Africký superpark – sen nebo realita?

Africká příroda doznala v posledních dvou stoletích značných změn. Spolu s rozvojem civilizačních prvků doprovázených, velmi rychlým růstem lidské populace, byla divoká příroda nucena stáhnout se do přírodních rezervací a národních parků. Z negativních zásahů do původního prostředí kontinentu je největší míra přisuzována zemědělství, zejména pak pastevectví, které ukusuje stále větší části savan i tropických lesů. Vznikem plošně omezených chráněných území došlo k zpřetrhání sezonních migračních proudů zvěře za potravou, objevily se nové problémy spojené jak s úhynem, tak s přemnožením určitých druhů apod. Byla narušena funkce jednotlivých ekosystémů i afrického ekosystému jako celku...

Africká příroda doznala v posledních dvou stoletích značných změn. Spolu s rozvojem civilizačních prvků doprovázených, velmi rychlým růstem lidské populace, byla divoká příroda nucena stáhnout se do přírodních rezervací a národních parků. Z negativních zásahů do původního prostředí kontinentu je největší míra přisuzována zemědělství, zejména pak pastevectví, které ukusuje stále větší části savan i tropických lesů. Vznikem plošně omezených chráněných území došlo k zpřetrhání sezonních migračních proudů zvěře za potravou, objevily se nové problémy spojené jak s úhynem, tak s přemnožením určitých druhů apod. Byla narušena funkce jednotlivých ekosystémů i afrického ekosystému jako celku.
Afrika disponuje v současné době asi 700 chráněnými územími, které pokrývají plochu o velikosti 1,34 milionů km2. Pro srovnání, v evropském měřítku by zahrnovala tato plocha celou oblast Pyrenejského poloostrova, Francie a Velké Británie. Největší africká chráněná území v pouštních oblastech se rozlohou přibližují území naší republiky (rezervace Ouadi Rimé/Ouadi Achim v Čadu a rezervace Air a Tenéré v Nigeru -obojí okolo 80 tis. km2, rezerva Central Kalahari – téměř 52 tis. km2). Největší koncentraci středně velkých až malých chráněných území různých kategorií nalézáme v jižní a východní Africe. Turisticky známé jsou zejména národní parky v Keni a Tanzánii (Tsavo, Amboseli, Serengeti, Ruaha aj.), Krugerův národní park a národní park Kalahari Gemsbok v Jihoafrické republice, národní park Hwange v Zimbabwe, méně navštěvované národní parky Chobe v Botswaně a Luangwa v Zambii. Významné postavení si zde udržuje řadě známých většinou privátních rezervací. Právě na území savanové Afriky docházelo k největším střetům mezi lidskou civilizací a divokou přírodou a je třeba i v budoucím vývoji hledat vzhledem k výše uvedeným skutečnostem optimální varianty řešení.
V poslední době se v zahraniční literatuře setkáváme se zcela vážně pojatou myšlenkou vytvoření tzv. „afrického superparku„. Projekt je vypracován pro jižní Afriku. Předpokládá výrazné rozšíření ploch stávajících národních parků a rezervací vytvořením „mostů“, které by překlenuly současné izolované ekosystémy. Celý projekt by se měl naplňovat postupně. Jako první krok bývá obvykle uváděn dílčí projekt Kruger – Banhine -St. Lucia ( Projekt je v současné době již v realizaci – poznámka redakce), který předpokládá již připravované propojení Krugerova národního parku jednak směrem do mosambického vnitrozemí k národnímu parku Banhine a až k ústí řeky Save k pobřeží Indického oceánu a jednak směrem k jihu přes území jižního Mosambiku, částečně Svazijska do oblasti pobřežních jezer a bažin ve východním Kwazulu-Natal až k přímořskému parku St. Lucia. Současně se zde nabízí napojení na v sousedství ležící zimbabwskou rezervaci Gonarezhou a přes vysočiny na zimbabwsko-mosambických hranicích (národní parky Chimanimani a Nyanga) na mosambický národní park Gorongosa a již přilehlé území podél dolního toku řeky Zambezi.

