Maniok jedlý (Manihot esculenta)

známý též jako kasava, je významná kulturní rostlina čeledi pryšcovité, pěstována v tropech a subtropech. Je třetím nejvýznamnějším zdrojem sacharidů a polysacharidů v tropech, hned po rýži a kukuřici. Z hlediska výživy je i nezanedbatelný poměrně vysoký obsah bílkovin. Je základní potravinou pro více jak půl miliardy lidí.

Říše: Plantae (rostliny)
Oddělení: Magnoliophyta (rostliny krytosemenné)
Třída: Rosopsida (dvouděložné rostliny)
Řád: Malpighiales (malpígiotvaré)
Čeleď: Euphorbiaceae (pryšcovité)
Rod: Manihot (maniok)
Druh: Manihot esculenta (maniok jedlý=kasava)

Maniok pochází z Jižní Ameriky, kde se i nyní stálé vyskytuje v divoké formě. První kultivace se odhaduje krátce po osídlení Jižní Ameriky v 10. tísiciletí před naším letopočtem. Následně se kasava stala základní potravinou v předkolumbovské Americe. Po příchodu Evropanů, byl maniok zprvu odmítán, ale následně ji rozšířili po celém tropickém světě. Od té doby se jí přezdívá „chléb tropů“, což mimo jiné poukazuje na její význam. Mnohdy pro tuto přezdívku dochází k záměně s džekfruitem, chlebovníkem, nebo africkým chlebovníkem, se kterými nemá nic společného. Hned po bramborách zaujímá maniok čtvrté místo ve světové produkci škrobnatých rostlin.

Popis rostliny

Maniok je jednodomá bylina dorůstající do výšky 1-2m, ve výjimečných případech až 3m, jenž obsahuje ve všech svých částech latex – typický znak pryšcovitých rostlin, kam maniok patří. Stonky jsou 2-6cm silné, jizvy po listech dělí stonek do zbytnělých článků. Listy jsou dlouze řapíkaté, dlanitě mnohosečné, podobně listům jírovce maďala, známějšího jako kaštan koňský. Květy jsou sestaveny v hroznovitém květenství, mají 5-ti dílné okvětí zeleno bílé barvy. Typickým znakem pro tento druh rostliny je tzv. protogynie. Plodem je kulovitá trojsemenná tobolka o průměru kolem 2cm.
Součástí kořenového systému je vějířovitá růžice 5-12 kořenových hlíz, které vznikly metamorfózou adventivních kořenů. Jsou válcovitého tvaru, dorůstají do délky 20-100cm, šířky 5-25cm a hmotnosti mezi 1-3kg. Prosperují na suchých písečných půdách s nižším obsahem živin, nicméně mohou růst i na sopečných půdách, které jsou bohaté na minerály. Zde maniok dorůstá jak do větší výšky, tak i hlízy mohou mít až 20kg. Povrch kořenových hlíz je bílý, s nádechem červené, fialové, žluté a hnědé barvy, stejně tak je tomu u dužiny. Čerstvé hlízy mohou obsahovat 0,01-0,04% glykosidu manihotosinu, ale i některé další glykosidy (linamarin a lotaustralin), nacházející se třeba u fazolí, který se enzymatickým rozkladem mění na jedovatý kyanovodík. Existují odrůdy, které jedovaté glykosidy neobsahují, proto Jaromír pří plavbě na plachetnici dhau na Zanzibar mohl ukusovat čerstvý maniok a nějak se to na jeho zdraví nepodepsalo.

Chemické složení hlíz je v různých oblastech pěstování značně rozmanité. Nevýhodou hlíz pro jejich skladování je vysoký obsah vody, který se v průmeru pohybuje přes 60%. Dále hlízy obsahují kolem 35% sacharidů, 2% bílkovin, 1% tuku, 2% vlákniny a přes 1% minerálních látek.

Obrázky: Rostlina kasavy v Ugandě, polodivoce rostoucí kasava v Burkině Faso a půlené hlízy manioku na Madagaskaru .

Využití manioku

Nejčastěji bývají hlízy manioku využívány vařené, podobně jako brambory. Z velké části se ale i suší, melou a využívají na výrobu tapioku. Následně se pak vyrábí maniokové kaše, mouka, chleba, placky, cukroví atd. Používá se i k výrobě fermentovaných nápojů – něco jako pivo, pálenky a ocet. Nemalé je i průmyslové využití škrobu z manioku na výrobu jednodušších sacharidů, etanolu, plastů, lepidel a potravinářské pryže. V poslední řadě mohou hlízy posloužit i jako významné krmivo pro hospodářská zvířata.
V západní Africe se drcením a rozmělňováním kořenových „hlíz“, fermentací a následným sušením kašovité hmoty připravuje jíška či zahušťovadlo, které se pak přidává do polévek, omáček, případně společně s banány či samotné jen posype cukrem a konzumuje. Tradiční ghanské fufu může být připravováno s yamů nebo kasavy. Uvařené šišky maniokového těsta či rosolovité škrobnaté těsto podobné tanzanskému ugali konzumují ve střední Africe. Dalo by se říci, že s maniokovou kaší v různých variacích se lze setkat napříč celou Afrikou.

Mladé stonky mohou být konzumovány jako zelenina. Současně bývají nadzemní části manioku zpracovávány jako krmivo, podobné vojtěškové moučce, nebo do siláží, či na výrobu bioplynu.

Kasava jako lék

Vzhledem k jedovatosti syrových hlíz, první co se mi vybaví cynická říkanka „po třech dávkách stroncia, chřipky jsem se zbavila“. Kyanovodík je nepříjemný bonus složek, které maniok obsahuje a který definitivně vyléčí všechny neduhy. Jsou však i méně známé účinky spojené s konzumací manioku. Říká se, že konzumace manioku zlepšuje krevní oběh, prospívá trávení, pomáhá udržet správnou hladinu červených krvinek, posiluje kosti, chrání před rozvojem Alzheimerovy choroby a kardiovaskulárních nemocí. Hovoří se i o léčbě rakoviny močového měchýře, prostaty, tlustého střeva… Shodou náhod kyselina kyanovodíková v kombinaci s benzadlehydem prý zastavuje a likviduje rakovinné bujení. Vzhledem k jedovatosti kyanovodíku je však aplikace této léčby zatím do jisté míry hudbou budoucnosti.