Nilský okoun (Lates niloticus)

Nilský okoun, nebo spíše robalo nilský, je dravou rybou endemickou v Africe. Bývá symbolem ekologické katastrofy i hospodářského úspěchu. Je velice ceněnou rybou a to jak v místě výskytu, tak i jako obchodovaná ryba. Vzhledem k její bojovnosti a úctyhodných rozměrů je pro mnohé sportovní rybáře vysněným úlovkem.
Tělo okouna je poháněno mohutnou ocasní ploutví, která může být i větší než lidská hlava. Kormidlovat mu pomáhá velká hřbetní ploutev, s osmi tvrdými, dlouhým, jak břitva ostrými ostny, se kterými se dovede bravurně ohánět.
Na mnohých místech je vrcholovým predátorem, značně decimující populace jiných ryb.

Říše: Animalia (živočichové)
Kmen: Chordata (strunatci)
Infrakmen: Gnathostomata (čelistnatí)
Nadtřída: Osteichthyes (ryby kostnaté)
Třída: Actinopterygii (paprskoploutví)
Nadřád: Teleostei (kostnatí)
Řád: Perciformes (ostnoploutví)
Čeleď: Latidae (latesovití)
Rod: Lates (robalo)
Druh: Lates niloticus (robalo nilský = nilský okoun = lates nilský)

Robalo nilský žije v tropických vodách řek a jezer Afriky, výjimkou je výskyt v jezeře Mariout, nacházejícím se v deltě Nilu, poblíž Alexandrie. Zajímavostí této lokality je i fakt, že se jedná o brakickou vodu. Výskyt nilského okouna zahrnuje povodí Senegalu, Volty, Nigeru, Čadského jezera, Nilu a Konga. Je pravděpodobné, že se v minulosti vyskytoval i v nyní již vyschlých řekách Sahary. Nejpočetnější je populace tohoto druhu ve Viktoriině jezeře, kde způsobil ekologickou katastrofu, jelikož zlikvidoval celé populace endemických cihlid. Mladší jedinci se zdržují v pobřežních partiích a v mělčinách, dospělé ryby se pak vyskytují až do hloubek okolo 60m. Preferuje lokality s dostatkem kyslíku.

Pro život v jezerech a řekách je uzpůsobené celé tělo robala. Má robustní hlavu, vyztuženou silnou lebkou, vysoký hřbet, dvojdílnou hřbetní ploutev, podobně jako okoun říční, a mohutnou difycerkní ocasní ploutev. Hlavě dominují dvě velké černé oči, na které při lovu spoléhá. Velká ústa jsou plná spousty malých zoubků, vytvářející kartáče jako má sumec velký, kterými si může kořist v dutině ústní přidržet, nicméně podobně jako okoun říční svou kořist dychtivě hltá. Při otevření úst vytvoří podtlak, kterým rybku nasaje. Tělo je pokryto ktenoidními šupinami. Barva těla je stříbrná s modrošedým, nebo žlutohnědým nádechem, dle typu lokality. Patří k největším africkým sladkovodním rybám, může dorůst délky až okolo dvou metrů a hmotnosti přes 200kg. Svou hmotností je nejtěžší rybou rodu Lates, na délku ho převyšuje endemit jezera Tanganika, lates úzkočelý. Běžně však dorůstají velikosti kolem 1m a nejčastější hmotnost hospodářsky lovených ryb je kolem 4kg. Růst je během prvního roku nejrychlejší, postupem dalších let je klesající tendence v závislosti na potravě.

