Nepochybně jedním z duchů pralesa jsou luskouni. Někteří z Vás, kteří navštívili pralesy Afriky nebo jihovýchodní Asie se s tímto savcem možná setkali. Většinou se jedná spíše o setkání s úlovkem domorodce, než o vzácné setkání v divočině. Ti z Vás, najde –li se někdo takový, kteří spatřili luskouna v otevřené savaně, našli onu pověstnou jehlu v kupce sena. Tak vzácné je setkání s tímto prazvláštním tvorem, žijícím v několika druzích v subsaharské Africe a tropických a subtropických oblastech východu Asie.
Říše: Animalia (živočichové)
Kmen: Chordata (strunatci)
Třída: Mammalia (savci)
Nadřád: Afrotheria
Řád: Pholidota (luskouni)
Čeleď: Manidae (luskounovití)
Rod: Manis (luskoun)
Výskyt
Luskouni obývají tropické oblasti Afriky a Asie. Specializací jejich potravy jsou především mravenci a termiti a další hmyz. Tělo je pokryté rohovitými šupinami a pro bezzubé čelisti se donedávna řadili do stejné čeledi společně mravenečníky – mezi chudozubé. Jejich evoluční původ je zatím zahalen tajemstvím, nicméně jsou příkladem konvergentní evoluce, kdy podobně specializované druhy, jež nemají společného předka, vznikaly jak v Africe a Asii – luskouni a hrabáč – tak i v Americe – mravenečníci a pásovci.
Luskouni se vyskytují v těchto druzích
Afričtí luskouni:
- Luskoun velký (Manis gigantea) – obývá rozsáhlé území podél rovníku od Senegalu po Ugandu, s přerušením výskytu, podobně jak to mají šimpanzi, od Ghany po Kamerun. Vyskytuje se ve vlhké savaně a v lesích a pralesích, s dostatkem termitišť a napajedel. Vyhýbá se horským oblastem. Je největším druhem luskouna, může dorůst délky až 140cm a hmotnosti 35kg. U očí má řasy, hlava je podlouhlá s velikostí úměrnou velikosti těla. Kvůli hmotnosti je častý bipední pohyb, kdy ocas slouží k vyrovnávání rovnováhy. Pokud používá pro lokomoci předních končetin, chodí po vnější straně zápěstí, aby nedocházelo k obrušování drápů. Jeho aktivita je noční, je převážně pozemní, ale je schopen lezení po stromech – s ohledy v rámci obratnosti na zrzavě hnědý keratinový krunýř a hmotnost. Potravou jsou mu téměř striktně mravenci a termiti, které loví za pomocí silných drápů a ocasu a dlouhého lepkavého jazyka. Před dravci se chrání shrnutím do klubíčka, nebo údery ostrými šupinami na ocasu. V rámci IUCN se nachází blízko ohrožení.
- Luskoun stepní (Manis temminckii) – obývá savany od Čadu, přes Jižní Súdán, skrze východní Afriku až po JAR na jihu a Angolu na jihozápadním cípu výskytu. Hlava je neúměrně malá k velkosti těla. Dorůstá do velikosti až 1m a hmotnosti až 18kg. Zbarvení je olivově hnědé, což pomáhá luskounům splynout s prostředím savan. Aktivita je noční a pohybuje se pomalu po zemi kvadrupedně. Leze po stromech jen výjimečně. Přes den se schovává v opuštěných norách po hrabáčích a prasatech savanových. Málokdy kope vlastní nory. Potravou jsou mu termiti a mravenci, ale nepohrdne ani larvami hmyzu s měkkým tělem, bez exoskeletu. Mohou být ulovení lvy nebo hyenami. Před dravci se shrnují do klubíček. V rámci IUCN jsou hodnoceni jako zranitelní. Může za to především vypalování savan, kdy nedokáží utéct před ohněm.
