Píšu jako lidská bytost – rozhovor s dramatikem Koffi Kwahulé

Mým vzorem byli samozřejmě dva autoři z Pobřeží slonoviny, vlastně jediní, které jsem tehdy znal – Bernard Dadié a Zadi Zaourou. Ale mým opravdu prvním velkým vzorem v době, kdy jsem psal první hru, byl Franz Kafka. Četl jsem jeho povídku Proměna. A v mé první hře Velký had je také jedna postava, která se proměňuje. Tenkrát jsem ani nevěděl, že Kafka pochází z Prahy. Původ autora podle mě ale není důležitý. Jde o to, že dnes, teď, tady k tobě promlouvám a oslovuji tě.

 

Stále častěji se vyhýbám tomu, abych své hry sám režíroval. Raději režíruji texty jiných autorů. Uvědomil jsem si totiž, že pokud člověk režíruje své vlastní hry, má tendenci psát takzvaně „trháky“. Nevím, jak kdo, ale já jsem tomu podlehl.
Vyhýbám se i tomu, abych hrál postavy, které sám napíšu. Jednou jsem si – ve hře Big Shoot, napsal roli sám pro sebe. Jenže pak jsem si uvědomil, že postava, kterou mám hrát, je skoro stále nahá. Vlastně celou dobu. A to je pro mě něco nemožného. Nemůžu si představit, že bych měl před lidmi vystupovat nahý. Zkrátka jsem o té hře přemýšlel jen z hlediska autora, ale jako herec ji vnímám zcela odlišně.
A tak tu roli za mě pak musel hrát někdo jiný.

 

To, co dělám, vždy souvisí se psaním. Vedu například dílny autorského psaní, a tam zase zpětně čerpám inspiraci pro svou tvorbu. Moje hry se samozřejmě stále hrají, ale většinou na menších scénách, což mi, po pravdě, nepřináší tolik peněz. Ono je vůbec těžké se uživit jenom jako divadelní autor, dokonce i ve Francii. Ale tím, že píšu, se dostávám do povědomí lidí a přicházejí mi nabídky na další práci. Dostanete zakázku a ať vám to momentálně jde nebo ne, dostanete zaplaceno předem. A z toho už se dá žít. Ale většina francouzských autorů se živí i jinými věcmi, než psaním.

 

Kdysi jsem byl pozván do New Yorku, abych uvedl svou hru, jejíž inscenaci doprovázela jazzová kapela. Muzikanti se mě ptali, jestli hraju jazz – a já na to, že ani nehraju na žádný hudební nástroj. Oni se divili a vysvětlili mi, že můj text má jazzovou strukturu. Do té doby jsem to nevěděl, psal jsem čistě podle citu. A teprve později jsem začal s prvky jazzové hudby pracovat systematicky.
Například jsem zkoušel psát dva různé paralelní příběhy. Tak jako v jazzu hrají dva muzikanti na různé nástroje dvě různé samostatné melodie, které tvoří celek. Ve hře Nestyda se v závěru objeví tři sloupce textu hrané současně třemi herci. Můžete vynechat sloupec matky a hra funguje dál. Ale když ho vynecháte, jde najednou o zcela jinou hru. Její smysl se změní. A její zvuk se změní. Ten zvuk, to souznění, které všechny tři postavy dohromady vytvářejí.
Ale rozhodně mi nejde o žádné kalkulování. Psaní je přece jen jiné než komponování hudby. Jde mi zkrátka o navození pocitu, který prožíváme při poslechu jazzové hudby.

 

V okamžiku, kdy začnu psát, nepřemýšlím o tom, zda jsem Afričan anebo Evropan. Texty, které píšu, považují Evropané za „evropské“, ale jistě by se dalo říct, že je Afričané mohou považovat za „africké“. Ale já osobně si jako autor tuto otázku nikdy nekladu. Prostě napíšu to, o čem mám potřebu psát. Píšu divadelní hry. A doufám, že je nepíšu jen pro Evropany nebo jen pro Afričany. Píšu pro lidi.
Moje hry jsou poměrně často – a to mě samozřejmě těší, na francouzském repertoáru, ale stále častěji se objevují i jinde po světě. Například v Německu, v Itálii i v zemích, na které jsem při psaní ani nepomyslel. Rozhodně tedy nepřistupuji ke psaní jakožto evropský, francouzský nebo africký autor z Pobřeží slonoviny; píšu jako lidská bytost. Ačkoliv se osobně cítím být Afričanem žijícím ve Francii.