Prince Albert, malé městečko tvořené dvěma rovnoběžnými ulicemi, leží na jižním okraji sníženiny Velkého Karoo. Bílé, pěkně upravené fasády domků v převážně viktoriánském slohu se ještě v polovině dubna, kdy v Republice Jižní Afrika již dávno začal podzim, utápějí v záplavě pestrobarevných květů. Ospalému klidu městečka dominuje štíhlá věž anglikánského kostela…
Prince Albert, malé městečko tvořené dvěma rovnoběžnými ulicemi, leží na jižním okraji sníženiny Velkého Karoo. Bílé, pěkně upravené fasády domků v převážně viktoriánském slohu se ještě v polovině dubna, kdy v Republice Jižní Afrika již dávno začal podzim, utápějí v záplavě pestrobarevných květů. Ospalému klidu městečka dominuje štíhlá věž anglikánského kostela. Turistická sezóna dávno skončila a možná snad právě proto vyvolává každý návštěvník zvýšenou pozornost místního obyvatelstva. Jídelní lístek restaurace Pancake Place nabízí chutné palačinky s nejrůznějšími náplněmi a úředník za bankovní přepážkou se po výměně jihoafrických randů ptá s milým úsměvem: „Už jste navštívili průsmyk Swartberge?“
Vrcholky pohoří Swartberge čnějící do výšky více než 2000 metrů se zdvíhají těsně za městečkem. Rozsáhlé horské pásmo táhnoucí se více než 200 kilometrů východozápadním směrem bylo velkou překážkou pro bílé osadníky mířící do severního Kapska. První silnice přes hory byla postavena roku 1849 a vedla soutěskou Meiringspoort, avšak časté povodně na říčce, která pronikla vápencovým masivem, vyřazovaly tuto dopravní tepnu z provozu. Proto v roce 1869 kapská vláda rozhodla postavit silnici novou, překonávající pohoří Swartberge ve stejnojmenném průsmyku. O rok později zahájili mosambičtí černoši pod vedením stavitele Thomase Baina budování 40 kilometrů dlouhé horské silnice spojující Prince Albert s Oudtshoornem, význačným střediskem Malého Karoo.
Vrcholky pohoří Swartberge čnějící do výšky více než 2000 metrů se zdvíhají těsně za městečkem. Rozsáhlé horské pásmo táhnoucí se více než 200 kilometrů východozápadním směrem bylo velkou překážkou pro bílé osadníky mířící do severního Kapska. První silnice přes hory byla postavena roku 1849 a vedla soutěskou Meiringspoort, avšak časté povodně na říčce, která pronikla vápencovým masivem, vyřazovaly tuto dopravní tepnu z provozu. Proto v roce 1869 kapská vláda rozhodla postavit silnici novou, překonávající pohoří Swartberge ve stejnojmenném průsmyku. O rok později zahájili mosambičtí černoši pod vedením stavitele Thomase Baina budování 40 kilometrů dlouhé horské silnice spojující Prince Albert s Oudtshoornem, význačným střediskem Malého Karoo.
V době, kdy po Africe cestoval Dr. Emil Holub, postupovala stavba v obtížném horském terénu velice pomalu. Slavnostní otevření silnice vybudované nákladem 14 600 liber se uskutečnilo v lednu 1886, kdy na jejím nejvyšším bodě v nadmořské výšce 1585 metrů pokřtila novou stavbu dcera tehdejšího ministra veřejných věcí kapské vlády lahví šampaňského, kterou rozbila o skálu.
Vyrážíme z Prince Albertu vzhůru do průsmyku. Asfalt se z povrchu silnice rychle vytrácí a její šířka podstatně zmenšuje. Silnička se zařezává mezi stovky metrů vysoké červenobílé vápencové stěny, jejichž barva neodpovídá názvu pohoří. Swartberge totiž v afrikánštině znamená Černé hory. Z úzké soutěsky spoře porostlé vysokými keři divokého muškátu stoupáme ostrými serpentinami příznačně zvanými Zig – Zag stále výše. V relativně krátkém úseku musíme překonat převýšení 1400 metrů. Za prudkou zatáčkou vyplašeně hledí párek malých antilop a vzápětí se dává na útěk mezi skalami. Naše první setkání se skálolezem (Oreotragus oreotragus).
Stoupání se zmírňuje, objevuje se náhorní plošina, tu a tam porostlá uměle vysázenými borovými háji. Mezi balvany vyrůstají keře rodu Protea, endemické horské rostliny, která je symbolem republiky Jižní Afrika. Její bílé, růžové i načervenalé květy zpestřují obraz horské krajiny.
Za další zatáčkou se objevuje parta černých dělníků v oranžových kombinézách. Právě mají pauzu v čištění příkopů, kterou tráví svačinou ve stínu žlutého náklaďáku, na němž vozí nářadí a materiál. Díky nim je silnice v perfektním stavu. Mávají nám a jejich široké úsměvy přejí šťastnou cestu.
Zbývá ještě několik serpentin a jsme na nejvyšším bodě silnice, jak hlásí cedule s nápisem „The Top“. Od jihu se valí mraky, které zakrývají výhled do Malého Karoo hluboko pod námi. Studený prudký vítr přináší drobné kapky deště. Jako úkryt před ním neposlouží zřícenina malého baráčku, v němž bydlel výběrčí mýtného. První z nich byl John F. Mackay, který za roční plat 45 liber vybíral od každého povozu po 4 pencích.
Dnes se za přejezd průsmyku Swartberge již neplatí. Každý, kdo se vydá přes předělové pohoří, je naopak odměněn dalekými panoramatickými výhledy vrývajícími se hluboko do paměti.