Epizoda IV. – Etiopské velikonoce

Velikonoce byly jedním z důvodů mé cesty po Etiopii, patří mezi významné křesťanské svátky a náboženské oslavy jsou vždy pestré. Velkolepé oslavy, spousta lidí, turistů, … Očekávání se nenaplnila, skoro nic nevyšlo podle našich představ. A to je správné, jelikož příjemná překvapení udělají cestování krásným.

 

Rozhodli jsme se, že etiopské velikonoce musíme oslavit, kde jinde než ve slavné Lalibele. Nápad to byl velmi smělý, protože jsme vše začali organizovat večer na „Zelený čtvrtek“. Oslovili jsme „renomovanou“ turistickou kancelář a bylo přislíbeno přistavení auta na sedmou ráno. Ačkoliv noc byla poměrně bujará, protože jsme se s kamarády cestovateli sešli v Adis z různých koutů Etiopie po několika dnech, v sedm jsme byli nachystáni k odjezdu.

Bohužel to dopadlo tak, jak jsme v koutku duše očekávali. Ráno přijelo auto kanceláře, že se chvilku zdrží, protože musí sehnat řidiče. Pak několikrát zavolali, že je vše v pořádku, že tam za chvilku budou. Nakonec to v poledne odvolali, že s námi jet nemohou, ale že nám mohou doporučit jiného řidiče s autem. Pochopitelně za dvojnásobek peněz. Bohužel, taková klasika. Z těchto příhod si člověk nesmí dělat těžkou hlavu a je nutné mít v záloze plán. Nakonec se všichni domluvíme, že zítra pojedeme autobusem do kláštera Debre Libanos, který byl založen ve 13. století a žil zde Tekla Haimanot, v Etiopii velmi uctívaný svatý. A abychom nemarnili čas, vyrazili jsme do centra Adis, podívat se, jak místní slaví „Velký pátek“. Okolo kostelů byly davy lidí v tradičních bílých oděvech, všude kněží, neustálé bohoslužby. Vše jsme pečlivě okukovali a snažili se pochopit pravidla chování v kostele. I proto jsme zakoupili ortodoxní šátky. Večer jdeme brzy spát, ráno nás čeká bitva na autobusáku.

Vstáváme před pátou ráno, nasedáme do taxíku a vzhůru na Merkato. K našemu překvapení se žádná bitva nekoná, protože autobusové nádraží již bylo půl hodiny otevřené. Všude vládne chaos. Jen co najdeme autobus Debre Libanos, je nám sděleno, že je kompletně obsazen a dokonce tu nejsou ani profesionální „zasedávači“ místa, od kterých by bylo možné koupit sedadlo.

Tak opět jinak, jediné jízdenky, byť dražší, jsou do Ankoberu, neváháme ani minutu – kupujeme. Nakonec přišla další úprava plánu.

 

Vystoupili jsme v Debre Birhan, které patřilo mezi hlavní města království ze Sáby. Bylo nám to spolucestujícími doporučeno, že je prý pěkné, je zde velký kostel. Cesta do Ankoberu je prý špatná a dojeli bychom tam až k večeru. Nevím, zda jsme udělali chybu či ne? Ankober je město v oblacích, též kdysi hlavní město království ze Sáby, na samém vrcholu hory vysoké až 2 500m n. m. se zachovalým palácem krále Menelika. Už se stalo. Tak jsme se šli ubytovat do hotelu, který byl velmi slušný přes nízkou cenu. Zde jsme se příliš nezdrželi a vyrazili jsme do města na trh. Všude byla spousta lidí a prodávalo se vše možné, od symbolické trnové koruny po velikonočního beránka. Velkým překvapením bylo, že jsme se zde nestali obětí žebrajících dětí a dospělých, pouze v okolí velkého kostela chtěli na nás peníze za pořízení fotek. Proto jsme se vypravili po městě najít nějaký menší kostelík. V blízkosti trhu byl kostel sv. Jiří (patron Etiopie), po krátké prohlídce a diskuzi s místními, jsme usoudili, že to je dobrá volba. Sice tam žebrali nějaké děti. Chtěli též peníze, což jsme odmítli. Jednomu výrostku se náš přístup nelíbil, tak po nás hodil oslím lejnem. Bylo mu však důrazně domluveno dospělými a od té doby jsme měli klid.

Po krátkém odpočinku v hotelu jsme se večer vypravili zpět do kostela. Postupně se scházeli místní lidé. Ani v osm večer se stále nic nedělo. Nakonec jsem v kostele zůstal pouze s Ivou. Seděli jsme při vchodu a skoro jsme se báli, že na „Bílou sobotu“ nic nebude. Okolo desáté večer se nás ujali místní lidé a odvedli nás každého do jiné části kostela (muži a ženy). O půlnoci se začalo v kostele tancovat, mladí muži mě vzali do kola, dali mi do ruky poutnickou hůl a chřestidlo (jeho zvuky mají symbolizovat zvuk biče). Iva šla procesím s ostatními ženami. Bylo nám oběma dovoleno fotit, respektive jsme k tomu byli vybídnuti. Po několika kruzích okolo zdí kostela, jsem byl usazen přímo u oltáře v části pro kněze (kněží, čekatelé a bývalý kněží). „Náš“ kostel má celkem pět kněží. Bohoslužba je podobná té katolické či spíše pravoslavné. Ve tři hodiny ráno bylo vše ukončeno a šlo se domů. Respektive místní šli domů ukončit masopust trvající 56 dní porcí drůbeže a ráno obětinou jehněčího.

