Království Makúrie

Království, rozprostírající se na území severního Súdánu a jihu Egypta, v Núbii, v období středověku. Jedná se pravděpodobně o nástupnický státní útvar po rozpadu starověkého království Kuš. I přesto, že bylo jedním z nejvýznamnějších křesťanských království na území Súdánu, je známo o této zemi poměrně málo. Většina informací pochází od arabských obchodníků a cestovatelů, kdy svědectví je zabarveno odlišným pohledem na jinou víru. Proto také většina informací pojednává o problematickém vztahu křesťanského království, s muslimským Egyptem a obchodními karavanami. V posledních letech se na království zaměřili archeologové, hlavně polští, čímž je možné dostat se k objektivnějším informacím o existenci někdejšího království.

Makúrie byla středověké křesťanské království nacházející se na území Núbie. Hlavním městem byla Dongola, nacházející se strategicky v ohybu Nilu v místě někdejšího soutoku Nilu a Žlutého Nilu, po němž zbylo již jen vyschlé údolí Wádi Howar. Ze Sahary tímto koridorem migrovala zprvu zvěř a následně pak posloužila a slouží jako jedna z tras transaharských obchodních karavan. Oblast mezi třetím a pátým kataraktem byla úrodná a Nil umožňoval rozšíření vláhy do polí, stejně jak tomu je až dodnes v Egyptě. Posledním faktorem, přispívajícím ve prospěch Makúrie byly zlaté doly, nacházejícími se ve wádí mezi druhým a čtvrtým kataraktem. Tím království disponovalo zlatem, slonovinou, kořením, vzácnými kůžemi, solí, zemědělstvím a otroky, základními kameny, kterými zajistilo prosperitu země.

Část území se již nachází pod hladinou Asuánské přehrady, čímž došlo k prozkoumání památek a archeologických lokalit, které jsou nyní nedostupné. Sever království proto již mnohá svá tajemství vydal, avšak jih je stále terra incognita.

Obrázek: Pekelná brána – freska z kláštera ve Faras.

Makúrijské království

Přesné počátky založení království nejsou příliš známé, proto se vychází z úvahy, že se jedná o nástupní státní útvar, který vznikl po dobytí Merojského království křesťanským Axumským královstvím ve čtvrtém století našeho letopočtu. Prvotní království Makúrie vzniklo v zemědělské krajině v údolí Nilu, mezi důležitými obchodními křižovatkami. Následně své území rozšířila na východ pro pouště k Rudému moři. Nacházely se zde zlaté doly. Někdejší kmenové uskupení Blemmjů válčilo s Římem v Horním Egyptě, což způsobilo prvotně oslabení a následné rozprášení kmene po území severního Súdánu, kde jsou dodnes významným etnikem. Území tedy mohlo připadnout Makúrii. Dalším mezníkem bylo spojení se s královstvím Nobatie s hlavním městem Faras v sedmém století. Tím se posílila obranyschopnost Makúrie která tak mohla nadále odolávat sílícím nájezdům Arabů. Hlavním městem byla Dongola, Faras však měla částečnou autonomitu přes eparchu, kterého původně jmenoval král z Dongoly, ale v průběhu času se zde vytvořila dynastie eparchů.
Počátkem sedmého století vedli arabští vladaři Egypta dvě bitvy o Dongolu. Místním se podařilo město uhájit. Výsledkem druhé bitvy byla mírová smlouva => „Baqt“, platící dalších 600 let, což z ní činí jednu z nejdéle platících smluv. Zajímavostí je i fakt, že zatím nebyla vypovězena. Krom dohody o neútočení obsahovala obchodní vztah mezi jednotlivými zeměmi. Makúrie byla povinna do Egypta dodat ročně 360 – 400 otroků, oplátkou za to obdržela potraviny, koně, víno a zboží ze středomořského obchodu.
Osmé a deváté století představuje zlatý věk pro Makúrii. Egypt se potýkal s občanskými válkami a nepředstavoval proto hrozbu. Hospodářství Makúrie se tak mohlo poklidně rozvíjet. Spojenectví s fátimovskou dynastií v Egyptě přinášelo prosperitu. To se však změnilo s jejím pádem roku 1171. Od tohoto období jsou o Makúrii kusé informace, spíše konstatující její existenci. Od té doby dochází k postupnému úpadku a vnitřnímu i vnějšímu rozpadu království. Přes vnitřní boje o trůn, několik vpádů egyptských mamlúků, několika vpádů pouštních kmenů a sílící vliv islámu v zemi se křesťanským králům podařilo udržet říši až do 13. století. Posledním křesťanským králem byl Karanbas. Jeho následovník v roce 1317 prohlásil Makúrii za muslimskou a nechal dongolskou katedrálu a trůnní sál přeměnit v mešitu. To jen posílilo vnitřní rozvrat země, jehož výsledkem bolo, že vláda ovládala jen Dongolu a venkov patřil kočovným kmenům. Roku 1365 Arabové srovnali Dongolu se zemí a zabili makúrijského krále. Vláda se přesunula mimo Dongolu. Roku 1397 makúrijský král uprchl do Káhiry a tím Makúrijské království přestalo de facto existovat.

