www.afrikaonline.cz

4.5.Fauna

Africké savany jsou známy především díky početným populacím velkých savců. Přestože se ukázalo, že pro život a homeostázi ekosystému savan není pastevně kořistnická větev nezbytná (Jeník, 1975). Člověk procházející savanou však vnímá většinou pouze tyto velké savce, ptáky a obtížný hmyz. Malí živočichové a jiné životní formy, mající svou aktivitu v nočních hodinách nebo v období dešťů, zůstávají návštěvníkovi skryti.
Zpět na obsah

4.5.1. Zoografie

Z hlediska zoogeografického členění patří africké savany do etiopské oblasti. Ta náleží do paleotropické říše. K etiopské oblasti přičleňujeme navíc jižní cíp arabského poloostrova, Madagaskar a ostatní ostrovy v blízkosti pobřeží. Fauna etiopské oblasti je charakteristická značným výskytem endemických čeledí a podčeledí savců; z hmyzožravců např. zlatokrtovití (Chrysochloridae), bercounovití (Macroscelididdae), vydříkovití (Potamogalidae); z hlodavců jsou zde šupinatkovití (Anomaluridae), noháčovití (Pedetidae); z kopytníků žirafovití (Giraffidae), hrochovití (Hippopotamidae); dva řády jedné endemické čeledi - damani (Hyracoidae) a hrabáči (Tubulidentata); z ptáků turakovití (Musophagidae), hadilovovití (Sagittariidae) a kladivošovití (Scopidae).

Nejtěsnější vztahy etiopské oblasti lze prokázat s faunou indomalajské oblasti. Obě proto náleží do říše Paleotropis. V menší míře se uplatňují vztahy s palearktickou oblastí, v důsledku izolace během třetihor mořem Tethys. Vnitřní členění etiopské oblasti není zřejmé, člení se na podoblasti jih, západ a východ, ale hranice jsou značně neostré. Naproti tomu je madagaskarská podoblast snadno definovatelná. Je to dáno její ostrovní izolací. Fauna ostrova se vyvinula z druhů, které sem migrovaly, převážně z afrického kontinentu. Vyvinuly se z nich samostatné čeledi. Přesto zde nežije mnoho taxonů typických pro africký kontinent: lichokopytníci (Perissodactyla), sudokopytníci (Artiodactyla), opice (Anthropoidae), myšovití (Muridae), jeřábi (Gruidae), dropi (Otididae), datlovití (Picidae), pěnkavovití (Fringillidae) atd. Pozoruhodné na madagaskarské fauně je její podobnost s říší Neotropis. Ze zmíněných důvodů (4.2.2.1.; Úvod), zde nebude Madagaskar uváděn.
Zpět na obsah

4.5.2. Bezobratlí

Nejběžnějšími bezobratlými živočichy v savanách jsou členovci - pavouci a hmyz. Z členovců jsou časté různé druhy klíšťat a fytofágních roztočů, kteří obývají travnatou vrstvu savany. Hojní jsou též zástupci dvoukřídlých (Diptera) Drosophilidae a Calliphoridae. Dále do této skupiny patří komáři (rody Anopheles, Culex, Stegonia), přenášející původce onemocnění malárie (Plasmodium malariae) a moucha tse- tse, přenášející původce spavé nemoci (Trypanosoma brucei). Hojně rozšířené jsou mimo níže zmíněných všekazů i mravenci, vosy a včely. Pravděpodobně nejznámější z třídy hmyzu je v afrických savanách podřád sarančovití (Caelifera), tvořící v období sucha 40 až 50 % biomasy členovců. Je znám svými hromadnými přesuny. Přes všechnu škodu, kterou způsobují na obdělávané půdě, jsou významnou složkou potravy většiny živočichů savan. Hejna sarančat obsahují asi 700 milionů až 2 miliardy jedinců. Na jeden hektar pak připadá asi 2,5 tuny sarančat. Mezi "stěhovavé druhy" africké savany patří saranče egyptská (Anacridium aegypticum), s. pustinná (Schistocerca gregaria) a s. stěhovavá (Locusta migratoria).

