Jak se baťůžkaří v Senegalu, rok poté

A tak jsem v roce 2019 odjela do Afriky po druhé. V Senegalu mě čekal Bacary a měli jsme čas šest týdnů. V Africe je problém s prací, a tak mají všichni spoustu času. Jako „lowcost“ baťůžkáři jsme jezdili místní dopravou, mimo turistické trasy. Je to zvláštní pocit, být jediná bílá mezi černochy. Bacary mi zprostředkoval senegalský život bez příkras, takový, jaký opravdu je, v tom dobrém i v tom špatném. Protože se Bacary domluví všemi místními jazyky, které se vážou k jednotlivým etnickým skupinám žijícím na senegalském území, a pohyboval se na domácí půdě, tak jsme se setkávali s lidmi, kteří byli většinou chudí, ale milí a přátelští, pokud jsem je nefotografovala, nebo na nás zrovna nechtěli vydělat balík peněz.


Jak se cestuje v Senegalu

Musela jsem zapomenout na pohodlné klimatizované autobusy, které jezdí na čas a podniknout dobrodružství s časem, který prostě moc plánovat nejde. Mezi drahými klimatizovanými vozy tu jezdí vraky aut, které by nejenže v Evropě neprošly technickou kontrolou, ale nikdo by ani nevěřil, že v takovém stavu ještě jezdí. A mezi nimi jezdí spřežení s oslíkem, v lepším případě s koníkem, naložené nákladem nebo cestujícími. I taxíky byly v takovém stavu, že jsem měla trochu obavu nasednout. Taxi je spíš místním minibusem, neveze jen jednoho cestujícího, ale čeká, až se naplní, aby se mu vyplatilo jet, je to zároveň velmi ekologické. Když někoho vyloží, tak zas čeká na někoho dalšího, kdo volné místo zaplní. A tak se může cesta trochu protáhnout. Jelikož Bacary nechtěl, abych se tlačila na zadní sedačce s dalšími dvěma, třemi, někdy i čtyřmi spolucestujícími, většinou mě posadil vedle řidiče. Zvykla jsem si i na to, že když byl už taxi podle naší normy plný, řidič posadil přebytečného zákazníka vedle mě na přední sedadlo. Taxi tak supluje místní dopravu, která v některých místech chybí. I autobus, který funguje jako kyvadlo mezi určitými místy, většinou čeká, až se naplní, takže neodhadnete, kdy pojede.

Čekala jsem, že se potkám s dalšími cestovateli, ale žádné jiné baťůžkáře jsme za celou dobu nepotkali, jen dva Francouze, kteří zde trávili svůj vejminek, dotovaný důchodem z Evropy, byli to váleční veteráni. Trochu zmlsaná z cestování po Asii jsem čekala, že potkáme alespoň veřejnou prádelnu, kde by se dalo vyprat prádlo, ale nejspíš proto, že elektrika je rozvedena jen ve větších městech nebo jen v centrálních částech a okolo turistických zón, tak jsme žádnou na cestách nepotkali. Každou neděli bylo možné vidět skupiny žen, jak hromadně perou v ruce. Praní tedy v Senegalu spadá nejspíše do okruhu ženských prací. V našem případě, to však bylo naopak. Když Bacary viděl, jak mi to praní v ruce nejde, tak si přibral i to moje. Vskutku zajímavý pocit pro Evropanku, když jí muž pere prádlo.

Prádlo je tu všudypřítomné, suší se snad všude, na plotě, na střechách domů i na místech, kde byste to opravdu nečekali. Zvykla jsem si, že prádlo je věc veřejná a patří k místnímu folklóru a tak jsem se přizpůsobila, prádlo tu schne opravdu rychle. Bylo pro mě až překvapivé, jak všichni dbají na to, aby chodili čistí a upravení v krásných barevných oblecích, které nejevily žádné známky zaprání.

Trochu jsem podcenila četnost bankomatů, když jsem si vzpomněla, že potřebuje vybrat peníze, tak byl bankomat 150km daleko. A když jsme k bankomatu dorazili, tak jsme stáli 8 hodin frontu a nebylo jisté, že na nás v bankomatu nějaké peníze zbydou. Na frekvenci doplňování bankomatu jsem se radši neptala. Bacary tvrdil, že máme štěstí, někdy v bankomatu nejsou peníze třeba i týden. Nutno podotknout, že ve frontě s námi bylo pár Francouzů a zbytek tvořili zámožně oblečení místní. Většina obyvatel účet v bance vůbec nemá. Platit kartou se dá jen u pumpy, ta zároveň slouží jako nákupní centrum, kde se dají koupit drahé francouzské gurmánské potraviny jako sýry, jogurty, salámy apod.

K cestování patří i pobyt v přírodě a stanování, ale veřejná tábořiště a kempy jsou evropským výmyslem, chudá část Afričanů vlastně svým způsobem kempuje celý život. Když jsme si chtěli někde postavit stan, museli jsme se zeptat nějakého váženého muže ve vesnici. Co si o nás myslel, netuším, ale vždycky nám to dovolil. Vesničané nás pak chodili okukovat. Vaření na ohni je pro ně běžné, proto jim to, čemu my, říkáme kempování, vůbec nepřišlo nijak zvláštní. Dostala jsem se do takového rozpoložení, že jsem se ničemu nedivila.

Autor textu a médií: Lucie Masopustová ®

Share with:


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *