Cesta Západní pouští II., Alexandrie
nacházející se v západní části delty Nilu, je druhým největším egyptským městem. Založil jej v roce 332 před naším letopočtem Alexandr Veliký a již pár desítek let od založení se mohla srovnávat nejen velikostí s Římem. Po 4. století město upadalo, až paša Muhamad Alí mu v 19. století vrátil slávu. Tehdy sem přijeli tisíce Evropanů, což se podepsalo na kosmopolitním duchu mnohých částí. V 50. letech mnoho cizinců uprchlo před Násirovou revolucí a rozkvět města byl zastaven. I nyní však lze pozorovat náznaky zašlé slávy, památky a historické sbírky v muzeích. Za návštěvu zde stojí Bibliotheca Alexandrina, římský amfiteátr v Kóm ed-Dikka, řada muzeí – především Řeckořímské muzeum, Osmanská čtvrť a nekropole Anfúší, Kátbájova pevnost stojící na místě majáku na ostrově Faros, Pompeiův sloup, Katakomby Kóm eš-Šukáfa a mnoho dalšího.
Ráno jsme v klidu posnídali a vyčkali příchodu děvčat. Očekávali jsme, že budou unavené, ale překvapili nás. Vydali jsme se tedy na prohlídku Alexandrie. Za cíl jsme si dali Pompeiův sloup a katakomby Kóm eš-Šukáfa. Přístavní část zástavby byla ve středomořském stylu, účelové budovy, úzké a ponuré uličky… Pár bloků od moře se zástavba otevírá, přibývá občas nějakého stromu a budovy nejsou tak vysoké. U parčíku při cestě, jsme si všimli kostelu. Nedalo nám to a zašli jsme dovnitř. Světlý interiér, nádherné fresky a příjemný chládek spolu vytvářely dobrý důvod proč se zdržet. Jediné co se s tímto neslučovalo byl pán v sukně, který neustále něco mlel. Byla to kombinace arabštiny, italštiny snad dokonce latiny a kdoví čeho ještě, v každém případě jsme mu moc nerozuměli a vzhledem k jeho stoupající aktivitě jsme se rozhodli k ústupu. Vrátili jsme se zpět na hlavní třídu, po které jezdili tramvaje, dost necitelně zapracované do města. Do domů byly zasekány troleje. Možná by to nebylo tak paradoxní, pokud by z domů neopadala omítka a v místech napojení nebyly zřetelné praskliny. S trochou fantazie, pokud bych vynechal nepořádek v ulicích, domyslel opravené domy, muselo by to působit famózně. Široké promenády, lucerny, balkóny a stromořadí.
Touto třídou jsme došli až k Pompeiově sloupu. Jeden sloup, jedna žulová sfinga, 100LE vstupné a 3 autobusy rusky mluvících turistů řinoucích se dovnitř.
Pokračovali jsme dále ke katakombám. Cestou nás asi nejvíce zaujalo zvíře podobné ovci, disponující dvěma ocasy. Ono na českém znaku něco bude! Uličku lemovali obchůdky, pekárny, kavárny či čajovny a vyzařovala zde příjemná atmosféra polední siesty.
Obrázky: Interiér křesťanského kostelu postaveného italskými architekty, hieroglyfy v nekropoli Kóm eš-Šukáfa.
U katakomb Kóm eš-Šukáfa byla sice též spousta turistů, ale tím jsme se nenechali odradit. U vstupu se odevzdávali fotoaparáty, což šlo obejít vložením přístroje do batohu, aneb co oči nevidí, srdce nebolí. V celém prostoru je zákaz focení. Několik hlídačů pečlivě dbá na dodržování pravidel. Katakomby jsou největší řecko-římskou nekropolí v Egyptě. Jejich vznik se datuje na druhé století našeho letopočtu. Jsou zde vidět vlivy kultury jak římské a řecké, tak i egyptské. Do hlavních pohřebních prostor se musí sestoupit točitým schodištěm do hloubky okolo 35m. Nejspodnější patro je zaplaveno vodou a místy se chodí po viklavých mostcích. Výzdoba je spojením helénského stylu s egyptským. Komplex pohřebiště byl objeven až v roce 1900. Někdy bývá řazen mezi sedm divů středověku. Proslulý je i pro síň římského císaře Caracalla, který zaplnil jednu místnost ostatky rituálně zabitých vojáků a jejich koní. Celá nekropole je současně jedním s posledních míst, kde je praktikováno staroegyptské náboženství.
Při návratu jsme se rozhodli, že si cestu zkrátíme vozem. Od Pompeiova sloupu jsme jeli tramvají na větší křižovatku, odkud jsme se pokoušeli chytit taxíka. Byl to docela problém, nikdo nám nechtěl zastavit. Další překvapení bylo v tom, že když už někdo zastavil, navrhl tradičně absurdní sumu a při našem pokusu o smlouvání, beze slov odjel. U prvního pokusu jsem zůstal stát s otevřenými ústy, ale říkal jsem si, že to byl asi omyl. Při třetím pokusu mi to již připadalo beznadějné a než jet asi dvojnásobně drahým odvozem co v centru Prahy, raději půjdu pěšky. Při našem vyklízení pozic nás zastavili o kousek dál stojící studenti, po vysvětlení se našeho problému ujali. Taxíka zastavili tím, že mu hromadně skočili pod kola, což rozpoutalo dost silný povyk taxikáře. Smlouvání o cenu trvalo asi o 10 vteřin déle, avšak se stejným výsledkem. Studenti nám opět popřáli oblíbenou hlášku, tentokráte v běžném znění „Welcome to Egypt!“, podali nám ruce, a my jsme šli pěšky na Midan Ramla.
Obrázky: Mešita Abu’l Abbass al-Mursi, její interiér a rybárna v přístavu.
Po svačině jsme se vydali k pevnosti, stojící na bývalém ostrově, nyní poloostrově, kde stál maják patřící k 7 divům světa. Cesta pobřežní promenádou byla příjemná. Vlahý vzduch, cesta lemovaná palmami, architektura spadající do přelomu minulého století, prostě paráda. Neodolali jsme a navštívili jsme mešitu kousek od přístavu. Abu’l Abbass al-Mursi mešita prý patří k nejkrásnějším v Egyptě. Opravdu její interiér byl skvostný, jen byla trochu škoda, že se tolik skrývala v zástavbě. Když jsme dorazili k pevnosti Qaitbay, byla již zavřená, tak jsme své kroky obrátili zpět k hotelu. Cestou jsme se stavili v rybárně, což mohu vřele doporučit. Vyberete si rybu, kterou Vám pak udělají a personál mluví anglicky. Jídlo perfektní, záchody čisté, ceny úměrné, celkem luxusní uzavření parného dne.