Termité jsou detritofágové. Rozmělňují a rozkládají odumřelou rostlinou hmotu v kořenové a povrchové vrstvě. Patří mezi nejpočetnější faunu savan. Termitů žije v savanách asi 600 druhů, někteří se živí výhradně suchou trávou, jiní dřevem, nebo pěstují houby. Všekaz bojovný (Bellicositermes bellicosus) má hustotu jedné stavby na 2 ha. Při stavbě termitiště je přesunuto 20 až 25 m3 zeminy. V termitišti žije populace od 200 000 až do milionu jedinců. Tato populace zkonzumuje až 50 % produkce travního krytu. Průměr živé váhy termitů na 1 ha je 5 kg (Jeník,1975). Jiný druh všekaze , všekaz mosambický (Horotermes mossambicus), je výjimka mezi termity. Neživí se pouze odumřelou hmotou, ale "sklízí" i živé nadzemní části rostlin. Tento rod termita patří k primitivnějšímu stádiu vývoje termitů, nemá dokonale rozlišeny kasty a též způsob výživy není specializován.Termiti svou činností nepůsobí pouze na okolní rostlinstvo, ale mění i stavbu půdy a pozměňují reliéf. Na jejich opuštěných stavbách se často uchytávají stromy, protože je zde v dosahu podzemní voda načerpaná kvůli termoregulaci hnízda. Z jejich staveb buduje člověk silnice a dokonce mu slouží jako zdroj potravy. Termitiště se zde dědí z otce na syna. Potravou se stává i pro jiné živočichy, např. hrabáč kapský (Orycteropus afer) a hyenka hřivnatá (Proteles cristatus) se živí výhradně jimi. Termitiště slouží pro mnohé další živočichy jako místo úkrytu.

Velmi početní jsou též švábi (Blattidae) a cvrčci (Gryllidae). V ekosystému savany mají značný význam mravenci, přesto jsou však stále málo známí. Nejběžnějšími jsou omnivorní (všežravé) druhy, a dále druhy mravenců, kteří pěstují semena rostlin. Druhy karnivorní (masožravé) nejsou tak početné.

Žížalovití jsou nejdominantnější složkou půdní fauny. Hrají důležitou roli v asimilaci a mineralizaci organického materiálu. Jejich druhová rozmanitost, biomasa i aktivita je značná. Jejich činností vznikají v půdním profilu "kamenité čáry", které vznikly přemisťováním jemnozrnného materiálu k povrchu.V oblasti Pobřeží Slonoviny žije na ploše 1 ha až 180 000 jedinců o živé hmotnosti 170 kg. Rozborem přítomných generací a odumřelých jedinců byla odhadnuta roční produkce živé váhy 460 kg na 1 ha (Jeník, 1975). Nejpočetnější složkou půdních členovců jsou roztoči. Přesto hustota členovců v půdě dosahuje asi jednu desetinu hodnoty udávané v Evropě (Jeník, 1975). Proč tomu tak je, není známo.
Zpět na obsah

4.5.3. Obratlovci

Ryby
Africkými savanami protéká množství vodních toků a rozkládají se zde četná jezera. Fauna primárně sladkovodních ryb je zde bohatá a charakteristická velkou přítomností archaických skupin (9 čeledí, z nichž je 7 endemických). Nejzajímavější z nich jsou bichirovití (Polypteridae) s 13 druhy. Řád dvojdyšných (Dipnoi), zastoupený v Africe bahníkem africkým, ukazuje na dřívější spojení Afriky s Jižní Amerikou a Austrálií. Největší podíl rybí fauny tvoří šest čeledí sumců s 250 druhy. V tropické oblasti Afriky nalezneme tři centra výskytu sladkovodních ryb. První a nejbohatší je povodí řeky Kongo. Dále reliktní jednotný systém Niger-Čad-Nil. Zcela nezávislým centrem výskytu sladkovodních ryb jsou východoafrická jezera. Dominuje v nich endemická čeleď (Cichlidae).

Obojživelníci
Z obojživelníků jsou zde zastoupeny především žáby (Anura). Ostatní ocasatí (Urodela) a červoři (Apoda) nejsou již tak běžní. Obojživelníci mají dvě životní fáze. První, larvální, žije ve vodním prostředí. Druhé, dospělec, po metamorfóze vylézá na souš. Jejich relativní nezávislost na vodním prostředí je narušena potřebou se množit. Jsou též velmi citliví k přeschnutí a potřebují alespoň vzdušnou vlhkost. Vyvinuli se proto u nich určité životní strategie, které možnému vysušení pokožky nebo narušení rozmnožovacího cyklu, předchází: Jsou aktivní pouze v podmínkách dovolujících jim přežít. Některé druhy jsou aktivní pouze v období dešťů. Jiné přesunuly svou aktivitu do nočních hodin, kdy je atmosférická vlhkost vzduchu vyšší než ve dne. Další žijí jen v blízkosti vod. Zajímavé jsou druhy žijící trvale pod zemí, ve vlhké a kypré půdě, jako například africký červoř Hemisinae. Právě jejich svázanost s vlhkem vysvětluje jejich rozšíření, sezónní změny v hustotě a v životním cyklu. Některé žáby se dokázaly přizpůsobit dennímu způsobu života. Mají tenkou epidermis s množstvím mukózních žláz. Vyšší sekrece slizu dovoluje regulovat teplotu skrz evaporaci pokožkou a ochlazovat tak povrch. Je to případ některých ropuch Bufo pentoni, B. xeros a některých druhů Tomoptera. Žába Pyxicephalus adspersus se naopak vyskytuje pouze v období dešťů (M. Lamotte, 1992). Mnoho druhů žab, které žijí v travách v okolí vodních toků a na stromech, má vyvinuto ochranné a rozptylující vzory. Druhy jako Hyperolius nasutus a H. lamottei žijí na dlouhých travách v blízkosti vod. Jsou velmi tenké a na zádech mají dlouhé tmavé pruhy. Stromové druhy mají jiné kryptické znaky. Barvu mají zelenou nebo světlehnědou a vzorem napodobují okolí nebo mají skvrny občas narušeny pruhy ( např. Kassina senegalensis, K. cassinoides) (M. Lamotte, 1992).

