Cestopis z cesty po Etiopii 24. 11. – 10. 12. 2009
30. 11. – PONDĚLÍ
Ráno nás vyzvedne Tesfish (0911762084 – jeho místní telefon) v 5 hodin před domem a za 80 birrek nás hodí na letiště. S Pavlem se uvidíme až příští středu. V Etiopii musí být člověk před letem na letišti o 2 hodiny dřív, což se občas hodí, neboť jednou letělo letadlo o 20 minut dřív a kontrolují kovové věci už u vstupu do budovy, pak u check-inu a pak i před nástupem do letadla. Kupodivu vodu člověk mít může. Občas požadují, aby se dotyčný i zul – brrr, to už je biologický terorismus.
Letíme Fokkerem 50 což je asi 40místný vrtuláček. Vezou nás k němu autobusem, řidič však hledá to správné letadlo na ploše. Let proběhne v pohodě, za hodinu jsme v Lalibele. Z malého letiště pak jedeme mikrobusem za 40 birrek 25 kilometrů do vlastního města. Vystoupíme nahoře ve městě a ubytujeme se v hotelu Asheton s přiměřeným komfortem. Vlastní město se rychle rozrůstá, je trochu špinavé a občas shluk chýší.
Ráno nás vyzvedne Tesfish (0911762084 – jeho místní telefon) v 5 hodin před domem a za 80 birrek nás hodí na letiště. S Pavlem se uvidíme až příští středu. V Etiopii musí být člověk před letem na letišti o 2 hodiny dřív, což se občas hodí, neboť jednou letělo letadlo o 20 minut dřív a kontrolují kovové věci už u vstupu do budovy, pak u check-inu a pak i před nástupem do letadla. Kupodivu vodu člověk mít může. Občas požadují, aby se dotyčný i zul – brrr, to už je biologický terorismus.
Letíme Fokkerem 50 což je asi 40místný vrtuláček. Vezou nás k němu autobusem, řidič však hledá to správné letadlo na ploše. Let proběhne v pohodě, za hodinu jsme v Lalibele. Z malého letiště pak jedeme mikrobusem za 40 birrek 25 kilometrů do vlastního města. Vystoupíme nahoře ve městě a ubytujeme se v hotelu Asheton s přiměřeným komfortem. Vlastní město se rychle rozrůstá, je trochu špinavé a občas shluk chýší.
Jdeme na chrámy – vstupné je 300 birrů, v průvodci píšou 200, od června zdražili – to je inflace. Vstup je na všechny tři komplexy skalních chrámů a je vícedenní. Neustále nás ale kontrolují dědouškové, kteří tu hlídají, někdy až s perverzní radostí křičí: „Ticket, Ticket.“
Tonda si dá lístek do průhledného pouzdra, což někteří ocení jako geniální myšlenku, ale najde se i takový, který si lístek ještě pro jistotu vytáhne a prozkoumá ho. Ještě, že máme průvodce, můžeme tak být sami bez místního průvodce alias guida. Ti se pořád nabízí, ale je to dost drahé, jejich úroveň znalostí a angličtiny značně nejasná a někdy je přeci jen trochu únavné poslouchat neustále se valící proud informací. Areálem právě probíhá nějaká křesťanská výprava Francouzů, Poláků a dalších, kterých je všude plno. Když se s námi chce líbat rozvášněná 60-ka je nejvyšší čas uprchnout. Jedinou výhodou této skupiny je to, že nejprve mluví jejich průvodce anglicky a potom se to překládá do franštiny. Je to tedy dvojí výklad a pomocí skupiny též pronikneme do kostela Golgota, kam nesmí ženy a je asi zavřený.
Jdeme teda na St. Georgie, kde však jako na potvoru probíhá přestávka. Po cestě si dáváme pivo a nalepí se na nás malý byznysmen, který nejprve chce naše nebo jiné evropské peníze a že nás provede. Řekneme, ať přijde zítra ráno a že uvidíme. Chtějí ale ještě s kamarádem každý 50 za to, že nás dovedou ke klášteru, který je v horách 8 kilometrů daleko, což se nám jeví docela dost. Jdeme na druhý okruh zakopaných kostelů, mladík nás naštěstí navede. Trochu bloudíme, ale nakonec to zvládneme. Je totiž ještě zavřeno, některé průchody a průlezy jsou zavřené. Ukazují nám v Sv. Merkuriovi staré fresky, je to zajímavé – průvodci drmolí o původu kostelů a že to imituje dřevo kostelů v Tirgai atd.
V půl páté toho máme dost a jdeme domů. Podíváme se do spodního centra vsi a občerstvíme se v kavárně kolou a kávou. Po cestě do hotelu však začne velmi pršet. Jsme schovaní asi půl hodiny pod stříškou s místními. Po ulici se valí centimetry vody, kapky padají na boty, stříška je dost malá. Nakonec se rozhodneme přeběhnout a nahoře si dáváme mokří v restauraci večeři. Po večeři se jde spát. Ve společenské místnosti ještě běží televize s katastrofami ze světa.
1.12. – ÚTERÝ
Ráno v 9 dorazí malí byznysmeni a tak jim oznámíme, že do 4 000 m. n. m. na Asheton Maryam a Mount Abuna Yoseph nikam nejdeme a zbytek zvládneme sami. Vzpomínka na výstup z kráteru je stále příliš živá. Ani mince nezakryjí jejich zřetelné zklamání a neutěší je ani to, že to z nich vyrobí šampióny třídy v jejich sběru.
Jdeme potvrdit letenky – místní specialita, před letem se musí den předem na místní pobočce potvrdit letenky a udat bydliště, kdyby se něco změnilo. Jdeme se projít do první skupiny chrámů, kde dneska není ani noha.
Po této lázni klidu vylezeme ven a u místní dívčiny si koupíme šátky a ta nás zve na kávový obřad, když už jsme tak podpořili jejich školu, kde šátky vytváří. Taky nám poskytne slevu z 60 na 40 – Frantíci však včera platili bez keců 50 a bez smlouvání by člověka obchod ani snad netěšil. Jde se na Sv. George. Tentokráte se dostaneme i dovnitř a fotíme ptáky, kteří jsou okolo. Poté se vypravíme na zemědělský trh, kde budíme značné pozdvižení, protože sem asi farandžíové moc nechodí. Nad jednotlivými pozemními místy se tyčí dřevěná konstrukce tvořící jakési stánky. Směr kávový obřad. Dívčině je 16 let a zrovna končí školu. Vezme nás do svého dvoupatrového tukulu, který obývá s matkou a sestrou. Dokonce se kvůli nám hodí do gala – vezme si tkané šaty. Jsme její prý první zákazníci – nikdo jiný asi zatím odvahu nenalezl – jsme přímo v epicentru vzniku nového businessu. Nejprve položí na zem větve – voní po kopru a pak na hliněném sporáčku na dřevo upraží propláchnutou kávu. Tu potom rozmydlí roxorem v hmoždíři, vsypou do konévky, vaří a následují tři vývary. Je dojatá, dává nám křížky a s Tondou se loučí slovy, aby na ni nikdy nezapomněl. Radši rychle mizím, abych nepletl hlavu mladým holkám. Dáváme jí 60 birrů, což je oproti ostatním nabídkám v okolí málo, ale i děvče se sestrou mají nefalšovanou radost a jsou to pro ně opravdu velké peníze.
Ve vsi kupujeme drobné dárkové předměty a vypravíme se na výlet ke klášteru Nakuta La´ab asi 6 kilometrů směrem k letišti. Jdeme pěšky, naštěstí stopneme busík co nás popoveze. Od silnice je to asi půl kilometru a celou cestu nás dost intenzivně otravují děti. Klášter je pod převisem. Když přijdeme, jsou tu jen tři prodavačky turistických předmětů. Po našem návratu a příjezdu nějakých Španělů je jich tu najednou 15. Vstupné opět zdražili z 50 na 80. Bráno evropskou optikou postupuje tu inflace přímo raketově a vstupy jsou ve výši několika denních výdělků. Chrám dobrý – z převisu kape svatá vody, ve které se koupou ptáci – je tu i kolibřík a poletuje tu i 3 cm velký čmelda. Pěšky se vracíme za doprovodu místní učitelky, která odežene nejdotěrnější žadatele o pero a finanční podporu od 1 birru výše. Jeden čas dokonce děti skandují: Give me money, give me pen – zajímavý lidový song. Po 80 minutách jsme doma a jdeme se najíst do místního nejlepšího hotelu 7 oliv. Domluvíme taxi a z Oliv vypadneme právě včas – dorazila obří skupina Poláků se všemi vedlejšími efekty, které polské skupiny provázejí.
Ráno v 9 dorazí malí byznysmeni a tak jim oznámíme, že do 4 000 m. n. m. na Asheton Maryam a Mount Abuna Yoseph nikam nejdeme a zbytek zvládneme sami. Vzpomínka na výstup z kráteru je stále příliš živá. Ani mince nezakryjí jejich zřetelné zklamání a neutěší je ani to, že to z nich vyrobí šampióny třídy v jejich sběru.
Jdeme potvrdit letenky – místní specialita, před letem se musí den předem na místní pobočce potvrdit letenky a udat bydliště, kdyby se něco změnilo. Jdeme se projít do první skupiny chrámů, kde dneska není ani noha.
Po této lázni klidu vylezeme ven a u místní dívčiny si koupíme šátky a ta nás zve na kávový obřad, když už jsme tak podpořili jejich školu, kde šátky vytváří. Taky nám poskytne slevu z 60 na 40 – Frantíci však včera platili bez keců 50 a bez smlouvání by člověka obchod ani snad netěšil. Jde se na Sv. George. Tentokráte se dostaneme i dovnitř a fotíme ptáky, kteří jsou okolo. Poté se vypravíme na zemědělský trh, kde budíme značné pozdvižení, protože sem asi farandžíové moc nechodí. Nad jednotlivými pozemními místy se tyčí dřevěná konstrukce tvořící jakési stánky. Směr kávový obřad. Dívčině je 16 let a zrovna končí školu. Vezme nás do svého dvoupatrového tukulu, který obývá s matkou a sestrou. Dokonce se kvůli nám hodí do gala – vezme si tkané šaty. Jsme její prý první zákazníci – nikdo jiný asi zatím odvahu nenalezl – jsme přímo v epicentru vzniku nového businessu. Nejprve položí na zem větve – voní po kopru a pak na hliněném sporáčku na dřevo upraží propláchnutou kávu. Tu potom rozmydlí roxorem v hmoždíři, vsypou do konévky, vaří a následují tři vývary. Je dojatá, dává nám křížky a s Tondou se loučí slovy, aby na ni nikdy nezapomněl. Radši rychle mizím, abych nepletl hlavu mladým holkám. Dáváme jí 60 birrů, což je oproti ostatním nabídkám v okolí málo, ale i děvče se sestrou mají nefalšovanou radost a jsou to pro ně opravdu velké peníze.
Ve vsi kupujeme drobné dárkové předměty a vypravíme se na výlet ke klášteru Nakuta La´ab asi 6 kilometrů směrem k letišti. Jdeme pěšky, naštěstí stopneme busík co nás popoveze. Od silnice je to asi půl kilometru a celou cestu nás dost intenzivně otravují děti. Klášter je pod převisem. Když přijdeme, jsou tu jen tři prodavačky turistických předmětů. Po našem návratu a příjezdu nějakých Španělů je jich tu najednou 15. Vstupné opět zdražili z 50 na 80. Bráno evropskou optikou postupuje tu inflace přímo raketově a vstupy jsou ve výši několika denních výdělků. Chrám dobrý – z převisu kape svatá vody, ve které se koupou ptáci – je tu i kolibřík a poletuje tu i 3 cm velký čmelda. Pěšky se vracíme za doprovodu místní učitelky, která odežene nejdotěrnější žadatele o pero a finanční podporu od 1 birru výše. Jeden čas dokonce děti skandují: Give me money, give me pen – zajímavý lidový song. Po 80 minutách jsme doma a jdeme se najíst do místního nejlepšího hotelu 7 oliv. Domluvíme taxi a z Oliv vypadneme právě včas – dorazila obří skupina Poláků se všemi vedlejšími efekty, které polské skupiny provázejí.
2. 12. – STŘEDA
Ráno vstaneme na radu recepčního už v 6 hodin. Jsme první, ale moc nás to netěší a navíc není moc jasné, jakým taxíkem se dostaneme na letiště. Nakonec raději bereme hned první, i když jsme mohli o hodinu déle spát. Dojedeme na letiště, kde jsme svědky dojemných loučících scén. Někteří místní průvodci (džíny do půl kolen s listy marihuany a podobně) pracují evidentně na dvě směny v celodenním provozu. Pro bílé dívky není problém si tohoto průvodce asi opatřit. Dívkám prý chlapci po těchto službách nechávají drobný dárek ve výši cca 300 birrů, jestli tu funguje i obráceně těžko říct. Prdelatá Američanka tak visí na fešném domorodci, anorektická panička s potetovaným obličejem se loučí s prošedivělým Angličanem. Jen co ovšem přiletí, letadlo kterým odlétneme, vystoupí turisté a koloběh se rozbíhá na novo. Takže čekají na další hejly.
Ráno vstaneme na radu recepčního už v 6 hodin. Jsme první, ale moc nás to netěší a navíc není moc jasné, jakým taxíkem se dostaneme na letiště. Nakonec raději bereme hned první, i když jsme mohli o hodinu déle spát. Dojedeme na letiště, kde jsme svědky dojemných loučících scén. Někteří místní průvodci (džíny do půl kolen s listy marihuany a podobně) pracují evidentně na dvě směny v celodenním provozu. Pro bílé dívky není problém si tohoto průvodce asi opatřit. Dívkám prý chlapci po těchto službách nechávají drobný dárek ve výši cca 300 birrů, jestli tu funguje i obráceně těžko říct. Prdelatá Američanka tak visí na fešném domorodci, anorektická panička s potetovaným obličejem se loučí s prošedivělým Angličanem. Jen co ovšem přiletí, letadlo kterým odlétneme, vystoupí turisté a koloběh se rozbíhá na novo. Takže čekají na další hejly.
Let do Axumu proběhne v pohodě a z letiště se necháme hodit rovnou do hotelu Afrika. Jdeme pěšky na první obeliskové pole na kraji města. Je pekelné vedro. Obelisky jsou dobrý, jen výhled kazí všudypřítomné dráty a konstrukce podpírající druhý nejvyšší obelisk. Nejvyšší je obelisk co sem nedávno vrátili Italové z Říma, kam si ho odvezli za okupace. V areálu je i docela hezké museu a dílna na výrobu opletených talířů s divukrásnými vzory. Samozřejmě jsou tu dravci. Ve 3 nás to už nebaví a cestou kolem bazénu královny ze Sáby objevíme druhou část pole. Jsou tu veverky, ptáci a lítají tady i motýli. Vzhledem k času se vypravíme k nedalekému Kalebovu paláci. Po cestě je malý domek a jak ho míjíme, žene se k nám dědula, že vevnitř je něco. Jestli máme vstupenku. Otevře domek a tam je vícejazyčný kámen krále Zena – text aramejsky, řecky a ještě nějak. Chce aspoň na čaj – to mu splníme. Dorazíme k paláci, kde jsou dvě hrobky. Prý není vykopané vše, za kameny to duní dutě, šipky odkazují na další prostory. Na jednou z kamenů je reliéf slona. Průvodce nám ukazuje hory na obzoru, kde r. 1896 Etiopané dali nakládačku Italům. Poli obcházíme kopec a jdeme zpátky do města za otravování dětí. Večeře v hotelu. Nikde tu nelítají žádné můry ani jiný noční hmyz, což činí Tondu smutného.
3. 12. – ČTVRTEK
Ráno vstaneme před 8 hodinou. Jsme poštípaný od agilního hmyzu. K snídani zmanipuluji Tondu, abychom si dali pizzu Am… z níž se vyklube pizza s masem a vejci. Dva místní chorvatští hoši nám vypráví o Bahir Daru – další destinaci naší cesty. Pokusím se vyměnit peníze v bance. Dost se to vleče, když tu se nás chopí místní vexlák a že nám smění, kurz je mírně horší než v bance, měnit chce na nějakém odlehlém místě a na přímý dotaz jestli si myslí, že bychom měli měnit u něj, odpovídá, že nemůžeme podporovat jenom banky. Poučen příhodami od nás či odjinad s ním nemohu souhlasit.
Ráno vstaneme před 8 hodinou. Jsme poštípaný od agilního hmyzu. K snídani zmanipuluji Tondu, abychom si dali pizzu Am… z níž se vyklube pizza s masem a vejci. Dva místní chorvatští hoši nám vypráví o Bahir Daru – další destinaci naší cesty. Pokusím se vyměnit peníze v bance. Dost se to vleče, když tu se nás chopí místní vexlák a že nám smění, kurz je mírně horší než v bance, měnit chce na nějakém odlehlém místě a na přímý dotaz jestli si myslí, že bychom měli měnit u něj, odpovídá, že nemůžeme podporovat jenom banky. Poučen příhodami od nás či odjinad s ním nemohu souhlasit.
Potvrdíme letenky a svezeme se tuk tukem k paláci Dongar – cílem výletu je Lioness of Gobedra, což asi řidič nepochopil – třeba schválně, ale svezl nás aspoň kus. Palác jsou akorát stěny, hlídací průvodce dostane na čaj. Jdeme pěšky polem. V městě nám nabízeli chlapci pecky s krystalickými kameny uvnitř – chalcedony. Na poli se dají najít úlomky kamenů, hlavně modrých. Uvidíme i prvního velblouda. Dojdeme k odbočce, ze které se máme dostat na lvici. Ještě, že se nás ujmou místní hošíci. Vlečou nás mezi poli a kameny, kuchnout nás tu, ani psí komisař Rex nás nenajde. Ukazují nám shluk kamenů ve tvaru lva. Jsme trochu zklamaní. Pak nás ale dovedou k balvanu, na kterém je vysekaná lvice ve skoku s křížem. Opravdu pěkné. Chlapci se dožadují své odměny. Chceme jim dát dohromady 10 birrovou bankovku. To se jim nezdá, museli by se dělit. Dáme jim teda 6 jedno birrek. Dělba peněz jim tedy asi moc nejde, ale na druhou stranu je lepší vrabec v hrsti, než ztráta při přerozdělování zdrojů. Najednou všichni zmizí a zůstane s námi jen jeden, který nás ještě vezme na ve skále znázorněnou krávu a chytá s námi motýly.
Dohrabeme se na silnici a svezeme se do města. Dáme si oblíbenou kombinaci pivo, kola a chceme se jít podívat na Tsion Maryam – místní katedrálový komplex se starým a novým kostelem. Vlezeme do zahrady, nikde, nikdo a pozorujeme zuboroha na stromě. V tom se spustí ryk staříků: Ticket, ticket a že bez tiketu není možně ani fotit atd. Než si ho stihneme dojít koupit – že by se obtěžovali zavést nás k pokladně to ne – jsme otráveni natolik, že raději jdeme relaxovat na obelisky. Po chvilce jdeme na večeři – seberu odvahu a dávám si kitfo – něco jako tatarák – raději si ho nechám trochu přismažit – a pak hurá do bistra na Bedele, kde konverzuji s místním studentem o vzdělání a podobně. Jeho abstinování s tím, že po pivu se nemůže učit, bych vyzvedl jako příkladné.
Dohrabeme se na silnici a svezeme se do města. Dáme si oblíbenou kombinaci pivo, kola a chceme se jít podívat na Tsion Maryam – místní katedrálový komplex se starým a novým kostelem. Vlezeme do zahrady, nikde, nikdo a pozorujeme zuboroha na stromě. V tom se spustí ryk staříků: Ticket, ticket a že bez tiketu není možně ani fotit atd. Než si ho stihneme dojít koupit – že by se obtěžovali zavést nás k pokladně to ne – jsme otráveni natolik, že raději jdeme relaxovat na obelisky. Po chvilce jdeme na večeři – seberu odvahu a dávám si kitfo – něco jako tatarák – raději si ho nechám trochu přismažit – a pak hurá do bistra na Bedele, kde konverzuji s místním studentem o vzdělání a podobně. Jeho abstinování s tím, že po pivu se nemůže učit, bych vyzvedl jako příkladné.
4. 12. – PÁTEK
Kitfo si v noci vybírá svou daň. Bolí mě dost silně břicho. Po snídani nás hodí na letiště, kde během čekání Tonda nakupuje za 40 € oltářík – ještě, že smlouvá. Jinak tu není nic, ani cedule s odlety a přílety.
Letíme s dvěma mezipřistáními v Lalibele a Gonderu. V Gonderu zjistí, že jim chybí nebo přebývá jeden pasažér. Nechají tři lidi vystoupit, pak kontrolují, jestli všichni mají příruční zavazadla, neustále mávají seznamy – nakonec se vše nějak záhadně vyjasní a můžeme letět.
Přistaneme kupodivu jen s malým zpožděním. Na letišti se staví, jako všude pracují zde jenom ženy bez jakékoliv mechanizace – tím je míněno i kolečko – všechno se tahá ručně.
Poletují zde otakárci v množství větším než malém, což vybičuje Tondovi lovecké instinkty a spřádání plánů, jak se sem vypravíme na lov motýlů.
Bus nás hodí do hotelu Ghion, který jsme vybrali z průvodce jako nejvhodnější. Bereme apartmá a jdeme se projít kolem jezera s tím, že s místním managerem si domluvíme výlety na další dni. Dojdeme až na konec promerády – jdeme asi hodinu, když se k nám připojí místní student, která nás vezme k mostu u řeky, odkud se z kavárny dají pozorovat ptáci a prý snad i hroši. Dáme si pivo, ale překvapivě i za pouhý pobyt a pozorování se platí. Dáme si v Ghionu večeři a hurá na kutě.
Kitfo si v noci vybírá svou daň. Bolí mě dost silně břicho. Po snídani nás hodí na letiště, kde během čekání Tonda nakupuje za 40 € oltářík – ještě, že smlouvá. Jinak tu není nic, ani cedule s odlety a přílety.
Letíme s dvěma mezipřistáními v Lalibele a Gonderu. V Gonderu zjistí, že jim chybí nebo přebývá jeden pasažér. Nechají tři lidi vystoupit, pak kontrolují, jestli všichni mají příruční zavazadla, neustále mávají seznamy – nakonec se vše nějak záhadně vyjasní a můžeme letět.
Přistaneme kupodivu jen s malým zpožděním. Na letišti se staví, jako všude pracují zde jenom ženy bez jakékoliv mechanizace – tím je míněno i kolečko – všechno se tahá ručně.
Poletují zde otakárci v množství větším než malém, což vybičuje Tondovi lovecké instinkty a spřádání plánů, jak se sem vypravíme na lov motýlů.
Bus nás hodí do hotelu Ghion, který jsme vybrali z průvodce jako nejvhodnější. Bereme apartmá a jdeme se projít kolem jezera s tím, že s místním managerem si domluvíme výlety na další dni. Dojdeme až na konec promerády – jdeme asi hodinu, když se k nám připojí místní student, která nás vezme k mostu u řeky, odkud se z kavárny dají pozorovat ptáci a prý snad i hroši. Dáme si pivo, ale překvapivě i za pouhý pobyt a pozorování se platí. Dáme si v Ghionu večeři a hurá na kutě.