Obrázky: Ruiny Křížového kostela a Kostela žulových sloupů, muslimské pohřebiště, ruiny Královského paláce s kryptami.

Hospodaření

Zemědělství se zabývala většina obyvatel státu. Metody obdělávání půdy byly vesměs stejné jako u Království Kuš. Zavlažovala se malá políčka podél Nilu, kam povodně přinášely úrodné bahno. Krom toho zde existovaly i zavlažovací kanály mezi políčky a sady datlovníků. Kromě samospádových kanálů využívali také vodní kolo, poháněné dobytkem. Tím mohli dopravovat vodu pomocí akvaduktů i mimo běžný dosah zavlažujících kanálů. Proto mohli několikrát do roka sklízet bohatou úrodu prosa, čiroku, ječmene, vína a datlí.

Mezi významná zdejší řemesla patřila výroba keramiky, dle které lze posuzovat dosah obchodní sítě v Africe. Zdejší keramika se našla samozřejmě v Egyptě, ale i v Libyi a Čadu, zejména pak v blízkosti oáz v pohoří Ennedi, Tibesti a po říši Kanem, poblíž Čadského jezera. Poměrně ve velkém počtu se nacházela i na území severu Dárfuru a Kordofanu. Na východ pak v Eritrei, Etiopii a Jemenu, tedy na území někdejší Axumské říše a Etiopského císařství. Většina keramiky pocházela z Faras. Naopak Dongola byla střediskem tkalců. V ostatních vesnicích se věnovali košíkářství, kovářství, kovotepectví, koželužstvím a následnému zpracování kůže. Nelze opomenout hornictví, ať už se jedná o těžbu neušlechtilých kovů, nebo ušlechtilých, zejména pak zlata. Severovýchodní část říše disponovala bohatými nalezišti, kde se nachází zlato dodnes.

Zemědělci a řemeslníci poskytli možnost rozvoje dalšího odvětví, a sice obchodu. Krom zemědělských komodit se obchodovalo s koberci, rohožemi, látkami, keramikou, dobytkem, velbloudy, osly, koňmi a exotickými zvířaty. Nejcennějšími a nejžádanějšími komoditami však byli otroci, zlato, sůl a exotické zboží jako je slonovina, pštrosí pera a kůže divokých zvířat.
Otroci nepocházeli z království Makúrie. Většinou byli získáváni na jihu od Chartúmu a na západě, v oblasti Kordofanu, Darfúru a Čadu. Významným zdrojem otroků byly i obchodní karavany ze Sahary, které mnohdy kromě oslů a velbloudů, používali pro dopravu materiálu právě otroky. Ty pak makúrijští obchodníci prodávali většinou do Egypta, kde byli s oblibou využívání pro obranné účely v armádě již od dob faraónů až do 13. století.

Obrázek: Pohled na ruiny hlavního města království, před minarety mešity jsou trosky korunního sálu. 

Makúrie historicky představovala významný mezník mezi Byzantskou říší a jihovýchodní pravoslavnou církví a na rozdíl od Etiopie, která je chráněna pohořími, přes dlouhý vzdor svou víru a existenci neudržela. Nyní je to jakýsi chybějící článek mezi koptskou pravoslavnou církví v Egyptě a etiopskou pravoslavnou církví v Etiopii.