Egypt je zajímavý především z hlediska historie, která sahá až několik tisíc let před Krista a jedno z nejhezčích moří této planety – Rudé moře. Cestování je spojeno s údolím Nilu, které je doslova poseto historickými památkami. Neméně zajímavá je však západní poušť, kde se lze setkat s různými etniky, horkými prameny v oázách, bohatou historií, mnohdy související s údolím Nilu. Nyní, bohužel, atraktivitu tohoto regionu trochu snižují nepokoje po pádu Mubárakova režimu, ale snad se situace brzy vyřeší a bude možnost v klidu obdivovat krásu této země.
V Káhiře jsme se octli v 1:00 ráno. Tehdy sem létali ještě ČSA na Terminál 1. Prošli jsme skrz celní formality, které spočívaly v zaplacení 20USD za patnáctidolarový kolek, celník si každého pohledem přeměřil, zeptal se na účel návštěvy, bouchnul přes známku razítko a s úsměvem zahlásil „Welcome in Egypt!“ Tato hláška je asi heslem Egypta, jelikož nás doprovázela celou cestu. Tím naše vstupní povinnosti skončily. Batožina dorazila, sláva! Směnárna byla také otevřena. Když jsme se podívali k východu, byla tam spousta pokřikujících taxikářů. Usoudili jsme, že zatím je zbytečné vzdávat se luxusu letiště, jelikož první autobus do Alexandrie jede kolem půl šesté ráno. Usídlili jsme se na tři hodiny na letišti. Až na to, že nás co půl hodiny uklízecí četa objížděla hadrem, nikomu jsme nevadili. Jen se spaním nám to nějak nešlo. Po třetí nás to přestalo bavit a šli jsme smlouvat odvoz. Autobusy z Cairo International do Heliopolis a centra jezdí až od 5ti, s nimi bychom nestihli první spoj.
Heliopolis je jedna z nejluxusnějších čtvrtí Káhiry, poblíž mezinárodního letiště. I když její historie sahá do dávných dob, svou podobu získala až po roce 1905. Přispěl k tomu belgický baron Empain. Čtvrť krom autobusových linek spojuje s centrem Káhiry tramvajová trať. Nachází se zde několik chrámů v andaluzském stylu. Za návštěvu stojí Baron Empain Palace (Baronův palác), v al-Uruba St., který je postaven v podobném stylu jako hinduistické chrámy v Asii, mnohdy bývá přirovnáván k chrámu Angkor Wat, což je dost s nadsázkou. Za podívání zde stojí i Bazilika Notre Dame, obelisk Senusreta I., bazilika barona Empaina v byzantském stylu a prezidentský palác Uruba, který je pro veřejnost uzavřen. Tato čtvrť nabízí i množství restaurací, hotelů a zábavních center.
Smlouvání bylo docela jednoduché. Vrhli se k nám čtyři taxikáři, tři z nich vešli v šarvátku, jeden se jí neúčastnil. Při dohadování ceny se tvářil, jako když se ho chystáme zruinovat, ale jsem si jist, že cena byla přijatelná pro obě strany. Cestou se nás ptal, odkud jsme a opět zazněla oblíbená fráze „Welcome in Egypt!“ Abychom pochopili, jak si nás váží, a že handrkování o cenu bylo jen abychom se probudili, doznával se nám k tomu, že má rád Rusko. Přesvědčování, že „Čik“ nejsou z Moskvy a nejsou součástí Ruské Federace, bylo marné. Ale cesta do města alespoň o to rychleji utekla.
Autobusové nádraží Turgoman garage bylo jak jinak než zavřené. Ostraha nás přivítala a zeptala se, kam máme namířeno. Nejprve nám řekli, že autobusové nádraží se otvírá až v 5hodin ráno, pak začali zmatkovat, že musíme mít lístek, tak jsme asi půl hodiny běhali odnikud nikam. Když jsme se vrátili, nabídli nám židli, cigaretu a čaj. Bylo to velice milé gesto, ale odmítl jsem a zhroutil jsem se u plotu, kde jsem zprvu vnímal kouzelnou atmosféru noční Káhiry a následně zadřímnul. Probudil mě až pohyb probouzející se metropole. Silnicí se tu a tam prohnalo auto, náklaďák anebo povoz s oslíkem. Začaly se otevírat obchody, kterých jsem si do té chvíle ani nevšiml a na ulici začalo být rušno. Před východem slunce se začali ozývat muezzíni. Vlahé ráno pomalu ustupovalo a již s prvními slunečními paprsky bylo znát, že jsme v Africe.
Kolem páté se nádraží otevřelo a my jsme vešli dovnitř. Došli jsme k prodejním kasám, kde se na nás prodavačka tvářila, jako že Alexandrii v životě neslyšela. Ve frontě za námi se objevil elegantně vzhlížející Egypťan, který uměl anglicky a přetlumočil náš dotaz. Nakonec jsme se dozvěděli, že autobus právě odjíždí z parkoviště kdesi v budově. Pán se nás ujal a běžel s námi do labyrintu autobusového nádraží. Ani jeden z autobusů nebyl do naší destinace. Tak nějak jsem začal uvažovat o tom, že pojedeme až v 7:00. Ale Egypťan se nevzdával. Vyběhli jsme z nádraží, cestou si stihl koupit snídani a chytit taxíka. Docela mi zatuhlo, protože mě napadlo, že s ním chce jet až do Alex. Naštěstí to nebyla pravda a taxíkem jsme jeli k hotelu Hilton, kam přijel „pánský autobus“. Chtěli jsme zaplatit za taxi, ale pán trval na tom, že to zaplatí. Myslím, že dal taxikáři tři egyptské libry. Průvodčí nám prodal jízdenku, ale pán co nás doprovázel, se do něj obořil, na což nám průvodčí vrátil polovinu jízdného. Docela jsme zírali. Nastoupili jsme do autobusu a poděkovali pánovi, který se jen pousmál a posunul se doprostřed autobusu. Asi po 5 minutách jízdy na nás volal. Seděli jsme s Liborem spořádaně vedle sebe. Předvedl nám, že se máme v klidu rozvalit po sedačce. Vlastně proč ne! V autobuse nás bylo kolem desíti. Trvalo nám asi půl hodiny, než jsme se dostali do Gízy, kde jsme projeli přímo pod pyramidami. Ani zde se nezapřou. Podobně jako v Praze začíná D1 na Václavském náměstí, i zde Pouštní dálnice začíná u pyramid. Po vjezdu na dálnici v celkem měsíční krajině jsem to opět zalomil.
Obrázky: Rybáři lovící na jezerech delty Nilu a výhled na Východní přístav z hotelu Union.
Probudila mě až zimnice. Klimatizace byla puštěna na plný pecky a tak teplota v autobuse byla kolem 12°C. Mezitím jsme se dostali do delty Nilu. Zcela jiný obraz, rákos, papyrus, třtina a rybáři se sítěmi. Vezmu-li v potaz, že o kousek dál je jen písek bez vegetace, je Nil opravdu tepnou Egypta. Zajeli jsme na nádraží nacházející se na okrajové části Alexandrie. Do centra jezdí minibus, vzhledem k zavazadlům jsme si ale zvolili Ladu 1500, které doslova vládly městu. Nechali jsme se dovézt na Midan Mahattat Ramla. Zda se nachází v okolí Východního přístavu řada hotelů a to i v nízkorozpočtové kategorii.
My jsme uspěli v Hotelu Union, který mohu vřele doporučit, hlavně pro výhled z recepce, kde je jídelna na přístaviště. Pokoje odpovídají egyptskému standardu a ceně – pro nás perfektní, ale náročnější host by mohl mít námitky. Cena za dvoulůžkový pokoj byla 30E₤. Jednání personálu bylo příjemné, rezervovali jsme i pokoj pro děvčata, která dorazila o den později. Přes den jsme se potulovali jen po blízkém okolí, do restaurace na pláži, odkud byl vidět smog, ve kterém bylo město zahaleno, k Alexandrijské knihovně a po přístavní promenádě, kde lovili spousty rybářů. Celé město dýchá atmosférou egyptské riviéry. Z ulic zmizela auta a kolem druhé hodiny ráno se město uložilo k odpočinku.
Obrázky: Smog ležící nad městem a Alexandrijská knihovna.
V noci nás probudilo něco, co se mi hluboce vrylo do paměti. Začal foukat vítr, který s sebou přinesl prach z pouště. Byla to scéna jak z hororu. Město bez světla v děsivém dunění silného větru prodírajícího se nakřáplými historickými budovami. Chvílemi se mi honilo hlavou, zda budova odolá, jelikož ulicí pod balkónem lítalo vše možné a tu a tam byla slyšet opadávající omítka. Kdysi jsem četl v jednom románu, jak v Káhiře začal foukat vítr a městem duněl hlas rozhněvaného faraóna. Tato příhoda tomu zcela odpovídala. Opravdu mystický zvuk trval jen asi půl hodiny, pak pomalu vítr ustával a vylidněné ulice se začali opět plnit. Po vichřici zbyly jen poházené cedule, plechy a rozbouřené moře.