Další ideou je propojit vzniklé chráněné území s národními parky v Botswaně, kde vedle Kalaharské oblasti představuje centrální pozici zejména severně ležící oblast bezodtokých pánví a opět území podél toku Zambezi a jejich přítoků, resp. zdrojnic. Tato oblast zahrnuje řadu dnešních významných národních parků a rezervací jako jsou Chobe, Makgadikgadi, Central Kalahari, Kafue, Hwange aj. Propojení by se realizovalo pravděpodobně koridorem podél řeky Limpopo přes tzv. „zlatou podkovu“ Limpopa, jak bývá obrovský zákrut řeky vzhledem ke své důležitosti v projektu nazýván. V této souvislosti jsou právě v tomto koridoru navrženy dva nové národní parky -Madimbo (území v době apartheidu spravovala armáda) a Dongola (hraniční území tří států). Nevylučuje se i přímé napojení zmíněné „zlaté podkovy“ Limpopa na národní park Hwange. Území podél řeky Zambezi od Viktoriiných vodopádů podél vodní nádrže Kariby s existujícími maloplošnými národními parky (Matusadona, Mana Pools aj.) směrem dále po toku dolů vytváří předpoklady pro další propojení, zejména pak přes parky v údolí řeky Luangwy ve východní Zambii do severního Malawi a odtud dále na chráněná území v riftových údolích v Tanzánii, Burundi, Rwandě a Ugandě. Možné je i napojení na stávající velkoplošné rezervace a národní parky v Tanzánii (hlavně Serengeti, ale i Kilimanjaro, postupně i Ruahu a rezervaci Selous Game aj.) přes horské masivy v Keni (národní parky Aberdare, Kenya) až do Etiopie. Téměř fantasticky již působí propojení ohromného ochranného parku s namibijskými pobřežními rezervacemi a odtud k jihu po pobřeží Atlantiku až ke Kapskému Městu. Vznikem „afrického superparku“ by bylo možné obnovit staré migrační cesty , které tvoří systém riftových údolí a pohoří v severojižním směru, doplněný příčně tekoucími řekami k Indickému oceánu. Obří park by měl napomoci vedle zvýšení počtu divoce žijící zvěře k rozšíření a obohacení genofondu. Výhody jsou spatřovány v integrovaném přístupu v ochraně vodního prostředí, stejně tak v turistickém managementu i v kontrole pytláctví. Turističtí experti přesvědčují, že takovýto park by vedl nejen k ochraně ohrožených druhů živočichů, ale pozvedl by ekonomiku afrických zemí na přijatelnou bázi.
Samotná realizace projektu předpokládá prosazování takového vztahu člověka k okolní přírodě, kdy „využívání“ divoké přírodní krajiny pro turistiku, lovy apod. bude přinášet místním obyvatelům více, než tradiční pastevectví a zemědělství. Nakolik je však reálné, aby zde žijící kmeny upustily od svých tradic a způsobu života, který si předávají z generace na generaci a kde počet kusů dobytka je měřítkem bohatství? Nezpůsobila by projektem odstartovaná revoluce v turistice na africkém kontinentě další stupňované zásahy do krajiny ve smyslu koncentrované výstavby dalších turistických středisek se svými zábavnými atrakcemi, hotely, asfaltovými cestami a letišti podél plotů chráněným území? Lidé, jak je známe, by se pravděpodobně nespokojili jen s pozorováním zvěře.
Připravované územní plány , definující nové zóny ochrany a zahrnující různorodost manažérských přístupů, čekají proto dlouhá jednání, která mohou být zakončena někdy i neúspěchem. Vážným problémem je i existence politických hranic a vzájemné mezistátní vztahy. Ve statistikách se uvádí, že ve světě existuje v současnosti asi 70 parků, které překlenují hranice 65 zemí. V Africe je jich 20. Vznikem „afrického superparku“ by se jejich počet výrazně zvýšil.
Nesporně zajímavý projekt „afrického superparku“ jistě upoutá svou monumentálností a zejména vším pozitivním, co nabízí. Nakolik však celý projekt představuje neuskutečnitelný sen či budoucí realitu, ukáže čas. Naznačuje určitý směr v ochraně přírody na africkém kontinentě, kdy v současnosti již připravované a uskutečněné rozšíření a propojení chráněných území v jižní Africe lze považovat za konkrétní kroky k jeho postupnému naplňování.
Zpracováno podle jihoafrického časopisu GETAWAY (1996-97).