O stránku zpět Zpět na obsah Domovská stránka Návrat na Prostředí O stránku vpřed

4. Africké savany

4.1. Fyzicko - geografické podmínky

Rozšíření savan na africkém kontinentu není náhodné, ale závisí na určitých činitelích: klimatických, edafických a biologických (viz. kapitola 4.3. až 4.5.). Jednotlivé klimatické podmínky je těžké určit pro jejich vzájemnou souvislost. Sluneční světlo je nutné pro asimilaci. Teplota souvisí se světlem. Každý rostlinný druh má své teplotní maximum, optimum a minimum. I množství srážek určuje některé limitní charakteristiky pro růst rostlin. Edafické podmínky jsou chemické a fyzikální vlastnosti půdy, která vytváří prostředí, ve kterém rostlina žije.
Zpět na obsah

4.1.1. Klimatické podmínky
Hlavní výskyt africké savany odpovídá zóně, kde se střídá období dešťů a sucha, mezi vlhkou rovníkovou zónou a aridní zónou subtropů (mezi 10° a 30°j.š., resp. s.š.). Jejich hlavní výskyt leží v zóně mezi obratníkem Raka a Kozoroha (23,5°j. a 23,5°s.š.). Živé organismy ale nerespektují astronomicky definované hranice. Proto se v současnosti dává přednost teplotním hranicím, které lépe definují tropickou oblast. Tato hranice je určena nejnižší průměrnou teplotou nejchladnějšího měsíce 18°C. Dále se zde nesmí vyskytovat teploty pod bodem mrazu. Přesto ani teplotní hranice neposkytují přesné vymezení oblasti výskytu savan. Podnebný systém tropických oblastí je důležitou částí globální atmosférické cirkulace. Hlavní hybnou silou tropické cirkulace je rozdíl teplot mezi rovníkovými oblastmi a subtropy. Schématicky byla tato cirkulace popsána jako Hadleyova buňka. Tento typ cirkulace se vyskytuje po celý rok pouze nad oceány. Hlavními složkami tropické cirkulace jsou: tropická zóna konvergence, pasáty, monzuny a tropické cyklóny. Převážná většina srážek spadne v období, kdy slunce je v nadhlavníku. Jejich množství závisí na vzdálenosti od tropické zóny konvergence a klesá směrem k tlakovým výším v subtropických šířkách. Převládající proudění na severní polokouli má směr východoseverovýchodní, na jižní směr východojihovýchodní. Tyto větry se nazývají pasáty. Východní pobřeží Afriky ovlivňují též monzuny, které sem přináší od oceánu vydatné srážky. Před tím, než se pokusíme přiřadit africké savany k některé klimatické klasifikaci, měli bychom si popsat hlavní klimatické prvky - sluneční záření, teplotu, výpar a srážky.
Zpět na obsah

4.1.1.1 Sluneční záření
Sluneční záření je prakticky hlavním zdrojem energie pro planetární geosystém. Intenzitu přímého slunečního záření dopadajícího na horizontální plochu nazýváme insolace. Její hodnota závisí na zenitové vzdálenosti Slunce. Nejvyšší intenzity dosahuje v tropické zóně, kde její velikost je v suchých aridních oblastech, mezi 20°a 30°j. a s. š. Vysoký úhel slunce a bezoblačné nebe v těchto šířkách způsobuje, že zde průměrně dopadne 200 kcal cm-2rok-1 (@ 9GJ m-2rok-1). V důsledku vlhčího podnebí v rovníkových oblastech s množstvím aerosolů slábne množství dopadajícího slunečního záření. Intenzita slunečního záření je zde pouze 120 kcal cm-2rok-1 (@ 5GJ m-2rok-1). Savany jsou průměrem těchto dvou extrémů a typická úroveň intenzity slunečního záření je v Africe, na jih od rovníku 160 až 190 kcal cm-2rok-1 (@ 7-8GJ m-2rok-1) a na sever od rovníku 140 až 180 kcal cm-2rok-1 (@ 6-7,5GJ m-2rok-1) - H.A. Nix, 1992. Šířková pozice savan určuje, že sezónní rozdíly v intenzitě slunečního záření v různých oblastech nemohou být větší. Největší rozdíly jsou vyvolávány střídáním období dešťů a sucha. Sezónní změny jsou vyvolány příchodem dešťů. Během období dešťů je intenzita slunečního záření v rozmezí 13 až 17 MJ m-2den-1 . Tato hodnota je stejná jako v oblastech vlhkých rovníkových pralesů. Během měsíců sucha dosahuje intenzita slunečního záření 20 až 25 MJ m-2den-1. Což je hodnota jakou denně obdrží aridní oblasti tropů okolo obratníků. Obecně africká savana obdrží největší množství slunečního záření koncem období sucha, a proto je zde v tuto dobu nejvyšší roční teplota. Velká část africké savany se nachází v zóně, kde je velká intenzita slunečního záření. Amplituda intenzity záření je během roku nepatrná. Vrchol intenzity slunečního záření je na jaře, před tím než slunce dosáhne zenitu. Západní Afrika a rovníková východní Afrika má vrcholy dva, na jaře a na podzim, před sluncem v zenitu. V afrických savanách začíná období dešťů, když slunce dosáhne nadhlavníku. (H.A. Nix, 1992). Měření předběžně vypočítaného slunečního záření poskytuje nezbytné podklady pro výpočty intenzity fotosyntézy , které jsou dnes používány pro modelaci růstu rostlin a přírůstku biomasy. Intenzity slunečního záření se též využívá k odhadu hodnot výparu.
Zpět na obsah

4.1.1.2. Srážky
Hlavním znakem rozložení srážek v oblastech savan je jejich sezonalita. Hlavní vegetační růst souvisí se srážkami, naopak období sucha určuje ráz savanové vegetace. Savany se nejvíce vyskytují v zóně, kde roční srážky dosahují 1000 až 1500 mm (mapa 2). Reliéf, půda, podzemní voda a biotické vlivy mohou modifikovat makroklima tak, že ekosystém savany se vyskytuje i v přilehlých zónách, jinak příliš vlhkých nebo suchých. Na okrajích tropické zóny, v chladnějších vrchovinách a ve vnitrozemí východního pobřeží, mohou být během roku srážky nižší. Tropická savana se zde vyvíjí i v místech kde úhrn srážek je okolo 500 mm nebo nižší. Na mělkých tvrdých podložních půdách nebo na extrémně propustných, se vyskytuje savana i za podmínek ročních srážek převyšujících 3000 mm. Představují tak oblasti savan s krátkým obdobím sucha. Extrémní varianta savan se vyskytuje na hrubých píscích s deficitem živin, a to v oblastech, kde není období sucha a jsou zde vydatné srážky. Sezonalita rozšíření srážek je tedy hlavním a markantním znakem životního prostředí savan. Srovnávací index sezonality je koeficient variace (k.v. je standardní odchylka měsíčních srážek vyjadřující se jako procento měsíčních středních srážek). Hodnota nižší než 50 % vyjadřuje , že srážky jsou rovnoměrně rozloženy během roku. Hlavní výskyt v této kategorii je blízce shodný s rovníkovou zónou a naproti tomu i s mírnou vlhkou zónou vyšších šířek (H.A.Nix, 1992). Koeficient odchylky (rozptyl variace) vyšší než 75 % značí silný sezónní kontrast srážek. Překvapující je, že velká část tropického pásma připadá do této kategorie. Do této zóny tak spadají prakticky všechny hlavní oblasti výskytu savan. Index sezonality není postačujícím měřítkem během období dešťů nebo trvání období sucha. I místa s extrémě vysokými srážkami v rovníkových oblastech, jako je například jižní pobřeží Nové Británie na východě Nové Guinei, mohou mít vysoký index sezonality. Zde však jsou v průběhu celé sezóny srážky mnohem vyšší než výpar (H.A.Nix, 1992). Sezónní rozložení srážek může poskytnout pohled na limitní množství vody, potřebné pro ekosystém savany. Mapa 3 ukazuje celkové srážky během nejvlhčích 6 měsíců, bez ohledu na aktuální čas. Hlavní výskyt ekosystému savan je koncentrován v místech, kde celkově srážky překračují 600 mm. Ty ale mohou být kompenzované různými faktory, jako je hlubší a více propustná půda, nižší výpar, hladina podzemní vody dosažitelná hlubšími kořeny stromů a keřů. V těchto oblastech mohou být srážky nižší a dosahovat pouze 400 mm. Horní hranice srážek není udávána. Regiony s více než 2000 mm během nejvlhčích měsíců mohou mít krátkou, ale intenzivní suchou sezónu. Ta se stává limitním faktorem pro rozvoj a souvislý výskyt stromů. Mapa 4 ukazuje celkové množství srážek během nejsušších třech měsíců, bez ohledu na období výskytu. Poskytuje představu o podmínkách panujících během období sucha. V tropickém pásmu může výpar potenciálně dosáhnout během měsíců sucha až 200 mm. Ve třech měsících si to tak vyžádá 600 mm vláhy. Zbytek vláhy je uschován jako půdní voda, přibližně 150 mm. Žádné srážky během tohoto období nejsou vydatnější než 100 mm a vedou tak k nedostatku vody dosažitelné pro vegetaci (H.A.Nix, 1992). Stále zelené lesy nerostou na místech, kde srážky během nejsuššího kvartálu nedosahují alespoň 100 mm. V ekosystému afrických savan jsou během nejsušších třech měsíců běžně srážky okolo 25 mm a někdy i 0 mm.
Zpět na obsah

