A ZATMĚNÍ SLUNCE JSEM NEVIDĚL…

Ta zpráva mě zastihla jako úder blesku z čistého nebe. Při jednom sobotním výletu se svou rodinou mi najednou zazvonil mobil a můj finský kolega se mě hned po pozdravu zeptal, jestli pojedu zaškolit někoho na naše vážní systémy do Afriky – tedy přesněji do Zambie. Jako vtip možná dobrý, ale když jsem se opakovaně zeptal, zda to myslí vážně a on mi opakovaně odpověděl že ANO ?! Musel jsem si nechat čas na vydechnutí a rozmyšlenou. Nabídka to na jedné straně byla velmi lákavá a vidina možnosti shlédnout nádhernou africkou přírodu a černé domorodce…navíc ,,služebně,, ! Na druhé straně obavy z daleké cesty a možného nakažení neznámou nemocí … a vůbec, je tam bezpečno? No, honilo se mi v hlavě mnoho otázek. Tuto situaci už jsem jednou řešil. Před pár lety jsem byl totiž vyslán na podobnou cestu do iránské pouště. ..A tam nebezpečno bylo! Hned po návratu z výletu jsem nastartoval počítač a snažil se získat dostupné informace z internetu. Mnoho zajímavého jsem našel i na Afrikaonline a dalších, hlavně anglicky psaných stránkách. Pomohly mi i znalosti mého syna Jakuba, který miluje Mozambik a jeho informace získané z různých časopisů a publikací. Tvrdil mi také, že AIDS dostat nemůžu, když už jsem ženatý…. A tak jsem se vydal na cestu.

Po získání potřebných injekcí a zakoupení letenky jsem stál na letišti v Praze a stále jsem nevěděl, jak to TAM všechno dopadne. Let přes Amsterodam, Nairobi, Lusaku a Kitwe mi trval skoro 24 hodin. Trochu jsem ještě cestou stačil zazmatkovat při mezipřistání v Malawi, kde jsem vystoupil ještě s pár nedočkavci z letadla v domnění, že už jsem v Lusace. Projeli jsme se tedy pěkně autobusem po letišti a pak hezky zpátky do letadla. V Lusace jsem ale díky vyřizování vstupního víza, zaplacení letištního poplatku a letenky do Kitwe nestihnul plánovaný spoj. Měl jsem pak hodinu na čekání dalšího letadla, a tak jsem pozoroval ten letištní ,,cvrkot,,. Při čekání jsem se seznámil s asi dvacetiletým Angličanem a sympatickou starší paní ze Skotska, která letěla navštívit svou setru do Kitwe. (Je to hrozné, jak člověk najednou neumí vůbec anglicky před rodilým Angličanem!) Paní musela vždycky několikrát opakovat svoji větu, abych pochopil pointu. Zkoušela to nejdřív pomalu, ale se třetí větou už jako by zapomněla a opět přešla z krásné angličtiny do pro mě neznámých hrdelních výrazů. Z rozhovoru jsem se přeci jen stačil dozvědět, že svou setru neviděla přes 20 let. Ta si založila před více než 25-ti roky domov pro děti bez rodičů, několik dětí adoptovala a teď se stará o další. Letadlo do Kitwe ve mně moc bezpečí nevzbuzovalo, ale nezbývalo nic jiného, než po krátkých schůdkách vyběhnou nahoru a usadit se v desetimístném dvou-motoráku. V životě jsem v tak malém letadle neseděl, ale alespoň jsem mohl filmovat africkou přírodu z malé výšky. Stejně to bylo k ničemu, protože jsem žádná stáda slonů, zeber, antilop, nebo cokoliv živého neviděl. To mě totiž vůbec nenapadlo, že na severu Zambie, kde je pás měděných dolů žádná zvěř asi nebude. V Kitwe na letišti mě však nikdo nečekal. Vystoupil jsem z letadla a nikde nikdo! Byl jsem jak opařený, protože naše mobilní síť zde nemá smlouvu – tudíž ani můj mobil nefunguje a navíc letištní telefon byl rozbitý.

Naštěstí se mě ujala sympatická Skotka a se svou sestrou mě odvezla na její farmu. Cestu na farmu jsme hledali podle neuměle načmárané mapy na kuse zmuchlaného papíru. I domácí měla co dělat, aby se v místních neoznačených cestách vyznala! S oběma dámami vůbec byla sranda! Jedna pouze řídila, druhá řadila. Přes to všechno jsme asi po hodině dorazili do farmy, kde jsem konečně mohl zavolat do firmy a domluvit další odvoz do hotelu. Cestou jsem pak přemýšlel o tom, co asi vedlo tehdy mladou dámu ze Skotska zůstat v takových hrozných podmínkách na africkém kontinentu.

