Afričtí koňovití (Equidae)

Zebry a osli jsou zástupci koňovitých lichokopytníků brázdící savany a polopouště východní a jižní Afriky. Přestože se může zdát, že k Africe patří od nepaměti, není tomu zcela tak. V porovnání s ostatními živočichy zde žijí krátce. Dokonale se adaptovali na zdejší podmínky, jen ne na palné zbraně, které stojí za vyhubením některých z nich, jako je například zebra kvaga.


Říše: Animalia (živočichové)
Kmen: Chordata (strunatci)
Řád: Perissodactyla (lichokopytníci)
Podřád: Hippomorpha
Čeleď: Equidae (koňovití)

 
Čeleď koňovití (Equidae) patří společně s tapíry a nosorožci do řádu lichokopytníků (Perissodactyla), řádu býložravých savců, u kterých osa končetiny prochází třetím, často největším prstem. Největšího rozkvětu dosáhli lichokopytníci ve třetihorách, dnes se jedná spíše o vymírající skupinu.
Společným znakem koňovitých je zakrnění druhého a čtvrtého prstu, z nichž se zachovaly jen rudimenty – drobné kůstky ukryté pod kůží, tzv. bodcové kosti. Zcela zachován zůstal jen třetí prst, chráněný rohovitým kopytem, kdy koňovití našlapují pouze na okraj kopyta, jakoby chodidlem po nehtu.
Koňovití mají 36-42 zubů. Řezáky jsou výrazně předsunuté. Špičáky jsou u většiny zakrnělé a u samic zcela chybí. Stoličky mají poměrně složitou strukturu, přizpůsobenou na tvrdou stravu. Koňovití mají hypsodontní chrup, což znamená, že původně dlouhý zub, má viditelnou pouze malou část korunky a zbytek zubu je hluboko pod dásní. S přibývajícím věkem se zub posunuje ven z dásně a je postupně obrušován. Odtud i notoricky známé heslo: „Darovanému koni na zuby nehleď!“ Právě dle zubů se dá celkem spolehlivě odhadnout věk koně. Obecný zubní vzorec koňovitých je – 3/3, 1/1, 3-4/3, 3/3.
Hlava je u koňovitých proti tělu velká a protáhlá. Na hlavě jsou mohutné žvýkací svaly. Oči jsou posazeny výše po stranách. Zrakové pole pokrývá asi 320°.
Samice mají říji i několikrát ročně v závislosti na druhu. Po 11 až 13 měsících se narodí se jen jedno hříbě. Laktace bývá 6-8 měsíců a potomci pohlavně dospívají po druhém roce života. Prodleva mezi jednotlivými hříbaty bývá kolem dvou let. Běžná délka života je 25-35 let.
Koňovití jsou poměrně rychlý běžci, proto jejich hlavní ochranou před predátory je útěk, nicméně v případě boje silně kopou zadními nohami a mohou kousat. Aktivita je převážně denní, ale mohou být aktivní i v noci. Jsou to striktní býložravci. Jejich potřeba pít je každodenní.
 
 
Obrázky: zebra horská Hartmannové (Equus zebra hartmannae); osel asijský onager (Equus hemionus onager) ; osel somálský (Equus asinus somalicus)
 
 
Dalším společným znakem je, že všichni koňovití jsou sociální zvířata, mající potřebu kontaktu s ostatními jedinci stáda. Žijí v rodinných skupinkách vedených jedním hřebcem, vzácně se mohou vyskytovat i dva, několika klisnami a jejich hříbaty. Rodinné skupiny jsou stále, i když se sezoně sdružují do větších stád. Členové skupiny se dobře znají a zůstávají spolu. Hřebec svůj harém před jinými samci brání. Výjimku tvoří zebra Grévyho, kde jsou hřebci teritoriální a páří se se samicemi, které volně migrují přes jejich teritorium.
Domestikované jsou pouze dva druhy z čeledi: osel domácí (Equus africanus f. asinus) a kůň domácí (Equus caballus f. domesticus). Geneticky jsou si koňovití blízce příbuzní, a proto je možné setkat se s kříženci jako je například mula (osel+kůň), zebroid (kůň+zebra) a kříženec zebry a osla.
 
Tabulka: porovnání složení mléka
 
 
Evoluce koňovitých
Zajímavostí čeledi je, že vývoj koňovitých probíhal na americkém kontinentu, kde však nakonec všichni zástupci této čeledi vymřeli a zpět se do Ameriky dostali až po objevení Ameriky Evropany. Největší rozmach prožívala čeleď koňovitých v třetihorách. Teprve koncem miocénu se přestěhovali do Afriky a Eurasie.
 