4.1.1.3. Teplota
Vliv teploty na životní prostředí a tím na zonálnost vegetace byl zaznamenán již starými Řeky před 3 tisíci let. Hlavní globální klimatické klasifikace se zakládají na různých teplých, mírných a studených zónách. Výběr vhodných teplotních parametrů pro definování hranic představoval vždy problém pro vznik jednodušších klimatických klasifikací. Hranice byly často určeny přímým porovnáním izotermického gradientu s mapováním vegetačních pásem. Ve většině prací je jako hranice hlavního rozšíření savan v Africe uváděna třicátá jižní a severní rovnoběžka. Savany se z hlediska klimatických klasifikací rozkládají převážně v tropické zóně. Klimaticky definovaná tropická zóna vyniká vysokými teplotami vzduchu, jejich nízkým ročním kolísáním a skoro vůbec se zde nevyskytují teploty pod bodem mrazu. Köppenova konvenční klasifikace například definuje tropické klima afrických savan na základě průměrné měsíční teploty vzduchu neklesající pod 18°C. Chybějí v něm chladná období. Roční amplituda teplot je zde malá (okolo 6°C). Budeme-li brát v úvahu pouze teplotní kritéria, může zde dojít k záměně s pásmem suchého klimatu, ve kterém dosahují průměrné teploty v několika měsících v roce18°C. V nížinných oblastech Afriky jsou roční průměrné teploty (mapa 5) velmi vysoké, dosahují více než 24°C. Průměrné denní rozložení teplot všude v této zóně obvykle dosahuje průměrných ročních teplot. Tento nápadně široký zonální typ je narušen jen topografií terénu, prohlubněmi, blízkostí vody, přítomností teplých a studených mořských proudů, ostrůvkovitým rozložením vody a pevniny, relativní dominancí hlavních vzdušných mas a obecnou cirkulací atmosféry. Mnohé z těchto vlivů jsou patrné z mapy číslo 5, která znázorňuje průměrné roční teploty. Na sever od rovníku je tento zonální typ teplotního gradientu narušen Etiopskou vysočinou a vrchovinami v západní Africe. Na jih od rovníku je teplotní gradient deformován severo-jižně se táhnoucími pohořími východní Afriky a angolskou vrchovinou. Vliv chladného oceánského proudu se uplatňuje na jihu Afriky, na jejím jihozápadním pobřeží (H.A.Nix, 1992). Pro klimaticky definované tropické podnebí není proto vhodné používat hodnot průměrné roční teploty, ale spíše nejnižší průměrnou teplotu nejchladnějšího měsíce v roce (mapa 6). Tato hranice leží mezi izotermou 13°C až 18°C a souvisí s hlavním výskytem savan. Savany jsou přesto rozšířeny i v daleko chladnějších oblastech, kde průměrná teplota nejstudenějšího měsíce leží pod izotermou 8°C. Na rozdíl od jiných vegetačních pásem není možné přesně vymezit teplotní hranice výskytu savan. Předpokládalo se, že tropická vegetace savan nesnese teploty pod bodem mrazu. Izoterma okolo 8°C je oblastí, kde se mrazy s určitou pravděpodobností vyskytují alespoň jednou ročně. Botanikové dnes soudí, že limitní není teplotní hranice, ale spíše délka období sucha.
Zpět na obsah

