Na to je jednoduchá odpověď. Rychle. Jinak umřete.
Jedna z nejzaostalejších zemí světa je poměrně překvapivě snadno dosažitelná. Když mě zaměstnavatel posílal do Mogadisha letos (byla to už moje třetí cesta tam v posledních pěti letech) tak jsem měl strach.
Většinou varování MZV beru spíš na lehčí váhu, ale letos přituhlo. Let do Dubaje byl bez problémový, z Dubaje už to bylo horší a Daalo airlines prostě přestaly létat. Takže to znamenalo let navíc do Hargheisy v Somalilandu kde je klid a potom Antonovem dolů do Mogadiša, kde klid není. Letiště od mojí poslední návštěvy už úplně rezignovalo na svojí funkci, pouze jedna osoba nás vizuálně kontroluje a děkuji bohu, že na mě čeká „Joe“ s Jeepy a čtveřicí „přátel“.
Rychlý přesun do hotelu (to slovo „rychlý“ není jen tak, letiště je prakticky na dohled od centra a všichni vidí, že přijel cizinec co se dá buď unést nebo okradnout – jede kolona jeep vpředu, jeep vzadu). První překvapení, mobily fungují přes Somafone a roaming přes Djibouti, to loni neexistovalo.
Lafweyn Hotel je plný Etiopských bojovníků za svobodu Somálska, samozřejmě že Etiopani zabrali to nejlepší, ale přesto o mně vědí a ubytování mám. Hodně vzdálené evropskému standardu 🙂
Hotel stojí za prd, od loňska spadla nebo byla vyhozená do povětří zadní část , díra uprostřed díry, pro extrémní turisty, lepší ale nejsou, jsou dvě kategorie – levné bez generátoru a drahé (tzn. 20USD) s generátorem a satelitním příjmem.
Stejně je fascinující, jak se úplně rozpadlá infrastruktura země sama dokáže zvednout a bez státních regulí dokáže fungovat – evidentně fungují mobily, rádia a televize a na tržišti koupíte, navzdory islámu, poslední CD Madonny.
Je okolo sedmé večer a svým společníkům navrhuji, že se půjdeme proběhnout. Děs v jejich očích je zřejmý. Kdyby se mi něco stalo nedostanou zaplaceno.
Přesto na tom trvám a nakonec se domlouváme (50 USD navíc pro všechny), že vyjedeme za město a tam si pod ochranou můžu běhat jak chci.. Neustále nás kontrolují etiopští vojáci a nechápou co chceme dělat, pět dolarů co kontrola. Konečně se dostáváme za město a já beru ze svého batůžku Mizuna, a adidas tričko z PIMu (elasťáky už mám na sobě pod šortkami) a převlékám se.
Museli jsme být pohled pro bohy – teréňák, potom já na prašné cestě a za mnou další Jeep. Jsem za blázna a vůbec mi to nevadí, probíháme vesnicí, tam stojí OT Etiopanů, děti si z nich nic nedělají a když mě vidí tak se smějí. Mám pocit, že bělocha na vlastní oči nikdy neviděli.
Na chvíli zapomínám kde jsem a dostávám se do svého světa, mám pocit, že bych dokázal běžet pořád bez únavy. Příroda je fantastická, uvolňuji se a vnímám jenom svoje kroky.
Běží se mi skvěle, samé kopečky, 5,10,15 km a pořád pohoda. Podle GPS 13,2 za hodinu.
Další vesnice a ups, kulka prosvištěla nad našima hlavama. Joe seskakuje z jeepu a v tu ránu ležím na silnici pod ním. Nevím co se děje, mám naražená žebra a blbě se mi dýchá. Slyším občasné výstřely, etiopské mírové síly mír evidentně nepřinesly. Joe mě hází (ano – doopravdy hází) do Jeepu a jedeme zpátky. Hodně rychle.
Konečně v hotelu. Začínám se klepat. Piju vodku z lahve co mají schovanou pro VIP Evropany. Všechno mě bolí. Uběhl jsem 18,6 km, venku se střílí.
Druhý den dvě jednání, částečně úspěšná a pryč. Jsem rád, že žiju.
Nakonec letím do Addis Abeby místo do Nairobi, ale to je mi jedno, hlavně že jedu domů.
Autor: lbs; Tento článek vyšel též na serveru behej.com a je publikován s jeho souhlasem.