Pohlavní dimorfismus se projevuje větší velikostí samic. Reprodukční zralost nastává u obou pohlaví po třetím roce života. Oplodnění jiker je externí. Samice kladou od března do června jikry o počtu 3 milióny až 15 miliónů, přičemž se průměrně vylíhne kolem 9 miliónu jiker. Plůdek se pak ukrývá v porostech na mělčinách. Již mláďata se živí živočišnou potravou. Jedná se o larvy hmyzu a menší bezobratlé živočichy. Postupně loví i rybky a žáby. Od určité velikosti intenzivně loví ryby, žáby, menší plazy, korýše, škeble, červy, byl zaznamenán případ, kdy se kořistí stala kachna. V potravě preferuje větší množství, před větší velikostí, čímž představuje hrozbu pro mnohé druhy cihlid. Tak jako i jiní dravci se mnohdy stávají kořistí i menší jedinci vlastního druhu, čímž mnohdy na mělčinách výrazně regulují své stavy. Při lovu spoléhá na svůj zrak a rychlost při útoku. Nejedná se však o vytrvalého lovce, většinu útoků vede na krátkou vzdálenost, mnohdy z úkrytu.
Hospodářsky lovené ryby jsou nejčastěji tří až pětileté. Běžně se dožívají více jak osmi let, rekordní úlovky můžou být až šestnáctileté. Samice se dožívají více let a dorůstají do větších rozměrů.

Obrázky: Úlovek nilského okouna na Viktoriině jezeře, úlovek nilského okouna na Asuánské přehradě a uzení okouni a tilapie na trhu v Kampale (Autor: WorldFish – Flickr.com).

Nilský okoun jako ekologická katastrofa

V minulých letech (kolem roku 1954, tedy ještě před dokončením Owen Falls Dam) byl vysazen nilský okoun do Viktoriina jezera, respektive do jezera Kyoga, odkud se dále rozšířil proti proudu, jako významná a ceněná hospodářská ryba. Někdejší hranici výskytu latesů na Nilu, byl zlom středoafrického riftu, konkrétně vodopády Murchison Falls.

Robalům se zde dařilo a jejich populace exponenciálně narůstala. Stejnou měrou však mizely původní druhy endemických ryb, zejména cihlid, které byli nejčastější potravou latesů nilských. Okounům se tak podařilo vylovit / vyhubit přes více jak 300 původních druhů.

Mezi nimi byli i tlamovci pojídající hlemýždě rodu Bulinus a Biomphalaria, kteří přenášeli bilharziózu, respektive jsou prvními hostiteli parazita krevničky. Z prvního hostitele se pak v larválním stadiu motolic uvolňují cerkárie a aplikují na konečného hostitele, člověka nebo primáta. Úbytek tlamovců způsobil nárůst počtu plžů a tím i zvýšené riziko bilharziózy.

Znečištění jezera, při jehož březích je největší denzita lidí ve východní Africe, s sebou neslo narůstající eutrofizace vody a tím i vymírání hlubinných druhů ryb. Poslední ranou pro jezero je růst tokozelky nadmuté, někdy označované jako vodní hyacint, která jezero dusí a brání jeho okysličení, a stíněním brání tvorbě fytoplanktonu, čímž negativně ovlivňuje počty ryb. V hlubší vodě vzniká tzv. mrtvá voda, kde nic nežije (mrtvou vodu má například jezero Tanganika, na rozdíl od jezera Malawi).
Tím se lates nilský stal symbolem kvalitní hospodářské ryby i ekologické katastrofy!

Obrázky: Jezero Malawi, lov nilských okounů na Viktoriině jezeře a někdejší bariéra, kterou nilští okouni nepřekonali – Murchison Falls.

Nejbližší příbuzní nilských okounů

Rod Lates obsahuje krom nilských okounů ještě dalších osm druhů. Z období eocénu pocházejí i nálezy zkamenělin dalších příslušníků tohoto rodu, pocházejících ze severní a rovníkové Afriky, Arabského poloostrova, ale i Slovenska.

• Lates úzkočelý (Lates angustifrons) – endemická ryba jezera Tanganika, kde žije s dalšími dvěma druhy latesů. Dorůstá velikosti až kolem 2m, proto je ceněnou rybou jak v komerčním rybolovu, tak i pro sportovní rybáře.
• Lates stříbřitý (Lates calcarifer) – známý jako barramundi. Vyskytuje se v jihovýchodní Asii a severní Austrálii. Žije v řekách, v ústí řek, v mangrovech a vzácně i mimo brakické vody v mořské vodě. Zajímavostí tohoto druhu je změna pohlaví v dospělosti. Populace tohoto druhu reprodukčně dozrává jako samci a po jednom až několika výtěrech se mění v samici. Větší jedinci tohoto druhu jsou pouze samice. Dorůstají délky kolem 1-1,5m a hmotnosti až 60kg.
• Lates japonský (Lates japonicus) – známý jako akame. Žijí v ústí řek východního Japonska. Mají oproti jiným latesům červené okruží očí. Dorůstají délky přes 1m a hmotnosti přes 30kg.
• Lates jezerní (Lates longispinis) – endemická ryba z jezera Turkana dorůstající velikosti přes 0,5m. Její význam je významná pro místní rybáře.
• Lates velkooký (Lates macrophthalmus) – endemická ryba z Albertova jezera. Žije v hloubkách do 60-ti metrů a dorůstá velikosti kolem 30cm.
• Lates tanganický (Lates mariae) – vyskytuje se v jezeru Tanganika, řece Lukuga a Lualaba. Loví hlavně v hlubokých vodách, až do hloubky kolem 100m pod hladinou. Dorůstá velikosti přes 80cm. V hlubokých vodách jezera Tanganika je vrcholovým predátorem.
• Lates málošupinný (Lates microlepis) – endemická ryba z jezera Tanganika, dorůstá velikosti až okolo 1m.
• Lates úhledný (Lates stappersii) – endemická ryba z jezera Tanganika, významná pro místní rybolov. Její velikost málokdy přesáhne 45cm.

Obrázky: Lov nilských okounů pod Murchison Falls, lov okounů na jezeře Tanganika s místním rybářem a jezero Turakana (Autor: Adam – Flickr.com).

Jak na nilské okouny?

Lov robalů na udici je skoro životní výzvou. Když je rybář na správném místě, ve správný čas, se správnou výbavou, nemusí mít ještě vyhráno.
Nejčastějším způsobem lovu je hlubinná přívlač. Nástraha se musí pohybovat co nejblíže dnu. Její pohyb by měl být pro rybu atraktivní, neměl by byt moc rychlý ani plynulý. Podobně jako české okouny dokáže vyprovokovat nástraha narážející do kamenitého dna, s pomalým škubavým pohybem, dávající možnost dravci zaútočit ze zálohy. K tomuto účelu se nejvíce hodí měkké nástrahy – twister, jigg, kopyto… Okouni se však hodně řídí vzhledem a tyto nástrahy jsou pro ně málokdy atraktivní. V Asuánské přehradě se slavil největší úspěch s šedě stříbrným 20cm dlouhým Shad Rapem Deep Runnerem s tečkou za skřelemi. Mohl být i menší. Kdo měl tento typ a toto zbarvení, tahal okouny z vody. Ostatní nástrahy zde fungovali jen slabě a ještě vetšinou jen za soumraku. Ten samý wobler jsem zkoušel na Viktoriině jezeře, ale marně. Zde, podobně jako na jezeře Tanganika, kde žijí jiné druhy robala, mi místní doporučovali živočišnou nástrahu, červy, nebo nástražní rybku. Záběr okouna je silný a podobá se záseku rozjeté ponorky. Robalové nebojují dlouho v porovnání s jinými sportovními rybami, ale ihned po záběru dají do boje všechny síly, nejčastěji proto, aby se dostali do úkrytu nebo mezi kameny, kde mají navrch. Při vylovování se může stát, že ryba sebere poslední síly a tím se osvobodí a zmizí nenávratně v hlubině. To však neznamená, že bych schvaloval použití gafu, nebo jiných prostředků vedoucích k zabití ryby. I v Africe jsou velké ryby vzácné a mělo by se dle toho s nimi zacházet!
Největší nilské okouny mi ukázali místní rybáři v hlavním městě Súdánu, Chártúmu kousek od soutoku. Od mnohých jsem slyšel, kam na největší okouny, zatím vede zapomenuté jezero Turkana, přehrada Merowe, která se nachází kousek od Jebel Barkalu, Nuri a El-Kurru, a Velká Asuánská přehrada.
Pro lov je nejlepší mít jako průvodce místního rybáře. Podporuje to jak místní, tak i zvyšuje šanci na úlovek.

Autoři článku: Vladimír Zikán & Vlastimil Baruš