4.1.1.4. Výpar
Voda se dostává do atmosféry převážně z aktivního povrchu (půdy, vodních ploch) fyzikálním procesem nazývaným evaporace. Výpar z rostlin se nazývá transpirace, která je fyziologickým procesem rostlinných orgánů. Oba pojmy jsou spojeny pod pojem evapotranspirace (celkový výpar). V přírodě nelze přesně změřit daný výpar žádným výparoměrem. Výpar ve výparoměru probíhá za umělých podmínek a může se výparu v přírodních podmínkách více či méně blížit. Přesto existují určité odhady výparu pro oblasti savan. Během období dešťů je denní výpar mezi 2 až 4 mm, v období sucha denní výpar dosahuje 4 až 10 mm. Celkový roční výpar je v oblasti savan za období dešťů a sucha 1000 mm, ale běžně dosahuje 1500 mm. Pouze v nejsušších okrajových částech savan je celkový roční výpar až 2000 mm (H.A.Nix, 1992).
Zpět na obsah

Mapy jsou zpracovány dle The ekosystems of the world - Tropical savanna

4.1.1.5. Klasifikace klimatu
Africké savany patří podle nejrozšířenější a nejuznávanější klasifikace W. Köppena do A - pásu vlhkého tropického klimatu. Tato teorie je založena na teplotním a srážkovém režimu a jeho vlivu na biotickou složku. V tomto pásu průměrné měsíční teploty vzduchu neklesají pod 18°C a roční amplituda denních teplot je malá (okolo 6°C). Roční úhrn srážek přesahuje 750 mm, srážky převažují nad výparem. Cirkulace atmosféry se vyjadřuje velkou pravidelností (pasáty a monzuny). Vlhký tropický pás je podle této teorie dále členěn podle vztahu mezi ročním úhrnem srážek a úhrnem nejsuššího měsíce na Af - klima vlhkých tropických pralesů s rovnoměrným rozložením srážek během celého roku; Am - monzunový případ typu Af; Aw - podnebí savan s výrazně vyvinutým obdobím sucha, připadajícím na zimní období. Přestože se africké savany vyvíjejí hlavně v podmínkách klimatického typu Aw, nalezneme je rozšířené v Am a mnohem méně vyvinuté i v Af, hlavně v oblastech, kde člověk narušuje přirozenou rovnováhu (H.A.Nix, 1992). Jinou klimatickou klasifikací je genetická klasifikace B.P. Alisova. Tato klasifikace vychází z podmínek globální cirkulace atmosféry. Členění klimatu je dáno převládáním geografických typů vzduchových hmot. Klimatické typy jsou dále členěny na typy kontinentální, oceánské, podnebí západních a východních pobřeží pevnin.

Podle klasifikace Alisova patří africké savany do dvou různých klimatických typů. Za prvé do pásu rovníkových monzunů a za druhé do pásu tropického vzduchu. Monzunové pásmo je charakterizováno vlhkým létem a suchou zimou s velkým rozdílem v množství srážek. Nejteplejším a nejsušším obdobím je jaro. Teploty vzduchu často přesahují 30 až 35°C. Hlavní minimum teplot připadá na zimu. Srážky vypadávají v podobě konvenčních lijáků a jejich množství klesá s rostoucí vzdáleností od rovníku. V závislosti na délce období dešťů klesá velikost srážek od 1000 - 1500 mm k 300 - 400 mm. V místech, například v Etiopské vysočině, dochází k jejich orografickému zesílení. Tropický pás má typicky suché podnebí, s velmi horkým létem. Roční teploty dosahují 20°C a jejich denní amplituda je velká. Srážky zde vypadávají jen zřídka. Tento pás se rozkládá v okrajových oblastech savan v Africe. Patří sem severní okraje Sahelu a jižní okraje savan při polopouštních formacích Kalahari a středomořské vegetace typu Karroo. Každá z těchto používaných klasifikací má své přednosti a nedostatky, protože se snaží zachytit celkové klima ve všech regionech světa a dochází tak ke značným generalizacím. Rozšíření afrických savan je pravděpodobně určeno těmito klimatickými faktory:

