Hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius)

 

Řád: sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád: nepřežvýkavý (Suimorpha)
Čeleď: hrochovití (Hippopotamidae)

 

Latinské vědecké jméno Hippopotamus pochází od starých Řeků, které v překladu znamená „říční kůň“. Swahilci označují hrocha jménem kiboko. V češtině má název hrocha možný původ v návaznosti na vydávané zvuky tohoto živočicha – „hrochati, bouchati či chrochtati„.
První kopytníci obývali zemi před 60 milióny let. Předci hrochů (rod Kenyapotamus) se objevili přibližně před 16 miliony let v Keni. Prvním moderním hrochem byl Archaeopotamus, který se objevil před 1,8 milionem let. V období teplého období pleistocénu se hroši vyskytovali též v Evropě. Dnes žije pouze v Africe v blízkosti vodních ploch a řek do nadmořské výšky cca 2000m n.m.. I zde jich žilo mnoho druhů, ale v současné době známe pouze dva zástupce hrochovitých – hroch obojživelný a hrošík liberijský.

 

 

Hroch obojživelný je nejtěžším sudokopytníkem naší planety a třetím nejtěžším suchozemským obratlovcem vůbec. Hroch patří mezi nepřežvýkavé. Nejbližším jeho příbuzným na vývojové větvi evoluce jsou prasatovití (podle stavby kostry). Naopak podle genetického stromu vědecké klasifikace jsou hroši spíše příbuzní velrybám.

 

Váha kolísá u samců mezi 1 – 2 tunami. Samice zřídka přesáhne hmotnosti 1,7 tuny. V extrémních případech byla zaznamenána hmotnost 3,2 tuny! Průměrná délka jejich těla je 3,4 metry. Může však dorůst až 4,2m. Výška v kohoutku je 1,5m. Ocas je zploštělý a silný a dosahuje délky 35 – 50 cm. Samice jsou menší než samci. Hroši jsou dlouhověcí, ale mají nízkou intenzitu rozmnožování. Dožívají se zhruba 40 let. Nejstarší známý hroch se dožil 61 let. Způsobem života je „obojživelník“.
V přírodě se podle odhadů v současné době nachází až 150 tisíc hrochů. Největší populace žije v Zambii a Tanzanii.
Charakteristickým znakem je veliké sudovité tělo s malými sloupovitými končetinami. Končetiny jsou mezi prsty opatřeny kožními lemy – „jakousi plovací blánou„. Velmi nápadná je též veliká a široká hlava s široce rozevíratelnou tlamou, která vyniká především ve vodě. Tlama se otevírá asi do 120 °, některé zdroje uvádějí i 150 °. Šířka tlamy přesahuje půl metru.
Stejně jako prasatovití postrádá hroch os canon. Každý z jeho čtyř prstů má tak vlastní a samostatné záprstní a nártní kosti. Většinu času tráví ve vodě. Některé zdroje uvádí, že to je až 18 hodin denně. Pokud je ponořen ve vodě, koukají hrochovi z vody pouze nozdry, oči a uši. Ušní boltce a nozdry jsou uzavíratelné a brání tak vniknutí vody do hlavových dutin.

 

Podle morfologických porovnávání tvarů lebky u hrochů, vědci rozlišili pět podruhů hrocha, které se liší především místem výskytu:

 

Pokud hroch otevře tlamu vynikají v ní především přední špičáky – kly. Zubů má celkem třicet šest. Zubní vzorec je: (I2/2, C1/1, P3/3, M3/3) × 2 = 36 (Posloupnost je řezák špičák, třenový zub a stolička). Mléčných zubů má hroch 32. Někdy hroši mají zubů v tlamě více, tj. 40, protože první z mléčných třenových zubů v tlamě někdy přetrvává i v dospělosti.
Kly jsou stále dorůstající špičáky, které mohou měřit až 70cm. Jejich váha je udávána až 4 kilogramy. Získává se z nich „slonovina/zubovina“, která však na rozdíl od pravé slonoviny nežloutne. Proto se dříve používaly k výrobě „zubních náhrad“.

 

Hroch je výhradně býložravý a živí se trávou, kterou spásá v blízkosti řek. Za pastvou vylézají pouze při soumraku a noci. Každý den sežere 40 až 70 kg trávy. Od řeky se příliš nevzdaluje. Během noci neujde od řeky dále než 100 metrů, ve výjimečných případech až 30 km. Vzhledem k tomu, že stádo obývá „svůj kus řeky“ mají vyšlapané z vody na pastvu výrazné cesty. Trávu trhá u země svou tlamou – pysky. Zuby při krmení nepoužívá. Výsledkem pastvy hrochů jsou tzv. „hroší trávníky„. Mají podobu golfových hřišť, protože travní pažit je vysoký jen pár centimetrů. Výhodou hroších trávníků je, že se zde nevyskytují klíšťata a nešíří se na nich savanové požáry. Pokud nemusí, hroch do vysoké trávy neleze. V období sucha se však pase i ve vysoké trávě. Některé zdroje uvádí, že hroch se živí vodními rostlinami. Je to pravda, ale absolutní většinu potravy tvoří trávy. Hroch někdy spase též ovoce a v blízkosti lidských sídel též zemědělské plodiny. Podle některých zdrojů byly hroši spatřeni při konzumaci masa a byly pozorovány i případy kanibalismu a predace (lovu)! Vzhledem ke stavbě chrupu si dokáži představit pouze konzumaci potravy, kterou by zhltnul v celku.