Nás čeká cesta skrz město. Po devíti hodinách v kostele máme velkou žízeň, tak jsme se zastavili v prvním otevřeném podniku, kde byli jen mladí kluci a dvě servírky. Dali jsme tři piva, sami sebe vzkřísili a šli spát.

 

V deset nás vzbudí pokojská, vstávat se nám nechce, tak si připlácíme další noc. Přeci jen se vzchopíme a vyrážíme do města. Iva fotí a fotí, potřebuje jedinečné fotky, jinak nebude mít na nájem. K poledni přišel déšť, který nás zahnal na oběd. Při bloumání městem potkáváme mladíka, který se nám včera představil a hned nás zve k sobě domů na coffee ceremony. Jeho vemlouvavost je tak veliká, že se už zase obáváme, co na nás chystá a hlavně, co to bude stát. Nakonec hodíme starosti za hlavu a jdeme si užít další možnost poznávání. Danielova rodina je příjemná, ukazuje nám i video, které o nich natočil nějaký Švéd. Daniel a jeho dvě sestry připravují kávový obřad na dřevěném uhlí. Maminka krájí za naší malé pomoci cibuli. Směs kouře a cibule nesnesitelně pálí do očí. Přes slzy skoro nevidím. Tělo si však zvyklo. Nakonec jsme v rodině nezůstali pouze na kávu, jelikož nás rodina nechtěla pustit bez pohoštění. Pozvali i strýce. Chod se skládá z kvašeného alkoholického nápoje – tella, ani se mi nechce říkat, že je to domácí pivo, pak pálenky araqe a indžary s kuřetem a vejcem (doro wat) – typické velikonoční jídlo. Kořalka teče proudem, hovor se stáčí nežádoucím směrem – cesta za lepším do Evropy. Musím přiznat, že záliba v pití alkoholu, se velmi podobá naší. Daniel si nakonec usmyslel, že na závěr předvede se sestrou tradiční tanec a písně, což už nemělo kýžený efekt. Odcházíme s Danielem zpět do hotelu, kde si s Ivou dáváme ještě dvě piva, abychom kořalku naředili. Člověk nikdy neví.

Ráno se budíme a já mám opět štípance od blech. Dokonce jednu blechu na Ivě chytím. Malý zázrak. Nikdy předtím se mi to nepodařilo a vždy mě obírali Etiopané, kteří tím hned poznali, že jsem byl na venkově. Jak mi řekla, přinesla je všechny od Danielova strýčka. Je pokousaná od hlavy až k patě. Platíme si další noc a rychle do kostela, kde probíhá oslava Sv. Jiří, patrona kostela. K našemu překvapení se nekoná žádná bohoslužba, ale probíhá pouze setkání lidí (členů rodiny) v areálu kostela, kde v přístřešku hlava rodiny pohostí kněze, kněz požehná celé rodině, jídlu a pití. Následuje hostina celé rodiny. Jen jsme se tam objevili, okamžitě nás k sobě pozval starší pán, kterému jsme se moc líbili během tance v kostele. Jídla bylo opravdu spousta – indžara (injara) s kuřetem, kynutý chléb, pražené zrno a TELLA!

 

Po požehnání a odchodu kněze, jsme se rozloučili a odešli. Přeci jen musí něco zbýt na potřebné před branou kostela, což je důležitý zvyk.
Cestou zpět jsme se stavili v hospodě, kde hrál jeden človíček na tradiční strunný nástroj – masenko. Hrál tak skvěle, že jsme mu rádi dali peníze. Popošli jsme do lepšího zahnat hlad a přisedl si k nám starší člověk. Vyprávěl nám, že měl kdysi na starost rozvoj zdravotnické a nemocniční péče v Etiopii. Abych to zkrátil, byl to první Amhara, co nadával na vládu, prý je stav země horší než před 40 lety.

K poledni se loučíme s Debre Birham a jedem zpět do Adis. Hlavní město nás uvítalo po třech hodinách jízdy velkolepě. Po dešti nejde elektřina, nefungují mobily a neteče voda. Loučím se s Ivou, kterou čeká jiná práce a mě cesta na sever.

 

Kávový obřad je významnou kulturní tradicí Etiopie, nejen že odsud kávovník pochází, ale kávu Etiopané pijí s oblibou, ve velkém a všude. Kávovému obřadu přikládají velkou důležitost, a pokud budete pozváni, připravte se, že trvá déle než půl hodiny. Etiopané takto tráví i celé odpoledne, nejčastěji s rodinou a přáteli. Při kávovém obřadu se připravují zelená zrna na otevřeném ohni nebo uhlících. Pražením získají typickou barvu a vůni. Následně se kávová zrna rozdrtí v hmoždíři. Hmota je hrubá a nijak nepřipomíná naši „mletou“. Mletá káva se vsype do keramické konvice (jebena). V této konvici se přivede k varu, následně odlije, ochladí a opět přivede k varu. Aby hrnek kávy neobsahoval zrna, filtruje se kávová směs v nálevce skrz koňské žíně či jiný hrubý filtr. Káva je servírována v malých šálcích – sladit lze, někdy je nabízeno i máslo. Důležité při přípravě kávy je, aby zůstala nějaká voda v konvici, takže se občas stane, že někdo kávu nedostane. Kávová drť se totiž vaří minimálně ještě jednou. Při správném obřadu až třikrát.