- Luskoun dlouhoocasý (Manis tetradactyla) – se vyskytuje v pralesích západní a střední Afriky, od Sierry Leone po Ghanu a dále pak od delty řeky Niger po Kongo na jihu a Ugandu na východě. Je striktně stromovým druhem. Vyhovují mu oblasti blízko řek či mokřadů. Dovede i dobře plavat. Ocas, tvořící přibližně dvě třetiny těla, měří kolem 60-70cm, tělo jen 35-45cm, což je nejmenší tělo a nejdelší ocas mezi luskouny. Ocas obsahuje 46-47 obratlů, což je největší počet obratlů mezi savci!!! Hmotnost dospělých jedinců se pohybuje mezi 2-2,5kg. Aktivita tohoto druhu, jako jediného z luskounů, je denní. Přes noc odpočívá v dutinách stromů, nebo úkrytu epifytických rostlin. Krom člověkem, bývají loveni i levharty a krajtami. V rámci IUCN jsou hodnoceni na nejnižším stupni ohrožení.
- Luskoun bělobřichý (Manis tricuspis) – je polostromovým druhem obývajícím souvislé území od Guiney po Keňu a Angolu. Vyskytuje se i na ostrově Bioko. Prosperuje v okrajových částech lesů. Dosahují hmotnosti okolo 4,5 až 14kg a délky 30-45cm. Spodní strana ocasu je bez šupin, což pomáhá lepší přilnavosti chápavého ocasu při lezení po stromech. Vzhledem se velice podobá luskounu velkému ve zmenšené verzi s nápadně světlými abdominálními partiemi. I přesto, že je v rámci IUCN považován za blízko ohrožení, odlesňování v západní Africe a intenzivní lov pro maso v centrální Africe snížilo jeho počty o více jak 25% za pouhých 15 let sledování.
Asijští luskouni:
- Luskoun indický (Manis crassicaudata)
- Luskoun ostrovní (Manis javanica)
- Luskoun čínský (Manis pentadactyla)
Luskouni se vyskytují v subsaharské Africe, vyjma vysokohorských oblastí a aridnich území. Preferuje oblasti, kde se vyskytují termiti a mravenci, tvořící majoritní složku jeho potravy. Přes den se ukrývají pod zemí, nebo v dutinách stromů, a proto je těžké je lokalizovat. Bystré oko může spatřit produkty jejich důkladné činnosti, rozhrabaná mraveniště a termitiště, jak na zemi tak i ve stromoví.
Obrázky: nahoře – luskoun stepní (Manis temminckii) v JAR (autor: David Brossard); uprostřed – luskoun dlouhoocasý (Manis tetradactyla) – prodej bushmeat u silnice v Kamerunu, v popředí dikobraz a vzadu luskoun, na snímku je vidět, že abdominální partie jsou bez šupin (autor: Joel Abroad ); dole – luskoun stepní (Manis temminckii) v Serengeti, kde se lvice snaží proniknout ke kořisti, po 20 minutách to vzdaly… (autor: kibuyu) All pictures are licenced by Creative Commons from website Flickr.com
Popis
Luskoun je tvor asi nejpodobnější mravenečníku, pokrytý keratinovými šupinami po celém těle, až na abdominální partie a hlavu (neurocranium bývá též pokryto šupinami). Zbarvení je od žlutohnědé, přes olivově hnědou, po tmavě hnědou. Okraje šupin jsou ostré, což slouží jako dokonalá ochrana před predátory, kdy se luskouni schoulí do klubíčka připomínajícího borovou šišku, a svaly, umístěnými v bázi šupin, mohou pohybem lupínky dravce i zranit. Šupiny se periodicky obnovují. Břišní partie jsou řídce pokryty srstí – u afrických luskounů velice řídce v závislosti na druhu jemnými chlupy, u asijských se na břiše vyskytují i štětiny, které mohou být i mezi šupinami. Velikost luskounů se pohybuje od 30-140cm v závislosti na druhu, pohlaví a lokalitě výskytu, hmotnost se pohybuje od 2 do 35kg. Silný ocas představuje jednu až dvě třetiny celkové délky jedince. Může sloužit jako opora při bipedním pohybu a lezení po stromech, bývá chápavý a může sloužit k přidržování ve větvích, a také jako obrana, kdy může máváním ocasem s ostrými šupinami na koncích způsobit i vážné zranění. Končetiny jsou dokonale přizpůsobené kopání nor a rozrývání mravenišť. Každá tlapa má pět prstů, přední končetiny jsou vybaveny třemi ostrými, silnými a zaoblenými drápy, kterými otevírá termitiště jak konzervu. Aby ochránil ostré drápy na předních končetinách, našlapují na vnější stranu zápěstí. Malá kuželovitá hlava neobsahuje žádné zuby. Luskouni disponují dlouhým, mrštným svalnatým a lepkavým jazykem, jehož délka mnohdy přesahuje délku zvířete. Oči jsou malé a luskouni špatně vidí. V orientaci jim pomáhá Jacobsonův orgán, díky čemuž mají perfektní čich. Svalnatý žaludek má místy výstelku z keratinu, což zpevňuje jeho stěny. Krom této adaptace jsou většinou v žaludku i kamínky a kousky tvrdé zeminy, kterou luskouni spolykají s mravenci a termity. Drcení potravy je pak podobné jako u ptáků.
Potrava a chování
Luskouni jsou převážně noční tvorové žijící převážně osaměle. Pohyb může být kvadrupední i bipední, rozvážný i hbitý. Ohledně chování toho není moc známo, jelikož osamělý způsob života v mnohdy nedostupných lokalitách a noční aktivita výzkum značně ztěžuje. Nory , ve kterých pozemní druhy spí, jsou až 3,5m hluboké.
Majoritní složkou potravy jsou mravenci a termiti ve všech vývojových stádiích. Při hrabání uzavírají uši a nozdry, aby se jim do nich nedostal prach a mravenci, bránící hnízdo.
V období dešťů loví převážně termity, v období sucha naopak mravence. Potravu polyká v celku a drtí jí až ve svalnatém žaludku. Někteří luskouni nepohrdnou ani žížalami, měkkými larvami hmyzu, červi a dalšími bezobratlými živočichy. Právě pro specifické potravní návyky, kdy luskoun nejí stravu kterou nezná, je těžké je chovat v zajetí.
Obrázky: Luskoun velký (Manis gigantea) v Národním muzeu v Nairobi (autor: V.Z.)
Rozmnožování
Pohlavní dimorfismus se projevuje ve velikosti, kdy samci jsou o 10-50% těžší než samice. Pohlavně dospívají již v druhém roce života. Březost je u asijských druhů 65-70 dní dlouhá, u afrických druhů až140 dní dlouhá. Asijským luskounům se narodí jedno až tři mláďata, africkým zpravidla jen jedno. Ihned po narození mládě vidí, ochranné šupiny tvrdnou až mezi druhým a třetím dnem, proto ze začátku samice chrání mládě v případě útoku dravce tím, že se okolo něj omotá. Další antipredační strategií je vypuštění sekretu ze žláz v anogenitální oblasti – podobné jak u tchořů. Zprvu o mláďata pečují pouze v hnízdních norách, následně je vozí na ocasu. Samci se o mláďata nestarají. Již po jednom měsíci jsou mláďata schopna jíst termity a přibližně za tři až šest měsíců se zcela osamostatní.
Nejohroženější jsou asijské druhy a to hlavně kvůli používání luskounů v lidovém léčitelství. Tato hrozba se poměrně rychle přesunuje i do Afriky a je to hlavně kvůli sílícímu vlivu Asie v Africe, pytláctví a nízké podpoře ochrany přírody v zemích výskytu. Tím jsou luskouni ohroženi podobně jako nosorožci pro svůj roh, nebo sloni pro slonovinu. V rovníkové Africe je maso luskounů vyhledávanou pochoutkou a poměrně častým zbožím na pultech u silnic. V Asii se z kůže luskounů šijí bundy a boty. Neposlední hrozbou je i používání insekticidů, vypalování, těžba dřeva a s tím i spojená likvidace přirozeného prostředí – ztráta původní lokality. Proto i když zatím nejsou luskouni kriticky ohroženi, na mnohých místech mohou brzy být!
Vzhledem k vysokým nárokům na potravu jsou luskouni chováni v zajetí velmi vzácně. V minulosti bylo možné setkat se s luskounem v ZOO Praha. Nyní je nejbližší možné místo, kde tento vzácný tvor jde vidět ZOO Leipzig (ZOO Lipsko). Jedná se však o luskouna čínského (Chinese pangolin), proto stále nejlepším zážitkem je setkání s luskounem v přirozeném prostředí – v africké divočině!
Obrázky: Záchrana luskouna v Kikwiti Češkou Ivanou Kratkou, původně určeného na stůl jako bushmeat. Jeden z mála šťastných, co se do pralesa vrátili! Od shora dolů: Zakoupení luskouna na trhu, transport do pralesa, respektive jeho odlov z vozidla a jeho vypuštění do volné přírody.