Potravu nepřežvýkává, ale úplně ji zpracuje až ve velkém složeném žaludku. Žaludek je rozdělen na čtyři velké části. Jeho stavba je podobná přežvýkavcům, žaludek hrocha má dva velké přední výběžky, velkou střední komoru a zadní komoru. V žaludku i ve střevech žijí obrvení prvoci, kteří pomáhají trávit celulózu obsaženou v rostlinách. Hroch má též velmi dlouhé střevo, které měří okolo 50 m. Složený žaludek, délka střeva umožňující lepší trávení i prvoci rozkládající potravu, jsou důvodem, proč nepotřebuje tolik potravy. Ve střevech dochází k fermentaci celulózy za pomocí prvoků a výsledkem jsou mastné kyseliny, oxid uhličitý a metan. Průchod potravy trávicím ústrojím trvá přibližně 24 hodin.
Hroch často při pobytu ve vodě zívá. Podle některých názorů, souvisí jeho zívání se strávením potravy, prý tak hroch vypouští plyny ze žaludku – krká? Zívání slouží též k vizuální komunikaci.

S prvními paprsky jsou ve vodě. Ve vodě vytváří velké skupiny, které umožňují lépe chránit jejich mláďata před krokodýly. Nejraději se zdržuje na mělčinách. Výborně plave nad vodou i pod hladinou. Ve vodě se pohybuje rychlostí až 8 km/hod. Dokáže uplavat i třicet kilometrů. Též se potápí a dech dokáže zadržet na 5 až 15 minut.
Naopak na souši se pohybuje velmi pomalu, ale dokáže též velmi rychle zaútočit. Jeho rychlost při útoku dosahuje až 50km/hod.

 

Hlasovým projevem hrocha je především chrochtání, řev a výrazné funění při výdechu. Ke komunikaci využívá též infrazvuk. V přírodě jsou hroši poměrně hluční, v blízkosti lidských sídel se však chovají tiše.

 

Kůže hrocha je tlustá průměrně 3 cm, na zadku a zádech dokonce až 5 cm, naopak na břiše pouhý 1 cm. Barva kůže je nejčastěji kovově šedá až černá, na břichu a okolo očí a uší narůžovělá. Růžová barva není neobvyklá i na jiných místech těla. Kůže je citlivá na sluneční paprsky a vzhledem ke způsobu života hrocha nedokáže účinně bránit jeho dehydrataci. Vodu vylučuje pokožkou až pětkrát rychleji než jiní savci. Hroch žije většinu času ve vodě – proto se vody musí především zbavovat. Jedná se o adaptaci k vodnímu životu. Též vylučuje na svém povrchu kožní mazový sliz – nesprávně se označuje jako „pot“. Hroch však potní žlázy nemá. Sliz hrocha chrání – pohlcuje UV záření, zabraňuje vyschnutí kůže na suchu a zároveň má pravděpodobně protibakteriální účinky. Sliz je bezbarvý, ale při styku se vzduchem se barví do červena až hněda. Proto se říká, že hroši „potí krev“. Kůže je porostlá velmi řídkými štětinami. Při vyschnutí dosahuje hroší kůže extrémní tvrdosti, toho využívali lidé k mnoha účelům – ochranné štíty zbroje či k leštění diamantů.
Ačkoliv dlouhodobý pobyt na přímém slunci hrochovi škodí, rád se během dne a po omezenou dobu sluní.
V podkoží je silná vrstva tuku, která má využití při termoregulaci či jako ochrana při soubojích.

 

Hroši jsou zvířata, žijící ve stádech, která mají zpravidla desítky (10 – 15) jedinců. Hroši však nejsou sociální živočichové, protože se neúčastní sociální činnosti „společného opatřování potravy, rozmnožování, shromažďování a napadání predátorů“ Je však možné, že se dalším studiem hrochů názor opraví. V místech s vysokou koncentrací mají stáda až 30 jedinců. Někdy to vypadá, že ve stádu jsou až stovky kusů. Ve skutečnosti se jedná o blízká stáda. Každou jednotku ovládá vždy dominantní samec. Dominantní samec je většinou ve věku 20 – 30 let. Ve stádu se však mohou vyskytovat též jiní podřízení a mladší samci. Samci jsou ve stádu trpěni, dokud respektují dominantního samce, případně se časem od stáda odpoutají a vytváří mládenecké skupiny. Samice tvoří ve stádech tříčtvrtinovou většinu. Dominantní samec si na suchu značí své teritorium. Vylučují trus, který ocasem roztrušují po kmenech stromů a kamenech. Podobně si značí své území též nosorožci.

