Afrikaonline.cz

Řeka Kongo

V celé Africe není svět podobné velikosti a bohatství, zahalený tajemstvím, které jen po málu vydává. Najdou se tací, co zde hledají tajemného tvora mokele mbembe, jiní se spokojí s objevováním neuvěřitelné pestrosti života, kde mnoho druhů je stále neznámo. Takový je vodní svět v temných vodách a v pralesích podél řeky Kongo, který bychom Vám ve stručnosti představili.
 
Kongo je druhou nejvodnatější řekou světa a v Africe druhým nejdelším tokem. Jeho délka činí 4 700km. Povodí má úctyhodnou rozlohu 3 822 00 km2 a v Africe je i největší. Kongo je mladá řeka, která vznikla před 1 500 000 – 2 000 000 roky během pleistocénu.
Původ jména
Řeka Kongo dostal své jméno od království Kongo, které se rozprostíralo v 17. století na levém břehu u ústí řeky do Atlantského oceánu. Království bylo pojmenováno po Bantuských obyvatelích, kteří si říkali Esikongo. Název je možná ještě starší, protože v 15. století leželo jižněji ještě království Kakongo či u ústí město Manicongo. Slovo Kongo je tak možná odvozeno od bantuského slova pro veřejné či kmenové shromáždění.
Ve starších Atlasech, resp. po celé 16. a 17. století, se lze setkat též s označením řeky jako Zaire, což je odvozenina od Kikongoského slova nzere („řeka“). Toto slovo bylo přejímáno i u nás. Anglosaský svět používal slovo Kongo.
Oba státy ležící na jeho březích nesou označení řeky – Demokratická republika Kongo a republika Kongo. Demokratická republika Kongo nesla v letech 1971-1997 označení Zair, tedy též odkaz na tuto důležitou řeku.
 

Obrázek: Kisangani Falls; autor: CIFOR (flickr.com)

Důležitá fakta o řece Kongo

 

Obrázek: Loďka na dolním toku řeky Kongo; autor:CIFOR (flickr.com)
Obrázek: Loďka na horním toku, přítok Luvua 

Charakteristika toku

Za pramen Konga je považována Kalynga, přítok Chambezi, která se níže po toku nazývá Luapula až po jezero Mweru. Od něj níže po proudu se jí říká Luvua až po soutok s největším přítokem Lualabou, jejíž název nese až po Kisangani (dříve Stanleyville). Odsud již nese řeka název Kongo.
Lualaba, která bývá někdy považována za pramen Konga, jelikož na soutoku s Chambezi má více vody. Pramení na Katanžské plošině v nadmořské výšce 1 430m. Odsud řeka teče k severu a rychle ztrácí nadmořskou výšku. Úzkou soutěskou Izilo proráží pohoří Mitumba a níže vytváří vodopád Konde a protéká rozsáhlou bažinatou a jezerní pánví Upemba. Pod ústím pravého přítoku Lukugy, vytékající z jezera Tanganika, prořezává Lualaba v úzkém a peřejnatém úseku masív tvrdých krystalických hornin – Adská vrata, Port-d´Anfer. Druhá skupina vodopádů, Stanleyovy vodopády, vznikla na stupni mezi dnem Konžské pánve a vyšší okrajovou plošinou.
Chambezi (Chambeshi) je považována za pramenný tok Konga. Chambezi pramení v horách severovýchodní Zambie v blízkosti jezera Tanganika v nadmořské výšce 1 760 metrů nad mořem. Od pramene pozvolna teče v délce 480 km do jezera a mokřadů Bangweulu bažiny. Chambezi má povodně v květnu a zaplavuje zde obrovská území. Voda z Bangweulu pak odtéká jako řeka Luapula.
 
Na středním toku protéká Kongo v údolí širokém 20km s velmi pozvolným sklonem (v průměru 0,1m na km délky). Řečiště široké 4-5 kilometrů se zde dělí na ramena s četnými ostrovy a jezery. V Konžské pánvi přijímá řeka všechny své velké přítoky. Levostranné přítoky jsou Lomani, Lulonga, Ruki a Kasaj, pravostrannými přítoky pak Aruwimi, Itimbiri a Ubangi.
Na dolním toku Kongo proráží v průlomovém údolí Dolnoguinejskou vrchovinu. Po Stanley Pool protéká řeka v 100m hluboké soutěsce z pískovců, kde se koryto zužuje na 400-500m, místy jen 220-250m. Mezi městy Kinshasa a Matadi překoná Kongo v úseku dlouhém 350km výškový rozdíl 270 metrů. A vytváří zde sérii 32 peřejí, prahů a vodopádů (Livingstonovy vodopády). U Matadi řeka opustí průlomové údolí a vstupuje na pobřežní nížinu, kde se řečiště rozšiřuje na 1500metrů a značně se i prohlubuje (až 70metrů).
 
U města Boma začíná estuárové ústí, široké ve střední části až 17km a při ústí do Atlantského oceánu hluboké až 400metrů! Kongo má dokonce patrný kaňon i na mořském dně, kdy ho lze sledovat až 200 km od pobřeží v hloubce 2 000 metrů. Kaňon má tvar „V“ a pokládá se za pokleslé pobřeží vyvolané tektonickou činností. Jinak jsou nažloutlé vody Konga patrné 75km od jeho ústí.
 