1) roční celková intenzita slunečního záření dosahuje mezi 140 až 190 kcal cm-2rok-1 (@ 6-8GJ m-2rok-1)
2) roční průměrné srážky dosahují 1000 až 1500 mm
3) sezonalita v rozložení srážek je vysoká, index sezonality je větší než 75 %
4) celkové srážky během nejvlhčích 6 měsíců dosahují 600 mm
5) celkové srážky během nejsušších 3 měsíců jsou menší než 50 mm
6) roční průměrná teplota vzduchu dosahuje 24°C
7) průměrná minimální teplota nejchladnějšího měsíce leží okolo izotermy 8°C

Zpět na obsah

4.1.2. Geologické a pedologické podmínky

Matečnými horninami afrických savanových půd jsou horniny vyvřelé, metamorfované i usazené. Při vzniku půd se výrazně projevuje tropické zvětrávání a půdotvorné procesy. Svrchní horizont půdy má vlivem rychlého rozkladu živin nízký obsah humusu. Podle Půdní mapy světa FAO/UNESCO 1974 se na matečních horninách v tropických oblastech vyvíjejí hlavně nitosoly a ferasoly. Vedle jiných pedogenetických procesů v nich probíhá proces oželeznění, neboli feritizace a feralitizace. Dále zde ještě nalezneme Acrisoly, Luvisoly a Vertisoly.

K nitosolům patří fersialitické (železité) půdy (viz níže). Podmínkou pro jejich vznik je tropické nebo subtropické podnebí s dlouhým obdobím sucha, kdy půdy z větší části vysychají. Procesem oželeznění se uvolňuje velké množství Fe2O3, který často vytváří konkrece. Nejlépe vyvinuté železité půdy se vytvářejí v místech, kde srážky nepřesahují 1000mm a období sucha zde trvá až osm měsíců. V této půdní hmotě se nachází méně nezvětralých minerálů než ve ferasolech (feralitických půdách). V suchých savanách se vyvíjí z železitých půd červenohnědé půdy a červenavě hnědé půdy. Značná část těchto půd tvoří přechod mezi půdami železitými a stepními. Průměrné množství srážek se pohybuje v rozmezí od 350 - 650 mm. Bylino - travní porost je řídký, stromy a keře nemají v době sucha olistění. V době dešťů dochází k procesu feritizace. Uvedené půdy lemují na jihu Saharu. Využívají se jako pastviny a při zavlažování a hnojení na nich lze pěstovat pšenici, sorgo, kukuřici i ovoce.

Druhou skupinou půd vyvíjejících se v podmínkách tropického klimatu jsou ferasoly. K této jednotce patří půdy vzniklé feralitizací - laterizací. Ferasoly vznikají ve stále vlhkém podnebí s přítomností rovníkových, tropických i subtropických lesů. Feralitické půdy mají velké množství volného Fe2O3 a Al2O3, které se zde hromadí následkem silného odnosu kyseliny křemičité. Nejtypičtější ferasoly nalezneme v rovníkových deštných lesích a ve vlhkých tropických lesích se srážkami nad 1200mm za rok. Méně typické feralitické půdy nalezneme ve vlhčích savanách. Ferasoly jsou nejstarší a nejhlubší půdy na Zemi. Jsou velmi intenzivně zvětralé a jejich hloubka dosahuje 2 až 20 metrů, v některých případech i více. Svrchní vrstva půdy má nízký obsah humusu (okolo 1 až 3%), protože organický materiál je rychle rozložen a spotřebován bujnou vegetací. V savanách nalezneme dva typy feralitických půd. Prvním typem je červená lateritová půda savan. Patřící většinou ferasolům i když část má charakter fersialitických půd. Vytváří se v horkém tropickém podnebí s výrazným obdobím dešťů a sucha. Roční úhrn srážek se pohybuje v rozpětí 1000 až 1500mm. Savany rostoucí v těchto klimatických podmínkách mají výšku travnaté vrstvy nad 1,5 metru. Určujícím pedogenetickým procesem je feralitizace, která probíhá během období dešťů. Během období sucha travnatý porost usychá a povrch se rozpaluje nad 50°C. Tím vznikají početné tvrdé železo-manganové konkrece velké 1 - 2 mm. Tak dostávají červené laterizované půdy "pseudopísčitý" charakter. Množství rostlinného materiálu je značné, ale dochází k jeho rychlé mineralizaci. Proto je ve svrchní části půdy pouze 2 - 3% humusu. Červené lateritové půdy savan pokrývají rozsáhlé oblasti Afriky. Jsou poměrně úrodné, ale zatím jsou využívány primitivním zemědělstvím nebo vůbec ne. Při vhodném obdělávání a hnojení by poskytovaly vysokou úrodu zemědělských plodin.

Druhým typem feralitických savanových půd jsou laterity, nověji označované jako plinthin. Tento typ půdy má červenou nebo žlutavou barvu a silným vysoušením nápadně tvrdne (dehydratuje). Horizont s vysokým obsahem železa a hliníku může ztvrdnout v kompaktní slepenec. Vznikají tak snadno rozrušitelné půdní kůry a těžko rozrušitelné tvrdé pancíře. Jejich barva záleží na chemickém složení půdy. Vysoký obsah Fe obarvuje půdu do červena a fialova, světle červené až růžové půdy jsou bohaté na prvek hliníku. Přítomnost silikátů dokazuje zbarvení do šeda nebo béžova.

Vznik pancířů a kůry je dnes vysvětlován třemi způsoby. Obecně se soudí, že jde o souhru výhodné koncentrace a krystalizace sloučenin železa, která vede ke vzniku krystalické fáze oxidu železa. Kůry a pancíře jsou silné od několika centimetrů až po několik metrů. Často podléhají ničivým vlivům eroze. Pokrývají rozsáhlé plochy savan západní Afriky a Súdánu. Území pokrytá silnými kůrami a pancíři lateritu jsou prakticky ze zemědělského pohledu nevyužitelná.

Výskyt lateritického slepence v savanách způsobuje velkou proměnlivost životních podmínek pro různé rostliny a živočichy. Ovlivňuje mocnost půdy dosažitelnou pro rostliny jejich kořenovým systémem a také značně ovlivňuje půdně hydrologický režim. V místech, kde se vyskytuje vrstva lateritických slepenců, vznikají v době dešťů dočasná jezera nebo louže v depresích. Přechodně v nich žije vodní květena, například bublinatka. Po opadnutí vody vyrůstá na zbahnělém povrchu porost jednoletých trav (např. Loudetia kerstingii). V období sucha usychá vegetace na troud. Růst stromů je v těchto podmínkách nemožný. Toto vše ovlivňuje rozložení vegetace v savaně, místa s lateritickými slepenci jsou po většinu roku nápadné světliny uprostřed parkovitých a lesnatých savan. V západní Africe se tato místa nazývají "bowaly"(Jeník, 1975). Acrisoly jsou kyselé silně zvětralé půdy převážně subtropického a též i tropického podnebí s horizontem argillic. Vedle jiných pedologických procesů v nich probíhá rubifikace spojená s feritizací.

Podle Půdní mapy světa FAO/UNESCO 1974 patří k půdám savan i luvisoly, které se však hlavně vyvíjejí v mírném humidním pásu v travnatých společenstvech. A podle tohoto znaku byly přiřazeny k půdám savan. Souvisí to však s nepřesností s definicí termínu "savana".

Posledně zde jmenovaným, velmi častým typem půd jsou vertisoly, které vznikají na horninách bohatších na vápník, hořčík a jiné živiny. Vertisoly mají četné regionální názvy, například v Súdánu se nazývají badob. Jejich barva je tmavě černá. V hlubších vrstvách půdního horizontu se rozpadají na velmi jemné frakce a dávají tak prostor pro tvorbu druhotných půdních minerálů, například montmorillonitu nebo beidelitu. Tyto jílové minerály způsobují bobtnání a smršťování půdy a následné míšení jemnozemi podél vertikálních puklin v období sucha (vertické procesy). V Africe zaujímají velké plochy v severním pásu savan. Jsou to zpravidla těžké půdy a patří k nejúrodnějším půdám tropů.
Zpět na obsah

Citace:
Jeník J. (1975): Život tropických savan I, Živa, 23, č.1, Academia, Praha, s. 2-5
Nix H.A. (1992): Ekosystems of the world - Tropical savanna, Elsevier, Amsterdam, 37 -61 s.
Půdní mapy světa FAO/UNESCO, 1974
Železitá krusta v půdě
Železité krusty s železomanganovými konkrecemi vytváří v půdách savany nepropustné podloží. Na druhé straně, kořenům rostlin zabraňuje v dosažení hladiny podzemní vody (Ngonye falls, Zambie)