Pokud dojde k souboji dvou dominantních samců, používají k soubojům své velké kly. Boj se odehrává výhradně ve vodě. Souboji však vždy předchází zastrašování – demonstrace síly (otevírání tlamy), řev a následně až pak ukázka síly, kdy se jeden hroch snaží dostat druhého pod sebe. Vážná zranění jsou při souboji řídká. Dochází ale často k natržení kůže na hřbetě. Souboj může trvat i několik hodin. Pokud se dva dominantní hroši setkají na souši, nebojují, ale intenzivně začnou značit své teritorium kálením. Samci mezi sebou bojují pouze o přízeň samic a nejlepší místo ve vodním prostředí, tj. o možnost páření a mělkou a klidnou vodu.

Samice se páří většinou s dominantním samcem. Interval mezi dvěma obdobími páření je velmi dlouhý – až dva a půl roku. Když je samice březí – další ovulace nezačne dříve než za 17 měsíců. Páření probíhá ve vodě, trvá relativně dlouho a vypadá často jako souboj.
Březost trvá 225 – 257 dní. Samice porodí jedno, velmi zřídka dvě mláďata (cca 1% případů), v mělké vodě. K porodu dochází v období dešťů. Mládě se musí do půl minuty po porodu dostat nad hladinu, jinak se utopí. Déle pod vodou mládě nevydrží.
Mládě váží při porodu průměrně 30kg. Váha novorozeného hrocha kolísá mezi 25 – 55kg. Měří více než jeden metr. Ihned plave a chodí. Samice se první dny s ním zdržuje výhradně ve vodě.
Ke kojení dochází většinou pod vodou. Samice má mezi zadníma nohama dva struky. Pokud se živí malý hroch na suchu, uzavře své nozdry a uši stejně jako ve vodě. Samice své mládě kojí sedm měsíců. Mladí hroši se již od měsíce a půl po porodu snaží živit trávou.
Hrošice si při péči o mláďata „vypomáhají“. Na souši se vždy shlukují, aby mohly účinněji chránit svá mláďat před útoky šelem. Mládě je odstaveno od matky do jednoho roku, kdy dosahuje hmotnosti 250kg. Samci pohlavně dospívají v 6 – 13 letech, samice v 9 – 11 letech.
Dospělosti se dožívá velmi malé množství mladých hrochů – pouze 20% jedinců. Skoro polovina (45%) jich zahyne během prvního roku života.
Pokud se změní dominantní samec ve stádě, často zabije mláďata předchozího samce. Možná odtud pramení domněnka, že je též kanibal.

 

Hroši hrají nezanedbatelnou roli ve vodním a pobřežním ekosystému. V podstatě se jedná o „klíčový druh“ v ekosystému. Jejich trus poskytuje živiny vodnímu prostředí. Nejen rybám, ale též drobným vodním živočichům. Dobře rozložená potrava též rostlinám a řasám. Všichni afričtí rybáři vědí, že když jsou v řece hroši bude tam též mnoho ryb. Hroši žijí v symbióze s velkou kaprovitou rybou rodu Labeo, která se na hrochy přisává. Ryba čistí povrch kůže a zbavuje ho ektoparazitů. Ryba se hrocha pustí při opouštění vody. Hroší kůži čistí též mnoho ptáků – např. klubáci.
Hroch má též vlastního parazita – tzv. „hroší pijavici“ (Placobdelloides jaegerskioeldi). Tato pijavice je jedinou pijavicí, která se specializovala na jeden druh. Barva pijavice je podobná odstínu kůže hrocha, aby unikla pozornosti ptáků.

V přírodě nemá kromě člověka mnoho nepřátel. Mláďata se ale stávají obětí krokodýlů, lvů a hyen skvrnitých.
V Červené knize IUNC jsou hroši zařazeni jako „zranitelní“ (vulnerable). Jeho počty v přírodě klasají. Výjimkou je populace hrocha v Zambii, kde jeho početnost vzrůstá. Největší koncentrace hrocha je v okolí řeky Luangwa (Zambie) přes 20 tisíc kusů.
Největším nebezpečím je pro hrochy nekontrolovaný lov na maso a pro slonovinu (Poptávka po klech hrocha vzrostla po zákazu obchodu se slonovinou.) a ztráta životního prostředí (zúrodňování mokřin a regulace toků a využívání vody). Ze zabitého hrocha lze získat několik set kilogramů masa, až 90 kilogramů tuku, kůži a slonovinu.

 

Hrocha uctívali jako boha již staří Egypťané. Hroch byl zosobněn v podobě boha Suteha – zosobnění temných sil a symbol sporu, zla a nespravedlnost, ale též péče o děti.
V současné době se používá nelichotivé „má hroší kůži“, jako označení pro nemorálního člověka. Jak bylo uvedeno výše, hroší kůže je po vyschnutí velmi odolná.

 

 

Dodatek: