litovat a přesto vidět vlka – doporučuji vyrazit přímo na Sanetti Plateau přes město Goba (z autobusu jezdícím mezi Gobou a Dolou-Menou vystoupíte přímo na Sanetti Plateau „u vysílače“), vezměte si sebou vybavení na trek a neberte si průvodce. Ušetřený čas i peníze pak můžete strávit/utratit na horách Adaba-Dodola Mountain.