Plazi
Z plazů je v savanách relativně početný pouze řád Squamata (plazi šupinatí) z něhož převažuje čeleď Lacertidae - ještěrky. Krokodýli jsou vázáni na vodní prostředí a v Africe žije jen jeden druh - krokodýl nilský (Crocodylus niloticus). O želvách žijících v savaně není mnoho známo. Hlavní rody plazů žijící v savanách jsou Mabuya a Agama z podřádu Sauria (ještěři) a Echis a Psammophis z podřádu Serpentes (hadi). Ostatní rody Squamat vyskytující se v Africe lze rozdělit podle následujících kategorií: kosmopolitní čeledi Colubridae (užovkovití) a Viveridae (zmijovití, nevyskytují se v Austrálii); pantropické čeledi Gekkonidae (gekonovití) a Scincidae (scinkovití) z řádu ještěrů a Typhlopidae (slepákovití), Boidae (hroznýšovití) a Elapidae (korálovcovití) z řádu hadů; a čeledi vyskytující se pouze v oblastech tropů Starého světa Agamidae (agamovití) a Chamaeleontidea (chameleonovití). Rozmístění, velikost populací a rozšíření Squamat regulují záplavy v nížinných oblastech v době dešťů a požáry v biomech savanových lesů v době sucha. V místech, která jsou chráněna před účinky požárů v savanách, je dvakrát více Squamat než v okolní savaně. Během roku se tento rozdíl vyrovná migrací. K nejznámějším a pro člověka nejnebezpečnějším Squamatům Afriky patří mamba černá (Dendoaspis polylepis) a m. zelená (D. anguisticeps).

Ptáci
Bohatost ptačí fauny savan je větší než v deštném lese. Nalezneme zde 700 druhů ptáků z 57 čeledí. Je to dáno větší pestrostí biomu savany. C.H.Fry udává, že v savanových lesích s rodem Isoberlina žije 375 druhů na 10 000 km2. V savanách Senegalu lze spatřit 120 druhů na 25 ha. Nejpočetnější jsou snovači (Ploceidae) zastoupeny 61 druhy. Tito ptáci jsou zrnožraví. Další početnou paleotropickou čeledí je Estrildidae. Početní jsou též zrnožraví frankolíni (Phasianidae), hmyzožraví lejskové (Sylviidae). Poslední tři početné čeledi jsou orli (Aguilidae) s 33 druhy; strdimilové (Nectariniidae) s 23 druhy a vousáci (Capitonidae). Zajímavé jsou dvě endemické čeledi myšáci (Coliidae), živící se ovocem a Sagittariidea, zastoupená pouze jedním druhem.
Ptáci obývají především okolí savanových lesů a vodních toků. V době sucha je toto ještě více zvýrazněno. Jejich množství v savanách je větší než v tropickém deštném lese. V zimním období je ptačí fauna obohacena o stěhovavé druhy z Evropy. Charakteristickými většími ptáky savan jsou pštros dvouprstý (Struthio camelus), hadilov písař (Sagittarius serpentarius) a drop kori (Choriotis kori). Pštros je vůbec největší žijící pták světa. Pod nohami pasoucích se stád loví hmyz různé druhy volavek a čápů. Snovatec červenozobý (Quelea quelea) je pravděpodobně nejpočetnějším ptákem světa. Obývá suché savany Sahelu. Odhaduje se, že jeho populace čítá 1,5 miliardy jedinců. Jedna hnízdící kolonie může obsahovat až deset miliónů hnízd. Snovači pospolití si staví společné hnízdo obsahující až 250 hnízdních komor.

Savci
Z "velkých" savců jsou v Africe početní různí kopytníci. Z čeledi turovití (Bovidae), mající asi 110 druhů se v afrických savanách vyskytuje 78 druhů. Řád Proboscidea je zastoupen jedním druhem - slonem africkým. Řád Perissodactyla (lichokopytníci) je v afrických savanách zastoupen 6 druhy. Řád Artiodactyla má 5 čeledí, které se zde vyskytují: čeleď Suidae s třemi druhy; Hippopotamidae s 2 druhy; Giraffidae s 2 druhy; Tragulidae s 1 druhem a výše zmíněnou čeleď Bovidae. Šelmy (Carnivora) jsou zmíněny v kap. 4.5.4..
Z "malých" savců jsou zde zastoupeni myšovití (Muridae) s 79 druhy. Tito malí savci jsou typičtí r-stratégové a jsou zcela závislí na množství srážek, které určují úrodu travních semen. Dalšími četnými čeleděmi řádu hlodavců (Rodentia) jsou: veverkovití (Sciuridae); křečci (Cricetinae); plši (Muscardinidae); řekomyšovití (Thryonomyidae); hlodouni (Rhizomyinae); dikobrazi (Hystricidae); noháčovití (Pedetidae) a rypošovití (Bathyergidae). Početní jsou i zajíci rodu Lepus, kaloni a netopýři. Většina známých velkých savců afrických savan je zmíněna v kapitole 4.5.4..
Zpět na obsah

4.5.4. Potravní vztahy

Velké množství býložravých zvířat savany využívá toto prostředí rozličným způsobem. Živí se různě vysokými rostlinnými patry. Malí živočichové, jako jsou hlodavci, mají k dispozici čerstvě rostoucí kořeny, hlízy, listí a plody. Podzemní kořeny a hlízy vyrývají prasata bradavičnatá (Phacochoerus africanus). Sloni a žirafy dokáží spásat listí vysoko v korunách stromů. Listí nižších stromů a keřů slouží za potravu nosorožcům dvourohým (Diceros bicornis), antilopě losí (Taurotragus oryx), kudu (Tragelaphus) a na zadní nohy se stavějící antilopě žirafí (Litocranius walleri). Větévky jen několik centimetrů nad zemí okusují antilopky travní (Raphicerus campestris) a dikdici (Madoqua). Býložravci živící se převážně trávou taktéž využívají tento potravní zdroj různými způsoby. Svou spotřebu energie kryjí různým výběrem pastvy a různou strategií zažívání. Nepřežvýkavci využívají potravu méně intenzivně a proto nejsou při jejím výběru moc vybíraví, např. hroši, sloni a zebry. Přežvýkavci nejsou schopní pozřít tak velké objemy potravy. Proto věnují větší pozornost výběru pastvy, patří mezi ně buvoli, antilopy, gazely, buvolci a pakoni. Při migracích za zdroji potravy nastupují do porostů trav v tomto pořadí. První se pasou zebry (Equus sp.) spásající vrcholky trav, buvoli afričtí (Synceros caffer), pakoni bělobradí (Connochaetes taurinus) a buvolci (Damaliscus sp.) je následují. Za potravu jim slouží střední listnatá část trav. Nejnižší a nejšťavnatější část nebo čerstvě rašící rostliny spásají antilopy. Jako představitele posledně jmenovaných uveďme gazelu Thomsonovu (Gazella thomsoni), gazelu Grantovou (Gazella granti), antilopu skákavou (Antidorcas marsupialis) a impalu (Aepyceros melampus).

Uprostřed pasoucích se stád antilop loví nejznámější africká šelma, lev (Panthera leo). Žije ve smečkách. Loví hlavně samice. Na kořist útočí ze zálohy. Kořistí se mohou stát i tak velcí býložravci, jako je buvol. V afrických savanách loví ještě dvě další kočkovité šelmy, gepard (Acinonyx jubatus) a levhart (Panthera pardus). Gepardi pronásledují zpravidla menší kořist rychlými sprinty. Levharti útočí z úkrytů v blízkosti napajedel. Pes hyenovitý (Lycaon pictus) loví ve smečkách a kořist pronásleduje tak dlouho, dokud ji neuštve. Z menších šelem lovících především hlodavce a bezobratlé zde nalezneme mangusty, cibetky, promyky, surikaty a žanetky z čeledi cibetkovitých (Viverridae). Z čeledi kunovitých se zde vyskytuje medojed (Mellivora capensis), který je znám ze soužití s ptákem medozvěstkou (Indicator indicator). Tento pták se snaží svým výstředním chování a zvukem přilákat medojeda k hnízdu včel. Medozvěstka pak ze zničeného hnízda vybere larvy včel. Ze šelem se mršinami živí hyeny. Nejznámější je hyena skvrnitá (Crocuta crocuta), charakteristická svým "smíchem". Na mršinách se též živí čáp marabu (Leptophilus crumeniferus), supi bělohlaví (Gyps fulvus), s. hnědí (Aegypius monachus) a šakal čabrakový (Canis mesomelas), jinak lovící malé obratlovce. Paviáni (Papio) žijí ve skupinách a jejich potravou jsou kromě kořenů, hlíz a bobulí i drobní obratlovci a hmyz. Patří tedy do kategorie všežravců.

Tyto potravní vazby jsou jen velmi zjednodušeným potravním řetězcem, ukazujícím pouze "velké" savanové živočichy. Vztahy producentů, primárních a sekundárních konzumentů jsou ve skutečnosti mnohem složitější. Vše, co v každém ekosystému končí dentrito-saprofágní větví zde nebylo podrobně zmíněno.
Zpět na obsah

Popis obrázků dostanete přidržením myši nad obrázkem

Citace: Fry C.H. (1992): Ekosystems of the world - Tropical savanna, Elsevier, Amsterdam, s. 337-354
Lamotte M. (1992): Ekosystems of the world - Tropical savanna, Elsevier, Amsterdam, s. 313-322
Jeník J. (1975): Život tropických savan IV., Živa, 23, č. 5, Academia, Praha, s. 163-167

4.6. Oheň v savaně

Podle definice přijaté vědeckým koncilem pro Afriku na mítinku fytogeografie v Yangambii je savana:"útvar trav vysokých alespoň 80 cm, který tvoří dominantní vrstvu nižších trav, obvykle každoročně vypalovanou požáry. Trávy mají ploché listí, bazální metabolismus a stonky. Obvykle jsou zde zastoupeny stromovité rostliny." (koncil Scientifique pour l´Afrique, 1956). Někdy se hovoří dokonce o tom, že savany jsou ohňový-klimax ("fire-climax"). Požáry mají velký vliv na půdu, vegetaci i faunu savany. Požáry jsou častější v místech s většími srážkami, protože přírůstky biomasy trav jsou v těchto místech mnohem větší než v sušších oblastech. Během období sucha poskytují tedy více materiálu, který shoří během každoročně se opakujících požárů. Požáry savany vznikají přírodní cestou (savana je zapálena bleskem nebo tlením a následnou pyrolýzou rostlinného materiálu nad 50°C ), nebo jsou založeny člověkem. Člověk zjistil, že savanové trávy se po požárech rychleji obnovují a poskytují příhodnější pastvu pro jeho dobytek, ohně jsou používány k lovu nebo k zakládání ploch pro zemědělství. Vypalování trav v Africe člověkem je staré asi 50 000 let (D. Gillon, 1992). Požáry v savaně tedy většinou zakládá člověk, zvláště v oblastech, kde má lidská populace větší hustotu. Růst teploty během požárů savany nemá dlouhého trvání. Teplota roste v okolí ohňové fronty jen asi pět až šest minut. Nejvyšší teploty trvají jen několik sekund. Teplota při povrchu půdy se liší místo od místa. Dosahuje velikosti mezi 75 až 350°C. Nejvyšších teplot je dosaženo v travách vysokých 1,2 až 1,5 m. Teplota v 50 cm nad zemí dosahuje maximálně 500 až 600°C. Požáry na začátku období sucha zničí přibližně 25 % travního pokryvu, ale na konci toto množství vzrůstá. Pozdní požáry savany zničí 64 až 96 % travní vrstvy (D. Gillon, 1992). Požáry v počátku období sucha jsou mnohem šetrnější pro stromové porosty a k půdě. Z hlediska zemědělství jsou naopak výhodnější požáry na konci období sucha, protože zničí více plevelu a náletových stromů. V oblastech národních parků se proto doporučuje vypalování ihned na začátku období sucha. Jak ukázaly výzkumy na plochách chráněných před požáry se travnatá savana pomalu mění ve stromovitou nebo křovitou. Je však nesprávné z tohoto vývoje činit závěr, že savana s dřevinami je vždycky přirozeným závěrem sukcese daného místa (J. Jeník, 1976).

Nejvíce hořlavou vrstvou je množství suchého listí. Dřevnaté části rostlin hoří jen výjimečně. Listí trav je bohaté na různé proteiny, fosfor, vápník a dusík. Požáry tak výrazně urychlují koloběh živin v savanách. I když je nutné podotknout, že kromě dusíku unikajícího do atmosféry (okolo 70 %), se ztrácí i část jiných živin, které jsou odnášeny větrem v podobě jemných částic. Jak bylo výše zmíněno požáry mají velký vliv na půdu savan. Tím jak spalují půdní pokryv vystavují půdu účinkům deště a slunečnímu záření. Zvyšuje se tak půdní eroze. Záleží však též i na topografických vlastnostech terénu. Vliv ohňů na půdní živočichy je různý. Výskyt ohňů snižuje druhovou bohatost u pavouků, roztočů a vidličnatky Diplura, které jsou zvláště početné. Naopak některým živočichům každoroční ohně vyhovují, např. humusem se živícím žížalám, larvám brouků, termitům "sklízečům semen" atd.. Oheň má též zničující účinek na obojživelníky, plazi a obecně pro všechny, kteří nemají dost schopností se před ohněm skrýt nebo utéct. Přesto byly zaznamenány i úhyny velkých savců, jako je slon nebo lev. V populacích velkých savců padnou za obět požárům pouze mladí jedinci nebo slabé, nemocné a zraněné kusy. Největší užitek poskytují požáry ptákům, kteří jsou chráněni před následky, díky schopnosti letu. Ptáci a jiní živočichové vítají ohně v savaně jako snadný prostředek opatřit si potravu. Před a nad frontou požáru poletují kukačky, vlaštovky, rorýsy a různí krahujcovití. Ty následují mandelíci, vlhy a volavky (např. Ardeola ibis). Po průchodu ohně přilétají čápi marabu (Leptoptilos crumeniferus) a vrány (Corvus albus). Společně s ptáky na obětech požárů hodují hyeny a šakalové. Pár týdnů po požáru vypadá savana jako bez života. Po vyrašení prvních výhonků trav se začínají objevovat býložravci, které následují jejich predátoři.

Požáry v savanách jsou zakládány převážně lidmi, tráva se po přechodu ohně rychle obnovuje a poskytuje lepší pastvu pro dobytek a divokou zvěř (Kafue N.P:, Zambie)
Zpět na obsah

Citace: Gillon D. (1992): Ekosystems of the world - Tropical savanna, Elsevier, 1. vydání, Amsterdam, s. 617-638
Jeník J. (1976): Život tropických savan I., Živa, 24, č.1, Akademia, Praha, s. 2-5

4.7. Vliv člověka

Hlavním ekologickým činitelem v afrických savanách je člověk. Svou činností ovlivňuje vegetaci, faunu, půdu a vodní režim. V dnešní době převyšuje populace člověka všechny ostatní živočichy. Kromě parazitů nemá člověk v savaně přirozeného nepřítele. Proto je nutné se o úloze člověka v savanách zmínit. Původ člověka je dnes hledán v afrických savanách. Savany jsou spjaty s člověkem od počátku jeho vývoje. Předci člověka nacházely v savanách lepší životní prostředí než v tropickém deštném lese. Celý lidský vývoj byl proto determinován prostředím savany. Lidské smysly, vzpřímená postava, psychika i jeho sociální chování jsou adaptace na biom savan. Každé z těchto přizpůsobení pomáhalo člověku přežít. I v dnešní době jsou savany nejhustěji osídleny. Díky různorodosti savan lze zde zaznamenat všechny stupně vývoje lidské společnosti. Od lovců sběračů přes pastevectví, rolnictví až po moderní zemědělství. V některých oblastech se tvář savan změnila natolik, že zde nenalezneme žádné zbytky přírodní krajiny, ale pouze plně industriální lidskou společnost. Hlavním faktorem v přetrvávání různých stupňů vývoje společnosti jsou podmínky fyzickogeografické. Nejdůležitějším limitním faktorem je potřeba vody. V suchých oblastech přetrvává společnost lovců a sběračů nebo kočujících pastevců, v blízkosti vodních ploch se rozmohlo rolnictví a moderní zemědělství. Hlavní křižovatkou v tomto vývoji se stala východoafrická jezera.

Lovci a sběrači
Nejznámější příklady lovců a sběračů na africkém kontinentu jsou Křováci a Pygmejové. Druzí jmenovaní obývají pouze deštné lesy. Křováci neboli Sanové dnes žijí pouze v oblastech polopouště Kalahari. Dříve byli rozšířeni po celém regionu jižní Afriky. Nejprve byli zatlačováni khoikhoiskými pastevci (Hotentoti), kteří se stěhovali po západním pobřeží Afriky. Později se k nim přidaly bantuské kmeny od severovýchodu. Poslední ránu jim zasadil příchod bílých osadníků. Osadníci vyhubili při osídlování jižních oblastí všechnu zvěř, a tak byli Sanové nuceni lovit búrský dobytek. Búrové během osmi let zabili na dva a půl tisíce Sanů. Búrů přišlo o život asi dvě stě. I doktor Emil Holub nazval tuto část historie osídlování země jako "nejohyzdnější skvrnu v dějinách Kapska". Sanové tak byli nuceni se stáhnout do těchto nehostinných oblastí. Přesto se dokázali těmto podmínkám znamenitě přizpůsobit. Vodu Sanové získávají z občasných vodních ploch, dužnatých okurkovitých plodů i jiných rostlin. Za potravu jim dále slouží hlízy rostlin, vejce pštrosů, ještěrky, žáby, mravenci, všekazi a kobylky. Dokáží ulovit i větší zvěř pomocí otrávených šípů. Jsou též výborní stopaři a dokáží se k zvěři přiblížit do těsného kontaktu, využívajíc nerovností terénu, napodobováním tvarů lovné zvěře a jejich zvuků. Křováci si opatřují potravu ve skupinách. Žijí ve společenstvích dvaceti až sta lidí. Větší skupiny tvoří jen v období sucha, kdy se soustřeďují okolo zdrojů vody. Křováci mají i určitou formu soukromého vlastnictví. Skupina, která žije na určitém území si označuje plodné rostliny a termitiště. V dnešní době se vláda Botswany, na jejímž území žije drtivá populace Sanů, snaží tyto kočující kmeny přimět k usedlému životu. Jinou cestou se vydali v Jižní Africe, kde letošního roku poskytli Sanům k životu podle jejich tradic národní park Kalahari Gemsbok. Přesto i zde budou pod civilizačním tlakem. Na oplátku za poskytnuté území budou plnit roli stopařů zvěře pro turisty. Podle odhadů žije tradičním životem v oblasti Kalahari jen 2000 Sanů.

Kočovní pastevci
Kočovní pastevci obývají převážně travnaté savany. Stáda skotu potřebují neustálý přísun potravy. Tráva je v těchto oblastech velmi sporá v důsledku malých srážek. To nutí tyto kmeny neustále migrovat. Ke kočovným pastevcům patří některé kmeny Bantů, Fulbů a turisticky nejvíce navštěvovaný kmen Masajů. Tento způsob života byl umožněn domestikací skotu, ovcí a koz. Společnosti pastevců jsou většinou patriarchální. S ochranou stád skotu je u nich patrna i určitá bojovnost a nadřazenost vůči usedlým rolníkům. Např. Masajové si podrobily kmen Wandorobů, který pro ně zabíjí domácí zvířata mimo skotu. Opatřují si u nich i plodiny, které sami nepěstují. V rozdělení kmenů na usedlé zemědělce a kočující pastevce lze hledat příčinu krvavého konfliktu mezi Huty a Tutsii ve Rwandě. Vzájemná symbióza mezi člověkem a jeho stády dosáhla vrcholu u Masajů. Masajové nepotřebují k obživě většinou nic jiného než krev skotu a mléko. Maso jedí pouze z uhynulých kusů dobytka. Tato silná specializace se najde jen u některých národů. Většinou je chov dobytka kombinován s pěstováním kulturních plodin.

Rolníci
Rozvoj lidské populace v afrických savanách nastal s pěstováním obilnin a okopanin. Teprve objev rolnictví umožnil růst lidské populace a na příhodných místech i vznik velkých civilizací. Důležitým předpokladem pro rolnictví je vhodný typ půdy a dostatek vláhy pro kulturní plodiny. Půda savan má vysoký obsah vápníku, hořčíku a někdy i solí. Pod travnatou vrstvou savan je příznivé množství humusu. Ten však poskytuje užitek jen omezenou dobu, protože se vlivem vypalování a přeměny savany v ornou půdu rychle rozkládá. Nepříznivým faktorem pro zemědělství je i výskyt lateritických slepenců, které omezují zásoby půdní vláhy. Střídání období dešťů a sucha vyžaduje též vhodné plodiny, které stačí dozrát v takto limitovaných podmínkách. Z tradičních obilnin jsou pěstovány různé druhy čiroků a prosa (např. rody Echinochloa, Eleusine, Digitaria, Panicum, Paspalum a Pennisetum). Zrno se drtí pro výrobu mouky, slouží k výrobě tradičních piv nebo se používá jako krmivo pro drůbež. Některé druhy prosa snáší i velmi nepříznivé klimatické podmínky a rostou i v oblastech s velmi malými srážkami. Dále se pěstují různé druhy čiroků (rod Sorghum). Z dalších plodin mají význam kořenové hlízy jamů (Dioscorea sp.), hlízy manioku, ibišek jedlý a různé druhy čeledi okurkovitých (Citrullus vulgaris, Cucumis sativum a Lagenaria siceraria). Významnou plodinou je i podzemnice olejná (Arachis hypogea). Ze stromovitých rostlin je hospodářsky využíván baobab (Adonsonia digitata).

Moderní zemědělství
S objevitelskými cestami se k africkým zemědělcům dostaly i plodiny, které zde nemají svůj původ. K nejznámějším patří kukuřice a pšenice. Pšenice je pěstována jen v oblastech s dostatečnými srážkovými poměry. V místech, kde je možné umělé zavlažování se pěstuje rýže. Naopak kukuřice je dnes velmi rozšířenou kulturní plodinou, zvláště v jižní Africe. Tyto tři obilniny úspěšně vytlačují původní tradiční plodiny. Mají větší výnosnost z hektaru a jsou chutnější. Přes poměrně příznivé fyzickogeografické podmínky se v Africe nepovedla "zelená revoluce". Tento experiment zde zkrachoval na tradičním kmenovém zřízení, nedostatečné infrastruktuře a značné chudobě afrických státu. Proto zde nedošlo k většímu využívání mechanizace a chemizace v zemědělství. V oblasti Sahelu k tomu pomáhají i značně nerovnoměrné srážky s opakujícími se výskyty velkých such. Pokusy domestifikovat některé africké kopytníky ztroskotaly (buvol kaferský, antilopa losí). Úspěšně však byli domestifikováni pštros dvouprstý a částečně i antilopa skákavá.