4.2. Typologie savan

Klasifikace savan se provádí na základě úplné floristické a fytocenologické syntézy. Analýza se provádí v druhé polovině období dešťů, kdy kvetou trávy a šáchorovité a kdy stromy i keře buď kvetou, nebo mají zralé plody. Z nedostatku informací se stále používá třídění na podkladě fyziognomickém, zejména podle poměrného zastoupení travin a dřevin (Jeník,1995). V západní Africe Prof. Jeník zaznamenal, že ve směru od tropického lesa směrem k Sahaře se vystřídají tyto varianty savan: První jsou savanové lesy. Jsou to světlé háje s nižšími stromy a vysokostébelnými travinami v podrostu. (savanové lesy jsou někdy označovány jako sezónní opadavé lesy nebo suché opadavé lesy; jsou to poslední stádia vývoje savan při okrajích deštného lesa). Ty jsou střídány stromovitou savanou, která má podobu parkovitého biomu se solitérními stromy a vysokými travami. Dále následují křovité savany s nízkými stromy a keři v souvislém porostu trav. Na ně navazují travnaté savany s převahou vysokostébelných trav a nakonec se zde rozprostírají "pseudostepi". Jsou to nízkostébelné savany na hranicích polopouště. Savany lze tedy rozdělit na:

· krátkostébelné savany
· dlouhostébelné savany
· křovité savany
· stromovité savany
· savanové lesy.

Naproti tomu, vegetační kategorie biomů afrických savan, vypracovaných koncilem v Yangambii, uvádí pouze fyziognomické čtyři typy (tab.1). Mapa 7 ukazuje výskyt jednotlivých typů savany na africkém kontinentu.

AnglickyFrancouzkyčeské ekvivalenty
SavannaSavaneSavana
Grass savannaSavane herbeuseTravnatá savana
Shrub savannaSavane arbustiveKřovitá savana
Tree savannaSavane arboreéStromovitá savana
Savanna woodlandSavane boiseéSavanový les
Tab.1 Vegetační kategorie afrických savan (podle koncilu v Yangambii)

Porovnáním těchto dvou, u nás a v anglofonním světě nejpoužívanějších fyziognomických klasifikací, obr. 4, není žádný rozpor. V typologii Prof. Jeníka je pouze navíc rozčleněna travnatá savana na další dva podtypy - dlouhostébelnou a krátkostébelnou savanu. I zde se však místy vyskytují solitérní stromy nebo keře.

Typy savan
Typy savan v Africe

Existují i jiné typy klasifikací afrických savan, které se jen zanedbatelně liší od výše jmenovaných, a proto zde nebyly zmíněny.
Z hlediska zonálního zeměpisu klesá s ubývajícími srážkami podíl stromové složky. Proto by se savanové lesy a stromová savana měla rozkládat v blízkosti tropického deštného lesa a travnaté savany při okrajích polopouští. Zonálnost jednotlivých typů africké savany je ale někdy výrazně narušena lokálními vlivy. Orientace svahů se v tropické zóně moc neprojevuje. Může se zde však značně projevovat orientace podle směru převládajících větrů. Příkladem je sahelská a guinejská oblast, kde svahy orientované k severu jsou bez dřevné složky, neboť v období sucha zde vane suchý vítr harmattan. V oblasti úpatí svahů a údolních niv, kde se vyskytují lateritické půdy, je na místo lesních formací savana. Ve sníženinách bez odtoku vody se tvoří savany se solitérními palmami.

Vegetační typy savany
Mapa hlavních vegetačních typů savany:1-tropické sezónní lesy (savanové lesy), 2-stromovitá a křovitá savana, 3-lesnaté formace a mozaika les a savana, 4-travnatá savana, černě horské oblasti (dle Ekosystems of the world- Tropical savanna)

Citace: Jeník J. (1995): Ekosystémy (Úvod do organizace zonálních a azonálních biomů) - skripta, 1. vydání, Karolinum, Praha, s. 135

O stránku zpět Zpět na obsah Domovská stránka Návrat na Prostředí O stránku vpřed