Obrázek: Kresba porovnání velikostí koňovitých v průběhu evoluce, zleva doprava Mesohippus, Neohipparion, Eohippus, Equus scotti a Hypohippus (Autor: Heinrich Harder)
 
Z fosilních nálezů je datován první zástupce koňovitých – Hyracotherium – na počátek eocénu. Jednalo se o malého lesního kopytníka velikosti zajíce. Postupné změny vegetace v období miocénu přiměly předky koňovitých k přechodu z lesa na otevřené plochy travnatých pastvin. Došlo zde i k hlavním adaptacím na nové prostředí. Z fosilních nálezů je patrné zvětšení celkové velikosti zvířete, uzpůsobení stoliček pro drcení travin, prodloužení nohou a postupná redukce prstů na končetinách, čímž se digitigrádní pohyb značně zrychlil. Druhová bohatost z období miocénu, ze kterého je popsáno již 20 rodů koňovitých, v pliocénu nepokračovala, což patrně souvisí s vzestupem počtu přežvýkavců. V roce 1928 byla ve státě Idaho objevena první fosilie zástupce rodu Equus – americké zebry (Equus simplicidens), která se svou stavbou značně podobala zebře Grévyho. Koně, tak jak je známe dnes, se poprvé objevili v období zhruba před 2 milióny let v Severní Americe, odkud přešli přes někdejší pevninský most v Beringově průlivu mezi Amerikou a Asií. Přibližně před 10 000 lety, kdy se již koňovitým dařilo i v Starém světě, došlo v Severní Americe k jejich vyhynutí, které bývá spojováno, jak s příchodem člověka do Ameriky, tak i s klimatickými změnami.
Vzhledem k úplnosti fosilních nálezů, bývají koňovití používání jako příklad principů evoluce.
 
Systematické rozdělení řádu recentních lichokopytníků:
  • Nosorožcovití (Rhinocerotidae)
    • Nosorožec tuponosý (Ceratotherium simum)
    • Nosorožec dvourohý (Diceros bicornis)
    • Nosorožec sumaterský (Dicerorhinus sumatrensis)
    • Nosorožec jávský (Rhinoceros sondaicus)
    • Nosorožec indický (Rhinoceros unicornis)
  • Tapírovití (Tapiridae) – Tato čeleď obsahuje 4 žijící druhy býložravých zvířat, žijící v tropických oblastech Asie a Jižní Ameriky.
  • Koňovití (Equidae)
    • Kůň (Equus)
      • Tarpan stepní (Equus ferus)
        • Kůň domácí (Equus ferus caballus)
        • Kůň Převalského (Equus ferus przewalskii) – volně se vyskytuje v Mongolských stepích.
    • Osel (Asinus)
        • Osel africký (Equus asinus)
          • Osel núbijský (Equus asinus africanus) – byl z něho vyšlechtěn domácí osel. Nyní je ve volné přírodě patrně vyhuben.
          • Osel alžírský (Equus asinus atlanticus) † – vyhuben.
          • Osel somálský (Equus asinus somalicus) – vyskytuje se v polopouštích a suchých savanách Eritrey, Somálska, Etiopie a Keni.
          • Osel domácí (Equus asinus f. asinus)
        • Osel asijský (Equus hemionus) – žije v Asii.
        • Kiang (Equus kiang) – žije v Číně.
    • Zebra (Dolichohippus)
      • Zebra Grévyho (Equus grevyi) – v současnosti přežívají zbytky populace v severní Keni a Etiopii.
    • Zebra (Hippotigris)
      • Zebra stepní (Equus quagga)
        • Zebra Böhmova (Equus quagga boehmi) – žije ve východní Africe až po řeku Zambezi.
        • Zebra bezhřívá (Equus quagga borensis) – žije v severozápadní Keni, severní a severovýchodní Ugandě až jihovýchodním cípu Jižního Súdánu.
        • Zebra Burchellova = zebra damarská (Equus quagga burchellii) – Původně areál výskytu sahá od jihu Afriky – od Angoly, přes Namíbii, Botswanu až k řece Orange, žije ve Svazijsku a v regionu JAR KwaZulu-Natal. Nyní je ve střední části původního výskytu zcela vyhubená.
        • Zebra Chapmanova (Equus quagga chapmani) – žije na jih od od řeky Zambezi – Zimbabwe, Botswana, Mozambik a JAR.
        • Zebra Crawshayova (Equus quagga crawshayi) – žije severně od řeky Zambezi a východně od řeky Luangwa po jižní
          Tanzanii.
        • Zebra kvaga (Equus quagga quagga) – obývala Kapsko a Oranžsko v JAR, v roce 1909 však již byla vyhubena. Nyní probíhají pokusy o zpětné vyšlechtění z zebry Burchellovy.
      • Zebra horská (Equus zebra)
        • Zebra Hartmannové (Equus zebra hartmannae) – obývá horská území jižní Angoly.
        • Zebra kapská (Equus zebra zebra) – žije v rezervacích poblíž Kapského města v JAR.
 

Share with:


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *