„Ninkenanka“ – obluda z řeky Gambie a Niger, mořské panny, ochechule, sirény nebo také mořské krávy. V historii lidstva se můžeme setkat s různými názvy pro tyto tvory, většinou spojovanými s nalákáním lodí na útesy, uhranutí námořníků i útoky na obyvatelstvo. Ve skutečnosti se však jedná o mírumilovné vegetariány ukrývající se pod vodní hladinou.
Řád sirény zahrnuje dvě čeledi, kapustňákovité (Trichechidae) a dugongovité (Dudongidae).
V období pozdního oligocénu sirény spolu s Proboscidea (chobotnatci) patřily do řádu Demostylia. Za prvního známého předchůdce sirén se považuje Pezosiren portelli, který sic byl stále vybaven čtyřmi končetinami pro pohyb na souši, žil ve vodě, podobně jako hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius). Pro život ve vodě byl přizpůsoben uzavíracími nozdrami a hustými žebry bez dutin. Na rozdíl od dnešních sirén měl rovný čenich. Žil v období třetihor – ranném eocénu.
Za nástupce je považován Prorastomus sirenoides, který byl přizpůsoben k pohybu na souši, svou potravu však vyhledával pod vodní hladinou. Primitivní chrup stále obsahoval pátý premolár.
V období pozdního eocénu se z řádu Demostylia oddělili dugongovití a v ranném miocénu se oddělili kapustňákovití a vydali se svou vlastní evoluční cestou. dnes se řadí do řádu sirén (ochechulí).
Za nástupce je považován Prorastomus sirenoides, který byl přizpůsoben k pohybu na souši, svou potravu však vyhledával pod vodní hladinou. Primitivní chrup stále obsahoval pátý premolár.
V období pozdního eocénu se z řádu Demostylia oddělili dugongovití a v ranném miocénu se oddělili kapustňákovití a vydali se svou vlastní evoluční cestou. dnes se řadí do řádu sirén (ochechulí).
Obrázky: Kostra a lebka kapustňáka. Na kostře jsou vidět horní končetiny.
Sirény mají mohutné válcovité tělo, pokryté silnou lysou kůží a mající značnou vrstvu podkožního tuku. Smyslové chlupy, především v oblasti horního rtu, spolu s dobrým sluchem, pomáhají v orientaci v okolí, kterou znesnadňuje špatný zrak. Pro snadnější pohyb pod vodou mají těžké kosti bez dutin. Další divergencí (odchýlením od evolučního plánu savců) je šest krčních obratlů, oproti sedmi, jimiž disponuje většina savců. Přední končetiny, metamorfované na ploutve jsou pohyblivé v loketním a ramením kloubu. Nozdry pod vodou uzavírají svalnatými záklopkami a nadechují se v intervalu 1-5 minut.
Čenich mají zahnutý dolů.
Čenich mají zahnutý dolů.
Kapustňák senegalský (Trichechus senegalensis)
Říše: Animalia (živočichové)
Kmen: Chordata (strunatci)
Třída: Mammalia (savci)
Řád: Sirenia (sirény)
Čeleď: Trichechidae (kapustňákovití)
Rod : Trichechus (kapustňák)
Druh: Trichechus senegalensis (kapustňák senegalský)
Kmen: Chordata (strunatci)
Třída: Mammalia (savci)
Řád: Sirenia (sirény)
Čeleď: Trichechidae (kapustňákovití)
Rod : Trichechus (kapustňák)
Druh: Trichechus senegalensis (kapustňák senegalský)
Do čeledi kapustňákovití patří tři druhy kapustňáků a sice kapustňák širokonosý (Trichechus manatus), obývající karibskou oblast; kapustňák jihoamerický (Trichechus inunguis), žijící v řekách Amazonské pánve a kapustňák senegalský (Trichechus senegalensis).
Kapustňáka senegalského můžeme naleznout v sladkých a brakických vodách západního pobřeží Afriky, kdy je severní hranice výskytu tvořena řekou Senegal a jižní hranice je tvořena angolskou řekou Cuanza. Zajímavostí výskytu je Čadské jezero a jeho přítoky, ve kterých též žije, ačkoliv zde neexistuje žádná komunikace s mořem. Jedná se tedy o samostatně se vyvíjející populaci.
Podobné odděleni nastalo například stavbou vodní elektrárny Ghaně. Nejednou zabily kapustňáka z jezera Volta lopatky turbíny.
Další oddělená populace se nachází ve vnitrozemské deltě řeky Niger v Mali, což je nejvzdálenější výskyt od moře na africkém kontinentu (přibližně 2000 km od Atlantického oceánu). Sezónní oddělení nastává v jezerech horního toku řeky Benue, kdy v období sucha hladina řeky poklesne a kapustňáci uvíznou v horských jezerech. Hranicí vnitrozemského výskytu jsou jezy, peřeje, mělká voda a jiné překážky, které nejsou schopni v řekách překonat. Zřídka kdy se vyskytují ve vodách chladnějších než 18°C.
Kapustňáci mají zavalité, torpédovité tělo, zakončené velkou, kulatou ocasní ploutví. Mají poměrně silnou šedavě zbarvenou kůži. Zadní končetiny jsou zakrnělé, ale kostra stále obsahuje redukovanou pánevní kost. Při vážení rudimentálních pánevních kostí bylo zjištěno, že levá pánevní kost je asi o 10% větší než pravá, což poukazuje na evoluční změny v důsledku působení genu Pitx1. Přední končetiny se metamorfovaly na ploutve a jsou na nich patrné nehetnaté výrostky – zbytky po kopýtkách. I přes modifikaci na ploutve jsou přední končetiny natolik flexibilní, že je kapustňáci krom plavání používají při pastvě, k čištění úst, nebo objímání jiných kapustňáků.
Krk je robustní a krátký. Ušní boltce postrádá. Malá očka na velké hlavě mohou působit komicky. Horní ret je porostlý smyslovými chlupy a je rozdělen na dvě části, se kterými může nezávisle na sobě při pastvě pohybovat. Písek, spolu s rostlinnou stravou značně obrušují moláry (kapustňáci mají pouze stoličky). Odzadu proto vyrůstají nové stoličky, které posouvají přibližně o centimetr za měsíc a vytlačují přední opotřebované zuby. Mají velmi dlouhá střeva, slepé střevo a žaludek je rozdělen na tři vaky, aby byli schopni lepšího trávení celulózy. Dospělý kapustňák může vážit až 500kg a délka bývá 3-4 m.
Kapustňáci pro svou striktně býložravou potravu bývají označováni za „mořské krávy“. Pasou se na vodní vegetaci, převislých bylinách pobřeží řek, ponořených částech stromů, ale v místech dostatku mangrovových porostů, upřednostňují mangrovy (Vossia, Rhizophora, Ruppia, Halodule, Echinochloa… ). Dospělý jedinec spotřebuje kolem 8000 kg rostlinné potravy za rok. Venkované v Sierra Leone považují kapustňáky za největší škůdce pro pěstování rýže. Někteří kapustňáci vplují do rybářských sítí a bývají proto obviňovány, že spásají malé rybky. Jelikož se v žaludkách kapustňáků našli pouze zbytky korýšů a měkkýšů, je považována konzumace ryb pouze za pověru místních rybářů.
Podobné odděleni nastalo například stavbou vodní elektrárny Ghaně. Nejednou zabily kapustňáka z jezera Volta lopatky turbíny.
Další oddělená populace se nachází ve vnitrozemské deltě řeky Niger v Mali, což je nejvzdálenější výskyt od moře na africkém kontinentu (přibližně 2000 km od Atlantického oceánu). Sezónní oddělení nastává v jezerech horního toku řeky Benue, kdy v období sucha hladina řeky poklesne a kapustňáci uvíznou v horských jezerech. Hranicí vnitrozemského výskytu jsou jezy, peřeje, mělká voda a jiné překážky, které nejsou schopni v řekách překonat. Zřídka kdy se vyskytují ve vodách chladnějších než 18°C.
Kapustňáci mají zavalité, torpédovité tělo, zakončené velkou, kulatou ocasní ploutví. Mají poměrně silnou šedavě zbarvenou kůži. Zadní končetiny jsou zakrnělé, ale kostra stále obsahuje redukovanou pánevní kost. Při vážení rudimentálních pánevních kostí bylo zjištěno, že levá pánevní kost je asi o 10% větší než pravá, což poukazuje na evoluční změny v důsledku působení genu Pitx1. Přední končetiny se metamorfovaly na ploutve a jsou na nich patrné nehetnaté výrostky – zbytky po kopýtkách. I přes modifikaci na ploutve jsou přední končetiny natolik flexibilní, že je kapustňáci krom plavání používají při pastvě, k čištění úst, nebo objímání jiných kapustňáků.
Krk je robustní a krátký. Ušní boltce postrádá. Malá očka na velké hlavě mohou působit komicky. Horní ret je porostlý smyslovými chlupy a je rozdělen na dvě části, se kterými může nezávisle na sobě při pastvě pohybovat. Písek, spolu s rostlinnou stravou značně obrušují moláry (kapustňáci mají pouze stoličky). Odzadu proto vyrůstají nové stoličky, které posouvají přibližně o centimetr za měsíc a vytlačují přední opotřebované zuby. Mají velmi dlouhá střeva, slepé střevo a žaludek je rozdělen na tři vaky, aby byli schopni lepšího trávení celulózy. Dospělý kapustňák může vážit až 500kg a délka bývá 3-4 m.
Kapustňáci pro svou striktně býložravou potravu bývají označováni za „mořské krávy“. Pasou se na vodní vegetaci, převislých bylinách pobřeží řek, ponořených částech stromů, ale v místech dostatku mangrovových porostů, upřednostňují mangrovy (Vossia, Rhizophora, Ruppia, Halodule, Echinochloa… ). Dospělý jedinec spotřebuje kolem 8000 kg rostlinné potravy za rok. Venkované v Sierra Leone považují kapustňáky za největší škůdce pro pěstování rýže. Někteří kapustňáci vplují do rybářských sítí a bývají proto obviňovány, že spásají malé rybky. Jelikož se v žaludkách kapustňáků našli pouze zbytky korýšů a měkkýšů, je považována konzumace ryb pouze za pověru místních rybářů.
Obrázky: Blízký příbuzný kapustňáka senegalského – kapustňák širokonosý (Trichechus manatus)
Kapustňáci žijí osaměle, nebo vytvářejí menší skupinky o dvou až šesti jedincích. Nejsilnější pouto je mezi matkou a mládětem. Nevytvářejí žádný složitý sociální systém, nejspíš proto, že nemají žádného přirozeného dravce a tele před krokodýly či hrochy chrání matky. Aktivita je převážně noční, přes den odpočívají v pobřežních porostech. Přes noc urazí vzdálenost 30-40km.
Období, při kterém se samice páří s mnoha samci, je možné po celý rok. Po třinácti měsících se narodí jedno, výjimečně i dvě mláďata. Rodí se ocasem napřed a od narození mohou plavat. Mateřské mléko sají z páru hrudních mléčných žláz. V prvních měsících se s nimi matky drží při mělčinách. Mláďata jsou závislá na matkách přibližně dva roky. Další mládě může mít samice po třech až pěti letech. Samice jsou pohlavně zralé třetím a samci šestým rokem života. Kapustňák senegalský se dožívá až třiceti let.
I přes zákaz lovu bývají kapustňáci loveni pro maso, tuk a pro výrobu animistických fetišů.
Období, při kterém se samice páří s mnoha samci, je možné po celý rok. Po třinácti měsících se narodí jedno, výjimečně i dvě mláďata. Rodí se ocasem napřed a od narození mohou plavat. Mateřské mléko sají z páru hrudních mléčných žláz. V prvních měsících se s nimi matky drží při mělčinách. Mláďata jsou závislá na matkách přibližně dva roky. Další mládě může mít samice po třech až pěti letech. Samice jsou pohlavně zralé třetím a samci šestým rokem života. Kapustňák senegalský se dožívá až třiceti let.
I přes zákaz lovu bývají kapustňáci loveni pro maso, tuk a pro výrobu animistických fetišů.
Dugong indický (Dugong dugon)
Říše: Animalia (živočichové)
Kmen: Chordata (strunatci)
Třída: Mammalia (savci)
Řád: Sirenia (sirény)
Čeleď: Dugongidae (dugongovití)
Podčeleď: Dugonginae (dugongové)
Rod : Dugong (dugong)
Druh: Dugong dugon (dugong indický)
Kmen: Chordata (strunatci)
Třída: Mammalia (savci)
Řád: Sirenia (sirény)
Čeleď: Dugongidae (dugongovití)
Podčeleď: Dugonginae (dugongové)
Rod : Dugong (dugong)
Druh: Dugong dugon (dugong indický)
Jedním z prvních zástupců této čeledi je Eotheroides aegyptiacum, který měl malé kly. Objevil jej v roce 1875 sir Richard Owen v Egyptě. Do čeledi dugongovití patří dnes jen jeden druh – dugong indický.
Dugongové žijí při pobřeží Indického oceánu a východním okraji Tichého oceánu. Mají torpédovité šedé tělo, méně zavalité než kapustňáci, zakončené velkou ocasní ploutví, vykrojenou ve tvaru půlměsíce. Zadní končetiny jsou zakrnělé, ale kostra stále obsahuje redukovanou pánevní kost. Přední končetiny se přeměnily na ploutve, které jsou 35 – 45cm dlouhé. Nemají nehetnaté výrostky a čenich je více ohnutý směrem dolů než u kapustňáků. Poměrně krátký a silný krk přechází v hlavu s malými očky. Horní ret je porostlý smyslovými chlupy a je rozdělen na dvě části, se kterými může nezávisle na sobě při pastvě pohybovat. Značně namáhané stoličky dorůstají, celkový počet zubů je 10-14.
Pohlavní dimorfismus je nevýrazný, samci bývají větší než samice a mají prořezané kly (řezáky). Dospělý jedinci dorůstají délky až 3,3 metry a váhy 400 kg. Dugongové jsou převážně denní tvorové, pasoucí se na mořské vegetaci v hloubce 1-5 metrů pod vodní hladinou, popřípadě v mangrovových zátokách, tišinách a jiných místech s dostatkem chaluh, řas, mořské trávy a jiných rostlin. Zdržují se poblíž zdrojů sladké vody.
Pohlavní dimorfismus je nevýrazný, samci bývají větší než samice a mají prořezané kly (řezáky). Dospělý jedinci dorůstají délky až 3,3 metry a váhy 400 kg. Dugongové jsou převážně denní tvorové, pasoucí se na mořské vegetaci v hloubce 1-5 metrů pod vodní hladinou, popřípadě v mangrovových zátokách, tišinách a jiných místech s dostatkem chaluh, řas, mořské trávy a jiných rostlin. Zdržují se poblíž zdrojů sladké vody.
Severněji žijící populace částečně migrují v chladném období směrem k rovníku. Starší samci žijí většinou osamoceně, samice spolu s mláďaty a dospívajícími samci vytvářejí skupiny od 6 do 30 jedinců, v některých oblastech vytvářejí i větší skupiny. Nejčastěji se lze setkat se skupinami čítajícími šest dugongů. Větší jednotky mají především obranný charakter. Krom lidí se stávají cílem útoků i kosatkám, žralokům a velkým mořským krokodýlům.
Sexuální dospělost nastává mezi osmým až desátým rokem, někdy dokonce až patnáctým rokem. Samice se mohou pářit nezávisle na ročním období s jedním nebo i více samci. Po třinácti měsících se narodí jedno mládě pokryté řídkou srstí okrové barvy. Při narození jsou dlouzí asi 1-1,5 metrů a váží 20 kg. Stejně jako kapustňáci jsou od narození schopni plavat a matky je vynášejí co nejrychleji k vodní hladině, aby se mohli poprvé nadechnout. I když se mořskými rostlinami živí mláďata již od třetího měsíce života, jsou stále dokrmována mlékem. Laktace trvá osmnáct měsíců. Samice kojí telata u hladiny, což mohlo vést námořníky k představě o mořských pannách… i když z fotografiích těchto tvorů si lze jen stěží představit, jak si mohli tyto tvory spojit s bájnými kráskami z hlubin.
Při vyrušení se telata projevují bekavými zvuky a dospělý jedinci pisklavými zvuky. Adolescent a adultní dugong se běžně pohybuje rychlostí okolo 10km/h a při úprku až dvojnásobnou rychlostí.
Ve volné přírodě se dožívají až sedmdesáti let.
Zranitelnost sirén je nejlépe vidět na korounu bezzubém (Hydrodamalis gigas), objeveném v roce 1741 Georgem Stellerem na Komandorských ostrovech v Beringově moři. Lovem pro tuk, maso a kůži se lidem podařilo tento druh vyhubit za pouhých 27 let po jejich objevení (tedy v roce1768). Jednalo se o největšího zástupce řádu sirén a zároveň jedinou sirénu žijící v chladných vodách.
Sexuální dospělost nastává mezi osmým až desátým rokem, někdy dokonce až patnáctým rokem. Samice se mohou pářit nezávisle na ročním období s jedním nebo i více samci. Po třinácti měsících se narodí jedno mládě pokryté řídkou srstí okrové barvy. Při narození jsou dlouzí asi 1-1,5 metrů a váží 20 kg. Stejně jako kapustňáci jsou od narození schopni plavat a matky je vynášejí co nejrychleji k vodní hladině, aby se mohli poprvé nadechnout. I když se mořskými rostlinami živí mláďata již od třetího měsíce života, jsou stále dokrmována mlékem. Laktace trvá osmnáct měsíců. Samice kojí telata u hladiny, což mohlo vést námořníky k představě o mořských pannách… i když z fotografiích těchto tvorů si lze jen stěží představit, jak si mohli tyto tvory spojit s bájnými kráskami z hlubin.
Při vyrušení se telata projevují bekavými zvuky a dospělý jedinci pisklavými zvuky. Adolescent a adultní dugong se běžně pohybuje rychlostí okolo 10km/h a při úprku až dvojnásobnou rychlostí.
Ve volné přírodě se dožívají až sedmdesáti let.
Zranitelnost sirén je nejlépe vidět na korounu bezzubém (Hydrodamalis gigas), objeveném v roce 1741 Georgem Stellerem na Komandorských ostrovech v Beringově moři. Lovem pro tuk, maso a kůži se lidem podařilo tento druh vyhubit za pouhých 27 let po jejich objevení (tedy v roce1768). Jednalo se o největšího zástupce řádu sirén a zároveň jedinou sirénu žijící v chladných vodách.
I přes ochranná opatření se dá předpokládat, že stejný osud čeká i africké dugongy a kapustňáky.