Druhý den jsem se v doprovodu mého řidiče, který mě ráno vyzvednul na hotelu, dopravil asi do 70 km vzdáleného Chililabombwe. Cestou jsme u silnice míjeli ženy s nákladem ovoce, prádla a kdoví čeho ještě na hlavách, děti s motykami, a nebo jen tak se procházející lidi. Pro mě bylo všechno zvláštní, i to, že se v Zambii jezdí vlevo. To já jet tím autem, tak se vybourám na prvním kruhovém objezdu! Naštěstí jsem měl dobrého řidiče! Pořád jsem měl připravenou kameru a pokud to díry v silnici jen trochu dovolily, točil jsem co se dalo. Vždycky asi tak po 10-ti km jsme na silnici dojeli postavené sudy. U nich se muselo zastavit a místní policajt si mě prohlédnul jako exota. Mým průvodcem mi bylo později vysvětleno, že to není omezování osobní svobody, ale pouze ochrana místních lidí před nebezpečnými gangy z Konga, které je kousek cesty odtud. Filmovat jsem ale zakrátko přestal. U jedné takové policejní zastávky vylezl ochránce zákona, odstavil nás na okraj silnice a nechtěl nás dál s kamerou pustit. Chvíli řidičovi trvalo, než se spolu dohodli a pak už jsme honem rychle pokračovali dál s kamerou schovanou hluboko v autě. Policajt prý chtěl nějaký úplatek, ale vše se nakonec vyřešilo i bez peněz. Jo, jiná země, jiný mrav.

Po příjezdu do Chillilabombwe jsme se krátce stavěli v dole KONKOLA, kde jsem měl dalších pár dní strávit pracovní činností. Po rozlučce s řidičem jsem se seznámil s mými budoucími kolegy. Byl jsem pln pracovního elánu až do doby, kdy mě mí černí přátelé ujistili, že instalace váhy bude probíhat v hloubce 600m pod zemí. To byla rána pod pás i pro mého dobrodružného ducha. Tento důležitý fakt mi moji finští přátelé jaksi zapomněli říct!

Třetí den jsem tedy „vyfasoval“ helmu se svítilnou, pás na baterku, montérky a hrozně vysoké holínky a v 8 hod jsem sfáral. Dole nás čekalo ještě asi 40 minut rychlé chůze štolou, než jsme dorazili do „dílny“, jak mí přátelé nazývali trochu vyšší štolu s vydolovanou drážkou pro snazší přístup k opravovaným vozům zespoda. Tyto chodby pro opravu tu byly tři a jedna byla navíc vybavená zasekanou kolejnicí u stropu a na ní kladkostroj pro vyzvednutí těžkých motorů, nebo opravovaných částí. Skupina lidí kolem mě byla v počtu sedmi mužů, kteří se u mě neustále střídali, protože mezitím opravovali neustále přijíždějící další stroje. Je skoro k neuvěření, že takhle velké mašiny lze dostat do takové hloubky. Na instalaci váhy jsme strávili 3 dny po 12-ti hodinách s malými přestávkami na toaletu někde ve tmě postranní chodby a na jídlo (já pouze o vodě a mí kolegové o vodě a housce). Za těchto podmínek se v dole pracuje každý den 10 hodin bez sobot a nedělí – tedy pořád, protože ještě neskončí jedna šichta a už nastupuje další. Na konci každého pracovního dne pak už jen následuje 40-ti minutový přesun k výtahu – cestou potkáváme a zdravíme další horníky, vynořující se ze tmy postranních chodeb. Pak čekání na výtah a .. konečně venku! ..A už je zase tma. První den jsem toho měl opravdu plné zuby. Bob (tak se jmenoval další člověk, se kterým jsem se seznámil) byl asi šedesátiletý Skot, který se zde usadil stejně jako Esther před více než 20-ti lety. Je vedoucí celé skupiny lidí, kteří opravují techniku v obou dolech v blízkosti Chililabombwe. Svou skotskou národnost nezapřel večer u baru, když do sebe ,,lámal,, jednu dvojitou skotskou whisky za druhou. Po krátké barové seznamce se dvěma vyfintěnými dámami a zambijským pivem (které po práci v té hloubce chutná znamenitě) si mě Bob odvedl do hostinského domu, kde mi ukázal můj pokoj a upekl k večeři kuře.