Industriální společnost
V místech s výskytem nerostných surovin africká savana ustoupila tlaku člověka. Vyrostla zde velká města a průmyslové závody. S nimi dochází k rozvoji dopravy. Nová spojení zpřístupňují dříve odlehlé oblasti vlivu člověka, který narušuje ekologickou stabilitu těchto míst. Devastace savan v Africe probíhá podle stejného vzorce, jakého bylo uplatněno v listnatých a jehličnatých lesích západní Evropy. Z obecného pohledu devastace přírodního prostředí nastává ve chvíli, kdy si člověk začíná přizpůsobovat krajinu k obrazu svému. Rozvoj lidské společnosti, bohužel, vždy přináší určité poškozování prostředí ve kterém žije. Pouze lovci a sběrači žijí v souladu s přírodou. Jejich společnost je determinována prostředím, ve kterém žijí. S objevem zemědělství byl započat proces přeměny přírodní krajiny v kulturní. Vhodné podmínky savan na africkém kontinentu předurčily proces zkulturňování tohoto biomu více než deštného lesa nebo polopouštních oblastí. První zemědělci zabírali jen malé plochy savan. Množství parazitů a obtížného hmyzu v blízkosti vodních toků a málo výnosné plodiny nedovolovaly větší rozvoj lidské populace. S domestifikací skotu, koz a ovcí nastaly první problémy. Člověk potřeboval pastviny pro svá stáda, která konkurovala divoké zvěři. Přesto následky pro životní prostředí nebyly velké. Teprve s příchodem moderní civilizace nastaly vážné problémy. S příchodem bílých kolonizátorů nastalo vykořisťování divoké přírody. Rozmohl se obchod se slonovinou. Později začaly osadníci zabírat plochy savan pro svůj dobytek a při tom decimovaly populace afrických kopytníků. Taktéž stáda domorodých pastevců poškozovaly krajinu nadměrným spásáním. Povrch půdy se úplně obnaží a nejúrodnější svrchní vrstva půdy je vystavena erozi. Dnes se lze setkat i se situací, kdy majetní občané si dodnes drží stáda skotu jen pro znamení moci. Jejich bohatství je počítáno podle kusů dobytka. S příchodem výnosnějších druhů obilovin a zlepšením zdravotní péče nastal prudký růst lidské populace. Člověk zabírá stále větší plochy savan. To je průvodní jev extenzivního zemědělství. Naproti tomu na růst intenzifikace zemědělství nemají africké státy finanční prostředky, navíc je trh zaplaven levnějšími zemědělskými produkty z jiných částí světa. Divoká zvěř je tak zatlačována na území národních parků. Navíc původní obyvatelé Afriky jsou vášniví lovci a mimo národní parky se s velkou zvěří nelze setkat. Nejhorší dopady na životní prostředí savan nastávají v okamžiku, kdy se k činnosti člověka přidají i podmínky klimatické. Nejlepším příkladem toho je rozšiřování Sahary na úkor travnatých savan sahelské zóny. Ze skalních kreseb v pohoří Tassili lze usuzovat, že desertifikace potkala i celou oblast Sahary. Na nejstarších skalních kresbách (okolo 6000 př.n.l.) jsou zobrazována savanová zvířata (hroši, žirafy, sloni a antilopy). Okolo roku 5000 př.n.l. se na skalních kresbách již objevují stáda skotu. Jedno století před naším letopočtem jsou zde znázorněni již pouze jezdci na velbloudech. Otázkou zůstává jestli se tento výrazný přechod savany v poušť neodehrával pouze za značného přispění člověka. Pokračující desertifikace sahelské zóny je zapříčiněna periodicky se vyskytujícím delším obdobím sucha. Sucho sebou nese neúrodu trav a kulturních plodin. Dochází k úhynu dobytka a posléze i k hladomoru v lidské populaci. Lidskou tragédii doprovází i tragédie biomu savan. Příroda je za normálních okolností k déle trvajícímu suchu adaptována. Po příchodu dešťů se travní kryt nejrychleji obnovuje v okolí křovin a stromů, které ve svém okolí zadržují travní semena. Lidé však v těchto oblastech potřebují k přípravě pokrmů palivové dříví, které proto těží. Jiný zdroj paliva se v těchto oblastech nevyskytuje. Savana během suchých let tyto ztráty nemůže nahradit. Vše je umocněno velikostí lidské populace. Tím jak dochází k odstranění stromové vegetace, půdní kryt tak není ničím chráněn. Do krajiny vstupuje vítr a odnáší svrchní část půdy. Během několika let sucha je v oblastech s dřívějším výskytem savany v lepším případě polopouštní step. Tento závažný proces degradace krajiny je bezpochyby mnohem složitější než je zde popsáno. Vyřešit tento problém nebude jednoduché. Nejúčinnějším řešením by bylo opětovné zalesnění krajiny i za cenu introdukce nepůvodních stromových druhů.

Popis obrázků dostanete přidržením myši nad obrázkem

Zpět na obsah

Citace: Holub E. (1890): Druhá cesta po Jižní Africe, 1. díl, nakladatelství J.Otto, Praha

7. Sezman obrázků, map a tabulek

4.5.Fauna

4.6. Oheň v savaně

4.7. Vliv člověka

4.8. Ochrana přírody a národní parky

5. Závěr

6. Seznam literatury

7. Sezman obrázků, map a tabulek