Obrázek: Pobřeží řeky Kongo s deštným pralesem na břehu; autor: CIFOR (flickr.com)

Vodní režim

Charakteristickým znakem vodního režimu Konga je velmi vyrovnaný průtok v průběhu roku. Poměr extrémních průtoků na dolním toku nedosahuje ani 1:2. Vyrovnaný průtok je důsledkem polohy. Povodí leží vlhkých pásmech rovníkového podnebí a rovníkových monzunů, z čehož se 1/3 nachází na severní polokouli a 2/3 na jižní. Průměrný úhrn srážek v povodí činí 1 510mm, místy přesahuje i 2 000mm. Na výpar zde připadá 1 163mm a odtok činí 347mm. Odtokový koeficient je tak vysoký – 23%. Severní přítoky Konga mají dešťové povodně od března do října a jižní přítoky naopak.
V povodí horního Konga (na Lualabě) jsou maximální průtoky v listopadu až prosinci. Na středním toku jsou dvě maxima – první vzestup hladiny nastává v květnu v důsledku povodní na severních přítocích, druhé silnější maximum nastává v prosinci v souvislosti s povodněmi na jižních přítocích. Ve stejné době jsou maxima i na dolním toku Konga. Dlouhodobý průtok u Kinshasy činí 41 400m3/s (udává se i 50 000m3/s), což představuje roční odtokové množství 1306km3. Největší průtok byl zaznamenán v prosinci 1908 a činil 75 000m3/s, nejnižší pak v 21. 7. 1905 a činil pouhých 25 000m3/s. Množství splavenin při ústí do Atlantského oceánu se odhaduje na 40-50 miliónů m3 za rok.
Odhadované zásoby vodní energie na řece jsou odhadovány na 100 miliónů KW (možná až 13% světové produkce z vodních elektráren), ale využívá se pouhé 1%. Hlavní elektrárny jsou Inga I a Inga II.
V povodí Konga je 39 splavných řek o celkové délce 14 000km. Peřeje a vodopády omezují plavbu na izolované úseky. Přesto tvoří hlavní dopravní tepnu v zemi, kde je pouze několik železničních tratí a silnice jsou s obtížemi sjízdné na většině území.
 

Obrázek: Západ slunce nad Stanleyovými vodopády; autor: Joseph King (flickr.com)

Fauna

Vodní život v řece Kongo vyniká vysokou druhovou pestrostí. Vody řeky Kongo hostí mnoho endemických druhů. Mimo obojživelníky a mlže se jedná zejména o ryby, jichž bylo zdokumentováno více než 700 druhů. Dokonce zástupci jednoho druhu jsou v různých částech povodí jiní, proto se o Kongu nemluví jako o jednom ekoregionu, ale souboru několika. Zdá se, že peřeje a silný proud pro mnoho druhů ryb tvoří nepřekonatelnou bariéru. Například na dolním toku peřeje hostí na 300 druhů ryb z nichž 80 je endemických a kousek dál ležící kus řeky Kasai Basin hostí více než 200 druhů ryb, z nichž čtvrtina jsou endemické druhy.
Dominantními druhy jsou kaprovití (Cyprinidae, například Labeo simpsoni), Mormyridae, Alestidae, peřovcovití (Mochokidae) a Cihlidy (Cichlidae). Mezi typické endemity řeky Kongo řadíme nepigmentované a slepé Lamprologus lethops, které žijí v hloubkách 160 m pod hladinou a Heterochromis multidens, který má bližší příbuznost amerických cihlidám něž cihlidám z Afriky.
Za zmínku stojí sladkovodní příbuzný mořských čtverzubců – čtverzubec konžský (Tetraodon miurus).
 
 
Obrázky: Bahník africký (Protopterus aethiopicus), čtverzubec mbu (Tetraodon mbu) a bichir pruhoploutvý (Polypterus ornatipinnis).
Závěrem
 
Konžskou pánev osídli Bantuové, kteří se dělí do několika etnických a kmenových skupin. První Bantuové přišli na západní pobřeží k řece asi 500 let př.n.l. a na začátku našeho letopočtu osídlili i prameny Konga. Zbytky původních obyvatel „pygmejů“ přežívá v odlehlých částech konžského pralesa. První království bantuů jsou doložena kolem roku 1400 na levém břehu dolního Konga.
Prvním Evropanem u břehů řeky byl Portugalec Diogo Cao, který zde postavil kamenný sloup (dodnes stojí) v srpnu 1482. Horní a střední povodí zůstalo neznámé až do výprav Henry M. Stanley (tři výpravy od roku 1874 – 1888), kterými zodpověděl několik otázek, například že Lualaba není přítokem Nilu, jak se v roce 1871 domníval Livingstone. Výzkumnou expedici velmi komplikoval obchod s otroky, kdy mezi Stanleyem a místními černochy panovala velká nedůvěra díky arabským otrokářům.
 
Vypracoval: Vladimír Zikán a Jaromír Němec
Exit mobile version