Další dny probíhaly podle stejného scénáře: ráno dolů, večer nahoru a pak hurá pivo. Tam jsem se také mým přátelům svěřil, že jsem si Afriku představoval plnou nádherných zvířat a nádherné přírody kolem. V době mého příjezdu do Zambie se mnou navíc cestovalo mnoho lidí kvůli zatmění slunce, které mělo být v této oblasti krásně viditelné. Dokonce ani zatmění jsem neviděl! No uznejte, že tam dole toho opravdu moc neuvidíte! I moji kolegové mi poslali e-mail se škodolibým dotazem, jaké je zatmění slunce v Zambii?

Čtvrtý den ráno jsem ale čekal na odvoz marně. Až kolem desáté hodiny přijelo plné auto mých kolegů (v Zambii asi jezdí ti největší borci pouze na korbě) a že se jede na krokodýly. Po dvaceti minutách jízdy jsme dorazili k takovému většímu rybníku a mě bylo trochu divné, proč se tam nikdo nekoupe, když je pěkné počasí? Jen pár kluků ve věku asi 10 až 15 let si hrálo na břehu. Kousek dál od nich ležely čtyři klády přes cestu a až když jsme přijeli blíž, tak jsem zjistil, že to jsou krokodýli. Cestou jsme na trhu koupili dvě živá kuřata a pak už jsme s velkým jásotem sledovali místní kluky, jak navazují kuřata na provázek a lákají krokodýly na břeh. Teprve to pravé vzrušení nastalo, když se konečně jeden z krokodýlů odhodlal jít pro kořist. Vyběhl hroznou rychlostí na břeh, spolkl přivázané kuře na provázku a hnal se dál za klukem na konci provázku. Myslím, že v ten moment měl rychle se od nás vzdalující domorodec nárok na africkou medaili ve sprintu! V tu dobu jsme byli od krokodýlů vzdáleni asi 4 metry a dělila nás od nich pouze korba malého Nisanu. ,,Stejně to není ono‘ , povzdechnul si jeden domorodec. „Oni mají radši psy, ti se brání a to je pro krokodýly zajímavější! „

Od krokodýlů jsme se ještě na pár hodin vypravili do dolu, dodělat poslední věci a pak jsme se sešli opět v baru na pivu. Každou chvíli k našemu stolu přicházeli noví lidé a podávali všem ruce (ten jejich dvojnásobný stisk a chycení za palce jsem se musel naučit hned první den, jinak bych byl asi úplně společensky znemožněn). Krásné na tom všem bylo, jak jsou všichni usměvaví a příjemní. Nikdo neobtěžoval, skoro všichni se ptali jak vypadá Česko a skoro všichni znali pouze Československo. Hastings, můj kolega, mě pozval k němu domů. Myslím si, že hlavní důvod byl, že chtěl vyfotit své dvě děti a ženu a nebo že mi chtěl ukázat, jak si žijí. Je mu asi 34 let, má dvě malé děti a bydlí ve dvoupokojovém bytě. Jednotlivé byty jsou v přízemní zástavbě asi 5-ti dlouhých domů. Zde bydlí ti trochu lépe ,,postavení ,, pracovníci dolu. Samotní horníci obývají hliněné domky poblíž. Kolem hliněných domků s malými a suchými políčky jsme projížděli každý den do práce a z práce. Na druhou stranu od domků přes silnici je pouze buš. V ní si hráli umouněné děti a pokaždé na nás mávali a něco pokřikovali. Dokonce jsem viděl nějakého sportovce – boxera, který ráno trénoval podél silnice údery za běhu.

Poslední den ráno jsem vstal velmi brzy. V 6 hodin jsme museli vyjet, abych stihnul letadlo z Kitwe. Moc jsem se těšil domů, ale až to ráno jsem si začal uvědomovat, jak mi za těch pár dní ti lidé ze Zambie přirostli k srdci a jak bych se o nich a o jejich zemi chtěl dozvědět víc. Ještě na letišti jsme si zažertovali, ale pak už mi do smíchu nebylo, uvědomoval jsem si, že odjíždím ze země, kterou mám rád. Začal jsem i chápat důvody Boba a Esther, proč zůstali v tak chudé zemi a začal jsem si uvědomovat, že opouštím něco, co mi bude chybět – mé sympatické přátele.

…..tak tedy přiznávám se. Africkou přírodu, zvířata a zatmění slunce…to jsem tedy neviděl, ale srdečné a přátelské lidi…ty jsem tam potkal snad na každém kroku. Moc líto mi bylo všech chudých dětí bez rodičů, kteří žebrali na ulici. Líto mi bylo i dětí Hastingse, že musí vyrůstat v takových podmínkách. Ale zase vyrůstají v prostředí kde není tolik závisti a podlosti jako ve vyspělejších státech. Nevím tedy, co je pro člověka lepší, jedno vím ale určitě!

Já se tam ještě alespoň jednou vrátím!